ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.1920.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 1920/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně KIWEK spol. s r. o. , se sídlem v Mladějovicích 94, IČO 41034911, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované CANIMMO, s. r. o. , se sídlem ve Šternberku, Pískoviště 1663/3, IČO 27800041, zastoupené Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, o zřízení věcného břemene práva cesty, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 214/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 12. ledna 2012, č. j. 69 Co 495/2011-343, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Petra Rittera.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Olomouci (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2011, č. j. 17 C 214/2007-301, ve výroku I. zřídil „na pozemku parc. č. 2370/1 ostatní plocha (manipulační plocha) v katastrálním území Š. věcné břemeno ve prospěch vlastníka stavby – kancelářský objekt a nájezdová nadzemní automobilová váha v areálu provozovny „Sběrna odpadů“, postavené na pozemku parc. č. 2370/6 ostatní plocha (manipulační plocha) v katastrálním území Š., spočívající v právu cesty dle geometrického plánu č. 3423-556/2007 ze dne 16. 8. 2007, potvrzeného Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště v Olomouci dne 20. 8. 2007, č. j. 1571/2007, vypracovaného firmou GEODES, s. r. o., Fibichova 2, Olomouc, IČ: 46578749 pro vyznačení věcného břemene na části pozemku, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“. Dále rozhodl, že „vlastník stavby postavené na pozemku parc. č. 2370/6 ostatní plocha (manipulační plocha) v katastrálním území Š. – kancelářský objekt a nájezdová nadzemní automobilová váha v areálu provozovny „Sběrna odpadů“, jeho zaměstnanci, zákazníci a návštěvníci mají v kteroukoliv dobu denní či noční, v nezbytném rozsahu právo chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 2370/1 ostatní plocha (manipulační plocha) v katastrálním území Š. ke stavbě postavené na pozemku parc. č. 2370/6 ostatní plocha (manipulační plocha) v katastrálním území Š., a to za účelem zajištění hospodářského účelu této stavby (výrok I. rozsudku). Ve výroku II. soud prvního stupně uložil žalobkyni povinnost žalované zaplatit za zřízení věcného břemene finanční náhradu ve výši 27.000,- Kč. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 12. ledna 2012, č. j. 69 Co 495/2011-343, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu zřízení věcného břemene potvrdil (výrok I. rozsudku). V části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo zřízeno věcné břemeno práva chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 2370/1, v katastrálním území a obci Š. ve prospěch vlastníka stavby, ,,jeho zaměstnanců a zákazníků, v nezbytném rozsahu za účelem zajištění hospodářského účelu budovy“, změnil rozsudek soudu prvního stupně, tak, že v této části žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). Ve výrocích III. – V. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Uplatňuje přitom dovolací důvod postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř], nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 o. s. ř.].
Vytýká nalézacím soudům, že se nedostatečně vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnosti, zejména pak s její obranou spočívající v rozporu zřízení věcného břemene s dobrými mravy. Žalobkyně zřídila svou stavbu vědomě tak, že jí muselo být zřejmé, že k ní nemá přístup. Dovolatelka je toho názoru, že v době zřizování uvedené stavby statutární orgán žalobkyně věděl o tom, že nedisponuje žádným právním titulem, který by jí zajistil přístup ke stavbě. Rovněž také neměla žalobkyně zajištěno připojení k inženýrským sítím, což zůstalo nalézacími soudu nevyřešeno. Dovolatelka uvedla, že zřízení věcného břemene je nepřípustným zásahem do jejího vlastnického práva, neboť tím ztratí přehled o tom, kdo bude její pozemek využívat. Má za to, že není možné poskytnout ochranu žalované za situace, kdy tato postupovala v rozporu se zákonem.
Dále poukazuje na to, že se soudy nezabývaly otázkou, zda jsou naplněny všechny požadavky zákona pro zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty. Podle jejího názoru se totiž nejedná o stavby z hlediska občanského práva, neboť původně byla stavbou dočasnou a není spojena se zemí pevným základem. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou v tomto smyslu neurčitá, pokud používají pojem ,,vlastník stavby“, aniž je stavba blíže specifikována. Stavbě nebylo přiděleno číslo popisné ani číslo evidenční, není tedy možné k ní zapsat věcné břemeno do katastru nemovitostí. Není možné totiž zřizovat věcné břemeno ke stavbě movité, která se nezapisuje do katastru nemovitostí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že dovolání nepovažuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť k žádné materiální změně "prvostupňového" rozhodnutí nedošlo. Má za to, že věcné břemeno práva nezbytné cesty lze v souladu s judikaturou dovolacího soudu zřídit i k věci movité. Pokud jde o tvrzení dovolatelky, že žalobkyně stavbu vědomě postavila, aniž by k ní měla zřízen přístup, poukázala na názor právní nauky, podle kterého nelze zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty bez dalšího zamítnout v případě, že účastník stavbu zakoupil bez zajištěného přístupu nebo se přístupu ke stavbě z nedbalosti zbavil. Žalobkyně uvedla, že v době zřizování stavby přístup ke stavbě zajištěn měla, ovšem nikoliv formou věcného břemene, nýbrž na základě dohody s právním předchůdcem dovolatelky. Je toho názoru, že zde nejsou závažné důvody, pro které by měl soud zřízení věcného břemene odepřít. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. ledna 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1, 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Z tohoto pohledu však rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k dovolatelce není rozhodnutím měnícím potud, že by touto změnou byla dovolatelce způsobena újma odstranitelná zrušením napadeného rozsudku. Měnící část rozsudku odvolacího soudu totiž spočívá v zamítnutí části žaloby a je zřejmé, že proti této zamítavé části rozsudku odvolacího soudu dovolání dovolatelky nesměřuje, neboť dovolatelka uplatňuje výhrady vůči zřízení práva věcného břemene a v této části je rozhodnutí odvolacího soudu vůči rozsudku soudu prvního stupně rozhodnutím potvrzujícím. Z pohledu obsahu dovolání tak lze zvažovat jeho přípustnost toliko v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Z hlediska přípustnosti dovolání jsou bezvýznamné ty dovolací námitky, jimiž dovolatelka vystihuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. námitky prostřednictví kterých uplatňuje názor, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. totiž platí, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V rovině právního posouzení věci – a tudíž uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – dovolatelka namítá, že se „soudy dostatečně nevypořádaly s obranou ze strany žalované, že zřízení věcného břemene je v rozporu s dobrými mravy“. Naplnění tohoto rozporu spočívá podle dovolatelky v tom, že žalobkyně zbudovala stavbu za situace, kdy neměla zajištěn přístup na daný pozemek.
Tato námitka není důvodná.
Dovolací soud již v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 22 Cdo 576/2009, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 9325 dospěl k závěru, že žalobu o zřízení tzv. práva nezbytné cesty nelze zamítnout s poukazem na skutečnost, že výkon práva vlastníka stavby, který se domáhá jejího zřízení, je v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Dovolací námitka je ostatně nepřípustnou polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu; ten totiž vyšel ze zjištění, že „žalobce měl k vybudování staveb na svém pozemku i k přístupu ke svému pozemku, jakož i ke stavbám na něm nyní postaveným souhlas právního předchůdce žalovaného a žalobce v rozsahu odpovídajícímu zřízení věcného břemene práva nezbytné cesty takto pozemek žalovaného, resp. jeho právního předchůdce vždy využíval“. Odvolací soud navíc přihlédl k tomu, že žalovaná žalobkyní navrhované způsoby zajištění přístupu k pozemku odkup části pozemku, nájemní smlouva, resp. smlouva o zřízení věcného břemene) odmítla a pozemek žalované žalobkyně užívala na základě souhlasu uděleného právním předchůdcem žalované. Ta navíc kupovala dotčený pozemek s vědomím nutnosti součinnosti k zajištění přístupových cest pro vlastníky přilehlých nemovitostí.
V daném případě nejde ani o žádný z případů, kdy judikatura dovolacího soudu nepřipouští zřízení věcného břemene v režimu §151o odst. 3 obč. zák.
Dovolací soud v rozsudku ze dne 22. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 442/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 9, str. 333, vyložil, že okolnost, že zřízení práva cesty přes přilehlý pozemek se domáhá vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup, je zásadně důvodem, pro který by soud věcné břemeno cesty zřídit neměl.
V usnesení ze dne 20. května 2009, sp. zn. 22 Cdo 4920/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 1, str. 15, Nejvyšší soud uvedenou argumentaci dále doplnil závěrem, podle kterého soud zamítne návrh na zřízení práva cesty (vedle případu, kdy návrh uplatní vlastník nepovolené či neohlášené stavby, který si k ní nezajistil přístup), jde-li o přístup ke stavbě neoprávněné, dočasné či provizorní nebo jestliže by újma vzniklá zřízením práva nezbytné cesty vlastníkovi pozemku převyšovala újmu vzniklou vlastníkovi stavby odepřením takového práva; vždy je třeba zvažovat konkrétní okolnosti případu.
O žádný z těchto případů se nejedná a podmínky pro zamítnutí žaloby s ohledem na výše uvedené judikaturní závěry dány nejsou.
Dovolatelka dále namítá, že zřízením věcného břemene dochází k narušení jejího vlastnického práva, ačkoliv nabyla pozemky bez jakýchkoliv závazků a zatížení „a v současné době v podstatě dochází k tomu, že ztrácí jakoukoliv kontrolu nad tím, kdo její pozemek bude užívat“.
Dovolacímu soudu především v této souvislosti není zřejmé, jakým způsobem by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci a v čem by měla založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu.
Proto v této souvislosti dovolací soud toliko dodává, že při splnění zákonných podmínek pro zřízení nezbytné cesty a jejího zřízení dochází vždy k zásahu do práva vlastníka zatíženého pozemku. Ke kompenzaci této újmy slouží náhrada za zřízení věcného břemene, která je povinnému přiznávána. Osobou oprávněnou k užívání zatíženého pozemku je podle soudního rozhodnutí vlastník stavby a osoby odvozující takové právo od oprávněné osoby. V případě, že by pozemek žalované užívaly i osoby jiné, takové právo nemající, může se povinný domáhat ochrana svého práva proti takovému užívání, které překračuje práva vyplývající z věcného břemene nezbytné cesty, v soudním řízení.
Dovolatelka v rámci dovolání poukazuje na souvislosti sporu s katastrem nemovitostí zejména z hlediska zápisu nemovitostí do katastru nemovitostí s tvrzením, že „v daném případě se nejedná o stavbu v pravém slova smyslu, a to z hlediska pojetí občanského zákona“. Zdůrazňuje, že nemovitost z hlediska katastrálního zákona je charakterizována i určitou identifikací, která je dána číslem popisným či číslem evidenčním dané stavby a je dále charakterizována i parcelou či pozemkem, na kterém tato stavba stojí“. Uzavírá, že „v současné době tyto charakteristiky dané nemovitosti chybí, neboť ani ve výroku napadeného rozhodnutí není tato stavba blíže specifikována“, přičemž dále poukazuje na zápis práva odpovídajícího věcnému břemenu do katastru nemovitostí, přičemž „v daném případě se dostává do střetu právní názor, zda v daném případě daná stavba je nemovitostí či nikoliv, a to s ohledem na znění katastrálního zákona“.
Dovolacímu soudu není zřejmé, jakým způsobem by se měla tato argumentace promítnout v souzené věci a v čem by měla založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Z této argumentace ostatně není zřejmé ani to, který z dovolacích důvodů by měla vystihovat a proti jakým konkrétním závěrům odvolacího soudu směřuje. Tato obecnost dovolací argumentace pak neumožňuje dovolacímu soudu se k těmto námitkám dovolatelky blíže vyjádřit.
Jestliže snad uvedená argumentace má mířit k následně vyjádřenému závěru, že věcné břemene ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. lze zřídit pouze ke stavbě, která má povahu nemovité věci a nikoliv ke stavbě movité, ani tato námitka není důvodná.
Odvolací soud dospěl k závěru, že na pozemku žalobkyně stojí stavba kancelářského objektu jako věc movitá a nadzemní automobilová váha jako věc nemovitá, které společně tvoří tzv. „Sběrnu odpadů“. Uvedené stavby byly kolaudovány rozhodnutím Městského úřadu Šternberk s tím, že byl udělen souhlas k jejich trvalému užívání a svým charakterem se jedná o stavby, které jsou výsledkem stavební činnosti a slouží k podnikání žalobkyně.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2011, č. 2, str. 58, dospěl k závěru, že právem cesty ve smyslu §151o odst. 3 obč. zák. může být služebný pozemek zatížen v zásadě jen v případě cesty ke stavbě nemovité; výjimečně lze připustit zřízení práva cesty ke stavbě movité. Předpokladem takové výjimky ovšem musí zejména být, že nejde o stavbu, kterou by bylo možno bez větších potíží při zachování její podstaty přemístit na místo vlastníku stavby dostupné za účelem dalšího užívání v dosavadním, resp. obvyklém, rozsahu, a že zatížení služebného pozemku by nebylo nepatřičné v porovnání s ekonomickým významem dané stavby pro jejího vlastníka.
Závěry odvolacího soudu nejsou s obsahem tohoto rozhodnutí v rozporu.
Připuštění možnosti zřídit věcné břemeno práva cesty i ke stavbě movité je podmíněno mimo jiné i hlediskem funkčnosti. Smyslem věcného břemene práva cesty je nastavení trvalého právního vztahu mezi oprávněným vlastníkem stavby a vlastníkem služebného pozemku. V případě stavby nemovité je tato stálost dána již samotnou povahou nemovité stavby, která je spojena se zemí pevným základem. Dovolacím soudem připuštěná výjimka ve prospěch staveb movitých pak mimo jiné předpokládá také požadavek na založení trvalého právního vztahu vyjádřeného ve vztahu k movité věci mimo jiné tím, že nepůjde o stavbu snadno přemístitelnou. Jinými slovy řečeno, pokud by stavbu movitou bylo možné bez výraznějších obtíží z dosavadního umístění přemístit na místo jiné, přičemž by dosavadní účel užívání stavby zůstal zachován ve stávajícím, resp. obvyklém rozsahu, brání tato okolnost zřízení nezbytné cesty právě proto, že věcným břemenem by nebyla zajištěna požadovaná nezbytná trvalost právního vztahu. Jestliže by totiž stavbu bylo možno objektivně přemístit a na tomto novém místě by plnila či plnit mohla dosavadní funkci, nejeví se potřeba zřízení věcného břemene natolik významná právě proto, že ekonomický účel užívání stavby může být zachován, resp. realizován na jiném místě.
V předmětné věci vyšel odvolací soud z toho, že na pozemku žalobkyně se nacházejí dvě stavby, k nimž se domáhá zřízení nezbytné cesty; a to stavba kancelářského objektu jako věc movitá a nadzemní automobilová váha jako věc nemovitá, přičemž obě společně tvoří tzv. Sběrnu odpadů. Tyto stavby tvoří funkční celek a slouží výkonu podnikatelské činnosti žalobkyně. Již z toho je zřejmé, že v daném případě je i stavba movitá funkčně navázána svou podstatou na fungování stavby nemovité a řádný výkon podnikatelské činnosti předpokládá její spojitost se stavbou nemovitou, neboť výkon podnikatelské činnosti zpravidla a obvykle vyžaduje i administrativní zázemí představované běžně právě kancelářskými objekty. Jestliže odvolací soud přihlédl také k tomu, že plošná výměra pozemku žalované činí 27 000 m² a zřizované věcné břemeno má rozsah toliko 45 m² a zřídil věcné břemene nezbytné cesty jak ke stavbě nemovité, tak i stavbě movité, jsou jeho závěry v souladu s výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť výjimka ve prospěch zřízení nezbytné cesty ve prospěch stavby movité byla odvolacím soudem vystižena důvodně.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. když dovolání žalované bylo odmítnuto, čímž žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci (vzhledem k zastoupení žalobkyně advokátem) sestávají (v souladu s ustanovením §137 o. s. ř.) u žalobkyně z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené z tarifní hodnoty 25.000,- Kč podle §7 bodu 5. ve spojení s §9 odst. 3 písm. c) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „vyhláška“), neboť příslušný úkon právní služby byl učiněn před 1. lednem 2013, částkou 2.100,- Kč (vyjádření k dovolání ze dne 13. srpna 2012 - §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky).
Takto určená odměna společně s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky) představuje 2.400,- Kč. S připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 504,- Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) tak jde celkem o částku 2.904,- Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž byla vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Dovolací soud proto žalované uložil, aby žalobkyni nahradila náklady dovolacího řízení ve výši 2.904,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 16. září 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu