ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1536.2011.2
sp. zn. 22 Cdo 1536/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) MUDr. M. Z. a b) E. Z. , obou bytem v K., zastoupených Mgr. Přemyslem Hašlarem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 922, proti žalovaným: 1) Ing. P. Š. , bytem v P. a 2) městu Kosmonosy, se sídlem úřadu v Kosmonosech, Debřská 223, IČ 00508870, oběma zastoupeným JUDr. Radomilem Ondruchem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šafaříkova 371/22, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 190/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010, č. j. 28 Co 501/2010-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.228,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Radomila Ondrucha, advokáta se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Šafaříkova 371/22.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. května 2010, č. j. 7 C 190/2009-120, určil, že „žalobci jsou v rámci společného jmění manželů vlastníky parcely o výměře 25 m2, která vznikla oddělením od parcely a dílu označeného písmenem „b“ o výměře 10 m2, který vznikl oddělením od parcely, vše v katastrálním území a obci K., podle geometrického plánu pro změnu hranice č. 1881-166/2009, vyhotoveného Ing. P. Š. dne 8. 12. 2009, odsouhlaseného Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav dne 30. 12. 2009“ (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 9. prosince 2010, č. j. 28 Co 501/2010-167, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; ve výroku I. s tím, že nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán č. 1881-166/2009, vyhotovený Ing. P. Š. dne 8. 12. 2009 pod č. 131/2009, schválený Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav dne 30. 12. 2009 pod č. 1597/09. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a), §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o. s. ř. a uplatňují přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Domnívají se, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší otázku dobré víry žalobců jako držitelů předmětných pozemků se zřetelem ke všem okolnostem a následného vydržení vlastnického práva v rozporu „se stávající judikaturou a hmotným právem.“ Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém vyjádření navrhli dovolání odmítnout.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 9. prosince 2010, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolatelé uplatňují přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Oproti přesvědčení dovolatelů není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo určeno vlastnické právo žalobců a pouze doplnil jeho výrok tak, že nedílnou součástí rozsudku je geometrický plán, na který rozhodnutí soudu prvního stupně odkazovalo. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně posoudil práva účastníků řízení a nejde proto o měnící, ale o potvrzující rozsudek.
Přípustnost dovolání je tak nutno poměřovat výhradně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)].
Dovolatelé žádnou otázku zásadního právního nevymezují a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V dovolání žalovaní především zpochybňují závěr, že žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporné části pozemků patří.
Dovolací soud však opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod pořadovým č. C 8610).
Úvaha odvolacího soudu však zjevně nepřiměřená není, dospěl-li k závěru, že žalobci sporné části pozemků vydrželi, neboť se jejich držby chopili kupní smlouvou ze 14. 11. 1991 a nerušeně je ve stejných hranicích užívali nejméně po dobu deseti let v dobré víře, že jsou jejich vlastníky, a ani při vynaložení obvyklé míry opatrnosti nemohli mít z objektivního hlediska důvodné pochybnosti o tom, že jim vlastnické právo ke sporným částem pozemkům nepatří. Odvolací soud řádně odůvodnil, proč ani dovolateli namítané okolnosti, jako odstranění původního plotu a stavba plotu nového bez stavebního povolení, skutečnost, že se žalobci při stavbě nového plotu nepřesvědčili o správném průběhu vlastnických hranic pozemků, nebo námitky žalovaných ohledně neplatnosti uzavřené kupní smlouvy ze 14. 11. 1991 z důvodu absence jejího schválení zastupitelstvem obce, nebyly způsobilé narušit dobrou víru žalobců, že jsou vlastníky sporných částí pozemků.
Obsahem dovolání je i nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o dobré víře žalobců. V dovolání žalovaní zpochybňují proces hodnocení dokazování a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely při svých skutkových závěrech (namítají-li např., že „není vůbec přesně svědecky doloženo, jak přesně plot vedl“, že je „velmi pravděpodobné, že naopak plot vedl s určitými odchylkami a důkazní zjištění omlouvající jednání žalobců jsou neurčitá“, že se žalobci „nijak nepřesvědčili, kde má plot stát, kde mají být vrata a kde vlastně končí jejich pozemek“) a také skutečnost, že soudy nevzaly v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelů pro posouzení věci významné [např., že „soud se zabýval jen údajně nezjistitelností nerovnoběžnosti pozemku a nikoliv podstatným zúžením cesty“, nebo že „soud se touto okolností (namítaným nedostatkem aktivní legitimace žalobců vzhledem k tvrzenému neschválení kupní smlouvy zastupitelstvem obce) nezabýval“]. Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují jiný názor na věc, nezpochybňují ve skutečnosti právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující a uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (§237 odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem o. s. ř.).
Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit ani tvrzenými vadami řízení (namítají-li žalovaní absenci poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.), tedy dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a bylo podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. (srov. čl. II vyhl. č. 64/2011 Sb.), částku 6.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 1 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 8.228,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 25. dubna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu