ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.2585.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 2585/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. M. , bytem v H., zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Moravní nábřeží 1208, proti žalovanému M. M. , bytem v H., zastoupenému Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 3C 190/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 5. dubna 2012, č. j. 60 Co 397/2011-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. července 2011, č. j. 3 C 190/2006-231, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů do výlučného vlastnictví žalovaného dům postavený na pozemku parc. č. 2828/2 v k. ú. a obci H. v hodnotě 1.850.000,- Kč, korunový účet č. 5657380207 vedený u Komerční banky, a. s. s částkou 910.463,13 Kč, osobní automobil Renault Laguna v hodnotě 60.000,- Kč a osobní automobil Škoda Favorit v hodnotě 12.000,- Kč, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání jejího podílu částku 1.412.933,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 5. dubna 2012, č. j. 60 Co 397/2011-361, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel žádnou relevantní otázku zásadního právního významu nevymezuje a tato se nepodává ani z obsahu dovolání. Předmětem dovolání není nic, co by zakládalo zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. I když tvrdí, že uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňuje zejména skutková zjištění nalézacích soudů a podává svou verzi skutkového stavu. K těmto námitkám však přihlédnout nelze (§237 odst. 3 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýká způsob, jakým posoudil otázku vzniku domu jako věci. Jeho námitky směřují především ke zpochybnění závěru, že s ohledem na stupeň rozestavěnosti domu byla stavba domu vybudována za trvání manželství.
Otázkou posouzení vzniku stavby jako věci v právním slova smyslu se dovolací soud již zabýval a dospěl k závěru, že rozhodný je okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhové i individuálně určené věci [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2554/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod pořadovým č. C 5470]. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, uveřejněný v Souboru pod pořadovým č. C 1008). Je tedy zřejmé, že pokud se soudy obou stupňů při úvahách o tom, zda sporná stavba byla v době uzavření manželství účastníků již samostatnou věcí, zabývaly tím, jaký byl stupeň její rozestavěnosti, a zda již bylo patrno dispoziční uspořádání prvního nadzemního podlaží, posoudily tuto věc v souladu s judikaturou a jejich závěrům nelze nic vytknout. Skutečnost, v jakém stadiu byla stavba rozestavěného domu v době uzavření manželství, je otázkou skutkovou, nikoli právní a dovolací soud se námitkami dovolatele směřujícím proti skutkovým závěrům zabývat nemohl (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jestliže odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu věci (dovolací soud se správností skutkových zjištění nalézacích soudů nemohl zabývat) dospěl k závěru, že stavba domu vznikla jako samostatná věc až za trvání manželství, a proto dům zahrnul do společného jmění manželů, nelze mu vytýkat nesprávné právní posouzení věci.
Tvrdí-li žalovaný, že téměř celá stavba domu byla financována z jeho výlučných prostředků získaných před uzavřením manželství a z finančních prostředků jeho rodiny poskytnutých výlučně jemu samotnému, a v souvislosti s tím odvolacímu soudu vytýká, že jím tvrzené vnosy nezohlednil ve vypořádání, jeho námitky směřují především do skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, jejichž správností se však dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat.
Otázku zásadního právního významu nezakládá ani námitka dovolatele ohledně finančních prostředků uložených na devizovém účtu u Komerční banky, a. s. Tvrdí, že se jedná o finanční prostředky z cestovních náhrad, které mu byly poskytovány v souvislosti s výkonem jeho zaměstnání, a má za to, že nalézací soudy pochybily, jestliže posoudily cestovní náhrady jako prostředky, které jsou součástí mzdy žalovaného a tvoří společné jmění manželů.
Soud prvního stupně tyto prostředky do masy společného jmění účastníků nezahrnul, když uzavřel, že „z hlediska obecné spravedlnosti je třeba ponechat uspořené částce charakter toho, k čemu je určena, to je ke spotřebě samotným žalovaným.“ Odvolací soud sice ve svém odůvodnění uvedl, že prostředky patří do společného jmění manželů, ve skutečnosti ale potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, a tedy ani on finanční prostředky do masy společného jmění účastníků nezahrnul.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalovaný nebyl úspěšný a žalobkyni náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu