ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2525.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 2525/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Obce Ostravice , se sídlem v Ostravici 577, IČO: 297046, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem v Mohelnici 36, proti žalovanému J. H. , zastoupenému Mgr. Jakubem Novákem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 22/966, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 11 C 70/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2010, č. j. 8 Co 318/2010-139, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného Mgr. Jakuba Nováka.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud ve Frýdku - Místku (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2010, č. j. 11 C 70/2009-98, zamítl žalobu na bezúplatné zřízení věcného břemene umístění stavby chodníku se zábradlím a veřejného osvětlení na pozemcích parc. č. 558/5, parc. č. 570/5 v katastrálním území S. ve prospěch žalobkyně (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. rozsudku).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. září 2010, č. j. 8 Co 318/2010-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje přitom právní důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v pochybení nalézacích soudů, které ,,nevnímaly obec jako rovnocenný subjekt vlastnických práv, a zúžily předmět žaloby pouze na otázku chodníku jako komunikace, nikoliv jako stavby, kterou obec vlastní z titulu svého vlastnického práva“. Za vadu řízení považuje dovolatelka postup soudu, který nepřipustil změnu žalobního návrhu v situaci, kdy dovolatelka nejprve navrhovala zřízení věcného břemene a „z procesní opatrnosti“ pro případ, kdy by soud tomuto návrhu nevyhověl, uplatňovala nárok na určení existence věcného břemene. Nalézací soudy tak v důsledku tohoto postupu podle jejího názoru neprovedly všechny navržené důkazy, čímž dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a následně i nesprávnému právnímu posouzení věci. Nesouhlasí s jejich názorem, že žaloba na zřízení věcného břemene nespadá pod žádný zákonný důvod. Má za to, že bylo možné zřídit věcné břemeno podle §135c odst. 3 občanského zákoníku, protože oprávněným z věcného břemene může být obec jako právnická osoba. Obec má stejná vlastnická práva jako jiné subjekty, navíc má povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů.
Žalovaný se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožnil s právními závěry nalézacích soudů. Podle žalovaného nebyly splněny podmínky pro zřízení věcného břemene. Navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozsudků soudů, obou stupňů, jakož i obsah dovolání, jsou účastníkům známy, společně s vyjádřením k dovolání tvoří součást spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné jen proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 30. září 2010, projednal a rozhodl dovolací soud dovolání o dovolatelky podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Jestliže tedy dovolatelka v dovolání nalézacím soudům vytýká vady řízení spočívající v nepřipuštění změny žaloby a neprovedení navržených důkazů a v důsledku toho nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, jsou tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání bez významu, neboť jejich prostřednictvím přípustnost dovolání opírající se o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Proto k těmto dovolacím tvrzením spadajícím pod §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. dovolací soud nemohl přihlížet, jak vyplývá z výslovného znění zákona (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatelka v dovolání neformuluje žádnou relevantní otázku zásadního právního významu, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí „ve sjednocení judikatury v nazírání na obec jako vlastníka stavby, když soudy obou stupňů nevnímaly obec jako rovnocenný subjekt vlastnických práv, a zúžily předmět žaloby pouze na otázku chodníku jako komunikace, nikoliv jako stavby, kterou obec vlastní z titulu svého vlastnického práva“.
Je zřejmé, že takto obecně vymezená otázka nemůže již pro svou obecnost založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť dovolatelka nevymezuje konkrétním způsobem právní otázku, kterou by měl dovolací soud přezkoumat.
Rozhodnutí nalézacích soudů jsou založena na závěru, že žalobě o zřízení práva věcného břemene nebylo možno v daném případě vyhovět, protože nejde o žádný z případů, kdy by právní úprava obsažená v občanském zákoníku umožnila zřízení věcného břemene konstitutivním rozhodnutím soudu.
Tento závěr soudy konkretizovaly potud, že žalobu nebylo možno posoudit v režimu zřízení věcného břemene při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§142 odst. 3 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“), ani podle ustanovení o zřízení práva nezbytné cesty podle §151o odst. 3 obč. zák. a ani o vypořádání nároků z neoprávněné stavby ve smyslu §135c obč. zák.
Východiska úvah nalézacích soudů, že ke zřízení věcného břemene je nutná hmotněprávní zákonná opora, jsou správná.
Dovolací soud vychází v této souvislosti ze závěrů formulovaných v rozsudku ze dne 16. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3395, v němž vyložil, že „rozhodnutí o zřízení věcného břemene je rozhodnutím konstitutivním, neboť se jím zřizuje hmotněprávní vztah, který tu doposud nebyl. Konstitutivní soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické aplikace ustanovení občanského zákoníku. Analogii upravuje §853 ObčZ, podle kterého občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto, ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Konstitutivní rozsudek vydaný v občanském soudním řízení je (na rozdíl od rozsudku deklaratorního) právní skutečností občanského práva hmotného. Před jeho vydáním tu není hmotněprávní vztah mezi účastníky, který by bylo možno posoudit analogicky. Samotné splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene nemá za následek vznik právních vztahů, neboť ty vzniknou až v důsledku soudního rozhodnutí; proto před vydáním rozhodnutí zde není právní vztah, který by bylo možno analogicky posuzovat.
Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti. K takovému zásahu je třeba výslovného ustanovení zákona, který výjimečně dovoluje soudu z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností. Takto ovšem nelze zasahovat do práv účastníků podle přiměřeného použití zákona; v případě vlastnického práva by takový postup byl v rozporu i s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně vyslovil, že v jiných případech, než které jsou upraveny v zákoně, nemůže soud svým rozsudkem zřídit věcné břemeno, a to ani tehdy, kdyby se z okolností případu jevilo zřízení věcného břemene nutným východiskem k jeho řešení (viz např. R 47/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o zřízení věcného břemene tedy nelze vydat na základě analogické aplikace zákona.“
V rovině výhrad vůči právnímu posouzení věci dovolatelka toliko namítá, aniž by v této souvislosti jakkoliv formulovala otázku zásadního právního významu, že nalézací soudy měly posoudit její žalobu z hlediska ustanovení §135c odst. 3 obč. zák. a zřídit věcné břemeno v režimu vypořádání nároků z tzv. neoprávněné stavby.
Tato námitka však není důvodná.
Dovolací soud vychází z ustálené judikatury potud, že k žalobě na uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby podle §135c odst. 3 obč. zák. je věcně legitimován i vlastník neoprávněné stavby (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 1090/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2002, pod pořadovým č. 32).
V rámci žalobních tvrzení pak žaloba na vypořádání nároků z neoprávněné stavby zřízením věcného břemene podaná vlastníkem stavby předpokládá žalobní tvrzení, že vlastník stavby je odlišný od vlastníka pozemku, k vybudování stavby došlo na cizím pozemku, aniž by existoval občanskoprávní titul umožňující zřízení takové stavby a vlastník stavby se domáhá uspořádání právních poměrů mezi ním a vlastníkem pozemku tak, aby došlo k vyřešení jejich soukromoprávního sporného vztahu. Obvyklou součástí takových žalob je pak i tvrzení směřující k závěru, že nejsou splněny podmínky pro odstranění stavby (pokud by takový nárok uplatnil žalobou vlastník pozemku), případně pro jiný způsob vypořádání nároků z neoprávněné stavby a jako nejvhodnější způsob vypořádání je podle přesvědčení vlastníka zřízení věcného břemene.
Taková tvrzení však žaloba žalobkyně v žádném ohledu neobsahuje.
Žaloba je založena na tvrzení, že „stavba chodníku, zábradlí a veřejného osvětlení“
– (dále jen „chodník“) se svým počátkem u chodníku datuje do 19. století, přičemž v žalobě zcela absentuje tvrzení, že by se mělo jednat o stavbu postavenou na cizím pozemku bez občanskoprávního oprávnění. Naopak z žalobních tvrzení se zjevně podává přesvědčení žalobkyně o tom, že „stavba“ byla provedena v souladu se zákonem. Chodník je podle tvrzení žalobkyně „stavbou veřejného zájmu, sloužící široké veřejnosti“ a žalobkyně žalobou nehájí soukromý zájem obce, ale zájem veřejný.
Žalobkyně dále uvádí, že právo odpovídající věcnému břemenu umístění chodníku vydržela a k podání žaloby přistoupila poté, kdy žalovaný začal s oplocováním jeho pozemků, čímž vyjádřil, že nehodlá strpět na svých pozemcích věcné břemeno umístění stavby chodníku se zábradlím a veřejného osvětlení. Na základě těchto tvrzení se pak domáhá zřízení věcného břemene.
Jestliže nalézací soudy neposoudily taková žalobní tvrzení jako návrh na vypořádání nároků z neoprávněné stavby a věcné břemeno nezřídily, nelze jim v daném směru nic vytknout.
Z žalobních tvrzení je tak zřejmé, že žalobkyně sama tvrdí, že jí věcné břemeno svědčí, neboť právo odpovídající věcnému břemenu vydržela, a domáhá se ochrany práva odpovídajícího věcnému břemenu. Řízení, jehož předmětem je ochrana práva odpovídajícího věcnému břemeni, je řízením s jiným předmětem než řízení o zřízení věcného břemene při vypořádání nároků z neoprávněné stavby. Proto žalobě na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni nelze vyhovět tak, že by se toto právo zřídilo. Šlo by o jiný předmět řízení, nikoliv jen o jinou právní kvalifikaci uplatněného nároku (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 2241/2005, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 4616). Pro úplnost pak dovolací soud dodává, že analogická aplikace ustanovení §135c odst. 3 obč. zák. na jinou než neoprávněnou stavbu je vyloučena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 1654/2009, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod pořadovým č. C 8615).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a které představují odměnu advokáta za jeho zastoupení v dovolacím řízení spojenou s vypracováním vyjádření k dovolání podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“). Dovolací soud vychází v daném směru z článku II. – přechodná ustanovení vyhlášky č. 64/2012 Sb., podle kterého při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem v částce 3 750,- Kč [odměna z částky určené podle §1 odst. 1, §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb., vyčíslená podle §7 písm. f) vyhlášky (po snížení ve smyslu §14 odst. 1, §15 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky o 50 %), přičemž žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600,- Kč za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení v dovolacím řízení a vyjádření žalovaného k dovolání žalobkyně) podle §11 odst. 1 písm. a), k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4 350,- Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 350,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 16. ledna 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D., v. r.
předseda senátu