ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.3447.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3447/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. P., bytem v K. V., K. Č. 1234/13, proti žalované E. B., bytem v R., V. 332, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 93/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. května 2012, č. j. 56 Co 182/2012-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění :
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. listopadu 2011, č. j. 43 C 93/2011-28, zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1281/4 v katastrálním území a obci H., zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště K. V.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 29. května 2012, č. j. 56 Co 182/2012-72, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. 1281/4 v katastrálním území a obci H., zapsaném na LV u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj, katastrální pracoviště K. V.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je však zjevně bezdůvodné.
V dané věci šlo o posouzení dobré víry žalobce, který se spolu s pozemkem, uvedeným v darovací smlouvě, ujal i držby sousedního pozemku, jehož výměra nepřesáhla 50 % pozemku v darovací smlouvě výslovně uvedeného, a nerušeně jej držel po zákonnou vydržecí dobu.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 1068). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna.
Dlouhodobá pokojná držba nabyvatele, zejména pokud trvá – jako v dané věci - 17 let, nasvědčuje přesvědčení toho, kdo věc převedl na držitele, že tento převod byl řádně uskutečněn. Při obvyklé péči o majetek by skutečný vlastník pozemku nepochybně přistoupil k řešení věci, pokud by sám měl za to, že držitel užívá jeho pozemek (podobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 22 Cdo 2520/2011).
Nabyvatel nemovitosti, který se chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3670, a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 2451/2011 a sp. zn. 22 Cdo 1004/2009, na které odkázal odvolací soud.
Úvahy odvolacího soudu, který dospěl k závěru o objektivní dobré víře žalobce a tudíž i vydržení pozemku, tak nejsou nepřiměřené; dovolání je tak zjevně bezdůvodné. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu