ECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.446.2013.1
sp. zn. 20 Cdo 446/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku hl.m. Prahy, akciové společnosti , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby 000 05 886, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, adresa pro doručování: Ječná 39a, Praha 2, proti povinnému D. H. , zastoupenému Mgr. Jakubem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Oldřichova 23, pro 200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 27 EXE 12417/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. září 2012, č. j. 22 Co 460/2012 - 34, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Krajský soud shora označeným usnesením změnil usnesení ze dne 12. 6. 2012, č. j. 27 EXE 12417/2010 - 22, jímž Okresní soud Praha-východ zastavil - podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s §52 odst. 1 a s §55 odst. 4 exekučního řádu - exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 27 EXE 12417/2010 - 6, a kterým soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů exekuce a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, tak, že návrh povinného na zastavení exekuce zamítl. Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že exekuce byla nařízena podle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. 6. 1997, sp. zn. 27 C 696/96, že v průběhu nalézací řízení byla žalovanému (povinnému) ustanovena opatrovnicí pro řízení pracovnice tohoto soudu, jíž byl následně stejnopis písemného vyhotovení rozsudku doručen do vlastních rukou dne 29. 8. 1997. Na rozdíl od obvodního soudu, který takové doručení nepovažoval za účinné, dospěl krajský soud k závěru, že exekuční titul je pravomocný a vykonatelný, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v nalézacím řízení se exekuční soud zabývat nemůže a že při posuzování otázky vykonatelnosti exekučního titulu by mohlo být významné jen tvrzení, že nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníkovi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2009). Uzavřel proto, že důvod k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán.
Proti tomuto usnesení podal povinný dovolání, v němž stejně jako v odvolání namítá, že mu exekuční titul nebyl řádně doručen a že tudíž nenabyl právní moci, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že soud se v exekučním řízení nemůže zabývat námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka. Má za to, že závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2009, nelze na danou věc použít, neboť se nejedná o stejnou situaci. Poukazuje na to, že v době podání žaloby mu bylo 17 let, tedy neměl procesní způsobilost, že jeho zákonnými zástupci byli rodiče, jimž žaloba a další písemnosti měly být doručovány, a že v době, kdy mu byl ustanoven opatrovník, mu bylo 19 let. Postup nalézacího soudu, jímž mu byl ustanoven opatrovník, považuje za procesní pochybení a v této souvislosti poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 559/2000, a ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04, z nichž dovozuje, že v nalézacím řízení nebyla zajištěna rovnost stran a že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen o tom, že v dané situaci se exekuční soud může a má zabývat námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka, neboť proto, aby mohl konstatovat, že exekuční titul je vykonatelný, musí posoudit, zda byl řádně doručen. Odvolacímu soudu dále vytýká, že se nevypořádal se závěry uvedenými v nálezech Ústavního soudu a že postupoval formalisticky, neboť nevzal v potaz, že již nemůže podat žalobu pro zmatečnost (tak mohl učinit nejpozději dne 19. 9. 2000, ovšem v té době o existenci exekučního titulu nevěděl). Protože tedy odvolací soud rozhodl v rozporu s principem spravedlnosti, neboť jeho rozhodnutí zakládá dotčení základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99), navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněný v písemném vyjádření k dovolání s poukazem na to, že podle ustálené judikatury soudů není exekuční soud oprávněn přezkoumávat procesní postup nalézacího soudu a že povinný měl využít možnosti podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.) a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a s §130 odst. 1 exekučního řádu, není důvodné.
Právní posouzení je ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným.
Podle §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekutorské činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Jak již dovodila soudní praxe (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001), okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí (exekučního titulu), bylo postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí (exekučního řízení). V usnesení uveřejněném pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dále Nejvyšší soud vyslovil závěr, že námitkou nezákonnosti ustanovení opatrovníka v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, jehož výkon byl navržen, se soud výkonu (exekuční soud) zabývat nemůže, a že při posuzování otázky vykonatelnosti podkladového rozhodnutí by mohlo být významné jen tvrzení, že stejnopis jeho písemného vyhotovení nebyl řádně doručen ustanovenému opatrovníku. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.
Námitkami dovolatele, že mu byl v nalézacím řízení ustanoven opatrovník, ač k tomu nebyly splněny podmínky, že z toho důvodu nevěděl o probíhajícím nalézacím řízení a že mu exekuční titul nebyl doručen, tedy námitkami o nezákonnosti ustanovení opatrovníka v soudním řízení, v němž byl exekuční titul vydán, se tedy exekuční soud zabývat nemůže. Námitku, že stejnopis písemného vyhotovení exekučního titulu nebyl řádně doručen ustanovené opatrovnici, dovolatel nevznesl (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2003, sp. zn. 20 Cdo 1833/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 20 Cdo 1173/2002, či usnesení 23. srpna 2011, sp. zn. 20 Cdo 4154/2009). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v souzené věci. Uvedené námitky, z nichž povinný dovozuje porušení svých základních práv v nalézacím řízení, jsou tudíž v exekučním řízení neopodstatněné, jak dovodil Ústavní soud např. v usneseních ze dne 12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 1154/12, ze dne 2. října 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12.
Nálezy Ústavního soudu, na které dovolatel poukazuje, na danou věc nedopadají. S ohledem na shora uvedené jsou bezpředmětné rovněž námitky dovolatele, jimiž odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s nálezy Ústavního soudu, že rozhodl v rozporu s principem spravedlnosti a že postupoval formalisticky, když nevzal v potaz, že v současné době již nemůže podat žalobu pro zmatečnost.
Závěr odvolacího soudu, že byl-li exekuční titul v nalézacím řízení doručen opatrovnici pro řízení, která byla žalovanému (povinnému) soudem ustanovena, nabyl právní moci a vykonatelnosti a že důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dán, je tudíž správný a v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Protože řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání povinného jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. exekučního řádu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2013
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu