ECLI:CZ:NS:2012:8.TDO.671.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 671/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2012 o dovolání obviněného A. B., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 17/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 77 T 5/2011, byl obviněný A. B. uznán vinným v bodě 1) zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
1) dne 1. 11. 2010 v době kolem 22:00 hodin v obývacím pokoji bytu situovaném v 1. patře domu na ul. S. v Č.T., po předchozí společné konzumaci alkoholických nápojů mimo jiné s nájemcem bytu L. Š., podrážděn a frustrován ze situační náklonnosti jeho tehdejší přítelkyně H. B., k L. Š., těžce opilého L. Š. nejprve úderem pěstí pravé ruky do obličeje srazil na podlahu pokoje mezi konferenční stůl a skříň stojící u stěny s kuchyní, a následně, když jej L. Š. stále ležící zády na podlaze vykazoval z bytu, na něj do oblasti břicha opakovaně nohou obutou do kožených polobotek vysokou intenzitou síly dupnul a způsobil mu tak, vyjma roztržení sliznice horního rtu, zranění v dutině břišní v podobě prokrvácení pobřišnice v rozsahu břišní stěny vpravo a levého podbráničního prostoru, prokrvácení v oblasti pravé kyčelní jámy, masivního prokrvácení a mnohočetného roztržení závěsného aparátu tenkých střev s přerušením cévních a nervových svazků, zhmoždění a prokrvácení úponu tlustého střeva a zhmoždění a roztržení sleziny s úplným odtržením jejího předního pólu s následným krvácením do dutiny břišní v objemu 1800 ml krve, jež vedlo v řádu několika desítek minut až několika málo hodin ke smrti L. Š.,
2) dne 10. 7. 2010 ve večerních hodinách na vnitřním schodišti P. M. v N. L., po vzájemné slovní rozepři a předchozí konzumaci alkoholu, pravou rukou udeřil do obličeje H. B., takovou intenzitou, že upadla nejprve na kovové zábradlí a následně na schody, a způsobil jí tak poranění v podobě dvojité zlomeniny dolní čelisti v oblasti těla vpravo a v místě levostranného úhlu, jež si vyžádalo osteosyntézu zlomeniny dolní čelisti s průměrnou dobou léčení v trvání pěti až šesti týdnů, která byla v daném případě prodloužena rozvojem hnisavých komplikací z důvodu oddálení lékařského ošetření a nedodržení léčebného režimu H. B.
Za tyto trestné činy byl obviněný podle §145 odst. 3 za použití §59 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 5 To 17/2012, odvolání, která proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a jeho bratr T. B., podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Viktora Zelinky s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř. dovoláním, neboť rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku o vině a navazujícího výroku o trestu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení, protože nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkových podstat zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku ani přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zejména po subjektivní stránce. Dovolatel soudům vytkl, že nesprávně vzaly za podklad rozhodnutí o jeho vině výpovědi svědků J. N. a H. B., jež považoval za nevěrohodné. Zejména svědek J. N. nebyl schopen správně události vnímat, a poté správně reprodukovat, a proto měl soud při absenci přímých důkazů vyhovět návrhu obviněného a nechat na tohoto svědka zpracovat znalecký posudek z oboru psychologie, což však soud neučinil. Podle obviněného tak z výsledků provedeného dokazování nevyplývá, že projevil úmysl poškozenému L. Š. způsobit těžkou újmu na zdraví, a nebylo ani ve vztahu k poškozené H. B. průkazně prokázáno jeho zavinění k ublížení na zdraví, jež utrpěla.
V další části dovolání obviněný brojil proti uloženému trestu, který považoval za nesprávný nejen proto, že se soudy dostatečně nevypořádaly s právním posouzením skutku, ale především proto, že trest vyměřily nesprávně ve zvýšené sazbě na podkladě ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku, pro jehož použití nebyly splněny zákonné podmínky, jež soudy ani patřičně nevyhodnotily, ale pouze stručně svůj závěr konstatovaly. Podle obviněného se soudy omezily jen na strohou rekapitulaci předchozích odsouzení, přičemž bližšími okolnostmi předchozích případů se hlouběji nezabývaly. Vytkl mimo jiné i to, že nebylo zohledněno, že trest mu je ukládán v době nedlouho před dovršením šedesáti let věku, kdy se lze důvodně domnívat, že jakýkoli trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby za zločin těžkého ublížení na zdraví se pro něj stane trestem na doživotí.
S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí podle §265k tr. ř. v plném rozsahu zrušil a podle §265 l tr. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve zdůraznil, že v rámci dovolání nelze zpochybňovat úplnost dokazování a správnost hodnocení provedených důkazů, a proto k těmto výhradám není možné přihlížet. K námitce obviněného ohledně subjektivní stránky konstatoval, že v případě útoku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ostravě obviněný napadl opilého (poškozený měl v krvi 3,33 g/kg alkoholu), a tedy obrany obtížně schopného poškozeného L. Š. Jeho stavu si obviněný musel být s ohledem na okolnosti činu vědom. Zaútočil na poškozeného ležícího na zemi (měl tak záda fixována k pevnému podkladu) tím, že vysokou intenzitou síly opakovaně mu dupnul obutou nohou do oblasti břicha. Při takovém surovém útoku může být s velkou pravděpodobností těžká újma na zdraví způsobena, protože intenzivní dupnutí nohou je způsobilé velmi vážně poškodit vnitřní orgány. Pokud proto obviněný jednal zmíněným způsobem razantně a opakovaně, muselo být dosažení takového následku, a to i v podobě smrti, jeho záměrem. Státní zástupce též zdůraznil, že obviněný poté, co ukončil útok, nechal zraněného poškozeného ležet na zemi a zakázal dalším osobám v okolí mu poskytnout jakoukoli pomoc. Právní posouzení zavinění obviněného jako úmyslu přímého ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jako vědomé nedbalosti ve vztahu ke smrti poškozeného podle §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku považoval za správné. Ztotožnil se i s hodnocením subjektivní stránky ohledně útoku obviněného popsaného v bodě 2), při němž obviněný opět poměrně razantně udeřil do obličeje poškozenou, navíc v prostoru, kde následně hrozil (a také nastal) pád poškozené na zábradlí a schody. I zde obviněný své jednání cílil ke způsobení újmy na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a jednal tak v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce shledal naplněny i další znaky skutkových podstat těchto trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě za užití §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepřisvědčil argumentaci obviněného, že byl nesprávně aplikován §59 odst. 1 tr. zákoníku a uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu. Poukázal na to, že zejména soud prvního stupně se plně existenci všech zákonných podmínek věnoval a dovodil vysokou závažnost obviněným spáchaného zvlášť závažného zločinu vzhledem k recidivě a současně i ztíženou možnost nápravy obviněného. Přestože jde o odsouzení pro zvlášť závažný zločin s určitou časovou prodlevou, bylo důvodně doplněno, že obviněný v mezidobí strávil dlouhý čas ve výkonu trestu odnětí svobody. Ztížená možnost nápravy obviněného potom byla dovozena ze znaleckého posudku. Státní zástupce se proto domnívá, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody obviněnému je zcela zákonné a adekvátní. Ani naplnění tohoto dovolacího důvodu tak důvodně tvrzeno nebylo. Ze všech uvedených důvodů státní zástupce navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože dovolání může být relevantně podáno jen ze zákonem stanovených důvodů, zkoumal, zda je obviněný opřel o skutečnosti naplňující jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
Pokud obviněný v dovolání označil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
Se zřetelem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně dovolání opřel i o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., a proto Nejvyšší soud nejprve zkoumal naplnění těchto dovolacích důvodů.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a plyne z něj, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
Obviněný tento dovolací důvod s ohledem na shora vymezená kritéria nenaplnil těmi výhradami, jimiž brojil proti věrohodnosti svědeckých výpovědí J. N. a H. B. a soudu prvního stupně vytýkal neprovedení obhajobou navrhovaného znaleckého posudku. Takto formulované výhrady se netýkají hmotně právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nenaplňují ani žádný jiný důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto Nejvyšší soud nemohl dovolání obviněného z jejich podnětu přezkoumávat.
Za relevantní ve vztahu k citovanému dovolacímu důvodu však bylo možno považovat výhradu vztahující se k subjektivní stránce v podobě úmyslu obviněného způsobit poškozenému újmu na zdraví, kterou dovolatel zaměřil proti právnímu posouzení obou skutků, z jejichž spáchání byl uznán vinným. O námitku dopadající na označený dovolací důvod jde též u výhrady o nesprávné aplikaci §59 odst. 1 tr. zákoníku, která má povahu jiného nesprávného hmotně právního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Protože se jedná o hmotně právní otázky, Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou námitky dovolatele opodstatněné, přičemž vycházel ze skutkového zjištění soudu prvního a v návaznosti na tento skutkový stav zvažoval správnost namítaných hmotně právních otázek (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud považuje za vhodné též zmínit, že obviněný výhradu o absenci zavinění vznesl ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl uznán vinným, a i přesto, že je třeba zkoumat tuto námitku ke každému zvlášť, lze nejprve obecně uvést, že obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu je zavinění, což je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. V obou případech jde o úmyslné trestné činy. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, postačuje, jsou-li spáchány alespoň v úmyslu nepřímém. Ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tj. následku v podobě smrti poškozeného u trestného činu podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku zásadně postačí ve smyslu §17 odst. 1 písm. a) ve spojení s §16 tr. zákoníku zavinění ve formě nedbalosti.
Skutkem pod bodem 1) podle odsuzujícího rozsudku obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobí z nedbalosti smrt.
Ve vztahu k subjektivní stránce u zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku přitom platí, že pokud úmysl obviněného způsobit těžké zranění z provedených důkazů přímo nevyplynul, soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat tak, aby úmysl pachatele směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (viz. rozhodnutí č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Z tohoto hlediska stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžký následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení a z pohnutky (srov. rozhodnutí č. II/1965, č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
Na podkladě skutkových zjištění vymezených pod bodem 1) obviněný uvedený čin spáchal tak, že těžce opilého poškozeného (v krvi 3,33 promile alkoholu) fyzicky napadl nejprve úderem pěstí do obličeje, a když poškozený upadl na zem, kde zůstal ležet na zádech, opakovaně a silou velké intenzity nohou obutou do kožené polobotky dupnul na břicho poškozeného, čímž mu přivodil zranění, zejména masivní prokrvácení a mnohočetné roztržení závěsného aparátu tenkých střev s přerušením cévních a nervových svazků s následným krvácením do dutiny břišní, na základě čehož poškozený během několika desítek minut zemřel.
Takto popsaný průběh činu svědčí o tom, že obviněný útočil na tělo poškozeného nejprve pěstí, čímž ho srazil na zem. Když byl poškozený na zemi, proti jeho tělu působil opakovanými a velmi intenzivními dupnutími nohou obutou do polobotky, a to na břicho poškozeného, kde jsou uloženy životně důležité orgány, což je obecný fakt, jakož i to, že jejich poškozením může dojít ke způsobení závažných poranění. Pro posouzení subjektivní stránky za těchto okolností je rovněž důležité, že (podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) zjištěná zranění poškozeného byla způsobena v důsledku útoku vedeného tupou silou střední až velké intenzity mířenou opakovaně a velkou razancí do oblasti břicha poškozeného, jehož záda byla v danou dobu fixována k pevné podložce.
S ohledem na tento brutální způsob útoku a jeho lokalizaci na těle poškozeného je zřejmé, že soudy správně shledaly, že obviněný uvedeným způsobem jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví. Tento jeho úmysl byl motivován situací, za níž k předmětnému útoku došlo, když se jednalo o žárlivou reakci na chování poškozeného vůči H. B. Jestliže poškozený v důsledku utrpěných zranění zemřel, byla smrt v příčinné souvislosti s uvedeným jednáním obviněného a byla, s ohledem na způsobená zranění, jeho dalším přímým důsledkem, byť obviněným přímo nezamýšleným. Za bezprostřední příčinu smrti poškozeného soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství označila krvácení do dutiny břišní vyvolané roztržením sleziny a závěsného aparátu střev (viz č. l. 352 až 377 a č. l. 824 až 826 spisu), což je následek, který obviněný mohl předpokládat, protože dupání do břicha ležícího člověka je útokem způsobilým přivodit právě zjištěné poranění vnitřních orgánů, což obvykle vyvolá vnitřní krvácení, které většinou bez urychlené lékařské pomoci vede ke smrti oběti. Obviněný však bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí, a zřejmě i proto poškozeného zanechal na zemi nehybného a bez pomoci ležet celou noc. Následek smrti, k níž došlo v důsledku uvedeného činu, obviněný spáchal z nedbalosti [§16 písm. a) tr. zákoníku].
Soudy nižších stupňů tedy nepochybily, pokud jednání obviněného popsané v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně, se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví.
K tomuto činu bylo na základě provedeného dokazování zjištěno, že obviněný poškozenou po předchozí hádce udeřil pravou rukou do obličeje takovou intenzitou, že poškozená upadla na kovové zábradlí a poté na schody, čímž poškozené způsobil dvojitou zlomeninu dolní čelisti, jež si vyžádala osteosyntézu s průměrnou dobou léčení od pěti do šesti týdnů.
Pokud jde o charakter způsobené újmy, soudy správně shledaly, že zranění, jež u poškozené vzniklo v důsledku trestného jednání obviněného, je ublížením na zdraví, jak má na mysli §122 odst. 1 tr. zákoníku. Lze jen připomenout, že není rozhodné, že doba léčení poškozené se v tomto konkrétním případě prodloužila v důsledku rozvoje hnisavých komplikací nastalých z důvodu odkládání prvotního ošetření poškozenou a rovněž její nekázně projevující se v nerespektování léčebných opatření, neboť i bez těchto průtahů by zranění poškozené, soudní znalkyní charakterizované jako zranění středně těžké, svojí povahou dosahovalo charakteru újmy na zdraví, jak bylo specifikováno výše. I bez popsaných komplikací by totiž poškozená byla po dobu pěti až šesti týdnů odkázána po chirurgickém zákroku na tekutou nebo kašovitou stravu, což lze nepochybně považovat ve smyslu výše uvedených charakteristik a obecných tezí za omezení v obvyklém způsobu života, jak má na mysli §122 odst. 1 tr. zákoníku.
Výhrada obviněného týkající se jeho zavinění k této újmě na zdraví, jež poškozené způsobil, byla soudy dostatečně objasněna i vyhodnocena se závěrem, že obviněný uvedené zranění poškozené způsobil v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl úderem pěstí do obličeje poškozené stojící na schodech způsobit zranění zapříčiněná buď přímo samotným úderem, nebo též následným pádem na schody či je lemující kovové zábradlí, kdy tento průběh skutkového děje se vzhledem k místu, kde k napadení poškozené došlo (schodiště), přímo nabízel (viz strana 46).
Nejvyšší soud se s tímto zjištěním soudu prvního stupně, který za správný označil i odvolací soud, ztotožnil. Pro úplnost jen nad rámec uvedeného doplňuje, že mechanizmus, jímž bylo zranění poškozené způsobeno, vyplývá ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zpracovaného MUDr. M. S., PhD. (na č. l. 382 až 391 spisu), podle něhož rána rukou vedená proti obličeji poškozené byla silná a měla takovou intenzitu, že po ní poškozená upadla na kovové zábradlí a následně i na schody, o něž se uhodila. Tam došlo ke vzniku zmíněné dvojité zlomeniny. Lze jen připomenout, že při takto cílené mířené ráně na obličej je zcela zjevný záměr obviněného způsobit poškozené újmu na zdraví, což se mu také podařilo, jak je výše konstatováno.
Všechny uvedené skutečnosti svědčí pro správnost závěru soudů, že obviněný v bodě 2) popsaným skutkem naplnil znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zák., a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní.
Z takto uvedených důvodů byly námitky obviněného směřující proti výroku o vině se zřetelem na nesprávnost použité právní kvalifikace jak v bodě 1), tak i v bodě 2) Nejvyšším soudem posouzeny jako nedůvodné.
Výhrada obviněného zaměřená proti výroku o trestu se týkala převážně nesprávného vyhodnocení podmínek stanovených v §59 tr. zákoníku.
Podle §59 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Je tedy zřejmé, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu při splnění alespoň jedné z alternativních podmínek, které spočívají buď ve vysoké závažnosti zvlášť závažného zločinu nebo ve ztížených možnostech nápravy pachatele.
Zvlášť závažným zločinem podle §14 odst. 3 tr. zákoníku se rozumí úmyslný trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.
Podmínka umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin v minulosti potrestán, může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu §41 odst. 2 tr. zák. To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle §14 odst. 3 (srov. rozhodnutí č. 27/2011 Sb. rozh. tr.). Na závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se vždy usuzuje s ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež nastaly, apod. Tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné (nezvýšené) sazby trestu odnětí svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného zločinu. Současně s tím by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní okolnosti případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012).
Recidiva pachatele odůvodňuje závěr o vysoké závažnosti souzeného zvlášť závažného zločinu s ohledem na dobu, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li předchozím odsuzujícím rozhodnutím uložen pachateli citelnější (delší) nepodmíněný trest odnětí svobody. V rámci ostatních okolností případu se zde uplatní i další hlediska, která podle §39 odst. 2 tr. zákoníku obecně určují povahu a závažnost spáchaného trestného činu, jestliže je nebylo možno zhodnotit již v rámci recidivy pachatele. Z těchto lze vycházet i pro závěr o ztížené možnosti nápravy pachatele, který lze učinit jen s přihlédnutím k osobě pachatele jako objektu působení ukládaného trestu a se zřetelem k celkovým možnostem nápravy. Svědčí o ní obdobné skutečnosti, jaké ovlivňují význam jeho recidivy, zejména pak to, jakými druhy trestů, v jakém počtu a v jaké výměře se už na pachatele v minulosti působilo, jak se choval ve výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody včetně toho, jakému programu zacházení se zde podrobil a s jakým výsledkem, jak dodržoval stanovený režim ve věznici a plnil další povinnosti, atd. V tomto směru má význam i zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné zločiny či za jiné trestné činy, za kolik takových činů to bylo, za kolik zvlášť závažných zločinů je nyní souzen apod. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1. až 139. Komentář. I. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, s. 704 – 707).
Rozhodné ze všech uvedených hledisek je, že mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §59 odst. 1 tr. zákoníku je fakultativní, a proto zcela záleží na uvážení soudu, který podle něj nemusí postupovat, pokud považuje za dostatečnou výši horní hranici sazby trestu odnětí svobody vymezenou v ustanovení, podle kterého trest odnětí svobody ukládá, a to i bez jejího zvýšení. Protože je smyslem tohoto ustanovení přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, mimořádná přísnost trestu je zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné protispolečenské útoky.
Soudy v projednávané věci k osobě obviněného zjistily, že byl ve 14-ti trestních věcech odsouzen pro trestnou činnost převážně násilného charakteru. Pro posouzení okolností rozhodných pro použití §59 odst. 1 tr. zákoníku mají význam zejména poslední z nich. Jednak je to rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 12. 1990, sp. zn. 2 T 88/1990, jímž byl odsouzen za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a šesti měsíců, který sice vykonal dne 3. 2. 1999, avšak z jeho výkonu nebyl propuštěn, protože za trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil v průběhu výkonu tohoto trestu, byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 2. 1993, sp. zn. 2 T 39/1992, k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, a byl propuštěn na svobodu až dne 3. 8. 1999. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 2 T 229/2000, byl obviněný odsouzen mimo jiné jako zvlášť nebezpečný recidivista pro trestné činy znásilnění a vydírání podle §41 odst. 1 k §241 odst. 1 a §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Za tyto mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi roků, který vykonal dne 16. 7. 2008.
Uváží-li se rozvedené skutečnosti, je zřejmé, že obviněný je pachatelem, který spáchal znovu zvlášť závažný zločin, a to opakovaně, jak soudy nižších stupňů zcela správně shledaly. Dovolací soud toliko dodává, že nelze pominout kromě skutečností, které rozvedly soudy ve svých rozhodnutích, ani to, že skutek popsaný pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně v nyní posuzované věci obviněný spáchal necelé dva roky, a skutek pod bodem 1) dva roky a tři a půl měsíce po svém propuštění z posledního výkonu trestu za předchozí násilnou trestnou činnost (16. 7. 2008), které se dopustil rovněž jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Podmínku spočívající ve vysoké závažnosti spáchaného zvlášť závažného zločinu soudy rovněž řádně posoudily, neboť jak uvedl soud prvního stupně, s nímž se následně bezezbytku ztotožnil také soud odvolací, v projednávané věci ji spatřovaly v neodčinitelném účinku v podobě smrti poškozeného zahrnutém nedbalostním zaviněním obviněného a v brutálním způsobu provedení činu (opakované dupání silou značné intenzity do oblasti břicha poškozeného ležícího na zemi po předchozím úderu pěstí od obviněného), a rovněž i v banální pohnutce (žárlivost), která obviněného k jeho spáchání vedla. Lze sem přiřadit i netečnost obviněného, který již mrtvého poškozeného nechal bez povšimnutí ležet celou noc na místě, kde zesnul. Druhé alternativní hledisko spočívající ve ztížené možnosti nápravy obviněného bylo též dostatečně zváženo a vyplynulo mimo jiného i ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie zpracovaného MUDr. P. V., jenž obviněného charakterizoval jako dissociální osobnost extrovertního typu se sníženou sociální citlivostí a výraznými deficity adaptability a konformity s problémovými vzorci chování s tím, že tyto skutečnosti ve svém souhrnu podstatně snižují pravděpodobnost resocializačních efektů. U obviněného lze podle psychologa počítat pouze s faktorem involuce, jímž se rozumí psychické změny související s rozvojem stáří, jež jsou způsobilé snížit temperamentový potenciál, který se podílel na problematickém chování obviněného (viz č. l. 426 až 450 spisu). Takto zjištěné povahové vlastnosti obviněného mají nakonec i reálný odraz v předešlých opakovaných odsouzeních a v odpykání dlouhodobých trestů, z nichž si obviněný nevzal ponaučení.
Z uvedeného je zřejmé, že soud prvního stupně, s jehož závěry se identifikoval také soud odvolací, při rozhodování o trestu přihlížel nejen k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, ale i k poměrům obviněného, k dosavadnímu způsobu jeho života, k možnostem jeho nápravy a k dalším skutečnostem. Z odůvodnění napadených rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že obviněnému nemohla být přiznána žádná polehčující okolnost, naopak mu přitěžují závažná zjištění k jeho osobě (obviněný je osobou bez jakéhokoli sociálního a rodinného zázemí, která značnou část svého života strávila ve vězení), jakož i okolnosti uvedené v §42 písm. n), p) tr. zákoníku, neboť spáchal více trestných činů a byl dříve pro trestnou činnost násilného charakteru odsouzen.
Na základě všech učiněných zjištění soudy v daném případě shledaly naplněnými obě v ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku alternativně formulované podmínky, tzn. jak vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysokou závažnost zvlášť závažného zločinu, tak i ztíženou možnost nápravy pachatele. Obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na nějž trestní zákoník stanoví trestní sazbu v rozmezí od osmi do šestnácti let. Zvýší-li se tato horní hranice, tj. šestnáct let o jednu třetinu, činí takto zvýšená trestní sazba 21 let a 4 měsíce. Její polovina činí 10 let a 8 měsíců. Pokud tedy byl obviněnému uložen podle §145 odst. 3 za použití §59 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře osmnácti let, jedná se o trest, který je v souladu se všemi zákonnými podmínkami pro ukládání trestu podle §59 odst. 1 tr. zákoníku.
Z rozvedených důvodů bylo tedy dovolání obviněného v této části Nejvyšším soudem shledáno rovněž nedůvodné a neopodstatněné.
Obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze uplatnit, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z dikce tohoto ustanovení plyne, že uvedený dovolací důvod může spočívat ve dvou alternativách; buď že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmnácti let dovolatel namítal (vedle již výše uvedené a řešené výhrady vůči aplikaci ustanovení §59 odst. 1 tr. zákoníku) jednak nepřiměřenost tohoto trestu, který pro něj vzhledem k jeho věku představuje v podstatě trest doživotní, a jednak to, že tento trest mu byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem.
K tomu je nutné uvést, že výhrada spočívající v námitce nepřiměřenosti trestu, ať již pociťovaného jako mírný nebo naopak příliš přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, nemůže být obsahem nejen označeného, ale ani žádného jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až l ), odst. 2 tr. ř. Z podnětu této výhrady proto Nejvyšší soud správnost výroku o trestu napadeného rozhodnutí nepřezkoumával. Za námitku, podřaditelnou pod označený dovolací důvod nelze považovat ani domněnku obviněného, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákoníkem. Ta sice je pod citovaný dovolací důvod obsahově podřaditelná, avšak Nejvyšší soud současně zjistil, že není opodstatněná. Jestliže soudy obviněnému uložily trest za podmínek §59 odst. 1 tr. zákoníku ve zvýšené trestní sazbě, nejedná se o trest uložený mimo trestní sazbu.
Když Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích vady, které obviněný v dovolání vytýkal, ale naopak dospěl k závěru, že obviněný byl k trestu odnětí svobody ve zvýšené trestní sazbě odsouzen v souladu s podmínkami, na jejichž základě lze tento druh a výměru trestu uložit, námitky obviněného podřazené pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto jeho dovolání jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová