ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1617.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1617/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2012 o dovolání obviněného R. H., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 1 T 106/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá .
Odůvodnění:
Dovolání obviněného R. H. směřuje proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, jehož vydání předcházel nejprve rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 1 T 106/2010, na něj navazoval rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, a následovalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011.
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 1 T 106/2010, byl obviněný R. H. uznán vinným přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen podle §302 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Na podkladě odvolání podaných proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně obviněným a okresním státním zástupcem Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, poté, co uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil, znovu rozhodl o vině obviněného přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a o trestu, který obviněnému uložil.
Z podnětu dovolání podaného obviněným proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, zrušil včetně dalších rozhodnutí na něj obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Plzni na podkladě uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu poté, co věc projednal, rozhodl nyní dovoláním obviněného napadeným rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, tak, že k odvolání obviněného R. H. a Okresního státního zástupce v Domažlicích podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 1 T 106/2010, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem, který vymezil (ve shodě s tím, jak učinily soudy v předchozích uvedených rozhodnutích) tak, že obviněný nejméně od počátku ledna 2010 do 24. 1. 2010 v obci K., okres D., na pronajatém pozemku, který byl na jedné straně oddělen zčásti drátěným pletivem od příjezdové komunikace, nezajistil řádné krmení a z jiných než zdravotních důvodů omezoval výživu včetně napájení nejméně tří svých psů, a to křížence pointera jménem S., křížence pointera jménem Č., a aljašského huskyho jménem H., přičemž věděl, že odpovídající stravu pro chov psů, které již několik let vlastní, nemůže obstarat kvůli dlouholetým finančním problémům, pro které na něj byla opakovaně nařízena exekuce, tuto situaci nijak neřešil a přestože viděl, jak jsou psi vyhublí a zesláblí, zapřahal je do spřežení, důsledkem čehož byli nejméně tito tři psi ve velmi špatném výživovém stavu, kdy trpěli silnou podvýživou až na hranici kachexie. Za tento přečin obviněného odsoudil podle §302 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti tomuto naposledy uvedenému rozsudku odvolacího soudu obviněný nyní z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. podaným dovoláním brojil proti výroku o vině i trestu. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl, že odvolací soud nerespektoval do důsledků závazné pokyny, které obsahovalo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011. Obviněný se neztotožnil s argumentací odvolacího soudu a především vytkl způsob, jakým odvolací soud vyložil závěry Nejvyššího soudu ve vztahu k výpovědi MVDr. M. D., jež sám považoval za zpochybnění trestněprávní kvalifikace užité v případě psa jménem H. Dovolatel si text usnesení Nejvyššího soudu vyložil tak, že ve vztahu k tomuto psu byla zpochybněna jeho vina a měl být ohledně něho obžaloby zproštěn. Obviněný však zdůraznil, že žádného ze svých psů netýral, že odvolací soud měl provést dokazování, což však neučinil a soustředil se pouze na odlišný právní názor ohledně většího počtu zvířat. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že v případě pochybností o jeho vině mu měl soud uložit takový trest, který by tuto skutečnost akcentoval. Za situace, kdy je obviněný bezúhonným člověkem, neexistuje racionální důvod, proč by měl být sankcionován trestem, který není na samé spodní hranici. Podle obviněného se na výši trestu uloženého ve druhé čtvrtině zákonného rozpětí podílela mimo jiné i mediální kampaň a takový trest považuje za nespravedlivý.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul průběh trestního řízení a obsah námitek uvedených v dovolání. K nim konstatoval, že tvrzení obviněného, že se vůči psu H. týrání nedopustil, je námitkou skutkovou, takže ji nelze zařadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž však i v případě, že by bylo jednání vůči tomuto psu z popisu skutku vypuštěno, nemělo by to na společenskou škodlivost jednání obviněného žádný zásadní vliv a podstata skutku by byla stejná. K výhradě, že dovolací soud uložil krajskému soudu, aby provedl další dokazování, vyjádřil, že se jednalo o obecnou premisu, kterou nelze považovat za závazný procesní pokyn ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. Ve vztahu k argumentům podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shrnul, že obviněný nenamítl ani jednu z vad konkretizovaných v tomto dovolacím důvodu. Pouhé námitky proti výměře trestu pod tento ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze. Rozsudek není zatížen žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v těchto zákonných ustanoveních vymezené, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dopadá na výhrady proti právnímu posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Vzhledem k tomu, že předmětná věc se před Nejvyšším soudem projednává již podruhé, je potřeba zdůraznit, že skutek, který je vymezen v rozhodnutí a který je předmětem nyní projednávaného dovolání, je zcela shodný s tím, jímž byl obviněný uznán vinným jak rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 1 T 106/2010, tak i v dříve dovolacím soudem přezkoumávaném rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 2. 2011, sp. zn. 7 To 36/2011, neboť vady byly vždy shledány v právní kvalifikaci, nikoliv ve skutkových zjištěních. Lze tedy shrnout, že předmětem přezkumu jak odvolacího soudu, tak i Nejvyššího soudu, je stále tentýž skutek. I přesto, že skutkové otázky nejsou uvedeny v žádném z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud se ve svém předchozím usnesení ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, pro úplnost i této otázce věnoval, a proto v odůvodnění svého rozhodnutí poznamenal na straně 5, že „Formy a způsoby týrání byly dostatečně rovněž objasněny a v rozsudečném výroku též v potřebné míře popsány, ….nevznikají pochybnosti, …. že zvířata byla vystavena pro nedostatek potravy těžké podvýživě a v tomto stavu zapřahána do spřežení, a byla trýznivým způsobem týrána, jak má ustanovení §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku na mysli“. Tímto závěrem dovolací soud sice zásadně vykládal konkrétně vznesené výhrady proti původně použité právní kvalifikaci, avšak činil tak na základě skutkových zjištění, která považoval za správná a která nebyla jakkoli zpochybněna.
Dovolací soud k těmto výhradám obviněného pro úplnost považuje za významné zdůraznit, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), neboť dovolání není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad předpokládaných v ustanovení §265b tr. ř., tedy nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Jestliže obviněný v nyní podaném dovolání skutkové námitky vznáší, činí tak zcela zjevně účelově nejen v rozporu s označeným dovolacím důvodem, ale i se závěry, k nimž Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí došel a jež i vyložil.
Pokud odvolací soud na podkladě předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu obviněného uznal vinným tam vymezeným skutkem, který právně posoudil jako přečin týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, učinil tak zcela v souladu s tímto rozhodnutím dovolacího soudu.
Obviněný uvedený dovolací důvod nenaplnil ani výhradou, že odvolací soud neprovedl žádné doplňující důkazy, čímž nerespektoval pokyny Nejvyššího soudu, neboť i tato se týká rozsahu provedeného dokazování, a nikoliv právního posouzení věci. Nad rámec této připomínky je vhodné zmínit, že dovolací soud uvedený pokyn vázal k otázkám, jež řešil ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší právní kvalifikace podle §302 odst. 3 tr. zákoníku, jíž však krajský soud obviněného vinným, v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem, neuznal, ale jeho čin posoudil jako přečin podle §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V této souvislosti dovolací soud žádné pokyny k provedení dokazování odvolacímu soudu neuložil.
Z uvedených důvodů, když nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které na označený důvod, ale ani na žádný jiný z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nedopadají.
Protože obviněný své dovolání opřel též o důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutné zdůraznit, že z tohoto důvodu lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách; buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Rozsudkem soudu druhého stupně byl obviněnému podle zákonné sazby §302 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Jestliže lze pachatele podle §302 odst. 1 tr. zákoníku potrestat trestem odnětí svobody až na dvě léta, je zcela zřejmé, že trest odnětí svobody, k němuž byl obviněný odsouzen, je druhem trestu, který zákon připouští. Výměra v trvání deseti měsíců koresponduje rovněž s trestní sazbou, kterou lze za uvedený trestný čin vyměřit. V daném případě tak nebylo splněno ani jedno ze zákonem stanovených hledisek, s nimiž zákon spojuje možnost uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný svými výhradami brojil proti výši uloženého trestu odnětí svobody, což však tento dovolací důvod nepřipouští, a takto uplatněné námitky nejsou obsahem nejen označeného, ale ani žádného jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ), odst. 2 tr. ř.
Ze všech takto rozvedených úvah a závěrů Nejvyšší soud shledal, že celé dovolání obviněného R. H. bylo podáno z jiných důvodů, než jsou zákonem vymezeny, a proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. toto dovolání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová