ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.1679.2011.1
sp. zn. 8 Tdo 1679/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. ledna 2012 o dovolání obviněného M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To 453/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 226/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 7 T 226/2010, byl obviněný M. V. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a odsouzen byl podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To 453/2011, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že ačkoliv byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 15 T 285/2009, jenž nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců, přesto dne 28. 8. 2010 v době kolem 00:10 hodin v O., na ulici D., naskočil zadní částí těla na osobní motorové vozidlo tovární značky Mitsubishi Carisma, čímž rozbil skleněnou výplň okna zavazadlového prostoru vozidla a způsobil majiteli M. R. škodu ve výši 6.000,- Kč.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Rozhodl rovněž o náhradě škody.
Obviněný M. V. citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Lukšíka s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovoláním. V jeho obsahu poté, co konstatoval některé pasáže z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolacímu soudu vytkl, že nedoplnil dokazování o vyšetřovací pokus či odborné vyjádření znalce ke způsobu poškození vozidla, a že sám o vině obviněného rozhodl, ač ho měl zprostit obžaloby. Podle obviněného důvodem pro závěr, že nespáchal čin, jenž mu je kladen za vinu, vycházel jednak z protokolu o ohledání a ze zajištěné fotodokumentace, z nichž obviněný dovozoval, že podle jejich obsahu nemohlo k činu dojít tak, jak soud rozhodl. Z provedených důkazů podle obviněného plyne, že svědek T. R. nemohl vidět to, co popsal, neboť v inkriminovanou dobu byla venku tma, automobil stál k domu čelní nepoškozenou stranou a před ním stál ještě listnatý strom. Charakter poškození vozidla obviněný vyhodnotil jako způsobený nejméně dvěma údery nějakým předmětem, což je podle jeho názoru opět v rozporu s výpovědí jmenovaného svědka. Na základě uvedeným způsobem vyložených důkazů obviněný nabyl přesvědčení, že jeho vina nebyla prokázána. Za situace, kdy odvolací soud nepovažoval za potřebné provést další dokazování, měl respektovat zásady presumpce neviny „v pochybnostech ve prospěch“ a rozhodnout ve věci zprošťujícím rozsudkem.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 3 To 453/2011, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 23. 12. 2011, zaslalo prostřednictvím státního zástupce tam činného Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolání podává, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z tohoto zákonného vymezení citovaného dovolacího důvodu plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Námitka, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen formálně) tvrzena a odůvodněna konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Není přípustné postupovat opačně, a v dovolání tvrdit pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání není uveden. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou, ale i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Rovněž je nutné respektovat zásadu, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, event. druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav následně zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Se zřetelem na uvedené zásady je potřeba poukázat na obsah podaného dovolání, v němž obviněný v zásadě popřel, že čin spáchal. Vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními a v návaznosti na to soudům nižších stupňů vytýkal nesprávnost jejich postupu při hodnocení provedených důkazů, přičemž se neztotožnil ani s jejich závěry o věrohodnosti výpovědí svědků a posouzení obsahu listinných důkazů. Je tedy patrné, že se domáhal toho, aby soudy uvěřily jeho verzi obhajoby, ze které mělo vyplývat, že se činu kladeného mu za vinu nedopustil. Tyto výhrady však nejsou právními námitkami a pod označený dovolací důvod je nelze podřadit, a to i přesto, že obviněný naznačil, že se neztotožňuje s použitou právní kvalifikací. Tuto jinak právní výhradu totiž užívá až druhotně, v návaznosti na změnu skutkových zjištění, jež je rozhodující okolností, na níž obviněný svůj požadavek na zproštění obžaloby zakládá.
Kromě uvedeného nelze pod žádný zákonný dovolací důvod podřadit ani argumentaci dovolatele o nevyužití zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Tato námitka směřuje výlučně do skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení.
Toliko na okraj je vhodné zmínit, že Nejvyšší soud shledal, že důkazy byly v projednávané věci provedeny v souladu se zákonem a rovněž byly řádně zhodnoceny tak, jak je vyjádřeno v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto ani na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud prvního stupně v odůvodnění na stranách 5 až 7 svého rozsudku uvedl, na podkladě kterých důkazů zjistil průběh incidentu. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů a použité právní kvalifikace následně potvrdil také odvolací soud, jenž všechny své úvahy podrobně rozvedl a vysvětlil na stranách 4 až 6 svého rozsudku. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy, a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
V projednávané věci důvodné pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení nevyvstaly, neboť na podkladě provedeného dokazování je nepochybné, že obviněný jednal způsobem ve výroku rozsudku soudu druhého stupně popsaným, a tímto jednáním se dopustil jak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, tak i přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba konstatovat, že obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají. V takovém případě nebyl Nejvyšší soud povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného M. V. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová