ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1218.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1218/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně SARA CZ, s. r. o. se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, IČO: 25057626, zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované GLOBAL ECONOMIC SERVICE s. r. o. se sídlem v Praze 8, Trojská 14, IČO: 25712462, zastoupené JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 3, Husinecká 3, o vypořádání vztahu k neoprávněné stavbě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 2/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2010, č. j. 14 Co 310/2010-534, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované JUDr. Miroslava Novotného.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. října 2009, č. j. 11 C 2/2003-469, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2,550.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalované rozsudkem ze dne 8. října 2010, č. j. 14 Co 310/2010-534, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku 2,450.000 Kč, ve výroku II. jej změnil tak, že účastníkům řízení nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Má za to, že odvolací soud věc posoudil správně, jestliže shledal nedůvodnou námitku žalobkyně na započtení pohledávek.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. října 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobkyně podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do výše náhrady za přikázání neoprávněné stavby do vlastnictví žalobkyně v její prospěch; žalobkyně tak není subjektivně legitimována podat dovolání proti měnící části, a na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na potvrzující (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1188/200 7, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 7176, rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 1994, sp. zn. 3 Cdo 83/94, Právní rozhledy č. 2/1995). Přípustnost dovolání by tak připadala do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měla dovolatelka právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jí podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“).
Podstatou dovolání je především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který nepřipustil zápočet pohledávky žalobkyně za žalovanou z titulu bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, oproti posuzované pohledávce žalované na náhradu za přikázání neoprávněné stavby.
Rozhodnutí o neoprávněné stavbě je rozhodnutím konstitutivním, práva a povinnosti účastníků vyplývající z neoprávněné stavby vznikají teprve v důsledku právní moci tohoto rozhodnutí (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2392/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 414). Právo na zaplacení náhrady tak vzniká až právní mocí soudního rozhodnutí a teprve proti takto existujícímu nároku lze namítat započtení. Proto ani žalobkyně, které je ukládána povinnost zaplatit žalované náhradu za přikázání neoprávněné stavby, nemůže si během řízení o vypořádání vztahu k neoprávněné stavbě započíst proti nároku žalované jiný majetkový nárok. V takovém případě je nadbytečné hodnotit i případnou otázku promlčení nároku žalobkyně namítaného k započtení.
Dovolatelka též zpochybňuje správnost znaleckého posudku, oceňujícího neoprávněnou stavbu. Otázka správnosti stanovení obvyklé ceny věci k tomu povolaným soudním znalcem není otázkou právní, ale skutkovou. Námitka, že si znalkyně „neobstarala veškeré podklady“, že „opomněla hodnotit, že se jednalo o neoprávněnou stavbu“ a že „snižovala cenu pozemku v důsledku existujícího věcného břemene, aniž by se byla seznámila s obsahem věcného břemene“, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru pod č. C 5758, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné tamtéž pod č. C 5211).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou ve výši 18.100,- Kč stanovenou podle §6, §8 odst. 1, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 18.400,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 22. května 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu