ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1160.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1160/2012-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. října 2012 o dovoláních obviněné O. R., a poškozených K. K., a E. K., podaných proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 113/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 108/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání poškozených K. K. a E. K. odmítají.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné O. R odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 91 T 108/2011, byla obviněná O. R. uznána vinnou v bodě 1. zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 3. přečinem pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustila tím, že
1) dne 25. 5. 2010 v B. u Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje Policie České republiky, ulice K., obvinila příslušníka policie P. C., ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl vůči ní dopustit tím, že ji dne 24. 5. 2010 v odpoledních hodinách v obci V. K. měl chytit za ramena a hodit zadní částí těla na vrata, která zároveň otvíral, kdy se o tato vrata uhodila do zad, v důsledku čehož jí bylo způsobeno zablokování krční páteře s poškozením svalů a nervů, závratě a bolesti hlavy, a uvedené skutečnosti opakovala i ve svém dalším vysvětlení podaném na Inspekci Policie České republiky dne 10. 8. 2010 a také ve svých písemných vyjádřeních adresovaných útvarům Policie České republiky, a to ze dne 20. 7. 2010 a 25. 8. 2010, přičemž následným šetřením nebylo prokázáno, že by jí bylo ze strany P. C. ublíženo na zdraví, a tímto jednáním měla v úmyslu přivodit P. C. trestní stíhání a vážně ho poškodit v jeho zaměstnání,
2) dne 28. 5. 2010 sepsala a poslala dopis L. C. do místa jejího pracoviště na Obecní úřad ve V. K., ve kterém ji a její rodinu urážela a požadovala po ní zaplacení částky ve výši 5.040,- Kč s tím, že pokud tuto částku nezaplatí, tak obviněná nezaplatí dlužné poplatky vůči obci V. K., dále dne 9. 8. 2010 a dne 27. 9. 2010 sepsala a poslala dopisy starostce obce V. K. paní E. K., ve kterých jí sdělila, že svůj nedoplatek zaplatí obci až poté, co jí L. C. zaplatí údajnou dlužnou částku ve výši 5.040,- Kč a nebo až poté, co bude L. C. ve své funkci účetní obce nahrazena jinou osobou, dále o L. C. v dopisech uváděla, že je bezcharakterní osobou a dlužnicí, která nemá na místě účetní obce co dělat, a jinak ji i jejího manžela hrubě urážela, uváděla o nich, že jsou pachateli trestných činů, o P. C. napsala, že ji hrubě napadl, že mlátí i svou manželku, a sděluje, že pokud jí rodina C. nezaplatí údajnou dlužnou částku ve výši 5.040,- Kč, tak bude psát dále a naléhavěji a postará se zejména o to, aby vše vyšlo na veřejnost, a L. C. bude litovat, a dále po starostce požadovala, aby tato domluvila L. C., ať ji zaplatí dlužnou částku, jinak požádá svého manžela, aby podřízl sloup C. přístřešku; dále dne 30. 9. 2010 opakovaně telefonovala na Obecní úřad ve V. K. L. C., které v telefonátech vyhrožovala, že pokud jí nezaplatí částku ve výši 5.040,- Kč, tak zařídí, že skončí v zaměstnání a její manžel P. C., pracující jako policista Policie České republiky, skončí u policie, a že na oba napíše případná další udání, kdy následkem těchto psaných pomluv i opakovaných telefonátů musela poškozená L. C. vyhledat lékařskou pomoc z důvodu úzkostných stavů a depresí,
3) dne 26. 10. 2009 sepsala a zaslala do obce T. dopis svému otci panu K. K., v němž požaduje jejich rodinný dům jako odškodné za údajné týrání v dětství a újmu na zdraví, kterou jí měl v mládí způsobit, a pokud tak neučiní, že zveřejní celý svůj příběh o týrání včetně fotografií otce, dne 24. 2. 2010 sepsala a zaslala svému otci K. K. další dopis, v němž požaduje převedení domu včetně vybavení do dne 15. 3. 2010, s tím, že pokud k tomuto nedojde, tak všechno o týrání zveřejní a všichni lidé v celém T. o tom dostanou dopis do svých schránek, dne 24. 2. 2010 sepsala a zaslala dopis také své sestře E. K., ve kterém po ní požaduje převedení její polovinu domu rovněž do dne 15. 3. 2010, jinak, že všichni lidé v celém T. dostanou do svých schránek dopis o tom, jak ji měl v mládí otec týrat, vyvolá soudní řízení a vše zveřejní na internetu, což také učinila tím, že v přesně nezjištěnou dobu koncem měsíce března 2010 a dne 29. 11. 2010 zveřejnila na internetu na volně přístupných stránkách na adrese http://informaceotisnove.blog.cz hrubě nepravdivé informace o svém otci K. K., kde jej označila za tyrana a pedofilního sadistu, který ji měl 20 let brutálně týrat, čímž jí měl způsobit psychickou újmu a dlouhodobou nemoc.
Za tyto trestné činy byla obviněná podle §345 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození K. K. a E. K. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně jakou soud odvolací usnesením ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 113/2012, odvolání obviněné O. R. a poškozených K. K. a E. K. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali dovolání obviněná a poškození K. K. a E. K.
Dovolání podané poškozenými K. K. a E. K. je zpracované v jednom podání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Brojili jím proti výroku o náhradě škody, neboť odkaz na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř. považovali s ohledem na jejich špatný zdravotní stav za psychicky i fyzicky náročný a velmi obtížně realizovatelný. V závěru navrhli, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 113/2012, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §265d odst. 1 tr. ř. je vyloučeno, aby poškození podali dovolání, protože to mohou podat nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce, anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného [písm. a)], a obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [písm. b)]. Je tedy zřejmé, že okruh osob oprávněných dovolání podat, je taxativně vymezen a týká se výhradně obviněného a nejvyššího státního zástupce. Nelze ho rozšiřovat.
Podle §265d odst. 1 tr. ř. a contrario není poškozený osobou oprávněnou podat dovolání, proto jeho dovolání směřující proti některému z rozhodnutí, proti němuž je dovolání podle §265a odst. 1, 2 tr. ř. přípustné, je nutno odmítnout jako dovolání podané osobou neoprávněnou (srov. též přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1392/2005 uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 21, č. T 851).
Podali-li K. K. a E. K., kteří mají v trestní věci obviněné O. R. procesní postavení poškozených, podání, jež označili jako dovolání, učinili tak jako osoby neoprávněné, jak vyjádřil ve vztahu k těmto dovolatelům i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání poškozených K. K. a E. K. jako neoprávněných osob podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
Dovolání obviněné O. R. uplatněné prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Gregora s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. směřuje proti celému výroku o vině. Soudům obou stupňů obviněná vytýká, že její vina nebyla provedenými důkazy jednoznačně prokázána a nesprávně soudy dospěly k závěru, že naplnila skutkové podstaty trestných činů kladených jí za vinu. Svou vinu odmítá, neboť si není vědoma, že by šířila či využívala nepravdy o všech poškozených účastných v projednávané trestní věci. Ke skutku popsanému pod bodem 1) zdůraznila, že neměla v úmyslu P. C. lživě obvinit z trestného jednání, přivodit mu trestní stíhání a vážně jej poškodit v zaměstnání. Svůj popis událostí, na rozdíl od tvrzení poškozeného P. C., považovala za pravdivý, a má za to, že soudem prvního stupně provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by své jednání činila s úmyslem křivě obvinit a poškodit P. C. Poukázala na to, že při posuzování viny musí orgány činné v trestním řízení prokázat kromě jiného i to, že si pachatel byl vědom, že jinou osobu obviňuje nepravdivě. Obviněná k činu pod bodem 2) výroku o vině vytkla nesprávnou právní kvalifikaci jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, neboť takové činy nespáchala. Důkazy prokazující její vinu považuje za nejednoznačné a vyvolávající pochybnosti. Neuvědomila si dopad svého razantního jednání na paní C. a omluvou projevila lítost nad způsobem, jímž se domáhala na poškozené úhrady dlužné částky. Podle obviněné má pro trestnost tohoto činu význam i to, že celé toto jednání bylo vyřešeno u přestupkové komise smírem mezi ní a poškozenou. Ve vztahu k činu popsanému pod bodem 3) odsuzujícího rozsudku obviněná zdůraznila, že důvodem pro jednání vůči otci a sestře bylo týrání, jemuž byla v dětství vystavena, neboť mělo značný vliv na její duševní vývoj do budoucna. Popřela své zavinění s tím, že týrání ze strany otce nebylo soudy nikterak vyvráceno, když své jednání vůči těmto poškozeným chápala jako kompenzaci za jí způsobenou újmu. Obviněná poukázala jednak na to, že zavinění pachatele trestného činu pomluvy podle §184 tr. zákoníku musí zahrnovat i okolnost, že sdělený údaj je nepravdivý a současně i způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost osoby dotčené pomluvou, a jednak na to, že takový závěr musí mít dostatečný podklad v příslušných skutkových zjištěních (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 873/2002), což však podle jejího názoru soudy nedodržely.
V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 8 To 113/2012, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 91 T 108/2011, a přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněné se rovněž v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že podstatou dovolání je požadavek na změnu skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem a řádně přezkoumaných odvolacím soudem, který se výhradami obviněné náležitě zabýval. Obviněná však neuvádí, na kterých skutečnostech svá tvrzení o nenaplnění skutkových podstat trestných činů kladených jí za vinu zakládá. Z provedených důkazů, charakteru trestné činnosti, způsobu provedení a skutečnosti, že se obviněná trestné činnosti dopouštěla během delšího období více útoky, nelze podle státního zástupce dovodit jiný závěr, než že obviněná O. R. jednala u všech trestných činů, které jsou jí kladeny za vinu, v přímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné O. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud shledal, že obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání, učinila tak v zákonné době a na místě k tomu určeném (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda jí uplatněné dovolací důvody korespondují s jejich vymezením v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Pokud obviněná v dovolání označila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Se zřetelem na to, že odvolací soud po věcné stránce odvolání obviněné podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, a též i s ohledem na obsah podaného dovolání, je zřejmé, že obviněná použila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřela i o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve posuzoval opodstatněnost podaného dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Na jeho podkladě je ve vztahu ke zjištěnému skutku možné vytýkat výlučně vady právní. V souladu se zjištěným skutkovým stavem lze proto namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních a nikoli hmotně právních norem.
Vzhledem k výše uvedenému je třeba zmínit, že obviněná zčásti podložila své dovolání výhradami, které tento dovolací důvod nenaplňují, a to zejména, pokud vytýkala, že soudy neprovedly jí navrhované důkazy, jež by její jednání postavily do srozumitelnější pozice a vedly pravděpodobně ke zjištění, že nenaplnila znaky skutkových podstat trestných činů kladených jí za vinu, případně že se uvedených činů vůbec nedopustila, resp. že se skutky staly jinak, než soudy nižších stupňů zjistily a ve svých rozhodnutích popsaly. Takto formulované výhrady se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněné z jejich podnětu přezkoumávat.
V souladu s dikcí dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uplatnila výhrady směřující proti právní kvalifikaci použité u činů popsaných v bodech 1) a 2) pro nenaplnění subjektivní stránky, a ve vztahu k činu pod bodem 3) ospravedlňovala své jednání tím, že byla v dětství otcem týraná, a proto požadovala jen kompenzaci za psychickou újmu, jíž utrpěla, tedy že neuváděla nepravdivé okolnosti a svého otce nevydírala.
Nejvyšší soud k těmto relevantně s označeným dovolacím důvodem uplatněným výhradám připomíná, že při jejich přezkoumání je vázán zjištěným skutkovým stavem a v návaznosti na obsah popsaných činů zvažuje správnost namítaných hmotně právních otázek. Nejvyššímu soudu nepřísluší skutková zjištění doplňovat ani provádět důkazy za účelem jejich změny (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Obviněná ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 2) namítala, že skutkovou podstatu trestných činů, které jsou v těchto skutcích zjišťovány, nenaplnila po subjektivní stránce, a proto je potřeba nejprve obecně uvést, že zavinění ve formě nedbalosti nebo úmyslu vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
Protože všechny trestné činy, jimiž byla obviněná uznána vinnou, jsou úmyslnými trestnými činy, je potřeba konstatovat, že podle §15 odst. 1 tr. zákoníku, je trestný čin spáchán v úmyslu přímém, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [písm. a)], a nebo v úmyslu nepřímém, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Obviněná se činem popsaným v bodě 1) dopustila zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku, jenž spáchá ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, spáchá-li takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Podle tzv. právní věty je čin obviněné v alternativě, že „jiného lživě obvinila z trestného činu v úmyslu přivodit mu trestní stíhání v úmyslu ho vážně poškodit v zaměstnání“.
Z hlediska subjektivní stránky zákon u skutkové podstaty vymezené v odstavci 2 §345 tr. zákoníku předpokládá úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tzn. úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, se vyžaduje úmysl jiného vážně poškodit v zaměstnání, i zde však postačuje úmysl eventuální.
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informuje o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem.
Pro naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Lživé obvinění se přitom musí týkat jen trestného činu, tedy činu, který má znaky přečinu nebo zločinu.
Za vážné poškození v zaměstnání ve smyslu odstavce 3 citovaného ustanovení lze považovat např. přeřazení na nižší funkci, možnost citelného snížení výdělku, možnost výpovědi apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C. H. Beck, 2012, s. 3235 – 3241).
Podle skutkových zjištění popsaných v bodě 1) obviněná své obvinění proti poškozenému P. C. uvedla Odboru vnitřní kontroly Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje Policie České republiky. Její obvinění spočívalo v tom, že jí měl dne 24. 5. 2010 v odpoledních hodinách chytit za ramena a hodit zadní částí těla na vrata, která zároveň otvíral. Ona v důsledku toho měla utrpět zranění v podobě zablokování krční páteře s poškozením svalů a nervů, závratě a bolesti hlavy, v čemž mělo být spatřováno ublížení na zdraví podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené skutečnosti obviněná zopakovala i ve svém dalším vysvětlení podaném na Inspekci Policie České republiky dne 10. 8. 2010 a také v písemných vyjádřeních adresovaných útvarům Policie České republiky, a to ze dne 20. 7. 2010 a 25. 8. 2010. Z těchto skutkových zjištění plyne, že obviněná zcela cíleným a opakovaným jednáním uváděla skutečnosti o údajně proběhlém činu, tato svá tvrzení sdělovala orgánům policie. Přitom, jak bylo provedeným dokazováním prokázáno, obviněná neutrpěla žádný úraz a situace, kterou před policií uváděla, nenastala. Bylo tedy jednoznačně prokázáno, že obviněná lživě a nepravdivě obvinila P. C. z trestného činu. Okolnosti, jimiž obviněná svými opakovanými a podrobně líčenými smyšlenými událostmi popisovala, by v případě jejich pravdivosti vedly k naplnění skutkové podstaty přečinu podle §146 tr. zákoníku. Právě k tomu jednání obviněné směřovalo, protože ona zcela záměrně uvedené skutečnosti konstatovala takovým způsobem, aby jeho následkem bylo trestní stíhání poškozeného P. C. Je tedy zřejmé, že obviněná jednala v souladu s požadavky na subjektivní stránku základní skutkové podstaty podle §345 odst. 2 tr. zákoníku v úmyslu přímém jak ke znaku lživého jednání obviněné, tak i k tomu, aby poškozený byl trestně stíhán. Jednání obviněné však směřovalo i k tomu, aby byl poškozen ve svém zaměstnání, protože věděla, že je příslušníkem policie a že trestní stíhání jeho osoby povede k tomu, že nebude moci své zaměstnání vykonávat. O jejím záměru směřujícím k tomuto následku svědčí i to, že svá lživá obvinění uvedla i před Inspekcí Policie České republiky, tj orgánem, který byl v té době oprávněn k prošetřování trestné činnosti příslušníků policie.
Na základě všech těchto skutkových okolností soudy nižších stupňů řádně objasněných a prokázaných Nejvyšší soud shledal, že závěry soudů obou stupňů týkající se otázky zavinění u trestného činu podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku jsou správné. Pro stručnost postačí jen odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který podrobně vyjádřil na str. 5 až 8, že obviněná se zde popsaného jednání dopustila ve zjevném úmyslu P. C. vážně poškodit v zaměstnání, jakož i v úmyslu narušit jeho rodinné vztahy, neboť motivem obviněné bylo, aby poškozený zcela ukončil svůj služební poměr u Policie České republiky, a jednala tak v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Jednání popsané pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně bylo právně posouzeno jednak jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a jednak jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, a obviněná u nich rovněž popírá své zavinění s tím, že si dopad tohoto jednání neuvědomila.
V návaznosti na shora uvedené obecné zásady týkající se zavinění je ve vztahu k použité právní kvalifikaci u bodu 2) třeba uvést, že přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Oba tyto přečiny jsou úmyslnými trestnými činy.
Z tzv. právní věty v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná skutkovou podstatu naplnila v alternativě, že „jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutila, aby něco konal“ (§175 odst. 1 t r. zákoníku) a o „jiném sdělila nepravdivý údaj způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost, zejména v zaměstnání“ (§184 odst. 1 tr. zákoníku). U trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, může směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života apod.; musí se však jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného. Při posuzování, zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod. Jinou těžkou újmou může být např. i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět.
Ze skutkového zjištění uvedeného v bodě 2) plyne, že obviněná opakovaně posílala L. C. do místa jejího pracoviště na Obecní úřad ve V. K. dopisy s urážlivými a dehonestujícími skutečnostmi, hrubě urážela i jejího manžela, uváděla o nich, že jsou pachateli trestných činů. Současně těmito dopisy požadovala zaplacení částky ve výši 5.040,- Kč a tento požadavek spojovala s výhrůžkou, pokud tuto částku nezaplatí, nebude obviněná platit dlužné poplatky vůči obci V. K. a poškozená bude muset odejít z místa účetní. Obviněná však dopisy obdobného obsahu zasílala i starostce obce V. K. paní E. K., a rovněž v nich i požadovala, aby poškozená byla ve své funkci účetní obce nahrazena jinou osobou. O P. C. napsala, že ji hrubě napadl, že mlátí i svou manželku, a to i s požadavkem, že pokud jí rodina C. nezaplatí údajnou dlužnou částku ve výši 5.040,- Kč, tak bude psát dále a naléhavěji a postará se zejména o to, aby vše vyšlo na veřejnost. Obviněná i opakovaně telefonovala na Obecní úřad ve V. K., v telefonátech poškozené vyhrožovala, že pokud jí nezaplatí částku ve výši 5.040,- Kč, tak zařídí, že skončí v zaměstnání i její manžel P. C. pracující jako policista Policie České republiky. Její jednání vedlo až k tomu, že poškozená L. C. vyhledala lékařskou pomoc z důvodu úzkostných stavů a depresí (viz strany 11 až 12 cit. rozsudku).
Takto zjištěné okolnosti svědčí zcela nepochybně o tom, že záměrem obviněné bylo jednak to, aby ztížila pozici poškozené v zaměstnání, ale především, aby docílila uhrazení uváděné částky, již musela obviněná vynaložit na úpravy spojené s plotem, který vymezoval hranice mezi pozemky obviněné a poškozených. Ze všech uvedeným způsobem zjištěných skutečností lze vyvodit závěr, že obviněná, jak ve vztahu k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tak i k přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž znaky skutkové podstaty po objektivní i formální stránce naplnila, jednala se zcela zřejmým a chtěným záměrem pod pohrůžkou způsobení újmy na cti poškozené i jejího manžela a vystavení jeho osoby trestnímu stíhání [viz bod 1), jak je uvedeno shora] dosáhnout uhrazení zmíněné finanční částky. Rovněž směřovala i k tomu v zaměstnání, aby měla poškozená závažné potíže, resp. obviněná chtěla dosáhnout toho, aby poškozená byla ze svého místa starostkou odvolána. To vše činila opakovanými a přesně cílenými útoky při znalosti všech okolností důležitých pro to, aby svého záměru dosáhla.
Ze všech těchto konkrétních a velmi podrobně zjištěných souvislostí cíl obviněné jednoznačně vyplývá, jako rovněž i to, že svého záměru částečně dosáhla, neboť poškozená v důsledku jejího jednání utrpěla psychickou újmu, pro niž se musela léčit. Není proto pochyb, že obviněná jednala v přímém úmyslu u obou přečinů, jimiž byla správně soudy v bodě 2) uznána vinou.
Jestliže obviněná v bodě 3) brojila proti tomu, že se nemohlo jednat o přečin pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku ani o trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž v tomto případě byla uznána vinnou, vycházela z vymyšlené okolnosti, že byla otcem v dětství i dospělosti týrána, a byla k činu, který jí je kladen za vinu, oprávněna v rámci satisfakce za smyslené jednání otce, která její chování ospravedlňuje.
Pokud jde o přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jeho obecné znaky jsou výše uvedeny, a proto na ně lze jen odkázat. Přečinu pomluvy, který byl v tomto bodě shledán v kvalifikované podobě podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu a spáchá takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem.
Z tzv. právní věty v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněná spáchala čin v alternativě, že „o jiném sdělila nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména narušit jeho rodinné vztahy nebo mu způsobit jinou vážnou újmu, a čin spáchala veřejně přístupnou počítačovou sítí“.
V případě trestného činu pomluvy jde o trestný čin, jímž je chráněna čest a dobrá pověst člověka. Sdělení nepravdivého údaje spočívá v tom, že uvedená informace o jiném je v rozporu se skutečností, a to byť jen jedné osobě rozdílné od pomlouvaného, za předpokladu, že taková zpráva je způsobilá značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů. Nepravdivý údaj přitom musí být způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvaného, zejména přihlédnutím postavení osoby, jejím charakterovým vlastnostem a rovněž i s ohledem na povahu sdělovaného údaje. Veřejnou počítačovou sítí se rozumí funkční propojení počítačů do sítí s cílem vytvořit informační systém pracující s tzv. dálkovým přístupem, jakým je především Internet a jiné jemu podobné systémy.
Jak soudy v bodě 3) prokázaly, obviněná opakovanými dopisy adresovanými svému otci (nar. 4. 5. 1929) vznášela požadavek na rodinný dům a domáhala se, aby jej otec převedl na její osobu. Aby otce donutila k tomuto úkonu, neboť on již dříve tuto nemovitost převedl na jiné osoby, vyhrožovala mu pro případ, že tak neučiní tím, že veřejnosti sdělí, že ji otec v dětství týral. Nemovitost tak považovala za odškodné za údajné újmy, které měla v důsledku uvedeného týrání utrpět. Obdobný obsah sdělovala i své sestře E. K., po níž požadovala převedení její poloviny domu na svou osobu a i jí vyhrožovala, že pokud tak neučiní, obviněná oznámí dopisy vhozenými do schránek občanům obce T., že obviněnou otec v mládí týral, a že vyvolá soudní řízení a vše zveřejní na internetu. Obviněná nakonec tuto výhrůžku skutečně realizovala a zveřejnila ji na volně přístupných internetových stránkách, kde otce označila za tyrana a pedofilního sadistu, který ji měl 20 let brutálně týrat a způsobit jí psychickou újmu a dlouhodobou nemoc.
Provedeným dokazováním bylo však zjištěno, že skutečnosti týkající se týrání ze strany otce se neprokázaly jako pravdivé, naopak bylo zjištěno, že obviněná již od dětství měla vážné nedostatky v chování. Je vhodné zmínit, že ze znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a odvětví klinické psychologie, zpracovaných MUDr. Hanou Pánkovou a PhDr. Blankou Zapletalovou soudy zjistily, že obviněná byla již jako dítě problematickou osobností a byla u ní diagnostikována smíšená porucha osobnosti projevující se zejména sklonem k dramatizaci, zkreslováním, vymýšlením si ve vlastní prospěch a sklonem k sebelitování (viz strany 14 až 16 rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodně u ní nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o tom, že byla v dětství týranou osobou ze strany otce ani nikoho jiného, naopak ona svými projevy způsobila své rodině útrapy. Bylo též prokázáno, že se se svou rodinu po celou dospělost (obviněná dosáhla v době činů 59 let a její otec 81 let) nekontaktovala a negativní zájem o ni začala projevovat až po zjištění, že rodinný dům přešel z otce do vlastnictví jiných příbuzných. Obviněná se nyní prokázanou trestnou činností snažila domoci uvedeného majetku, a proto nejenom, že zasílala otci a sestře výhrůžné dopisy (č. l. 297 až 298, 303 až 304), ale nakonec přikročila i k tomu, že svého otce na internetových stránkách zostudila údaji, o tom, že jí týral a připojila k textu i jeho fotografie.
Nalézací soud učinil zcela správný závěr, že cílem jednání obviněné, které spočívalo v šíření dehonestujících, potupných, hrubě znevažujících a cti se dotýkajících nepravdivých údajů, bylo donutit otce a sestru, aby jí vydali předmětnou nemovitost. Z ničeho, co bylo prokázáno, nevyplynulo, že by obviněná vydíráním otce a sestry a uváděním zmíněných vážně poškozujících informací chtěla dosáhnout narovnání vztahů s rodinou, jak v dovolání předesílala. Takový závěr s výsledky provedeného dokazování vůbec nekoresponduje. Naopak bylo prokázáno, že se obviněná činu v bodě 3) dopustila v úmyslu přímém [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť si vzhledem ke způsobu provedení i zjevnému zištnému motivu musela být vědoma, že útočí na zájem chráněný trestním zákonem a tento zájem také porušit chtěla. Uvedené jednání obviněné vykazuje všechny znaky obou uvedených trestných činů, a to jak přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinu pomluvy podle §184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jak správně tuto právní kvalifikaci soudy obou stupňů posoudily. Své skutkové i právní závěry soud prvního stupně posléze náležitě a zcela v souladu se zákonem vymezenými podmínkami odůvodnil na stranách 5 až 17 svého rozsudku, přičemž s jeho závěry projevil souhlas i odvolací soud (srov. stranu 6 jeho usnesení).
Nejvyšší soud se se závěry soudů nižších stupňů zcela ztotožnil, a protože v napadených rozhodnutích neshledal nedostatky obviněnou vytýkané, když o její vině bylo rozhodnuto na podkladě zákona a v souladu se všemi jím stanovenými zásadami, dovolání posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. října 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová