ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.625.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 625/2012-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 o dovolání obviněného I. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 5 To 266/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 181/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 5 T 181/2006, byl obviněný I. Š. uznán vinným v bodě 1) pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) trestným činem vydírání podle §231 odst. 1 tr. zák., kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 23. 12. 2005 kolem 22.00 hodin v bytě poškozené D. T., v K. ulici v Ch., po předchozí rozepři týkající se ukončení intimního vztahu s poškozenou poté, co ji přemlouval k intimnímu styku, a poté, co jmenovaná odmítla s ním dobrovolně souložit, v úmyslu vykonat na ní soulož násilím, si nad ní ve snaze překonat její odpor, klekl tak, že jednou nohou klečel mezi nohama poškozené, jednou rukou jí držel obě její ruce za hlavou a druhou rukou ji fackoval přes obličej, a v dalším jednání mu bylo zabráněno příchozí D. D., matkou poškozené,
2) v období od 13. 5. 2006 do 6. 9. 2006 v Ch. v J., nutil svoji manželku L. Š., k obnovení společného soužití opakovanými výhrůžkami, že ji nechá zabít, když dne 13. 5. 2006 jí vyhrožoval, že ji odstřelí, nikomu ji nedá a zemřou spolu, dne 3. 7. 2006 jí vyhrožoval, že použije částku 200.000,- Kč k tomu, aby ji někdo zastřelil, dne 1. 8. 2006 v době kolem 6.30 hodin v Ch. na silnici se opakovaně snažil manželce, která jela ve vozidle zn. Citroën C3 zablokovat svým vozidlem zn. Citroën C5 cestu, což se mu podařilo na kruhovém objezdu u nákupního střediska Baumax, kde zabrzdil prudce před vozidlem poškozené a donutil ji tak zastavit, nato vystoupil z vozidla a domáhal se kontaktu s ní, čemuž se bránila tím, že se ve vozidle uzamkla, dále po ní požadoval, aby se k němu vrátila, při odchodu naznačoval prsty přiloženými ke své hlavě zastřelení, přičemž z pohybu úst bylo patrno, že říká „jseš mrtvá“ a dne 23. 8. 2006 kolem 6.45 hodin na matrice Městského úřadu v J., kde poškozená L. Š. pracuje, jí vyhrožoval, že pokud se k němu nevrátí a půjde proti němu, nechá ji zastřelit.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 5 To 266/2011, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného v bodě 2) uznal vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Skutek, jímž obviněný uvedený čin naplnil, popsal zcela ve shodě s tím, jak učinil soud prvního stupně v bodě 2) /viz text výše/.
Za tento trestný čin a dále za pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 k §241 odst. 1 tr. zák., ohledně něhož zůstal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod bodem 1) nezměněn, obviněného odsoudil podle §241 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků.
Obviněný tento rozsudek soudu druhého stupně napadl dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně JUDr. Alice Burianové s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho obsahu zdůraznil, že se soud nevypořádal se všemi důkazy rozhodnými pro objektivní posouzení věci a v důsledku toho špatně právně kvalifikoval skutek pod bodem 1) jako pokus znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a v bodě 2) jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Ve vztahu k bodu 1) obviněný zdůraznil, že spáchání tohoto činu v průběhu celého trestního řízení popíral, a soudům vytkl, že rozhodnutí o jeho vině i skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vycházejí z výpovědi poškozené, která je nevěrohodná. K tomu obviněný zmínil skutečnosti, jimiž poškozená popisovala průběh činu, jenž obviněný označil za nepravděpodobný a nepodporovaný žádným dalším důkazem, a to ani výpovědí matky poškozené D. D. Pro toto své tvrzení obviněný v dovolání uvedl řadu skutečností, jimiž zejména brojil proti přesvědčivosti výpovědi poškozené. Shledával nepravděpodobným, že aby se skutek udál tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině popsáno, neboť v takovém případě by se musela vzbudit dcera poškozené spící v sousedním pokoji, jakož i to, aby i po tomto incidentu docházelo mezi ním a poškozenou k dalším opakovaným pohlavním stykům, což ani poškozená nepopřela. Tvrzení uváděné poškozenou bylo podle obviněného málo přesvědčivé i proto, že poškozená neuvedla, že by v souvislosti se zjištěným napadením byla vyzvána k pohlavnímu styku nebo, že by k takovému styku jeho jednání směřovalo, když obviněný poškozenou nesvlékl, neosahával, nelíbal, nečinil jí erotické návrhy, nesnažil se o pohlavní styk ani ji nikterak k sexuálním praktikám nevybízel. Obviněný rovněž poukazoval na chování a vniknutí matky poškozené D. D. do bytu, a především zpochybňoval časové souvislosti s vlastním závěrem, že příchod matky do bytu poškozené nebyl náhodný, ale byl předem domluvený a připravený, neboť časové možnosti neumožňovaly, aby se vše odehrálo tak, jak obě ženy ve svých výpovědích uváděly. Navíc obviněný poukázal na rozpory v jejich výpovědích o popisované situaci mezi obviněným a poškozenou v okamžiku vstupu D. D. do bytu poškozené. Obviněný rovněž soudu vytkl, že nevzal v potaz závěry znaleckého posudku z oboru psychologie vypracovaného na poškozenou, která v něm byla kromě jiného vykreslena jako osoba emočně nevyzrálá se sklony ke zkreslování. Za tohoto stavu, kdy výpověď poškozené není podporována jinými důkazy, a to ani svědeckou výpovědí matky, která své svědectví založila jen na vlastních domněnkách, a není podporována ani lékařskou zprávou o stavu poškozené, neexistuje důkaz o tom, že obviněný chtěl vykonat na poškozené soulož. Podle obviněného se jeho chování na stavu poškozené nikterak negativně neprojevilo zejména proto, že jí nevadilo, že k ní obviněný i nadále docházel, a nebyla tudíž frustrována z činu, k němuž došlo. Proto mělo být zvažováno, zda jeho čin dosahoval zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti. V takovém případě nebylo možné použít právní kvalifikaci pokusu znásilnění, ale názoru obviněného mohl být uvedený skutek posouzen jako omezování osobní svobody.
Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně s odkazem na znalecký posudek PhDr. Pavla Prunnera vyhotovený v jiném trestním řízení, který soud jako důkaz provedl, obviněný zpochybnil věrohodnost poškozené L. Š. K ní konstatoval její neobjektivnost a narušenost jejího vnímání, ve vztahu k obviněnému i negativnost jejího postoje a její snahu stavět ho do co nejhoršího světla. V tomto kontextu obviněný rovněž poukázal i na svědecké výpovědi manželů P., rodičů poškozené, kteří vypovídali pouze to, co slyšeli zprostředkovaně od své dcery L. Š. Další výpovědi svědků, kteří byli rovněž slyšeni před soudem, s výpovědí poškozené nekorespondují. Podle obviněného uvedené důkazy nepodporují výpověď poškozené a trestnost jeho činu neprokazují. Z těchto skutečností dovodil nesprávnost právního posouzení i v případě skutku pod bodem 2) odsuzujícího rozsudku.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 5 To 266/2011, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 5 T 181/2006, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 27. 4. 2012, zaslalo prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený.
Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod není v §265b tr. ř. uveden. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění a hodnocení důkazů učiněných soudem prvního, event. druhého stupně.
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoliv jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální, a tudíž ve smyslu tohoto dovolacího důvodu musí obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů proto nestačí, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
S odkazem na tato kritéria významná pro řádné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je se zřetelem na obsah podaného dovolání nutné zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný výhradami vznesenými ve vztahu k činu pod bodem 1) i 2) brojil proti způsobu, jakým soudy postupovaly při zjišťování skutkového stavu věci. Ve vztahu k oběma trestným činům vytýkal, že soudy své závěry o jeho vině opřely o výpovědi poškozených. V bodě 1) se jednalo o výpověď poškozené D. T. a její matky, v bodě 2) o výpověď jeho manželky L. Š. Svými argumenty obviněný především vytýkal způsob, jakým soudy tyto svědecké výpovědi hodnotily, a své námitky soustředil proti postupu při dokazování, v jehož výsledku soudy považovaly uvedené svědkyně za věrohodné. Naopak obviněný na základě vlastních konstrukcí děje a situací, které z dokazování nevyplynuly, vyvozoval nepravděpodobnost soudy zjišťovaných skutkových okolností. Přitom uváděl vlastní úvahy o možnosti průběhu činů, resp. reakcí poškozených či svědků. Lze tedy shrnout, že obviněný zpochybnil správnost skutkových závěrů soudu jak v případě činu v bodě 1), tak i v bodě 2), když především vytkl správnost závěrů o věrohodnosti důkazů, o něž soudy svá skutková zjištění opřely, resp., jakým způsobem provedené důkazy hodnotily a na základě učiněného hodnocení vytvořily ve výrocích o vině uvedená skutková zjištění. Přitom je nutné zdůraznit, že obviněný preferoval svou verzi výpovědi, podle níž (téměř doslovně) setrval na dříve uplatněné obhajobě spočívající v tom, že se jednání kladených mu za vinu nedopustil, resp. nedopustil se jich tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního a druhého stupně popsáno. Obviněný tedy v zásadě vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, a podaným dovoláním se domáhal, aby soudy neuvěřily výpovědím zejména poškozených, na jejichž podkladě učinily skutková zjištění.
Ke skutku pod bodem 1) je potřeba uvést, že obviněný ohledně něj požadoval posouzení jako trestného činu omezování osobní svobody, avšak tento požadavek neužil ve smyslu jeho hmotně právní povahy, ale zmínil ho pouze v reakci na své základní tvrzení, že se jednání, které je popsáno ve skutkových zjištěních, nedopustil. To, že nejde o pokus trestného činu znásilnění, nýbrž o jiný trestný čin, vystavěl výlučně na své vlastní obhajobě, kterou upřednostňoval, kdežto výpovědi poškozené a dalších svědků, které podle závěrů soudu prvního stupně tvořily podklad pro skutková zjištění, považoval za zkreslené a nevěrohodné. Obviněný tak primárně vytýkal nedostatky ve skutkových zjištěních, a teprve v návaznosti na jím prezentovanou změnu skutkového stavu vytýkal, že nebyly naplněny znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tyto úvahy odvozoval od jiného skutkového stavu věci, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů.
Nejvyšší soud i přes tento závěr považuje za vhodné pouze pro úplnost zmínit, že postup soudů obou nižších stupňů nevzbuzuje pochybnosti o správnosti aplikace ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a že v posuzované věci nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Jen ve stručnosti lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 16 až 20 uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy shrnul na stranách 7 až 8 svého rozsudku. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Pokud obviněný ve vztahu k bodu 1) uváděl, že soudy nezvažovaly společenskou nebezpečnost jeho činu, je nutné, rovněž zdůraznit, že i tento argument, jenž je sice v obecné rovině právní otázkou, je obviněným vytýkán jen druhotně, s ohledem na to, že obviněný ho dovozoval z vlastního hodnocení a konstruování dějových událostí, které se neslučují s tím, jak byly skutky, resp. čin v bodě 1) soudem prvního stupně zjištěn, prokázán a popsán. Odvolací soud se rozhodnými okolnostmi zabýval, a dokonce je upřesnil při vědomí toho, o jak závažná jednání se jedná. Jestliže odvolací soud přímo nezmínil závažnost posuzovaných činů s ohledem na konkrétní konstatování naplnění materiální stránky obou trestný činů (§3 odst. 4 tr. zák.), vyjádřil skutečnost, že oba činy dosahují potřebného stupně společenské nebezpečnosti v tom, že uvedené právní kvalifikace shledal naplněnými. Svůj závěr o tom, že jsou dány, avšak nikoli v takovém měřítku, jak předpokládal soud prvního stupně, který obviněnému uložil nepodmíněný trest, odvolací soud vyjádřil tím, že s přihlédnutím, zejména k osobě obviněného, mu uložil trest nespojený s přímým výkonem trestu odnětí svobody, ale tento mu podmíněně odložil. Z jeho rozsudku je proto vhodné jen připomenout, že činy naplňují znaky jak pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák. (který shledal správným jak po stránce skutkové, tak i právní) a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jenž takto právně správně vymezil, když jinak skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně akceptoval a nezměnil je.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po uvážení všech shora prezentovaných zásad shledal, že v projednávané věci nejsou jakékoli extrémní nesrovnalosti ani pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení.
Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný v dovolání uplatnil výhrady, které nejen na označený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nedopadají. V takovém případě Nejvyšší soud nebyl povinen dovoláním napadená rozhodnutí věcně přezkoumávat.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností dovolání obviněného I. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová