ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1576.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1576/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2012 o dovolání obviněného P. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 266/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň –město pod sp. zn. 27 T 96/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 27 T 96/2009, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že v přesně nezjištěné době přibližně jednak kolem 9. 6. 2009 v jednom případě a ve druhém případě přibližně kolem dne 23. 6. 2009, v obou případech v P. v Ž. ulici, při náhodných setkáních poblíž obchodního domu R. s M. K., po tomto požadoval prohlášením u Policie České republiky v rámci trestního řízení vedeného proti tehdy vazebně stíhanému obviněnému R. Z., aby takzvaně „stáhl“ svoji usvědčující výpověď poškozeného z trestného činu loupeže, přičemž v prvém případě během jednání poškozenému uvedl, že pokud výpověď vůči R. Z. neodvolá, bude mít velké problémy, bude od lidí na K. dostávat po dobu, co bude R. Z. sedět, ve druhém případě se ptal, proč „to nestáhl“, a když mu poškozený ze strachu sdělil, že jde za dva dny na výslech a že „to stáhne“, obviněný mu řekl, že s tím počítá, ale jestli „to nestáhne“, bude od lidí na K. dostávat přes hubu po dobu, co bude Z. sedět, nato dal poškozenému telefonní číslo svého otce, aby mu dal vědět, jak odvolání výpovědi dopadlo, přičemž věc obviněného R. Z. byla v té době ve stadiu přípravného řízení vedeného Policií České republiky, Krajského ředitelství policie Západočeského kraje, Městského ředitelství P., Územním odborem služby kriminální policie a vyšetřování, pod č.j. KRPP-7006/TČ-2009-030571, o čemž obviněný věděl, neboť byl přítomen spáchání skutku, následně dne 28. 5. 2009 zadržení tehdy podezřelého R. Z.téhož dne ve věci podával vysvětlení a dne 8. 6. 2009 byl vyslechnut v postavení svědka.
Za tento trestný čin byl obviněný P. K. odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací z podnětu odvolání, které proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, rozsudkem ze dne 4. 8. 2011, sp. zn. 9 To 266/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. shora uvedený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. K. odsoudil podle §235 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Janči proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. V něm zejména odvolacímu soudu vytkl, že se ke skutkovým závěrům provedeným soudem prvního stupně a k důkazům, mezi nimiž neexistuje jediný, který by obviněného usvědčoval, vyjádřil jen velmi okrajově tak, že hodnotil rozsudek soudu prvního stupně jako správný a plně se s ním ztotožnil, aniž by cokoli dalšího uvedl. Odvolací soud se podle obviněného nedostatečně vypořádal s námitkami obhajoby poukazujícími zejména na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie – klinická psychologie, které popisují poškozeného jako osobu emočně nevyrovnanou a vztahovačnou a poukazují na možnost oslabení jeho schopnosti adekvátně vnímat a hodnotit vývoj exponovaných situací. Obviněný jako i v předešlých stádiích trestního řízení poukázal na to, že pokud byl poškozený na základě svých předchozích negativních zkušeností či jiných představ vázaných na osobu R. Z. od počátku samotného vyšetřování stresován a zneklidněn hrozícími následky ze strany R. Z., pak tuto skutečnost nelze vykládat k tíži obviněného, ale tak, že si poškozený sám vykládal rozhovor s obviněným výhrůžně, ačkoli tomu tak v žádném případě nebylo. Obviněný soudům rovněž vytkl, že s ohledem na to, že celému incidentu nebyl nikdo jiný nepoškozený přítomen, neexistují jiné než nepřímé důkazy, které však nepotvrzují násilné jednání obviněného vůči poškozenému, nesprávně dospěly k závěru, že se obviněný uvedeného činu dopustil. Protože je celá věc postavena na smyšlené či výrazně zdramatizované a zcela nesprávně interpretované výpovědi poškozeného, v níž se vykytují nejasnosti, obviněný proto usoudil, že soud o jeho vině rozhodl nesprávně, a rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho stručnost a neúplnost považuje za nedostatečné. Vzhledem k těmto výhradám dovolatel navrhl, aby dovolací orgán napadené rozhodnutí zrušil.
Opis dovolání byl doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které uvedlo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovilo souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). a zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Je nutné připomenout, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový „extrémní nesoulad“ se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná závažná pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04).
Jak z obsahu podaného dovolání vyplývá, obviněný v dovolání brojil proti tomu, že čin, který mu je kladen za vinu, nespáchal, a že jeho vina nebyla žádným důkazem prokázána, neboť jediný, kdo byl incidentu přítomen, byl poškozený, který však skutečnosti, o které se jednalo, reprodukoval vzhledem ke svému psychickému stavu a neschopnosti události správně vylíčit, nesprávně. Poškozený proto nebyl natolik věrohodnou osobou, aby o jeho svědectví bylo možné vinu obviněného opřít, když ostatní důkazy jsou jen nepřímé a rovněž nic konkrétní vůči obviněnému neprokazují. Obviněný tedy v zásadě vytkl jak odvolacímu soudu, který podle něho odvolání nedostatečně přezkoumal, tak i soudu prvního stupně, jenž důkazy nesprávně hodnotil, že dokazování nebylo řádné a úplné.
Se zřetelem na shora rozvedená kritéria vymezující možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný v dovolání neuvedl takovou argumentaci, která by s označeným dovolacím důvodem korespondovala, neboť nezmínil jakékoliv právní námitky, ale omezil se toliko na výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním anebo proti procesnímu postupu. Obviněný tak materiálně označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože skutečnosti, které považoval za nedostatky, neměly právní charakter.
Nejvyšší soud i přes toto konstatování považuje nad rámec obviněným podaného dovolání za vhodné zdůraznit, že o vině obviněného neexistují pochybnosti a není v daném případě místo pro použití principu „in dubio pro reo“, neboť na podkladě provedeného dokazování není z ničeho opodstatněné a důvodné mít pochyby o tom, že obviněný jednal způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným a že tímto jednáním se uvedeného trestného činu dopustil (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/2008). Podle obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, z jakých důkazů soudy pro své rozhodnutí vycházely, o které důkazy své rozhodnutí opřely a jak tyto důkazy a z jakých důvodů hodnotily.
Nejvyšší soud považuje za nutné s ohledem na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí zdůraznit, že v posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností je vina obviněného prokázána. Vhodné je připomenout obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 3 až 6, kde je podrobně vyjádřeno, jaké důkazy soud hodnotil a jak při jejich hodnocení uvažoval. Nelze přehlédnout, že soud, vědom si toho, že rozhodujícím přímým důkazem je pouze výpověď poškozeného, provedl jednak konfrontaci mezi ním a obviněným a jednak nechal vypracovat i znalecký posudek na psychický stav poškozeného. Se zřetelem na výsledky všech uvedených důkazů výpověď poškozeného posuzoval. Nevznikají proto pochybnosti, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, má oporu v provedeném dokazování, jež bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/2009). Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřená v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jak již bylo uvedeno shora, jsou jen opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozího řízení před soudem prvního stupně. Za situace, kdy byly všechny rozhodné okolnosti v rámci dokazování řádně provedeny a vyhodnoceny a kdy nevznikají pochybnosti o žádné z důležitých a pro rozhodnutí o vině obviněného významných skutečností, je rozsah provedeného dokazování dostačujícím podkladem pro závěr o vině obviněného.
Vzhledem ke všem takto Nejvyšším soudem učiněným zjištěním lze shrnout, že námitky právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádné z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová