ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.235.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 235/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2012 o dovolání obviněného A.H., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 10 To 74/2011, jako soudu odvolacího, v trestní věci Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře sp. zn. 18 T 4/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 18 T 4/2002, byl obviněný A. H., (dále jen „obviněný“) uznán vinným v bodě 1. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., v bodě 2. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., jichž se dopustil tím, že
I. dne 29. 11. 2001 společně s již pravomocně odsouzeným A. H., v odpoledních hodinách za použití telefonu vylákali L. K., do obchodu S. na B.ulici, v T., kde ho společně s dalšími dvěma neustanovenými osobami za použití násilí a pohrůžky násilí tak, že za přítomnosti obou obviněných a s jejich tichým souhlasem jej tito nezjištění muži vysvlékli do spodního prádla, tloukli a kopali do různých částí těla, vyhrožovali mu alespoň zlomením prstu pro výstrahu či smrtí pro případ, že by jejich jednání oznámil na policii, a tím jej přinutili podepsat směnku na finanční částku 3.500.000,- Kč, a dále se zmocnili věcí a dokladů k převodu vozidla tov. zn. Mercedes Benz combi, jehož je vlastníkem,
II. za stejných časových a místních podmínek za použití násilí a bezprostředního násilí s uvedenými dvěma neustanovenými osobami se dále zmocnili věcí, a to osobního automobilu tov. zn. Mercedes Benz combi, v hodnotě 436.700,- Kč, finanční hotovosti ve výši 85.000,- Kč, starožitností, uměleckých předmětů a osobních věcí v hodnotě 167.322,50 Kč, přičemž poškozenému L. K. způsobili lehké zranění s obvyklou dobou léčení kolem deseti dnů.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 10 To 74/2011, odvolání, které proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Sokola s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti napadeným rozhodnutím proto, že obecné soudy nesprávně posoudily jeho účast na předmětném činu jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., zatímco v něm měly shledat účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a dále proto, že ve věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními ve vztahu k subjektivní stránce obou v rozsudku jmenovaných trestných činů.
Ve vztahu k tomu, zda obviněný spáchal čin ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dovolatel zdůraznil, že se činu účastnil nepřímo jednáním, které samo osobě nezakládá skutkovou podstatu trestného činu vydírání ani loupeže. V této souvislosti poukázal na zákonné vymezení účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. s tím, že jeho účast na trestném jednání dvou neztotožněných mužů a jeho otce byla pouze okrajová a zcela pasivní. Vůbec nevěděl, za jakým účelem jeho otec jednal s uvedenými muži, a ani z žádných dalších okolností nemohl vědět, co se v uzavřené kanceláři nebo na podiu děje. Jeho následné jednání při nakládání s majetkem poškozeného bylo jen plněním příkazů otce, na němž byl závislý. V tomto svém činu, u něhož nebylo naplněno jeho společné jednání s ostatními spolupachateli, obviněný postrádá tento znak, jenž je jedním ze znaků spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Mohlo se jednat toliko o pomoc při vylákání poškozeného na místo činu či hlídání při činu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ve vztahu k tomuto předpokládanému závěru obviněný s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1251/2008 a sp. zn. 3 Tdo 1283/2010, vytkl, že soudy nehodnotily nebezpečnost jeho činu jakožto pomocníka vzhledem k jednání ostatních pachatelů, a namísto toho byl uznán vinným za použití vyšší trestní sazby, aniž by soudy zkoumaly, zda jeho jednání svou závažností podstatně zvyšovalo stupeň nebezpečnosti jeho činu pro společnost. Obviněný požadoval zvažovat použití ustanovení §40 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (současně zmínil i ustanovení §58 trestního zákoníku) a soudům vytkl, že tím, že jeho čin neposoudily jako účastenství ve formě pomoci, nezabývaly se ani možností mimořádného snížení trestu, přestože pro takový postup byly splněny předpoklady.
K námitce o existenci extrémního rozporu obviněný zdůraznil, že soudy jednoznačně neprokázaly úmysl směřující ke spáchání uvedených trestných činů společným jednáním, když neexistuje žádný důkaz, který by prokazoval jeho úmysl nebo alespoň vědomost o tom, co se v prostorách, kde vůbec nebyl, dělo mezi dvěma muži a poškozeným. Neexistuje ani důkaz prokazující, že obviněný měl v úmyslu zakoupený blok směnek nechat vyplnit poškozeným za použití násilí nebo pohrůžky násilí. Ve vztahu k těmto argumentům odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/2001, a poznamenal, že od počátku trestního stíhání popírá, že by se čehokoliv z toho, co mu je kladeno za vinu, dopustil. Soudy však výpovědi obviněného považovaly za nevěrohodné, aniž by provedly potřebné dokazování a jeho tvrzení vyvrátily, a jediným důkazem svědčícím v jeho neprospěch tak zůstává výpověď poškozeného. Takový postup obviněný považuje s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/2005, za nedodržení zásady „in dubio pro reo“ a spatřuje v něm i existenci extrémního rozporu umožňující zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění tak, aby jím byly odstraněny obviněným zjištěné skutkové i právní vady. V návaznosti na uvedené argumenty obviněný napadl bez dalšího odůvodnění i výrok o náhradě škody.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená rozhodnutí a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu ve spojení s úvahou o možném mimořádném snížení trestu odnětí svobody a rovněž v souvislosti s možným podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody před vlastním rozhodnutím o dovolání v souladu s §265 o odst. 1 tr. ř. vydal usnesení, kterým přeruší u dovolatele výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody.
K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která po stručném shrnutí podstatného obsahu dosavadního řízení a podmínek, za nichž lze uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledala, že na označený dovolací důvod dopadá námitka, že obviněný čin nespáchal ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ale jde o účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. S ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně se však s požadavkem obviněného neztotožnila. Vedle toho, že nezjistila vytýkaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci, jehož se obviněný rovněž domáhal, považovala soudy použitou právní kvalifikaci za správnou. I přesto, že dospěla k závěru, že obviněný svůj závěr o nesprávném právním posouzení opírá především o tvrzení, že se jednání nedopustil tak, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku, a nabízí vlastní, pro sebe výhodnější verzi průběhu skutkového děje, shledala dovolání neopodstatněným a navrhla, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a poté zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se stal rámcem dalších úvah Nejvyššího soudu o naplnění zákonem stanovených podmínek.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není uveden v §265b tr. ř. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudy prvního a druhého stupně. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Proto s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů nelze dovozovat ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů zde však nestačí, dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný jej zaměřil jednak proti tomu, že jeho jednání bylo posouzeno jako čin spolupachatele ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a nikoliv jako pomocníka ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., a jednak proti tomu, že soud neaplikoval §40 tr. zák. při ukládání trestu, že neprovedl dokazování v potřebném rozsahu, výpověď obviněného považoval za nevěrohodnou a že byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými okolnostmi a právním závěrem ohledně subjektivní stránky.
Ve vztahu k této druhé skupině námitek Nejvyšší soud v souladu se shora vymezenými kritérii pro uplatnění označeného dovolacího důvodu shledal, že tyto pod zvolený, ale ani žádný jiný z důvodů vymezených pro dovolání v §265b odst. 1, 2 tr. ř. nelze podřadit, protože se nejedná o výhrady právní povahy.
Obecně platí zásada, že Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Argumenty, o něž obviněný své dovolání v uvedené části opřel, směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly při provedeném dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Obviněný v rámci podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, když zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své skutkové závěry nedovodily z jeho obhajoby, ale za věrohodnou považovaly zejména výpověď poškozeného, kterou však obviněný označil za nevěrohodnou. Těmito námitkami obviněný prioritně vytýkal způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětnými činy uznán vinným, prokázány, a teprve druhotně, na podkladě vlastní verze průběhu skutku (že se ničeho nedopustil a o tom, co činí otec a další dva neznámí muži, nevěděl) vytýkal nedostatky právního posouzení, resp. tvrdil, že nevěděl, co se stalo, a tedy že oba trestné činy nebyly naplněny po subjektivní stránce.
S ohledem na to, že obviněný takto vyjádřenou argumentaci vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení, než jak zjistily soudy, brojil i proti způsobu hodnocení důkazů. Dovolání tak svým obsahem svědčí o tom, že obviněný obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, a v této pasáži dovolání použil výhrady, které na označený důvod nedopadají. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu této části dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Pokud se obviněný domáhal ve vztahu k subjektivní stránce extrémního nesouladu, je potřeba uvést, že jeho objektivní zjištění je průlomem do shora uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jde o něj tehdy, když je zjištěno, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
K této námitce však považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v obsahu spisu ani v odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal žádné skutečnosti, které by o existenci takových vad svědčily. Je sice pravdou, že se nikdy nepodařilo vypátrat ony dvě neznámé osoby, které byly obviněnými najaty k tomu, aby provedly násilné úkony vůči poškozenému, současně je však potřeba uvést, že i při absenci totožnosti těchto osob nelze provedené dokazování považovat za neúplné nebo nedostatečné k prokázání viny obviněných. Soudy postupovaly plně v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a s potřebnou důsledností se zaměřily na ty důkazy, které k dispozici měly a jež dostatečně hodnověrně a přesvědčivě posuzovaly, a vyvozovaly z výsledků provedeného dokazování své závěry. Rovněž je třeba konstatovat, že zejména soud prvního stupně poměrně podrobně zdůvodnil své úvahy a logické návaznosti s potřebnou přesvědčivostí v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil. Jestliže odvolací soud svá konstatování o správnosti závěrů nalézacího soudu omezil na velmi stručné odůvodnění, je potřeba tuto stručnost vytknout, avšak s tím, že tato jednoduchá konstatování nejsou ve svém obsahu vadná, ale jen při jejich věcné správnosti příliš stručná.
S ohledem na tato zjištění Nejvyšší soud neshledal v přezkoumávaných rozhodnutích zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani jakékoliv kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, rovněž nebyla zjištěna žádná opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, a proto se v daném případě o extrémní nesoulad nejedná.
Jestliže se obviněný domáhal toho, aby mu byl uložen trest za použití §40 tr. zák. pod dolní hranici zákonné trestní sazby, jde o požadavek, aby mu byl trest uložen mimo zákonnou sazbu, a to za podmínek toho zákona, podle kterého byla jeho trestná činnost posouzena. Proto odkaz na ustanovení §58 trestního zákoníku, který v tomto případě na jeho činy nebyl aplikován, zde nepřichází do úvahy (viz zásady §6 odst. 1 tr. zák.). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) nepoužití ustanovení §40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, uveřejněné pod č. T 416. ve svazku 17/2002 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006). Podle tohoto názoru neuložil-li soud trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nelze mu vytýkat „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož námitky vůči výměře trestu jsou dovolacím důvodem zásadně jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Avšak ani s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu se dovolatel nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
S ohledem na takto vymezený rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s nímž uvedené námitky obviněného z rozvedených právních důvodů nekorespondují, Nejvyšší soud rovněž shledal, že obviněný v této části dovolání uplatnil své výhrady v rozporu s tím, co zákon považuje za důvody dovolání, a proto ani v této části neměl Nejvyšší soud povinnost správnost uvedených výhrad přezkoumávat.
Pokud však jde o námitku, jíž obviněný vytýkal, že se v případě jemu za vinu kladené trestné činnosti nejednalo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., ale šlo jen o účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., má právní obsah, tudíž s označeným dovolacím důvodem koresponduje, a proto Nejvyšší soud z jejího podnětu zkoumal, zda je dovolání v této části opodstatněné.
U spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. jde o základní formu trestné součinnosti, kdy je čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více pachatelů. Každý ze spolupachatelů odpovídá tak, jako by trestný čin spáchal sám. O společné jednání ve smyslu citovaného ustanovení jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo také tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti (články řetězu) směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku a za současného působení tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). O spáchání trestného činu společným jednáním (společné naplnění znaků příslušného ustanovení zvláštní části trestního zákona) jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním naplnil všechny znaky jednání uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku, anebo tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil jen některý ze znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, avšak souhrn jednání spolupachatelů naplňuje souhrn znaků jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, anebo také tehdy, když jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (srov. rozhodnutí č. 15/1967 Sb. rozh. tr.).
Spolupachatelství je totiž činnost, při níž všichni spolupachatelé nemusí jednat stejně. Také jejich činnost nemusí být stejně významná. Spolupachatelé vykonávají takovou činnost, která ve svém spojení a ve svém souhrnu tvoří objektivní stránku skutkové podstaty trestného činu. Úmysl spolupachatelů směřuje k tomu, aby společným jednáním způsobili výsledek uvedený v zákoně. Skládá-li se činnost z několika složek, mohou tyto složky být rozděleny na jednotlivé spolupachatele tak, že jednotlivá jednání mohou provádět jednotliví pachatelé, avšak tato jednotlivá jednání ve svém souhrnu naplňují skutkovou podstatu trestného činu (srov. rozh. č. 66/1955 Sb. rozh. tr.).
K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou, nýbrž postačí i částečné přispění, a to třeba i v podřízené roli. Musí však být vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, neboť teprve tak se stává objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání, důležité (srov. rozhodnutí č. 67/1946 Sb. rozh. tr.).
Rozhodným je zejména společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle. Společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. rozhodnutí č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. rozhodnutí č. 22/1950 Sb. rozh. tr. ) . Společná činnost u spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
Spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se odlišuje od dalších forem trestné součinnosti, zejména od účastenství podle §10 odst. 1 tr. zák. (organizátorství, návod a pomoc). Nejsou-li splněny znaky spolupachatelství a jde-li jen o některou z forem účastenství, pak účastník, který přijme za své účastenství odměnu, věci získané (majetkovou) trestnou činností, část zisku nebo i celý zisk z trestné činnosti, se tím nestane spolupachatelem, neboť i účastník podobně jako podílník či někdo další v rámci trestné součinnosti se může podílet na rozdělení výtěžku z trestné činnosti.
Účastenství je podle §10 tr. zák. vybudováno na zásadě akcesority, tedy na závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, a proto je-li spácháno ve vztahu k různým hlavním pachatelům, tvoří v zásadě samostatné trestné činy účastníka. Účastníkem ve formě pomoci (pomocníkem) podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu.
Rozlišení činnosti spolupachatele (§9 odst. 2 tr. zák.) od činnosti pomocníka [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] vyplývá z vymezení spolupachatelství. Pomoc není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele, které nevykazuje znaky úmyslného společného jednání ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. (např. pouze pomocí je jednání osoby, která pachatele vědomě zamkla v obchodním domě, aby zde mohl, až nastane noc, krást).
Soudy v souladu s těmito obecnými pravidly trestnou činnost obviněného posuzovaly. Zcela správně vycházely jednak z popsaných skutkových zjištění, v nichž je činnost obviněného jako jednání pachatele uvedených činů dostatečně jasně popsána, a jednak i z obsahu spisu, zejména z výpovědi poškozeného, ale i obviněného a jeho již odsouzeného otce.
Z popisu skutku plyne, že v bodě I. obviněný jednal společně se svým otcem, neboť oba společně za použití telefonu vylákali L. K. do obchodu, kde ho společně, tj. za přítomnosti obou obviněných, s dalšími dvěma neustanovenými osobami, jež použily násilí a pohrůžky násilím, a s tichým souhlasem obou obviněných tito nezjištěné osoby poškozeného vysvlékly do spodního prádla, tloukly a kopaly …, a dále se oba obvinění zmocnili věcí a dokladů k převodu vozidla …, jehož poškozený byl vlastníkem. V bodě II. se oba obvinění zmocnili věcí, a to osobního automobilu a dalších věcí. Z toho, jak je skutek vymezen, je nepochybné, že obviněný jednal zcela ve shodě a společně s otcem a že celý spáchaný čin byl vůlí obou obviněných, a to i přesto, že vlastním fyzickým útokům a výhrůžkám vůči poškozenému se nezúčastnili.
Takto vyjádřená skutková zjištění podporují konkrétní skutečnosti vyplývající z obsahu spisu, dokladující širší souvislosti, za nichž se čin obou obviněných udál. Plyne z nich, že obviněný společně se svým otcem měli s poškozeným určité jimi tvrzené nevyřešené vzájemné závazky a pohledávky vzešlé z dřívějších obchodních styků poškozeného a otce obviněného. Když však postupem času obvinění nabyli dojmu, že s nimi L. K. nekomunikuje podle jejich představ, vedeni snahou donutit jmenovaného k úhradě finančních prostředků i za cenu použití důraznějších donucovacích metod, opatřil si otec obviněného kontakt na nezjištěné dvě osoby, které požádal o poskytnutí služeb v tomto směru. Za tímto účelem také následně dne 29. 11. 2001 zakoupili knihu směnek a na týž den domluvili s poškozeným schůzku v jejich prodejně v T. Na základě a v intencích této dohody se tam dostavili také dva neznámí muži, kterým otevřel obviněný. Tito muži měli při vstupu do prodejny na hlavách kukly, jež byly opatřeny otvory pouze v oblasti úst a očí. Následně po příjezdu poškozeného také jeho obviněný vpustil do uzamčené prodejny a poslal jej na podium za otcem, kde poškozený díky šeru, které bylo v místnosti, spatřil sedět A.H. staršího. V tom okamžiku z vedlejší místnosti vyběhli muži v kuklách a začali se na něm dopouštět výše popsaného násilí. Při útoku těchto mužů byli na podiu přítomni rovněž oba obvinění H. Poté, co maskovaní muži opustili místnost, poškozený zjistil, že mu schází mimo jiné klíče od auta, které před prodejnou, kde je zaparkoval, již nestálo. Soud prvního stupně tudíž považuje za nesporné, že A. H. starší se za účasti svého syna domáhal na poškozeném zaplacení nemalé finanční částky, k čemuž využili nejprve rusky hovořící osoby, které měly na poškozeného vyvinout psychologický nátlak a tím jej donutit k úhradě údajného dluhu, a posléze také dvou neztotožněných osob. V tomto směru učinili řadu opatření spočívajících zejména v uzavření prodejny pro veřejnost, sdělení prodavačce, že v inkriminovaný den má zůstat doma a nechodit do práce, uzamčení prodejny. Pochybnosti nevznikly ani ohledně skutečnosti, že oba obvinění prokazatelně věděli, jakou roli budou předmětného dne hrát do prodejny pozvaní muži v kuklách a jakým způsobem se budou k poškozenému chovat a co po něm budou požadovat.
S ohledem na všechny výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud v souladu s tím, jak se s těmito otázkami již vypořádaly soudy nižších stupňů, shledal, že obviněný se uvedených trestných činů dopustil jako spolupachatel a naplnil tudíž všechny jejich znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. dílem ve formě pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Vzhledem k tomu, že soudy v dovoláním napadených rozhodnutích v potřebné míře rozvedly všechny důležité skutečnosti a jejich závěry jsou správné, Nejvyšší soud dovolání obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
V důsledku tohoto rozhodnutí nebyly dány podmínky proto, aby Nejvyšší ve smyslu požadavku obviněného podle §265o tr. ř. odkládal nebo přerušil výkon trestu, v němž se obviněný nachází.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová