ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2475.2012.1
sp. zn. 20 Cdo 2475/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Optimakonzult a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní 28, identifikační číslo osoby 25051814, zastoupené Mgr. Ing. Vojtěchem Třískou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 28, proti povinnému P. H. , pro 24.743,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 7 Nc 2545/2005, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 21 Co 378/2011-29, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 28. července 2011, č. j. 027 EX 1674/05-23, jímž soudní exekutor JUDr. Miloslav Hauerland rozhodl, že exekuce na majetek povinného, nařízená usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 20. dubna 2005, č. j. 7 Nc 2545/2005-7, se zastavuje pro nesložení zálohy, že oprávněná je povinna nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3.955,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že podle §55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění od 1. listopadu 2009 je exekutor oprávněn žádat od oprávněné zálohu na náklady exekuce, a pro případ, že ji nesloží, lze exekuci zastavit. Exekutor vyzval oprávněnou dopisem z 20. července 2010 ke složení zálohy ve výši 2.400,- Kč do 15. srpna 2010, výzva byla doručena 21. července 2010, načež oprávněná sdělila, že zálohu nesloží. Soud uvedl, že zálohu na náklady exekuce může soudní exekutor požadovat v libovolném stádiu exekučního řízení, nikoli pouze na samém začátku, ale kdykoliv v jeho průběhu v souvislosti s faktickým vznikem nákladů. V projednávané věci exekutor rozhodoval o procesním nástupnictví na straně oprávněného ve dvou případech (z původní Středočeské energetické a. s. na ČEZ Prodej s. r. o. a poté z ČEZ Prodej s. r. o. na Optimakonzult a. s.), přičemž při vstupu do řízení oprávněná nenamítala, že by byla pro tutéž pohledávku prováděna jiná exekuce. Odvolací soud také zdůraznil, že nyní je vymáhána povinnost podle jiného exekučního titulu (rozsudek Okresního soudu v Rakovníku z 13. prosince 2001, č. j. 3 C 1002/2001-6) než v řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. Nc 2477/2003 (027 EX 0415/03). Seznam dlužníků přiložený k odvolání nepovažoval soud za dostatečný důkaz o tom, že oprávněné nebyla postoupena i jiná pohledávka za povinným. Oprávněná neprokázala ani to, že právní předchůdkyně (Středočeská energetická a. s.) již zálohu zaplatila. S odkazem na nálezy Ústavního soudu IV. ÚS 314/09, I. ÚS 969/09, II. ÚS 1303/09 a II. ÚS 2755/08 uvedl, že byla-li výzva ke složení zálohy učiněna 20. července 2010, pak se na rozhodování o nákladech exekuce aplikuje zákon č. 120/2001 Sb. v aktuálním znění v intenci intertemporálních ustanovení novely provedené zákonem č. 286/2009 Sb. (čl. II., odst. 4) a není možné řešit intertemporalitu způsobem, který byl vyvolán absencí přechodných ustanovení v předchozí novele exekučního řádu provedené zákonem č. 347/2007 Sb.
Oprávněná v dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31. prosince 2012, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Vytýká odvolacímu soudu, že se zabýval splněním podmínek pro zastavení exekuce podle §55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., aniž zjišťoval, zda na oprávněnou bylo převedeno právo z exekučního titulu. Namítá, že z dodatku č. 1 ze dne 29. listopadu 2007 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 22. listopadu 2007 a seznamu postupovaných pohledávek vyplývá, že na ni byla převedena pouze pohledávka ve výši 15.784,- Kč, ohledně níž byla exekuce dříve vedena a usnesením Okresního soudu v Rakovníku z 31. srpna 2010, č. j. Nc 2477/2003-53, zastavena z důvodu nemajetnosti povinného. Protože žádnou jinou pohledávku vůči povinnému nemá, měla být exekuce zastavena podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. I v exekučním řízení je třeba zkoumat podmínky řízení, např. zda je dovolatelka účastníkem řízení. Jestliže jím není (neboť na ni nebyla postoupena vymáhaná pohledávka), nelze ji ani zavázat ke složení zálohy. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje otázce, zda je možné uložit povinnost k zaplacení zálohy subjektu, který se nikdy nestal oprávněným z exekučního titulu, a proto s ním nemělo být jednáno jako s účastníkem řízení. Dále poukázala na nález Ústavního soudu ČR z 10. listopadu 2011, sp. zn. III. ÚS 298/11, podle nějž složení zálohy nemá logické místo tam, kde se z dosavadního průběhu prováděné exekuce ukazuje, že ke skutečnému vymožení plnění nedojde. Jestliže týž exekutor byl pověřen k provedení exekuce na majetek povinného pod sp. zn. Nc 2477/2003, musel o jeho nemajetnosti vědět. Proto i výzva k zaplacení zálohy na náklady pozdější exekuce byla nelogická, neboť o úspěšném ukončení této exekuce (skutečném vymožení plnění) nemohla být řeč. Postup exekutora byl tedy v rozporu s citovaným nálezem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudního exekutora a řízení zastavil.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (srov. část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodná ustanovení, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně (soudní exekutor) rozhodl o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce), je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Hodnocením námitek obsažených v dovolání nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Namítá-li oprávněná v dovolání, že byl dán jiný důvod k zastavení exekuce (nemajetnost povinného) s tím, že proti tomuto povinnému týž exekutor již dříve prováděl exekuci, která skončila zastavením pro nemajetnost povinného podle §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (viz usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. srpna 2010, č. j. Nc 2477/2003-53), pak uvádí novou skutečnost, kterou však podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit. Proto Nejvyšší soud k této námitce při posuzování přípustnosti dovolání přihlédnout nemohl.
Dovolatelka dále vytýká, že soud nezjišťoval, zda na ni právo z exekučního titulu bylo převedeno. Tvrdí přitom, že jí byla převedena pouze jiná pohledávka povinného (ve výši 15.784,- Kč, ohledně níž byla exekuce dříve vedena a zastavena pro nemajetnost), a že u pohledávky vymáhané v projednávané věci nemá věcnou legitimaci, není účastníkem řízení, a proto nebylo ani možné uložit jí povinnost k zaplacení zálohy.
Jak je patrno z odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí, krajský soud v odvolacím řízení zkoumal i věcnou legitimaci oprávněné, přičemž neuvěřil tvrzením, že oprávněná za povinným má pouze pohledávku vymáhanou v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. Nc 2477/2003, a nikoli také vymáhanou pohledávku (seznam dlužníků přiložený k odvolání oprávněné odvolací soud považoval za nedostačující důkaz). Dovolatelka sice vyvrací právní závěr soudu o její aktivní věcné legitimaci v řízení, aby však soud mohl k takovému závěru dospět, musí učinit potřebná skutková zjištění. Nesprávnost, případně neúplnost těchto skutkových zjištění pak lze namítat prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 3, resp. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., které však přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou (§237 odst. 3, část věty za středníkem). I když oprávněná zpochybnila právní závěr odvolacího soudu o aktivní věcné legitimaci, učinila tak způsobem neregulérním, jinými slovy jiný právní závěr založila na vlastním skutkovém tvrzení odlišném od zjištění, k nimž dospěl soud odvolací. Skutkové námitky však nemohou být relevantním hlediskem pro hodnocení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, takže i právní závěry, které z nich dovolatelka vyvozuje, jsou pro účely daného dovolacího přezkumu bezcenné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III ÚS 10/06, popř. ze dne 28. února 2008, sp. zn. III ÚS 1970/07).
Pro úplnost se uvádí, že hodnocení důkazů nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v §132 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl; nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. námitkou, že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné).
Nedůvodné jsou i námitky dovolatelky vztahující se k výroku o nákladech exekuce, neboť proti tomuto výroku usnesení není dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání, které není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Povinnému, jenž by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph. D.
předsedkyně senátu