ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1551.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1551/2012-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. ledna 2013 o dovolání obviněného P. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 5 To 253/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 189/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 4. 2012 byl obviněný P. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a podle §205 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.
Podkladem pro závěr o vině obviněného se stalo zjištění, že dne 18. 10. 2011 kolem 15.20 hod. v Č. T., okr. K., v hypermarketu Tesco na ul. Jablunkovské čp. 2041 odcizil 10 lahví alkoholického nápoje whiskey zn. Johnny Walker v celkové hodnotě 2.890,- Kč o obsahu 0,7 litru, které si uchoval za opasek kalhot a prošel bez zaplacení pokladnami, a když zahlédl pracovníka bezpečnostního oddělení OD Tesco P. T. a pracovníka ostrahy J. S., začal s odcizenými věcmi utíkat přes prodejnu Takko, přičemž na výzvy J. S., aby zůstal stát, nereagoval, když ho chtěl J. S. zastavit a uchopil ho za rameno, tomuto se vyškubl, utíkal pryč k východu, přičemž narazil do vysouvacích dveří, následně upadl na zem a poté, co jej J. S. a P. T. dostihli, se s těmito začal přetahovat, vysmekl se jim a začal opět utíkat, kdy přitom mu odcizené láhve alkoholu vypadly zpod oblečení, a také některé z nich sám vyhazoval, přitom se rozbilo pět lahví odcizeného alkoholického nápoje a dalších pět lahví, které se nerozbily a byly vráceny zpět do prodeje, kdy poškozením vysouvacích dveří způsobil společosti Tesco Stores, a. s., ul. Vršovická 1527/68b, Praha 10 škodu ve výši 10.918,- Kč.
Odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 5 To 253/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že o jeho odvolání bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti, ačkoliv požádal prostřednictvím obhájce o odročení veřejného zasedání vzhledem k nemoci, což doložil lékařskou zprávou a na své účasti u zasedání trval. Zpochybňuje sdělení ošetřujícího lékaře, že jeho zdravotní stav mu umožňoval zúčastnit se veřejného zasedání. Dovolatel opakovaně poukazuje na skutečnost, že v den tohoto sdělení ho ošetřující lékař nevyšetřil a nemohl tak vědět jaký je jeho zdravotní stav. Pokud odvolací soud neakceptoval jeho omluvu z veřejného zasedání a na základě závěru ošetřujícího lékaře konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, dopustil se tímto postupem porušení práva na spravedlivý proces.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutkové zjištění nenaplňuje znaky trestného činu, pro který byl uznán vinným, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by použil násilí nebo pohrůžku bezprostředního násilí, aby bylo možné jeho jednání kvalifikovat jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Navíc odcizené zboží dosahovalo hodnotu 2.890,00 Kč, a tedy jeho jednání nelze podřadit ani pod skutkovou podstatu přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. K tomu následně dovolatel zpochybňuje důkazy provedené soudy nižších stupňů a také závěr, že při útěku s odcizeným zbožím poškodil vysouvací dveře. Námitky uplatňuje rovněž vůči trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, neodpovídající škodlivosti jeho jednání, které mělo být posouzeno jako přestupek. Konečně brojí proti výroku o náhradě škody, do které neměla být započtena částka za opravu poškozených dveří, jelikož nebylo prokázáno, že poškodil dveře právě on, když svědecké výpovědi, jako jediné důkazy, nepostačují pro tento závěr.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, případně též vadné řízení mu předcházející, a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl k následujícím závěrům:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uplatnění citovaného dovolacího důvodu tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Takovým postupem soudu byl pak obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb.).
Obviněný naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že odvolací soud pochybil, pokud veřejné zasedání konal dne 7. 9. 2012 přesto, že se obviněný předem řádně omluvil a vyjádřil svůj zájem být projednání svého odvolání přítomen. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení před soudem prvního stupně a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání odvolacího soudu. Zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání odvolacího soudu tak rigorózně stanoveny nejsou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002).
Pro přítomnost obviněného při veřejném zasedání nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro přítomnost při hlavním líčení (§202 tr. ř.). Toto ustanovení se pro veřejné zasedání neuplatní ani za použití §238 tr. ř., neboť ustanovení o hlavním líčení se přiměřeně použijí jen na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání, zatímco přítomnost osob u veřejného zasedání upravují odchylně od hlavního líčení zejména ustanovení §234 tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2007, sp. zn. 11 Tdo 1457/2006).
Obecné ustanovení §234 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje. Na nutnost účasti obviněného však lze usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. o veřejném zasedání pouze vyrozuměl (tedy nepokládal jeho přítomnost u veřejného zasedání za nezbytnou a toliko mu umožnil se jej účastnit), nebo zda jej k němu předvolal (čímž by dal najevo, že jeho přítomnost je nutná), anebo s ohledem na ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., který stanoví, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002 a ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003). V posuzovaném případě nebyl obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody, proto případná aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. nepřicházela v úvahu.
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast ve veřejném zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví svůj zájem se veřejného zasedání zúčastnit, a svou neúčast omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které mu objektivně brání se veřejného zasedání zúčastnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. června 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. II. ÚS 648/05, uveřejněný pod č. 37/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Z obsahu spisu v posuzovaném případě je zřejmé, že obviněný P. K. byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu dne 7. září 2012 pouze vyrozumíván (vzorem 7a „tr. ř.“ - viz Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004 - Org., uveřejněné pod č. 1/2004 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti - srov. pokyn k nařízení neveřejného zasedání na č. l. 81 p. v., resp. na č. l. 72), a tedy odvolací soud jeho účast na něm nepokládal za nutnou, přičemž vyrozuměním o jeho konání mu poskytl možnost se veřejného zasedání osobně účastnit. Vyrozumění o veřejném zasedání s datem konání 7. září 2012 bylo obviněnému řádně doručeno dne 6. srpna 2012, a také jeho obhájci dne 31. července 2012 (viz doručenky připojená k č. l. 81 p. v. spisu).
Předně je nutno uvést, že se v posuzované věci konaly celkem dvě veřejná zasedání. První dne 31. 7. 2012 bylo na základě žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání, kterou odůvodnil pracovní neschopností vyplývající z přiložené lékařské zprávy, odročeno na 7. 9. 2012. Obviněný opětovně prostřednictvím obhájce požádal o odročení. Odvolací soud shledal tuto omluvu za nedostačující, když obviněný stejně jako v předchozí žádosti požadoval odročení z důvodu zdravotních potíží, které deklaroval lékařskou zprávou ze dne 4. 9. 2012 vystavenou MUDr. Jindřichem Prokopem (na č. l. 83 spisu). Důvodem, který lze akceptovat a který obviněnému objektivně brání účastnit se veřejného zasedání, a je tedy pro jeho neúčast omluvitelný, může být pochopitelně i jeho nemoc; ta ale musí být soudu doložena lékařskou zprávou, z níž musí být zřejmé, že zdravotní potíže obviněného jsou takového rázu, že vylučují jeho účast na veřejném zasedání soudu. To však není posuzovaný případ obviněného. Ze zmíněné lékařské zprávy nebylo patrné, zda pracovní neschopnost trvá i v den konání veřejného zasedání a že zdravotní potíže obviněného jsou takového rázu, že vylučují jeho účast na nařízeném veřejném zasedání. Navíc skutečnost, že obviněnému bylo pro zdravotní potíže (v daném případě spočívající v bolestech bederní páteře) ošetřujícím lékařem vystaveno rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti (podle dřívější právní úpravy vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, označované jako potvrzení o pracovní neschopnosti) nelze automaticky ztotožňovat s nemožností účasti na veřejném zasedání. Takové rozhodnutí se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely a není z něj patrný charakter onemocnění, způsob léčby ani druh a rozsah omezení, která pro obviněného z jeho onemocnění nebo léčby vyplývají, samo o sobě tak nemůže být dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002, zveřejněné pod č. T 461 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu nakladatelství C. H. Beck, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 11 Tdo 324/2009). Protože v posuzovaném případě nebylo rozhodnutí takovým podkladem ani ve spojení s předloženou lékařskou zprávou, odvolací soud ještě před veřejným zasedáním ověřil zdravotní stav obviněného u jeho ošetřujícího lékaře, který soudu k jeho telefonickému dotazu sdělil, že zdravotní stav obviněného není natolik vážný, aby se nemohl dostavit ke Krajskému soudu v Ostravě a účastnit se veřejného zasedání. Obviněný tak nepředložil žádný doklad, který by objektivně prokázal jeho neschopnost účastnit se veřejného zasedání. K tomu, aby uvedené podání bylo možné považovat za řádnou omluvu ze zdravotních důvodů, muselo by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání soudu druhého stupně.
Postupu odvolacího soudu, který nevyhověl žádosti obviněného o odročení veřejného zasedání a jednal v jeho nepřítomnosti, tak v posuzovaném případě nelze nic vytknout.
Postupem odvolacího soudu nebylo v žádném směru porušeno ani právo obviněného na obhajobu specifikované především v čl. 37 a 38 Listiny základních práv a svobod. Jak již bylo výše uvedeno, obviněný byl o konání veřejného zasedání odvolacího soudu pouze vyrozumíván, odvolací soud tedy jeho účast nepokládal za nutnou, neboť ve věci nemělo být a ani nebylo prováděno žádné další dokazování. Pokud obviněný namítal, že se nemohl před odvolacím soudem vyjádřit, pak nelze než dodat, že tohoto svého práva se sám zbavil tím, že se k veřejnému zasedání, aniž by mu v tom bránily důležité důvody, nedostavil.
Pokud jde o druhý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy relevantně uplatněn tehdy, pokud se dovolatel dovolacími námitkami domáhá toho, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvodem dovolání opírajícího se o tento dovolací důvod proto nemohou být námitky vztahující se k nesprávnému skutkovému zjištění, resp. vady ve skutkovém zjištění lze úspěšně namítat jen tehdy, jsou-li důsledkem nesprávného hmotně právního posouzení.
S ohledem na toto obecné konstatování pak může Nejvyšší soud uvést, že zbývající námitky dovolatele nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod (ani žádný jiný zákonný dovolací důvod), a že tudíž ve vztahu k nim není formálně založena ani přezkumná povinnost (přezkumné oprávnění) dovolacího soudu. Dovolatel prostřednictvím těchto námitek napadá ve věci učiněná skutková zjištění soudů a způsob, kterým soudy k těmto zjištěním dospěly (dovolatel napadá způsob, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy, a to zejména výpovědi svědků). Obviněný ačkoliv uvádí, že skutkové zjištění nenaplňuje zákonné znaky přečinu, pro který byl uznán vinným, zakládá toto na tvrzení, že z provedeného dokazování nevyplynulo naplnění znaku použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí. Tímto nezpochybňuje nesprávné právní posouzení skutku, nýbrž výhradně provedení a vyhodnocení důkazů soudy nižších stupňů, přičemž teprve sekundárně po dosažení změny vyhodnocení provedených důkazů a následné změně skutkových zjištění by pak mělo dojít k diferentní právní kvalifikaci. Ohledně těchto námitek by tedy přicházel v úvahu postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnutí dovolání obviněného jako nenaplňující žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V tomto směru by bylo možno odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.).
Nad rámec Nejvyšší soud uvádí, že výhrada obviněného k závěru, že se bezprostředně po činu pokusil uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním, a to zejména výpovědí svědků J. S. a P. T. a nepřímo i obviněným, který ve výpovědi u hlavního líčení připustil, že se ho pracovníci ostrahy snažili chytit, avšak podařilo se mu vysmeknout a utéct. Z učiněných skutkových zjištění soudem prvního stupně bezpochyby vyplývá naplnění všech znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že totožné námitky uplatněné pod tímto dovolacím důvodem obviněný vznesl již v odvolacím řízení, přičemž soud II. stupně jim věnoval náležitou pozornost a patřičně se s nimi vypořádal. Nejvyšší soud se ztotožňuje s jeho závěry a odkazuje proto na str. 2 a 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Námitky k výroku o trestu a výroku o náhradě škody rovněž nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť ani tyto nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře konstatoval, že námitky k přiměřenosti trestu nelze úspěšně uplatnit pod žádným z dovolacích důvodů (srov. č. 22/2003 rozh. tr.). Výrok o náhradě škody obviněný nezpochybnil nesprávným způsobem při stanovení výše škody v intencích §137 tr. zákoníku, ale brojil proti provedenému dokazování a z něho vyplývajícímu závěru, že při útěku z prodejny poškodil vysouvací dveře a náklady s tímto spojené mu proto byly započteny do výše náhrady škody. Vzhledem ke skutkové povaze těchto námitek, dovolací soud nebyl oprávněn přistoupit k jejich přezkumu. Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě bylo možné uvažovat také o právní kvalifikaci jednání obviněného také jako přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, avšak pro vázanost zásadou zákazu reformace in peius, zakotvenou v ustanovení §265p odst. 1 tr. ř., nelze takovouto změnu učinit, neboť by tím došlo k změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.
Nejvyšší soud tak dovolání obviněného P. K. z důvodů shora již uvedených odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako dovolání zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík