ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1603.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1603/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného P. F., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 14 To 13/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 125/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 2 T 125/2010, byl obviněný P. F. uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit poškozeným způsobenou škodu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 14 To 13/2011, jako soud odvolací, z podnětu odvolání státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Táboře podaném proti shora uvedenému rozsudku v neprospěch obviněného, uvedený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsal tak, že obviněný dne 27. 2. 2010 kolem 00.05 hodin v T., na ulici P. – mezi barem B. a bankou GE Money Bank, za přítomnosti nejméně tří dalších osob, v podnapilém stavu, po předchozím verbálním konfliktu s R. V. a M. B., která mu následně dala tři facky, fyzicky napadl jejího přítele R. P., a to nejméně čtyřmi údery do obličeje a přední části těla, načež R. P. upadl na zem, kde do něj obviněný nejméně čtyřikrát kopl, a způsobil mu tak pohmoždění obličeje s krevními výrony a otokem podkoží zejména v okolí levého oka s obvyklou dobou léčení do jednoho týdne, následně na místo přišel L. N., jenž vykonával ostrahu GE Money Bank, vyzval obviněného a jeho kamaráda M. K., který se mezitím postrkoval s R. V. a M. B. a udeřili do výlohy GE Money Bank, aby svého jednání zanechali, načež do něj strčil M. K. s tím, aby se do toho nepletl, poté L. N. vyndal nůž zn. Fox s čepelí o délce 95 mm a opětovně vyzval obviněného a M. K., aby zanechali výtržností, načež se na něj vrhl obviněný, srazil jej na zem, a to dvakrát, neboť poprvé L. N. opět vstal, následně mu obviněný, po krátkém přetahování, vytrhl nůž z ruky, chytil ho pod krkem, řekl mu něco ve smyslu: „Já ti ukážu, jak se používá nůž“, a nejméně jednou ho bodl nožem do břicha a způsobil mu tak bodnořeznou ránu horní krajiny břicha mírně vlevo délky 4 cm pronikající do dutiny břišní, která si vyžádala hospitalizaci do 6. 3. 2010 a podstatným způsobem omezovala poškozeného v běžném způsobu života do 19. 3. 2010, přičemž mohlo dojít k poranění břišních orgánů jako střev, žaludku či jater, čili k poškození důležitého orgánu, a obvyklá doba léčení tak mohla přesáhnout 6 týdnů, přičemž došlo i k poškození uniformy poškozeného L. N., čímž společnosti G4S Security Services (CZ), a. s., se sídlem P., N., vznikla škoda v celkové výši 2.698,- Kč, a tohoto jednání se obviněný dopustil přesto, že trestný čin výtržnictví spáchal již dne 17. 1. 2001, za což byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 11. 2001, sp. zn. 2 T 384/2001, dále dne 12. 1. 2003, za což byl odsouzen rozsudkem téhož soudu ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 2 T 134/2003 a dne 11. 10. 2005, za což byl odsouzen trestním příkazem téhož soudu ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 2 T 179/2005.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Karola Stano dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu konstatoval, že uznal své zavinění ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a své námitky zaměřil pouze proti pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku a proti výroku o trestu. Ve vztahu k této, podle obviněného nesprávné právní kvalifikaci, odvolacímu soudu vytkl, že pochybil, když vycházel z vyhodnocení kamerového záznamu zachyceného na CD, protože bylo v rozporu se zákonem, jestliže si soud sám provedl rozbor tohoto záznamu, k němuž nebyl oprávněn. Vyhodnocení kamerového záznamu měl provést odborník, neboť jedině ten mohl z uvedeného záznamu posoudit, zda došlo ke zranění poškozeného způsobem, jak jej dovodil odvolací soud, anebo zda ke zranění došlo tím, že poškozený na nůž sám při vzájemném zápase upadl. Obviněný poukázal též na to, že závěr znalce z oboru lékařství nebyl pro uznání viny obviněného jednoznačný, když znalec připustil, že na kamerovém záznamu nebyl mechanismus zranění zřetelný, a jen dovodil, že je nepravděpodobné, že by ke zranění poškozeného došlo při zápasu o nůž, což ale zároveň nevyloučil. Obviněný připomenul, že tato okolnost vedla soud prvního stupně k tomu, že korigoval skutková zjištění i kvalifikaci obžaloby ohledně části skutku, kde došlo k bodnutí nožem, a čin posoudil pouze jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Podle dovolatele si poškozený musel být vědom toho, že se chová neodpovědně, když vytáhl nůž, o který se v zápase s obviněným přetahoval, a mohl tudíž předpokládat, že může dojít i k jeho zranění. Ani jeden z účastníků potyčky přitom nevěděl, ve které fázi došlo k bodnutí nebo namáčknutí poškozeného na nůž. Jestliže řezná rána byla široká 4 cm a čepel nože měla šířku max. 2 cm, pak není zřejmé, jak by mohla při bodnutí nožem, který podle znalce vnikl do těla ve směru jeho dlouhé osy, vzniknout tak široká rána. Obviněný proto opětovně namítl, že poškozeného nožem nebodl, snažil se naopak nůž zneškodnit a nevěděl, kdy v zápase o nůž došlo ke zranění poškozeného ani jakým způsobem se tak stalo.
Obviněný proto v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby byl současně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, pokud byl výkon realizován.
Přestože byl opis dovolání obviněného doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to své případné písemné stanovisko do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu nezaslalo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Zkoumal též, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný své námitky zaměřil výhradně proti učiněným skutkovým zjištěním, s nimiž se neztotožnil a kritizoval především způsob, jakým odvolací soud provedl důkaz záznamem z kamerového systému zachyceného na CD, a jak byl zjištěn skutkový stav věci. Na základě vlastní obhajoby, že poškozeného nožem nebodl, obviněný nabídl o průběhu skutkového děje verzi zcela odlišnou od toho, jak byl na podkladě provedeného dokazování soudy skutkový stav zjištěn a v napadených rozhodnutích popsán. Nejvyšší soud s ohledem na takto vznesené argumenty, jež obviněný v dovolání rozvedl, shledal, že shora vymezená obecná kritéria významná z hlediska ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněným dovoláním nebyla splněna.
Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Tím je zejména zajištěna zásada, že přezkumný rámec nelze vymezit tak, aby bylo omezeno základní právo na přístupu k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů došlo k pochybení zásahu do jeho základního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/2004). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Nejvyšší soud však v projednávaném případě uvedené skutečnosti, z nichž by bylo možné extrémní nesoulad dovodit, neshledal.
Předně je potřeba zdůraznit, že obviněný pro požadavek na změnu skutkových zjištění vycházel z vlastní verze uplatňované v rámci obhajoby, že aktivním jednáním zranění poškozenému nezpůsobil, a dovozoval, že si toto zranění poškozený způsobil sám tím, že na nůž nalehl náhodou. Odvolacímu soudu vytkl, že pro závěr vyjádřený v rozsudku vycházel z toho, jak záznam na CD sám vyhodnotil. Z obsahu takto vyjádřených námitek je zřejmé, že obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětným činem uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku (že poškozeného nebodl nožem úmyslně) vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že skutkovou podstatu pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, nenaplnil.
S ohledem na to, že obviněný svou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení ohledně toho, jak celá událost proběhla, brojil proti způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Dovolání tak svým obsahem svědčí o tom, že obviněný P. F. obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v dovolání použil výhrady, které na označený důvod nedopadají. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
I přes tento závěr považuje Nejvyšší soud nad rámec obviněným podaného dovolání za vhodné zdůraznit, že obviněným vznesené výhrady proti skutkovým závěrům spočívajícím v tom, že soud nemohl sám vyhodnotit obsah záznamu z kamerového systému, ale měl tak učinit odborník, nejsou důvodné. Vzhledem k tomu, že podle §89 odst. 3 tr. ř. může za důkaz sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, a nejde o důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení (§89 odst. 4 tr. ř.), může i záznam z kamerového systému banky sloužit jako důkaz v trestním řízení. Lze ho považovat za věcný důkaz (§112 odst. 1 tr. ř.), u něhož je nutné především zkoumat jeho pravost a neporušenost. Způsob, jakým je věcný důkaz před soudem proveden, vychází z jeho povahy. Proto v případě kamerového záznamu, který je vizuálním věcným důkazem, je jeho provedení před soudem možné jedině tím, že se podle jeho povahy promítne. Z tohoto důvodu promítnutí záznamu uloženého na nosiči CD, je zcela běžné prostřednictvím počítačové techniky. Právě tato technika umožňuje svými technickými funkcemi nejen vlastní spuštění záznamu, ale při využití jejích dalších funkcí při promítání záznamu jej zpomalit, zrychlit, přiblížit detaily, rozfázovat jej apod. Tyto možnosti vyplývající z technických parametrů konkrétního věcného důkazu je možné považovat za provádění takového důkazu soudem na základě pravidel vymezených §2 odst. 5, 6 a násl. tr. ř. V takovém případě nejde o činnost, pro níž by byly nutné odborné znalosti, a k níž by bylo nutné vyžadovat odborné vyjádření nebo znalecký posudek ve smyslu §podle §105 odst. 1 tr. ř. Navíc je nutné připomenout, že to, zda v konkrétním posuzovaném případě jde o skutečnost důležitou pro trestní řízení, k jejímuž posouzení je třeba odborných znalostí, posoudí příslušný orgán činný v trestním řízení, který koná řízení v daném stadiu.
Znalce není třeba přibírat, jestliže k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení postačí odborné vyjádření, nebo běžné znalosti a praktické zkušenosti získané školním vzděláním a výchovou, které z určité odborné oblasti má každý kulturní člověk. O takovou okolnost se jednalo i v projednávané věci, ve které šlo o manipulaci s nahrávkou na CD, což je činnost v současné době zcela běžná a obvyklá.
V posuzovaném případě soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutí rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností se obviněný činu dopustil. Z rozvedených důkazů ani z nich vyvozených závěrů nevznikají pochybnosti o tom, že skutek tak, jak je popsán ve výroku rozsudku soudu druhého stupně, má oporu v důkazech, které byly provedeny a hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudy plně respektovaly všechna rozhodná hlediska vyjádřena v uvedeném ustanovení bez projevu libovůle, resp. svévole, neboť popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy i své závěry (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
Vzhledem ke všem takto Nejvyšší soudem učiněným zjištěním, lze shrnout, že námitky obviněného právně relevantním způsobem nedopadají na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani na žádný z dalších důvodů dovolání podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud dovolání obviněného P. F. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než jsou zákonem vymezeny.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová