ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.4707.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 4707/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka, ve věci žalobců: a) J. Č. , bytem v S., b) V. Č. , bytem v P. c) B. L. , bytem v S. a d) T. L. , bytem v S., všech zastoupených Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, Balbínova 384, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 1, Karolíny Světlé 1013/14, identifikační číslo osoby 284 10 513, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 169/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 22 Co 280/2009-110, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 22 Co 280/2009-110, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. dubna 2009, č. j. 7 C 169/2008-78, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Příbrami k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Jde o spor o odstranění stavby z pozemků ve vlastnictví žalobců. Ti uvedli, že se na jejich pozemcích nachází stavby žalované, a to letiště. Jde o stavby neoprávněné, neboť byly postaveny bez souhlasu právního předchůdce žalobců. Výměr vydaný v roce 1952 o vyvlastnění dispozičního a užívacího práva pozemků ve prospěch žalované nebyl jejich právnímu předchůdci doručen a nebyla mu ani zaplacena náhrada za vyvlastnění. I v 70. letech minulého století byla na pozemcích postavena nová přistávací dráha bez souhlasu vlastníka. Navrhli, aby žalovaná stavby přistávací dráhy na pozemcích odstranila, nebo aby jí byly pozemky přikázány za náhradu do vlastnictví.
Okresní soud v Příbrami (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 7 C 169/2008-78, zamítl žalobu „na odstranění stavby žalované dle ustanovení §135c občanského zákoníku na pozemcích žalobců, a to na pozemcích o výměře 2.650 m2 – ostatní plocha, dopravní plocha, parc. o výměře 2.020 m2 – ostatní plocha, dopravní plocha, parc. o výměře 486 m2, ostatní plocha, parc. o výměře 2.418 m2 ostatní plocha, dopravní plocha, a o výměře 4 m2, vše v k. ú. S., obec S., zapsané Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV.“ Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že právním předchůdcům žalobců bylo výměrem Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 15. května 1952 na dobu neurčitou odňato vyvlastněním dispoziční a užívací právo k pozemkům a formou nuceného pachtu bylo převedeno na žalovanou, aniž se při tom měnilo právo vlastnické. Jednorázová náhrada byla stanovena částkou 2.474,- Kč a pachtovné částkou 550,- Kč ročně. Ve výměru je uvedeno, že v průběhu vyvlastňovacího řízení se vyvlastněná strana (právní předchůdci žalobců) vzdala práva na podání opravných prostředků, projevila souhlas s vyvlastněním, výší náhrady i podmínkami vyvlastnění. Dočasné omezení vlastnického práva bylo zaznamenáno v příslušné vložce pozemkové knihy. Stavba letiště i jeho následné rozšíření budované v letech 1983 až 1986 byly řádně zkolaudovány. V roce 1994 uzavřel právní předchůdce žalobců a žalovaná nájemní smlouvu, kterou pronajal pozemky žalované k jejich využití jako letištní plochy. Poslední nájemní smlouvu uzavřeli 30. 12. 2005 na dobu do 31. 12. 2007. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobců, že se jedná o stavbu neoprávněnou. Dospěl k závěru, že vyvlastnění užívacího práva k pozemkům i samotné stavební řízení probíhalo v souladu s tehdy platnou právní úpravou, a proto je letiště stavbou oprávněnou. Výměr byl vydán podle §20 odst. 2, 4 a 6 zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí, okresním národním výborem ve prospěch státu omezením vlastnického práva k nemovitostem. Podle §20 odst. 6 tohoto zákona mohl se účastník, který nebyl spokojen s rozhodnutím o náhradě domáhat rozhodnutí soudu. Také uzavřením nájemní smlouvy právní předchůdce projevil s touto stavbou souhlas. I v případě, že by šlo o stavbu neoprávněnou, její odstranění by bylo neúčelné vzhledem k její velikosti a skutečnosti, že celková stavba letiště zabírá pouze malou část pozemků žalobců a má vysoký hospodářský význam.
Krajský soud v v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 13. října 2009, č. j. 22 Co 280/2009-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně, že stavba letiště je stavbou oprávněnou s tím, že ke zrušení vyvlastňovacího výměru dosud nedošlo. Nesouhlasil s tvrzením žalobců, že v roce 1986 vznikla místo původního letiště stavba nová, která byla rozšířena i na další část jejich pozemků. Stavba letiště byla zřízena na cizích pozemcích oprávněně, a proto nelze postupovat podle §135c obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále o. s. ř. ), a uvedli, že uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřují v řešení otázky, zda stavba letiště na jejich pozemcích je stavbou oprávněnou. Považují proces vyvlastnění dispozičního a užívacího práva pozemků za nezákonný, neboť k němu došlo v době nesvobody, vyvlastňovací výměr nebyl jejich právnímu předchůdci nikdy doručen a nebyla mu poskytnuta žádná náhrada. Nemůže jít k tíži žalobců, že nemohou tyto skutečnosti prokázat, neboť negativní tvrzení nelze ani prokazovat. Žalovaná však nemá k dispozici vyvlastňovací spis, doklady o doručení výměru a zaplacení náhrady. Předložila pouze vyvlastňovací výměr, na kterém však není vyznačena doložka právní moci, a nebylo tak prokázáno jeho doručení. Žalobci nyní nemají žádnou možnost domoci se ochrany svého vlastnického práva. Vyvlastnění upravoval §18 zákona č. 87/1958 Sb., stavební řád. I když v padesátých letech minulého století lze jen stěží uvažovat o svobodném rozhodování právních předchůdců žalobců, nebylo doloženo, že s vyvlastněním souhlasili. Nepostačuje, že souhlas je uveden v textu předmětného výměru. Žalobci dále poukazují na to, že byl již překonán právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1461/2001, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2000, že o neoprávněnou stavbu nemohlo jít, byla-li tato stavba zřízena socialistickou organizací před 1. 1. 1992. V rozsudku ze dne 13. září 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, Nejvyšší soud uvedl, že bylo-li zřízení stavby tzv. socialistickou organizací na cizím pozemku od počátku neoprávněné, je třeba provést její vypořádání podle §135c obč. zák., i když šlo o stavbu zřízenou před 1. 1. 1992. Jako předběžnou otázku měl odvolací soud posuzovat také zákonnost vyvlastňovacího výměru. Nezohlednil také, že na základě stavebního povolení proběhla na pozemcích v letech 1983-1986 stavba nové přistávací dráhy nazvaná jako prodloužení a rozšíření vzletové a přistávací dráhy, kdy byla místo původní stavby postavena stavba nová. Probíhala již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kdy vlastníkovi svědčila ochrana vlastnického práva, a nedošlo k žádnému novému vyvlastňovacímu řízení. Přitom bylo povinností žalované vypořádat se s vlastníky pozemků, jinak jde o neoprávněnou stavbu (odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 23. května 2005, sp. zn. I. ÚS 187/2003). Žalobci rovněž připomínají, že soudy vycházely ze stavebních povolení ohledně původní stavby a jejím rozšíření. Stavební povolení však samo o sobě nic nevypovídá o tom, zda jde o stavbu oprávněnou či nikoliv, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003. Měl být proto proveden jimi navrhovaný důkaz znalcem z oboru stavebnictví. K argumentu, že uzavřením nájemních smluv právní předchůdce žalobců vyjádřil souhlas se stavbou letiště na svých pozemcích, odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99, z něhož vyplývá, že pouhý souhlas se stavbou nezakládá právo stavby. Nelze také přičítat k tíži žalobců, že po roce 1989 přijali formou nájemného alespoň minimální náhradu za užívání pozemků žalovanou. Žalobci uzavírají, že stále nesou dopady minulého režimu bez možnosti obrany, kdy pozemky byly zastavěny bez souhlasu vlastníka, v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, přičemž nemají žádnou možnost se vlastnictví „zbavit“ nebo čerpat běžné užitky vlastníka. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že se rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
V průběhu dovolacího řízení podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 10. prosince 2012 společnost AIR STATION s. r. o. vstoupila do řízení na straně žalované jako vedlejší účastnice; přípustnost jejího vstupu nebyla žádným z účastníků zpochybněna (§93 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem. 404/2012 Sb.) Uvedla, že se žalovanou uzavřela 4. 11. 2011 kupní smlouvu ve znění dodatku z 2. 3. 2012 s účinky vkladu práva ke dni 14. 11. 2012, jejímž předmětem je Letiště P. (specifikované pozemky a stavby v obci a k. ú. D., v obci a k. ú. D. L., a v obci a v obci k. ú. S.). K dovolání se vyjadřuje tak, že žalobci nevymezili otázku zásadního významu. Letiště bylo postaveno v padesátých letech minulého století, tj. za účinnosti zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který v §158 stanovil, že socialistická organizace může zřídit stavbu na pozemku, k němuž měla zřízeno právo trvalého užívání. K pojmu neoprávněné stavby se Nejvyšší soud vyjádřil v rozhodnutí ze dne 16. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 398/96, a v rozhodnutí ze dne 12. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2192/2000, v němž poukázal na rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 25. května 1953, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 155/1953. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že v případě neoprávněné stavby je třeba postupovat podle §125 a násl. zák. č. 141/1950 Sb. a že nemůže jít o vypořádání stavby podle §135c obč. zák. Vedlejší účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1. 1. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud otázku výkladu správního rozhodnutí, zakládajícího právo státu, jehož text je vnitřně rozporný.
V dané věci se žalobci domáhali odstranění staveb ve vlastnictví žalovaného; tvrdili, že právo žalobce mít na jejich pozemcích předmětné stavby zaniklo. Žalobu opřeli o §135c obč. zák., nicméně tímto právním posouzením není soud vázán („iura novit curia“).
Dovolací soud vychází z toho, že vlastnické právo právních předchůdců žalobců bylo omezeno ve prospěch státu (tehdejšího ministerstva dopravy), a to výměrem Okresního národního výboru v Příbrami ze dne 15. května 1952 (č. l. 37 spisu). Z tohoto rozhodnutí není zcela zřejmé, zda právo vlastníků pozemku mělo být omezeno ve prospěch vyvlastňovatele na dobu neurčitou (jak by se podávalo z bodu 1 a 3) nebo dočasně (viz bod 10); tak např. v bodě 9 se uvádí, že vyvlastnitel se uvádí do trvalé držby, přičemž vyvlastnění se musejí zdržet zásahů k nemovitostem, ke kterým jim bylo na dočasnou dobu omezeno vlastnické právo.
V soukromém právu se uplatňuje zásada, že připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první (srov. §557 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). V dané věci nejde o výklad soukromoprávního úkonu, ale správního rozhodnutí, vydaného žalovanou stranou – státem – o který žalovaný stát též opírá oprávnění mít na pozemku stavbu. Je-li text správního rozhodnutí vydaného státem, na jehož základě stát uplatňuje v řízení právo či o které opírá obranu proti uplatněnému soukromému právu, zjevně nejasný a připouští-li rozhodnutí různý výklad, jde tato okolnost k tíži státu. Z tohoto pravidla soudy v nalézacím řízení zjevně nevycházely.
Pokud v průběhu dalšího řízení nebudou zjištěny ohledně obsahu rozhodnutí jiné skutečnosti, bude jej třeba vyložit k tíži žalované strany, a to tak, že šlo jen o omezení na dobu určitou.
Dovolací soud opakovaně konstatoval, že zřídil-li na cizím pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, a toto právo později zaniklo, nemůže se vlastník pozemku domáhat odstranění této stavby, a to ani proti právnímu nástupci stavebníka ( usnesení ze dne 19. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 746/2007, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 4809). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. července 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 72/2000, vyslovil názor, podle kterého zřídí-li stavebník na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, je povinen po uplynutí sjednané doby stavbu odstranit. Toto pravidlo platí v případě, že stavebník stavěl na základě titulu, o kterém věděl nebo musel vědět, že neumožňuje mít na cizím pozemku stavbu na neomezenou dobu, ale jen dočasně. Pokud stavebník věděl nebo z okolností musel vědět, že jeho oprávnění mít stavbu na pozemku umístěnou zanikne, lze jako jediný způsob řešení připustit pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku domáhá podle ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 4731/2010, www.nsoud.cz).
V dané věci tedy bude nezbytné v dalším řízení postavit najisto, zda uvedený výměr lze vyložit tak, že žalované založil časově neomezené právo mít na cizím pozemku stavbu, a zda žalovaná mohla důvodně předpokládat, že toto právo je neomezené; toto zjištění nemůže učinit dovolací soud, neboť v dovolacím řízení se neprovádí dokazování (§243a odst. 2 o. s. ř.) a tudíž ani hodnocení důkazů. Soud se bude též zabývat otázkou, zda a kdy nucený pacht zanikl, zda v důsledku uzavření nájemních smluv mezi účastníky po roce 1989 nedošlo k novaci právních vztahů mezi nimi. Vzhledem k dovolacím tvrzením, uplatněným žalovanou v obdobném sporu, vedeném nyní u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 22 Cdo 4304/2011, nelze opomenout ani výklad bodu 12. sporného výměru, a to z toho hlediska, zda se následek tam uvedený opíral o platné právo a zda se týká i staveb na pozemku umístěných. Bude též třeba se zabývat i závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2011, č. j. 25 Co 501/2010-206, řešícího typově stejnou věc.
K problematice údajně neprokázaného doručení rozhodnutí o vyvlastnění, resp. nedostatku souhlasu předchůdců žalobců se stavbou, se uvádí: Jde o otázku skutkových zjištění; dovolatelé tak uplatňují dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., který podle výslovného znění §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v tomto řízení uplatnit nelze; dovolací soud tak vychází ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Jen na okraj se dodává, že „právo na spravedlivý proces zahrnuje i jistotu, že rozhodnutí vynesená před řadou let a účastníky respektovaná, nebudou po letech zpochybněna prostřednictvím tvrzených závad v doručování“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – č. C 5051). „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Soubor č. C 3255). Nelze důvodně argumentovat skutečností, že žalobci jsou v takovém případě povinni prokazovat tzv. negativní skutečnost. Takový argument je v zásadě poukazem na tzv. negativní teorii důkazního břemene, která vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje (např. Bekch, H.: Die Beweislast nach dem Bürgerlichen Gesetzbuch, 1899 nebo Fitting, H.: Die Grundlagen der Beweislast, Zeitschrift für Zivilprozess 13, ročník 1889, str. 1 a násl.). Tato teorie je však současnou civilistickou doktrínou – s podrobnou argumentací – považována za překonanou se zdůrazněním, že negativní skutečnosti lze v řízení dokazovat a v soudní praxi k tomu také často dochází, a s tím, že jako určité specifikum se v takových případech uplatňuje „snad jen častější použití nepřímých důkazů.“ (Macur, J.: Dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, Brno, Masarykova univerzita, 1996, str. 34).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2013
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu