ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1073.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1073/2012-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. září 2012 o dovoláních obviněných M. S., a M. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 7 To 130/2011, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 26 T 36/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 7 To 130/2011, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 26 T 36/2009, byli obvinění M. S. a M. S. uznáni vinnými přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, za což byli shodně odsouzeni podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně poškozené D. S. na náhradě škody částku 38.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění přečinu krádeže dopustili tím, že v dopoledních hodinách dne 28. 6. 2008 v obci Ch., okres L., společně z oploceného pozemku u domu odcizili fenu plemene samojed jménem F. F., datum vrhu 13. 12. 2005, a to tak, že ji přilákali k oplocení pozemku a následně toto oplocení odsunuli, psa naložili do svého vozidla a z místa činu odjeli, čímž D. S. způsobili škodu nejméně ve výši 38.000,- Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění odvoláním směřujícím proti výrokům o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 7 To 130/2011, byla jejich odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Obvinění podali proti tomuto usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě obsahově shodná dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázali v něm na dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. a namítli, že jednak se soudy dostatečně nevypořádaly s námitkou podjatosti, jednak že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ohledně prvního uplatněného dovolacího důvodu obvinění konkrétně uvedli, že soud prvého stupně doručil obhájci obviněných protokol o hlavním líčení, které bylo odročeno za účelem dalšího předvolání svědků, k němuž byl připojen předpřipravený rozsudek, včetně výroku o vině, popisu skutku a výše vzniklé škody, ačkoliv ještě nebyly provedeny některé důkazy, výslechy znalců a nebyly učiněny závěrečné návrhy. Soudy odůvodnily zamítnutí námitky podjatosti chybou zapisovatelky, která si měla pouze opsat obžalobu. Obvinění však zpochybnili takovéto odůvodnění poukazem na to, že obžaloba neobsahuje některé údaje, které se v textu vyskytovaly, zejména výrok o vině.
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu obvinění též uvedli, že jedna z klíčových svědkyň zastává funkci přísedící u odvolacího soudu, a to i v kauzách, kde působí obhájce obviněných, tudíž by přístup odvolacího soudu mohl být ovlivněn osobou, která na stejném soudu pracuje jako přísedící.
K druhému dovolacímu důvodu obvinění zejména namítli nedostatek společenské škodlivosti činu a porušení principu ultima ratio a subsidiarity trestní represe. V poměrně rozsáhlé argumentaci zpochybnili východiska, z nichž odvolací soud vyvozoval naplnění potřebné společenské škodlivosti předmětného činu. Zrekapitulovali, že odvolací soud vyšel v daných souvislostech ze skutečnosti, že obvinění měli úmysl psa poškozené odebrat již v době, kdy na místo činu jeli, že nebyly splněny podmínky pro odstoupení od darovací smlouvy a konečně též z úvahy, že poškozená se psem prováděla canisterapii, a proto zájem poškozené pomáhat dětem je větší než zájem obviněných na záchranu psa. Oba dovolatelé popřeli pravdivost prvního z výše uvedených východisek a s vyzněním zbývajících dvou pro hodnocení společenské škodlivosti jejich jednání výrazně polemizovali, když mimo jiné namítli, že dovolací soud „pouze vybírá pasáže z výpovědí svědků, které nejsou plně zasazeny do kontextu“, a proto nemohl hodnotit jejich jednání v celém rozsahu, a zkoumat tak řádně jeho škodlivost.
V podrobnostech dále konkrétně vyložili, že měli informace, že pes je týrán, a proto vyrazili na místo zjistit stav. Odstoupit od smlouvy měli v úmyslu pouze v případě, že by psa shledali ve špatném stavu. Připustili sice, že postup při odstoupení od smlouvy nebyl souladný s právními předpisy, namítali však, že právě proto, že použití trestního práva je ultima ratio, nelze automaticky porušení soukromého práva považovat za porušení také norem trestních, když v té souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/03. Vyjádřili se rovněž v tom smyslu, že to byli právě oni, kdo se rozhodli psa darovat poškozené, a byl darován bez finanční návratnosti právě proto, aby byl používán ke canisterapii. Pro tento účel však bylo třeba, aby pes každoročně absolvoval příslušné zkoušky, což v roce 2008 nebylo splněno, pročež v inkriminované době nebyl pes pro použití ke canisterapii způsobilý. Popírají tedy, že by psa, který měl být užíván ke canisterapii, odebrali pro svoje potěšení, jak podle jejich mínění dovozuje odvolací soud.
Obvinění vyjádřili přesvědčení, že je třeba jejich jednání a jeho společenskou škodlivost vidět v celém kontextu. K tomu poznamenali, že to byli nejprve oni sami, kdo přispěli poškozené penězi na výživu psa v době, kdy jej vlastnila, neboť poškozená neměla dostatek finančních prostředků. Až poté, co poškozená přestala s obviněnými komunikovat, pojali podezření, že se psem není něco v pořádku, zároveň v této době vyšel v novinách článek, že darovaný pes je týrán. Na místě zjistili, že tomu tak je, proto považovali darovací smlouvu za neplatnou z důvodu nepoužívání psa pro canisterapii, tudíž odstoupili od smlouvy (byť právně nesprávným způsobem), aby psa zachránili, aby tak mohl být případně použit pro další léčení nemocných dětí. Podle názoru obviněných měl odvolací soud při hodnocení jejich jednání a jeho společenské škodlivosti vzít v úvahu „sníženou laťku“ jejich právního vědomí, neuvažovat tak, jak by se v podobné situaci zachoval (měl se zachovat) někdo s právnicky zaměřeným vzděláním, nýbrž „emočně rozhozený člověk“, který daroval psa poškozené, která se o něho nestará a zanedbává jej, a z tohoto hlediska potom hodnotit společenskou škodlivost takového jednání. Závěrem odůvodnění dovolání obvinění zdůraznili vzrůstající společenský důraz na ochranu zvířat, který lze vydedukovat z nově přijímaných norem jak práva trestního, tak i z platných, ale dosud neúčinných norem práva občanského. To mělo být podle jejich názoru v rozhodovací činnosti soudů v rámci úvah o společenské škodlivosti jednání obviněných rovněž zohledněno.
Nad rámec uvedených dovolacích důvodů se pak ještě obvinění kriticky vyjádřili ohledně toho, že odvolací soud svojí argumentací „suploval“ odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, aniž jej jakožto nedostatečně odůvodněný zrušil, čímž podle dovolatelů byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť jim bylo upřeno právo na přezkum hodnocení důkazů řádným opravným prostředkem.
Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 212, sp. zn. 7 To 130/2011, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 1. 11. 2010, sp. zn. 26 T 36/2009, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, a aby přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí (bez označení orgánu, ve vztahu k němuž tak má být učiněno).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství po zevrubné rekapitulaci předchozího řízení a dovolání obviněných uvedl, že námitky, v nichž dovolatelé spatřovali naplnění dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nejsou důvodné.
K prvnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. konkrétně státní zástupce uvedl, že námitka obviněných se vztahuje k hlavnímu líčení ze dne 7. 9. 2009, kdy v protokole o hlavním líčení je skutečně uvedena část výrokové části odsuzujícího rozsudku (skutková a právní věta), ačkoli ve skutečnosti bylo hlavní líčení odročeno, a navíc zde byly uvedeny osobní údaje několika svědků, kteří u tohoto hlavního líčení vyslechnuti nebyli. Samosoudkyně JUDr. Jana Márová ovšem poté hlavní líčení ještě vícenásobně odročovala za účelem provedení řady dalších důkazů, když odsuzující rozsudek byl vyhlášen až dne 1. 11. 2010, tj. více jak po roce. Není tedy podle jeho názoru důvodu zpochybňovat vysvětlení uvedené v odůvodnění rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích o námitce podjatosti ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 26 T 36/2009, podle kterého šlo o chybu zapisovatelky, která si bez vědomí samosoudkyně v rámci přípravy na hlavní líčení do protokolu vypsala nacionále volaných svědků a opsala znělku obžaloby, aby bylo urychleno rozhodnutí ve věci v případě, že by řízení bylo v tomto hlavním líčení skončeno. Nelze však z těchto okolností dovozovat, že by si samosoudkyně v důsledku svého osobního vztahu k věci nebo k osobám obviněných předem ještě před provedením dokazování vytvořila závěr o vině obviněných a v důsledku toho poté nebyla schopna nestranně rozhodovat. Podobně i druhou námitku nepovažoval za relevantní, když vyjádřil pochybnost, zda jsou vůbec splněny formální podmínky pro uplatnění tvrzení týkajících se této osoby v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolatelé totiž v podaném dovolání pouze upozornili na působení této svědkyně u odvolacího soudu z toho důvodu, aby nedošlo ke kolizi při jednání; neučinili však žádnou konkrétní námitku podjatosti některého ze soudců odvolacího soudu. Navíc z dovolání nevyplývá, že předmětná svědkyně by byla jakkoli činná při rozhodování o odvolání obviněných, když v odvolacím řízení se přísedící na rozhodování vůbec nepodílejí. Z pouhého působení jedné ze svědkyň ve funkci přísedící u odvolacího soudu v žádném případě nelze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyvozovat podjatost všech soudců tohoto soudu.
Další námitky proti postupu odvolacího soudu, spočívající v tom, že odvolací soud sám reagoval na námitky obviněných a nevrátil věc z důvodu neúplnosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního, státní zástupce hodnotil jako námitky procesní, které proto nemohou spadat pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani pod žádný jiný.
Jediným konkrétním bodem dovolání, který splňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je proto námitka nedostatku společenské škodlivosti skutku s ohledem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu státní zástupce uvedl, že v obecné rovině platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem. Lze tedy považovat takový čin vždy za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi.
V předmětné trestní věci však jednání obviněných vykazovalo všechny formální znaky trestného činu krádeže podle §205 tr. zákoníku. Předmětný pes, byť ho v dřívější době obvinění poškozené darovali, byl vůči nim cizí věcí. Současně nebyly splněny zákonné podmínky pro odstoupení od darovací smlouvy, resp. pro uplatnění požadavku na vrácení daru, když v tomto směru odkázal na výklad na str. 5, 6 rozhodnutí odvolacího soudu. Celá konstrukce odstoupení od smlouvy uplatňovaná dovolateli podle názoru státního zástupce nemůže obstát i z toho důvodu, že účinky odstoupení od smlouvy nastávají až momentem, kdy jednostranný projev vůle, kterým jeden z účastníků smlouvy odstupuje, došel druhému účastníkovi smlouvy. Darovací vztah tedy zaniká až okamžikem, kdy projev vůle dárce učiněný ve smyslu ustanovení §630 občanského zákoníku a směřující k vrácení daru došel obdarovanému. V předmětné trestní věci se ovšem obvinění, aniž by učinili jakýkoli právní úkon vůči poškozené, nejdříve zmocnili psa a teprve následně kontaktovali poškozenou; té sdělili jako „hotovou věc“, že si psa odvážejí. Za situace, kdy obvinění před činem neučinili žádný projev vůle směřující k odstoupení od smlouvy, resp. k vrácení daru, považoval za bezpředmětné též jejich námitky týkající se jejich neznalosti zákonných podmínek pro takovýto postup.
Na druhou stranu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství připustil, že v obecné rovině není zcela vyloučeno, aby skutečnost, že dárce si svémocně vzal zpět darované živé zvíře, se kterým následně obdarovaný zle nakládal, byla považována za výjimečnou okolnost snižující společenskou škodlivost činu do té míry, že by nebylo na místě uplatnění trestního postihu. V předmětné trestní věci ovšem ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozená se psem zle nakládala nebo ho dokonce týrala, když péče poškozené o psa byla v podstatě standardní, byť snad mohlo dojít k určitému snížení její kvality v době vysokého stupně těhotenství a porodu poškozené (viz str. 6 usnesení odvolacího soudu). Samotnou skutečnost, že poškozená patrně nevytvořila psovi přesně takové podmínky, jaké by si obvinění představovali, nelze považovat za výjimečnou okolnost, pro kterou by čin nebyl společensky škodlivý. Jinak pokud se týká míry škodlivosti činu, odkázal opět na argumentaci na str. 8, 9 rozhodnutí odvolacího soudu. Za významnou považoval především skutečnost, že obvinění následně psa umístili neznámo kam (jejich tvrzení o ztrátě psa odvolací soud neuvěřil), a znemožnili tak jeho vrácení poškozené. Jestliže k plné reparaci majetkových práv poškozené nevedlo ani uplatnění prostředků práva trestního, pak lze stěží uvažovat o tom, že by bylo postačující uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovoláních, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou důvodná v té části námitek, jimiž odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve zbývající části [důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.] jsou zjevně neopodstatněná.
Obvinění podali dovolání z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není od věci připomenout, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodl ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněných plyne, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je podle jejich přesvědčení dán tím, že soudy se nevypořádaly s námitkou podjatosti založené na tom, že obhájci obviněných byl doručen opis protokolu o hlavním líčení, k němuž byl připojen již předpřipravený text rozhodnutí, ačkoliv ještě nebyly provedeny některé důkazy, ani závěrečné návrhy stran. Uplatněná námitka podjatosti nebyla samosoudkyní nalézacího soudu JUDr. Janou Márovou akceptována a jejich stížnost byla následně usnesením soudu druhého stupně jako nedůvodná zamítnuta. Současně také poukazovali na to, že odvolací soud upozornili, že svědkyně D. J. zastává u odvolacího soudu funkci přísedící a že přístup odvolacího soudu by jí mohl být ovlivněn, ale na tuto námitku odvolací soud vůbec nereagoval.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Formální náležitosti pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě samosoudkyně JUDr. Jany Márové byly splněny. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 26 T 36/2009, bylo rozhodnuto, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není jmenovaná samosoudkyně vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných. Stížnost obviněných byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 2009, sp. zn. 7 To 305/2009, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněného rekapitulovat, že soudkyně JUDr. Jana Márová zdůvodnila své rozhodnutí o nevyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení odkazem na to, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti předpokládané v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., které by byly důvodem pro její vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení v trestní věci obviněného. V souvislostech namítaných obviněnými rozvedla, že k projednávané věci a ani obviněným nemá žádný osobní vztah, necítí se být podjatou, přičemž k vytýkanému postupu okresního soudu došlo chybou zapisovatelky, která v rámci přípravy k hlavnímu líčení opsala znělku obžaloby a nacionále volaných svědků, přičemž nedopatřením obhájci obviněných (a také státnímu zástupci) odeslala protokol o hlavním líčení včetně své přípravy. Samosoudkyně o způsobu přípravy zapisovatelky neměla žádnou vědomost (č. l. 153).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodující o stížnostech obviněných se se závěry Okresního soudu v Litoměřicích ztotožnil a neshledal žádný důvod pro vyloučení soudkyně JUDr. Jany Márové z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněných (č. l. 159).
Dovolací soud se závěry soudů obou stupňů souhlasí.
Ve vztahu k námitkám obviněného je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“), podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod (nadále jen „Listina“) pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Současně je třeba dodat, že rozhodnutí o vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení je jistou výjimkou ze zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jež je zakotvena v čl. 38 odst. 1 Listiny, a jako výjimku je třeba ji též vnímat. Znamená to, že takové rozhodnutí lze učinit jen při důsledném dodržení jeho zákonných podmínek a pečlivě a přesvědčivě je odůvodnit.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam. Ústavní soud v jiných souvislostech připomněl, že vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. není založeno pouze na pochybnostech o jejich poměru k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i na hmotně právním rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (k tomu např. nález sp. zn. II. ÚS 475/99, publikovaný in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 16, č. 182/1999, nález sp. zn. II. ÚS 105/01, publikovaný tamtéž, sv. 23, č. 98).
V projednávaném případě nemá dovolací soud důvod pochybovat o tom, že se soudkyně JUDr. Jana Márová subjektivně necítí být podjatou a že ani neexistují oprávněné pochybnosti o její nestrannosti. Aniž by Nejvyšší soud a priori zpochybňoval vysvětlení zaznamenané v usnesení nalézacího soudu, nemohl přehlédnout, že součástí spisového materiálu není vyjádření zapisovatelky, o němž se zde hovoří, a proto prostřednictvím soudu prvního stupně vyžádal vyjádření jmenované zapisovatelky J. P. Ta ve své výpovědi ze dne 22. 8. 2012 uvedla (č. l. 250), že k obhajobou namítanému připojení předpřipravené části rozhodnutí k protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 9. 2009 skutečně neúmyslně došlo její chybou, a to tím, že text (tzv. skutkovou větu a právní větu) zkopírovala z obžaloby. Stalo se tak bez jakékoliv konzultace se samosoudkyní JUDr. Janou Márovou. Přípravu jako odsuzující rozsudek si dělala na každé hlavní líčení. Pokud došlo k zproštění obžaloby, přípravu smazala a výrok jí nadiktoval soudce. Na základě zhodnocení této výpovědi i dalších okolností vyplývajících ze spisu ani Nejvyšší soud objektivně nezjistil žádné důvody, pro které by mohla být soudkyně JUDr. Jana Márová považována za podjatou v dané věci; nelze ji činit odpovědnou za nemístnou a nežádoucí aktivitu zapisovatelky.
K další výhradě obviněných související s postavením svědkyně D. J. jako přísedící Krajského soudu v Ústí nad Labem Nejvyšší soud zjistil z textu odůvodnění odvolání, že přestože obviněnými namítaná skutečnost byla známa již v době projednávání věci před odvolacím soudem, nikterak se jí v odvolacím řízení relevantně nedovolávali. Pakliže se o ní zmínili, pak výslovně jen proto, „aby nedošlo zbytečně ke kolizi při projednání odvolání, jakož i celkovému zbytečnému zdržení u Vašeho soudu“ (č. l. 206, 209). K doplnění tohoto z hlediska námitky podjatosti neurčitého sdělení nedošlo ani v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu. Z uvedeného jasně vyplývá, že v tomto kontextu nebyly splněny formální předpoklady pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož okolnost, o jejíž existenci obviněná naplnění tohoto dovolacího soudu opírají, jim již byla před rozhodnutím odvolacího soudu známa, ale nebyla jimi včas namítnuta.
Nadto si Nejvyšší soud z rozvrhu práce Krajského soudu v Ústí nad Labem ověřil, že svědkyně D. J. skutečně zastávala u tohoto soudu v uvedeném období funkci přísedící v senátech, v nichž krajský soud rozhodoval jako soud prvního stupně. Jak správně poznamenal státní zástupce, ani z dovolání nevyplývá, že jmenovaná svědkyně by byla jakkoliv činná při rozhodování o odvoláních obviněných, jelikož v odvolacím řízení se přísedící na rozhodování vůbec nepodílejí. Z pouhého poznatku, že svědkyně je jednou z přísedících Krajského soudu v Ústí nad Labem, nelze vyvozovat podjatost všech soudců tohoto soudu.
Dovolání obviněných v části, v níž odkázali na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jsou proto zjevně neopodstatněná.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něho východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Z prezentace dovolacích námitek obviněných vyplývá, že vznesli i výhrady, jimiž brojili proti tomu, že odvolací soud sám reagoval na jejich námitky uplatněné už před soudem prvního stupně a nevrátil věc tomuto soudu z důvodu neúplnosti odůvodnění jeho rozhodnutí. Tato námitka je – jak správně poznamenal již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství – námitkou procesní, a není tedy podřaditelná pod uvedený dovolací důvod. Navíc označený postup odvolacího soudu sám o sobě nelze označit za nepřijatelný a nepřípustný, nijak jím nebyla porušena ta ustanovení trestního řádu, která upravují řízení před odvolacím soudem (§252 a násl.) či odůvodnění jeho rozhodnutí a ani jím nebylo zasaženo do práva obviněných na spravedlivý proces.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněnými relevantně uplatněn výtkou, že soudy důsledně nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Z hlediska napadeného rozhodnutí a obsahu dovolání je proto významná otázka, zda konkrétní jednání obviněných dosahuje takové společenské škodlivosti, aby je bylo možno kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.
Podstata jednání obviněných spočívala podle zjištění soudů v tom, že dne 28. 6. 2008 v obci Ch. společně z oploceného pozemku u domu odcizili fenu plemene samojed jménem F. F., a to tak, že ji přilákali k oplocení pozemku a následně toto oplocení odsunuli, psa naložili do svého vozidla a z místa činu odjeli, čímž D. S., které psa sami darovali, způsobili škodu nejméně ve výši 38.000,- Kč.
Jelikož dovolatelé namítali zejména nesprávné posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je třeba se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci. Rovněž požadavek správného rozhodnutí v posuzované věci vyžaduje mnohem podrobnější – než je obvykle běžné – rozvedení a nastínění skutkových zjištění a argumentace soudů, aby bylo možno provést na jejich podkladě náležité zhodnocení napadeného usnesení.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu „ultima ratio“ přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti (např. výše škody nebo rozsah u některých hospodářských trestných činů), ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se skutek stal, tak jak je uvedeno ve skutkové větě rozsudku. Přitom v podrobnostech zjistil, že oba obvinění odvezli fenu samojeda jménem F. F. dne 28. 6. 2008 z pozemku u domu v obci Ch., přičemž tento pozemek i dům byl v majetku poškozené D. S. Soud vzal rovněž za prokázané, že D. S. uzavřela s M. S. darovací smlouvu, kterou jí M. S. věnovala fenu psa samojed jménem F. F. Jedinou podmínkou bylo, že se poškozená s tímto psem bude věnovat canisterapii. Svědeckými výpověďmi sousedů poškozené i jejich známých a veterináře MVDr. J. K. bylo doloženo, že poškozená o fenu řádně pečovala a věnovala se canisterapii, což bylo zjištěno i z provedených listinných důkazů. Soud ale též zjistil, že poškozená i obvinění měli odlišné názory na podmínky, ve kterých bude fena samojeda chována. Obvinění se z podnětu článku, který vyšel v tisku a byl napsán E.H., jeli podívat do Ch. s tím, že chtěli zjistit, v jakých podmínkách je fena, kterou darovali poškozené, chována. Obvinění došli k závěru, že podmínky, které na místě zjistili, jsou nevhodné pro chov feny a odstrčili část plotu, přičemž fena samojeda vyběhla, naložili ji do auta, odvezli a s poškozenou odmítli o vrácení psa jednat. Soud měl za prokázané, že poškozená se s předmětnou fenou věnovala canisterapii a zjištění o tom, že pes byl v pořádku, že mu poškozená poskytovala řádnou péči, opřel i o svědeckou výpověď veterináře MVDr. J. K., který poškozenou zná dlouhodobě a dlouhodobě pečuje i o zvířata, která chová. Uzavřel, že obvinění jednali v dobrém úmyslu s tím, že chtěli, aby pes žil v lepších podmínkách, než jaké mu vytvořila poškozená. Pokud nebyli s péčí o psa spokojeni a domnívali se, že poškozená péčí o psa porušila podmínky, které jí dali při uzavírání darovací smlouvy, měli nepochybně celou věc řešit občanskoprávní cestou. Tím, že sami umožnili odejmutím části plotu, aby fena samojeda vyběhla ze zahrady poškozené, tuto pak naložili do svého auta a odvezli ji k sobě domů, kde o ni pečovali, naplnili po objektivní i subjektivní stránce znaky skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku, a to jako spolupachatelé. Podle nalézacího soudu se oba obvinění skutku dopustili v úmyslu přímém, věděli, že darovací smlouvou převedli fenku psa do vlastnictví poškozené, a nutně si byli vědomi i té skutečnosti, že psa odebírají bez vědomí poškozené, že tedy berou věc poškozené, která je v jejím vlastnictví, a to bez jejího vědomí (str. 8 – 9 rozsudku).
Odvolací soud se explicitně vyjádřil (str. 4, 7 usnesení) v tom smyslu, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav a v odůvodnění napadeného usnesení se dále podrobně věnoval otázkám vrácení daru, krajní nouze a špatného zdravotního stavu feny, jež obvinění znovu namítli na svoji obhajobu. Vyložil, proč podle jeho mínění nemohlo dojít k odstoupení od darovací smlouvy, vyloučil, že by se tak mohlo stát z důvodů předvídaných v ustanovení §49 občanského zákoníku, nemohlo podle něj jít ani o vrácení daru ve smyslu §630 občanského zákoníku a zjevně se nejednalo ani o případ odstoupení od smlouvy pro prodlení jedné ze stran s plněním svých povinností z darovací smlouvy. Nutno dodat, že na rozdíl od nalézacího soudu právně hodnotil ustanovení darovací smlouvy o tom, že poškozená bude se psem vykonávat canisterapii, nikoliv jakožto podmínku darování, nýbrž jen jako „jeho důvod“ (str. 5 usnesení). Špatný zdravotní stav feny byl podle jeho závěrů tvrzen pouze obviněnými a není dokládán žádným jiným relevantním důkazem. Vyloučil také eventualitu, že by poškození jednali v krajní nouzi, jelikož zvířeti nehrozilo týrání a týráno ani nebylo. I kdyby stav zvířete v obviněných vzbudil subjektivní obavy, nepokusili se jimi předpokládané týrání odvrátit jiným způsobem, např. informováním policie nebo minimálně předchozí domluvou s poškozenou. Stav zvířete, který si nevyžadoval urychlenou lékařskou péči, musel být na první pohled takový, že nevzbuzoval obavu, že v případě prodlevy způsobené odvracením přímo hrozícího nebezpečí dojde k závažnému následku (str. 5, 6, 9 napadeného usnesení).
Oba soudy tedy konstatovaly naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu krádeže vloupáním, s čímž lze s výjimkou určitých pochybností ohledně naplnění subjektivní stránky přečinu už v době uvedené ve skutkové větě výroku soudů, tj. ke dni 28. 6. 2008, a v důsledku toho i ohledně spáchání činu vloupáním, souhlasit. Závěr, že fena plemene samojed jménem F. F. byla pro obviněné cizí věcí, je provedeným dokazováním řádně doložen a odvolací soud se přesvědčivě a věcně správně vypořádal s námitkou případného odstoupení od darovací smlouvy. K jeho úvahám je jen pro úplnost vhodné dodat, že mezi důvody pro odstoupení od smlouvy nelze zařadit ani důvod uvedený v ustanovení §36 odst. 2 občanského zákoníku, tj. pro nesplnění podmínky, jelikož darovací smlouva (č. l. 51) nebyla vázána na splnění podmínky, jak správně uzavřel odvolací soud. „Provozování kontaktní terapie pro děti“ zde bylo vymezeno jako důvod darování psa, třebaže poškozená sama to vnímala jako „jedinou podmínku“ (č. l. 141).
Konkrétní okolnosti daného případu jsou však natolik atypické až výjimečné, že vzhledem k okolnostem spáchání činu, jeho průběhu i následné komunikaci obviněných s poškozenou se zřetelně jedná o případ z hlediska posuzování trestní odpovědnosti obviněných hraniční a pečlivé a vyvážené hodnocení všech zjištěných okolností relevantních pro stanovení závěru o míře společenské škodlivosti je naprosto klíčové.
Odůvodnění:soudu prvního stupně ale postrádá přesvědčivé úvahy o uplatnění principu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio; odvolací soud se otázkou míry společenské škodlivosti činu obviněných zevrubně zabýval a vyvodil, že celkově je jejich čin závažnějším případem protispolečenského jednání bez možnosti regulovat je prostředky správního nebo civilního práva a že aplikace trestního práva byla tudíž přípustná a potřebná (str. 9 usnesení).
Konkrétně odvolací soud v daných souvislostech akcentoval, že činem obviněných byl porušen zájem společnosti na ochraně vlastnického práva, přičemž nešlo o majetek nízké hodnoty a následek jejich činu nebyl nijak malý. Poškozená si ke psu vytvořila osobní vztah, činem přišla o nezastupitelnou věc. Následek obviněných spočívá podle odvolacího soudu i v tom, že poškozená v důsledku činu obviněných přišla o „prostředek“ svého vyžití a seberealizace v dobrovolné činnosti. Čin obviněných je podle hodnocení soudu o to závažnější, že v konečném důsledku byly o terapeutickou činnost prostřednictvím psa připraveny nemocné děti. Pohnutkou činu obviněných bylo jejich přesvědčení, že o psa není řádně pečováno, z výpovědi obviněné však také vyplývá, že důvodem byl i pocit potřeby ochraňovat původní chovatelskou stanici, pocit závazku vůči ní. Tyto hodnoty, jež samy o sobě jsou pozitivní, ale nemohou mít přednost před hodnotami, které obvinění svým činem porušili. Cílem činu obviněných, milovníků psů, v době spáchání bylo bezesporu o psa se dobře postarat. Pravděpodobně i nadále je toto jejich cílem, neboť ze svého přesvědčení, že o psa nebylo dobře pečováno, neustoupili a psa poškozené nevrátili; soud neuvěřil tvrzení obviněných, že se pes ztratil. Odvolací soud dodal, že poměrně vysoká míra společenské škodlivosti činu je snižována osobami obviněných, kteří jsou bezúhonní a spáchání činu doznali (str. 9 usnesení).
Byť dovolací soud nechce zpochybňovat právo soudů nižších instancí hodnotit provedené důkazy podle svého volného uvážení, nelze připustit, aby se tak dělo způsobem, který pomíjí nebo evidentně bagatelizuje důkazy ve prospěch obviněných nebo dokonce dovozuje skutečnosti, které nemají oporu ve spisu.
Takovou výhradu lze vztáhnout ke způsobu hodnocení zprávy veterináře MVDr. A. Ch. Závěr odvolacího soudu, že z důvodu, že pes byl prohlédnut veterinářem až osm dní po jeho odebrání majitelce, se mohl jeho výživový stav a přítomnost parazitů měnit (rozuměj: k horšímu) i v průběhu těchto osmi dní, je s ohledem na motivaci a celý kontext jednání obviněných i jejich vztah k feně vystavěn na zcela absurdní argumentaci, která je navíc v rozporu s dalším závěrem odvolacího soudu, že „cílem činu obžalovaných, kteří jsou zjevně milovníci psů, v době spáchání bylo bezesporu se o psa dobře postarat…“ (str. 9 usnesení). Podobně i závěr, že zjištěná artróza feny může souviset s věkem nebo dědičností, je sice obecně pravdivý, nicméně v daném kontextu – zde se jednalo o dva a půl roku starou, čistokrevnou fenu po výborných předcích, která přibližně rok před touto prohlídkou úspěšně absolvovala canisterapeutickou zkoušku s doporučením k dalšímu rozvoji, se jeví minimálně značně účelovým a zejména zcela vybočujícím z rámce skutečností obsažených ve spisovém materiálu, a tedy prokázaných. Rovněž tak údaj o zjištění parazitů v srsti předmětného psa jistě není zcela bez významu, protože obviněným mohla neklamně signalizovat, že pes nemůže být pro dohodnutý účel, tedy provozování canisterapie, aktuálně používán. Podobně i argument soudu, že počínající zánět plícní tkáně nemohl být pro obviněné jakožto laiky rozpoznatelný, je sice v doslovném významu pravděpodobný, nicméně to vůbec nevylučuje možnost, že obvinění, ačkoliv sice nebyli schopni stanovit přesnou diagnózu, mohli jakožto poučení laici (dlouhodobí chovatelé) nabýt podezření či dojmu o nedobrém zdravotním stavu feny. Oproti tomuto skeptickému hodnocení zprávy veterináře MVDr. A. Ch. je v nápadném nepoměru nekritické přijetí svědectví veterináře MVDr. J. K., jenž však sám uvedl, že si na zdravotní stav feny v době bezprostředně předcházející předmětnému činu nevzpomíná, nevybavoval si situaci v roce 2008 (č. l. 191).
Zjevně nevyvážené zacházení s důkazním materiálem se však zejména týká úvah odvolacího soudu v rámci právního hodnocení míry společenské škodlivosti, která měla záležet v „následku činu obviněných, spočívajícího v tom, že si poškozená vytvořila ke psu osobní vztah a tedy přišla v důsledku činu obžalovaných o nezastupitelnou věc a prostředek svého vyžití a seberealizace v dobrovolnické činnosti“, respektive, že „čin obžalovaných je o to závažnější, že v konečném důsledku byly o terapeutickou činnost prostřednictvím psa připraveny nemocné děti – byly připraveny o zvláštní pozitivitu, kterou předmětný pes přinášel“. Uvedený závěr nelze bez rozumných pochybností akceptovat, když z prokázaných skutečností vyplývá – a i soudy obou stupňů to považují za nesporné – že to byly právě obvinění, kteří svým darem podpořili poškozenou, aby mohla takovou činnost se svým psem realizovat, a dokonce když se dozvěděli, že se tato nachází ve finanční tísni, tak ji i finančně podpořili, což svědčí mj. i o tom, že ke psu měli rovněž citový vztah. Nadto je zjevné, že poškozená chovala větší množství zvířectva, kromě minimálně šesti psů zjištěných při veterinární kontrole v září 2008, občasné péče o další psy své matky a případně štěňat chovaných na prodej, to byli původně i kozy, osli, ovce, koně (viz č. l. 143), tedy její volnočasové vyžití a seberealizace rozhodně nebylo jakkoliv podstatně omezeno nebo dokonce znemožněno, když navíc způsobilost předmětného psa pro účel canisterapie pro rok 2008 je pochybná, stejně jako to, zda byl v roce 2008 vůbec pro canisterapii skutečně využíván, neboť autorka článku v odborném časopise E. H. navštívila poškozenou již v březnu roku 2008, tedy čtyři měsíce před činem obviněných, a dosvědčovala neuspokojivý stav předmětného psa již v té době, přičemž tento stav s velkou pravděpodobností nevznikl zcela náhle, takříkajíc ze dne na den.
Za další důležitou okolnost, kterou měly soudy náležitě zhodnotit s ohledem na společenskou škodlivost jednání obviněných, Nejvyšší soud považuje rovněž způsob provedení činu, když obvinění po „odcizení“ psa sami poškozenou vyhledali v 10 km vzdáleném bydlišti, svůj čin jí oznámili a vyjádřili ochotu o věci nadále komunikovat (sama poškozená uvedla, že jí bylo řečeno, že si psa „odvážejí alespoň na týden“ - viz č. l. 142). O tom, že úmysl psa si ponechat zrál v obviněných postupně, svědčí i následná komunikace mezi poškozenou a obviněnými založená ve spise, jakož i výpovědi obviněných (např. č. l. 138). Je patrné, že se nejedná o typické jednání pachatelů krádeže, nýbrž okolnosti spíše svědčí o tom, že obvinění jednali v dobré víře, že jednají po právu. Je tedy minimálně pochybné, zda lze opodstatněně uzavřít, že obvinění spáchali trestný čin krádeže vloupáním právě dne 28. 6. 2008, a to s ohledem na určité pochybnosti o naplnění jeho subjektivní stránky (již v samotném okamžiku zachyceném ve skutkové větě), a zejména zda lze v jejich jednání spatřovat přečin krádeže z hlediska naplnění potřebné míry jeho společenské škodlivosti.
V daných souvislostech a s ohledem na osoby obviněných, dosud naprosto bezúhonných občanů, jejich původní nezištné darování poměrně cenného psa poškozené, její nikým nezpochybnitelný příslib užívat jej ke canisterapii, o kterém se v době „krádeže“ mohli subjektivně oprávněně domnívat, že není plněn (a tedy že je poškozená podvedla), předchozí finanční podporu poškozené i výše vzpomínanou atypičnost provedení „krádeže“, včetně další vzájemné komunikace etc., Nejvyšší soud považuje užití trestněprávních norem jako velmi problematický v úvahu připadající způsob řešení. Situaci lze totiž do značné míry označit jako „nedorozumění“, protože z kontextu je zřejmé, že obvinění měli původně dobrou vůli poskytnout předmětného psa obviněné bezplatně pro canisterapii a zároveň předpokládali, že o něho bude náležitým způsobem pečováno. Dokonce se v mezidobí snažili poškozenou i finančně podporovat. V inkriminované době však došlo k výskytu několika obtížných okolností na straně poškozené, které vedly k tomu, že její původní plány nemohly být realizovány (rekonstrukce statku, na kterém bude provádět canisterapii), zároveň se dostala do značných finančních obtíží a navíc z důvodu těhotenství se psem pro rok 2008 neabsolvovala zkoušky potřebné pro jeho užívání ke canisterapii. V důsledku porodu a poporodního stavu nebydlela v domě, kde byl pes umístěn. Všechny tyto okolnosti ve spojení s článkem autorky E. H., která ze své zkušenosti vylíčila nedostatečnou až nedbalou péči o tohoto konkrétního psa, vedl obviněné k tomu, aby se přijeli na místo přesvědčit o tom, v jakých podmínkách a prostředí pes pobývá. Po příjezdu k neudržovanému a z jejich pohledu opuštěnému statku vyhodnotili – možná nesprávně – situaci jako odpovídající textu článku autorky, a proto se rozhodli jednat. Psa se zmocili a osobně o tom vyrozuměli poškozenou, přičemž z obsahu jejich prvotní komunikace lze dovozovat jakousi počáteční provizornost jejich jednání vzhledem k poporodnímu stavu poškozené a snad i ochotu k další dohodě z jejich strany. O tom, že se nejednalo o čistě subjektivní pohled obviněných, svědčí jednak text článku v odborném časopisu i snaha poškozených si své poznatky ověřit na obecním úřadě, kde jejich obava měla být místostarostou posílena (tato posledně uváděná důležitá informace nebyla před soudy vůbec předmětem dokazování). Z výše uvedeného je však patrné, že se jednalo o mimořádnou shodu nešťastných okolností, tedy na jedné straně zřejmě přechodných obtíží na straně poškozené a zároveň na straně druhé stály poněkud přehnaná očekávání obviněných co do úrovně kvality péče o psa a jimi přeceněná informace z článku v odborném časopise naznačující, že pes je poškozenou týrán.
Za těchto okolností se nabízí otázka, zda k ochraně práv a chráněných zájmů poškozené nepostačovala právě a jen žaloba na vydání věci či na náhradu škody, zvláště když pachatelé byli nepochybně známi, svůj čin doznávali, nebyl důvod mít rozumné obavy ze vzniku škody z prodlení na zdraví nebo životě předmětného psa. Jde tedy o to, zda zahájením trestního stíhání obviněných nebyl porušen princip ultima ratio (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04 aj.)
Podstata principu ultima ratio spočívá v tom, že „trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné“ (k tomu Šámal, P. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie, č. 10/2009, s. 33) . Jinými slovy řečeno, trestní odpovědnost není sice vyloučena vždy, existuje-li souběžně jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, poněvadž není vyloučeno současné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestněprávní odpovědnost ale není na místě vyvozovat v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Soudy se proto měly zabývat a také přesvědčivě zdůvodnit, proč v tomto konkrétním případě nepostačovala poškozené ochrana, kterou nabízejí prostředky občanského práva.
Na odvolacím soudu proto bude, aby se otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně vymezené době spáchání trestného činu, ale zejména mírou jeho společenské škodlivosti a nutností uplatnění trestněprávních norem vůči obviněným znovu pečlivě zabýval v intencích tohoto usnesení dovolacího soudu.
Na závěr není od věci podotknout, že ani pro případ, že ve věci nebude rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem, není vyloučena možnost, aby se poškozená i nadále domáhala náhrady škody (která patrně jako jediná přichází v úvahu) v řízení ve věcech občanskoprávních, neboť lhůta pro uplatnění tohoto práva je v důsledku včasného uplatnění nároku v adhezním řízení zachována.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 7. 2. 2012, sp. zn. 7 To 130/2011, zrušil. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněných, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková