ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3416.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 3416/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně M. P. , P., zastoupené JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovanému Ing. F. P. , P., zastoupenému JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 15, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 433/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. ledna 2012, č. j. 22 Co 321, 322/2011-300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2010, č. j. 6 C 433/2005-196, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 3. března 2011, č. j. 6 C 433/2005-227, ve výroku I. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného nemovitosti specifikované v tomto výroku rozsudku. Zároveň žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vypořádání jejího podílu částku ve výši 1 200 000,- Kč. Ve výroku II. zamítl návrh žalovaného na vypořádání movitých věcí. Ve výrocích III. a IV. rozhodl soud prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Ve výroku V. soud prvního stupně zamítl návrh žalovaného na vypořádání částky ve výši 100 000,- Kč, která měla být ze strany žalovaného vynaložena jako investice do jedné ze společných nemovitostí.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. ledna 2012, č. j. č. j. 22 Co 321, 322/2011-300, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost žalobkyni zaplatit na vyrovnání jejího podílu 1 100 000,- Kč, ve zbytku jej potvrdil. Odvolací soud zrušil výroky II. a V. rozsudku soudu prvního stupně jako nadbytečné a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolání považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Dovolatel uvedl, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, pokud jednal v jeho nepřítomnosti, ačkoliv byla téhož dne doručena omluva k soudu. Poukázal na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle které se žádost ve smyslu §101 odst. 3 o. s. ř. považuje za včasnou, je-li učiněna před zahájením jednání, kterého se týká, a tedy i v den samotného jednání. Dovolatel má za to, že se včas omluvil i z jednání před odvolacím soudem. Upozornil, že odvolací soud nařídil jednání na dobu, kdy měl dovolatel povoleny vycházky. Má za to, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a v důsledku toho došlo vzhledem k absenci poučení podle §118a, §119 a a §205a o. s. ř. k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Pokud by totiž bylo odvolateli umožněno účastnit se jednání soudu, byl by náležitě poučen a mohl by uplatnit všechny relevantní důkazy a skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci. Navrhl proto, aby dovolací soud rozhodnutí nalézacích soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. ledna, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání dovolatele podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz)
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Rozhodnutí odvolacího soudu je měnícím pouze ohledně částky 100 000,- Kč, o kterou odvolací soud snížil platební povinnost žalovaného vůči žalobkyni týkající se výše vypořádacího podílu. Tuto měnící část rozsudku odvolacího soudu ostatně dovolatel žádným způsobem nenapadá, neboť obsah této měnící části je rozhodnutím v jeho prospěch, neboť jím je snížena částka, kterou má žalobkyně od žalovaného obdržet.
V této měnící části pak ostatně není dovolání subjektivně přípustné.
Dovolání může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena jiná újma na jeho právech odstranitelná zrušením napadeného rozhodnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 1998, pod pořadovým č. 28, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2000, pod pořadovým č. 7 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3890/2011, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Měnící část rozsudku odvolacího soudu však nepředstavuje pro žalovaného újmu, ale naopak nižší rozsah platební povinnosti žalovaného vůči žalobkyni. Ve vztahu k této měnící části proto není žalovaný subjektivně legitimován k podání dovolání.
Ve zbylé části odvolací soud posoudil práva a povinnosti založená rozhodnutí soudu prvního stupně shodně, rozsudek odvolacího soudu je v tomto směru potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.
Přípustnost dovolání tak může být v dané věci posuzování výhradně v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatelka oprávněna napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolání nevymezuje žádnou relevantní právní otázku, kterou by dovolací soud měl přezkoumat jakožto otázku zásadního významu a z obsahu dovolání taková otázka ani nevyplývá. Dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozhodnutí odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Dovolatel totiž uplatňuje výhradně námitku, že mu nesprávný postupem soudu byla v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Tím vystihuje tzv. zmatečnostní důvod podle §229 odst. 3 o. s. ř.
Námitka, že řízení před soudem je postiženo některou z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., není od 1. ledna 2001 způsobilým dovolacím důvodem; k posouzení její důvodnosti slouží od uvedeného data žaloba pro zmatečnost (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v domnění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Tímto dovolacím důvodem však přípustnost dovolání v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založil nelze.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 1, 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. neboť procesně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by měla nárok, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu