ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1456.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 1456/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. L. , bytem v D., B. 389, zastoupené Mgr. Janem Faschingbauerem, advokátem se sídlem v Domažlicích, Vodní 31, proti žalovanému K. L., bytem v D., R. 129, zastoupenému Mgr. et Mgr. Petrou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 6 C 239/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. prosince 2010, č. j. 15 Co 328/2010-337, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Faschingbauera.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Domažlicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. května 2010, č. j. 6 C 239/2006-309, pod bodem I. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného budovu č. p. 129 na stavební parcele č. 946/2, budovu bez čp/če na stavební parcele č. 915/1, budovu bez čp/če na stavební parcele č. 946/3, stavební parcely č. 946/2, 915/1 a 946/3 a parc. č. 640/4, vše v R. ulici v D., zapsané u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště D. na listu vlastnictví pro obec a k. ú. D., dále automobil Citroen Berlingo, automobil Ford Tranzit, přípojný vozík za automobil CARBO, multicar M 24, motocykl Jawa 350 v hodnotě 2.500,- Kč, blíže specifikovaný drobný hmotný majetek podniku podle znaleckého posudku Ing. J. J., blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 55.700,- Kč, zásoby tvořící čistý obchodní majetek podniku v hodnotě 130.239,- Kč, finanční prostředky na účtu u Komerční banky, a. s. ve výši 11.714,71 Kč, finanční prostředky v pokladně ve výši 255.094,- Kč a finanční prostředky na účtu stavební spořitelny České spořitelny, a. s., ve výši 116.483,90 Kč. Pod bodem II. výroku uložil žalovanému povinnost uhradit závazek z obchodního styku ve výši 10.732,- Kč, pod bodem III. výroku přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně blíže specifikované movité věci v celkové hodnotě 11.450,- Kč a pod bodem IV. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů částku 3,777.845,45 Kč ve lhůtě 1 roku od právní moci rozsudku. Pod bodem V. a VI. výroku rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. prosince 2010, č. j. 15 Co 328/2010-337, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla podané dovolání odmítnout.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. prosince 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalovaného podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“).
V daném případě dovolatel žádnou právní otázku neformuloval a případná existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání jsou pouze jeho námitky ohledně porušení ustanovení §145 a 149 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), které spatřuje v tom, že odvolací soud nerovnoměrně vypořádal zaniklé společné jmění manželů a nevypořádal přitom závazky žalobce, které vyplývají z dokazování a ze znaleckého posudku. Takto obecně formulované námitky však nelze považovat za otázky zásadního právního významu, které by mohly založit přípustnost dovolání.
Dovolatel nesouhlasí především se závěrem odvolacího soudu, že se žalovanému nepodařilo prokázat existenci závazků z půjček poskytnutých žalobci v rámci jeho podnikání, že jejich výši soud nezohlednil při zjišťování čistého obchodního majetku žalovaného a následně je ani, coby společné závazky, nezahrnul do vypořádání společného jmění účastníků. Tím, že dovolatel nesouhlasí s výsledky dokazování a polemizuje s hodnocením důkazů, zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8836). Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který je provedl. Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené odvolacím soudem je nesprávné (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1703/2001, publikovaný na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu představuje vzhledem k přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i další námitka dovolatele, že soud nesprávně hodnotil jako součást věcí patřících do zaniklého společného jmění a stojících mimo podnik žalovaného benzínovou sekačku, přestože z důkazů mělo vyplynout, že jde o součást podniku žalovaného.
Námitka, že soud při stanovení ceny movitých věcí tvořících součást zaniklého společného jmění manželů nevyhotovil znalecký posudek a nevyšel následně ze závěrů takového posudku, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej použitelnou argumentaci vztahující se ke stanovení obvyklé ceny věci v podílovém spoluvlastnictví v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví obsaženou např. v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006 , uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 5, str. 179 nebo v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006 , uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 6, str. 217 ).
Dovolatel dále upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 22 Cdo 264/2001 a 22 Cdo 2731/2006, z nichž vyplývá zásada rovnoměrného rozdělení majetku účastníkům tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen druhému doplatit na vyrovnání podílů byla co nejnižší, a tvrdí, že se odvolací soud touto zásadou neřídil a nezohlednil možnost vypořádat zaniklé společné jmění manželů tím způsobem, že by některou z nemovitostí přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně. K tomu dovolací soud poznamenává, že soudní praxe dovolacího soudu vychází ze závěru, že jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 8062). Tak tomu však v daném případě není. Z obsahu spisu je zřejmé, že se odvolací soud řídil shodnou vůlí obou účastníků. Dovolatel k návrhu žalobkyně na přikázání nemovitostí do jeho výlučného vlastnictví po celou dobu řízení nic nenamítal a ve svých vyjádřeních a návrzích na vypořádání společného jmění účastníků sám navrhoval, aby byly všechny nemovitosti přikázány jemu (viz str. 95 – 99 a 149 – 152 spisu). Tuto námitku navíc dovolatel uplatnil až v dovolacím řízení, a protože jde o novou skutečnost ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř., dovolací soud k ní nemůže přihlížet.
Dovolací soud se nemohl zabývat ani další námitkou dovolatele, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, jakým způsobem se účastníci zasloužili o nabytí a udržení jejich společného jmění. Podle ustálení judikatury je přezkum závěrů o odklonu od rovnosti podílů dán toliko v případě zjevně nepřiměřené úvahy odvolacího soudu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152). Tak tomu však v dané věci není. Z obsahu předloženého spisu je zřejmé, že dovolatel v průběhu řízení neuvedl žádné skutkové okolnosti, které by svědčily o tom, že jeho zvýšené úsilí zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty a možnost disparity podílů ani nenavrhoval. Jako novou skutečnost ji uplatnil opět až v dovolacím řízení.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1 bodu 5., §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012, částku 10.000 Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 12.463 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. března 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu