ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2252.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2252/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. Č. , bytem v J., J. 1, zastoupené JUDr. Janou Hronovou, advokátkou se sídlem v Jihlavě, Husova 46, proti žalovanému D. Č., bytem v J., J. 1, zastoupenému JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem v Jihlavě, Telčská 7, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 5 C 29/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 27. ledna 2011, č. j. 54 Co 864/2010-499, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27.560,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně JUDr. Jany Hronové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2010, č. j. 5 C 29/2006-469, z majetku náležejícího do společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovitosti v katastrálním území H. K., obci J., a to dům čp. 433 postavený na pozemku parc. č. st. 1137/162 a pozemky parc. č. st. 1137/162 a 1137/61, vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště J. na listu vlastnictví (výrok I.). Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal ze společného jmění manželů osobní automobil Volkswagen Golf, ideální jednu polovinu pozemků parc. č. 904 a 917 v katastrálním území a obci B., zapsaných u Katastrálního úřadu pro Vysočinu, katastrální pracoviště J., na listu vlastnictví, a dále finanční hotovost 3.484.074,40 Kč (výrok II.). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1.054.912,80 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV. – VI.).
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 27. ledna 2011, č. j. 54 Co 864/2010-499, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., v části, kterou byla ze společného jmění manželů přikázána do výlučného vlastnictví žalovaného finanční hotovost 3.484.074,40 Kč tak, že žalovanému přikázal do jeho výlučného vlastnictví finanční hotovost ve výši 3.180.031,96 Kč a ve výroku III. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 1.206.984,02 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve zbývající části výroku II. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a nesprávného skutkového zjištění podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby bylo dovolání žalovaného odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
V dané věci odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch žalovaného, a to pouze ohledně částky, kterou je povinna zaplatit žalobkyně na vypořádání jejího podílu ze zaniklého společného jmění účastníků, a ohledně finanční hotovosti, která byla žalovanému přikázána do jeho výlučného vlastnictví; ten tak není subjektivně legitimován podat dovolání proti měnící části, a na rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba pohlížet jako na potvrzující (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 4441/2007, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7176). Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“)].
Dovolatel namítá, že soudy nesprávně nezohlednily investice ze společného jmění manželů na motorové vozidlo Audi A6, které je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. T vrdí sice, že podává dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti však pouze polemizuje (pokud dovozuje, že „v rámci dokazování provedeného v řízení bylo prokázáno, že vozidlo AUDI je ve výlučném vlastnictví žalobkyně a nebylo za trvání manželství součástí jejího podniku“) se skutkovými zjištěními nalézacích soudů o tom, že označené vozidlo, resp. majetková hodnota leasingu, jehož předmětem vozidlo bylo, je součástí podniku žalobkyně. Účastníci přitom předmětem vypořádání investice ze společného jmění manželů do podniku žalobkyně a žalovaného neučinili. Uplatňuje tak dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který podle výslovného znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit nelze. Podobně námitky dovolatele proti závěrům soudů o tom, zda a jakým způsobem žalovaný spotřeboval vybrané finanční prostředky, nepředstavují polemiku s právním posouzením věci, ale se skutkovými zjištěními založenými na provedeném dokazování.
Dovolatel dále nesouhlasí s přikázáním domu čp. 433 do výlučného vlastnictví žalobkyně. Současná právní úprava společného jmění manželů v rámci úpravy vypořádání (§149 odst. 3 obč. zák.) nestanoví přesná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány. Jestliže v řízení o vypořádání společného jmění manželů vyjdou najevo různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudu rozhodujícího v nalézacím řízení, jaké řešení zvolí. Jeho úvahu by dovolací soud mohl zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011), resp. kdyby nezahrnula právně významné skutečnosti. Tak tomu v dané věci nebylo. Odvolací soud závěr o přikázání domu žalobkyni řádně vysvětlil a jeho úvahy nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže přihlédl především k potřebám nezletilých dětí, které byly svěřeny do péče žalobkyně
Nevymezil-li žalobce v dovolání, jehož přípustnost by se mohla opírat jen o §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku, a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 2463).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a úspěšná žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly a představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je představována odměnou ve výši 27.260,- Kč stanovenou podle §6, §8 odst. 6, §7 bod 6, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 27.560,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, lze navrhnout soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce.
V Brně dne 28. května 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu