ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.484.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 484/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) Ing. J. T. a b) J. T. , obou bytem v J. H., zastoupených JUDr. Josefem Nováčkem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351/II, proti žalované A-Trading, a. s., se sídlem Praze 1, Karlova 455/48, identifikační číslo osoby 48289540, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 38/286, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 9 C 3/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. ledna 2011, č. j. 7 Co 2921/2010-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Voříška, Ph.D., LL.M.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. srpna 2010, č. j. 9 C 3/2010-37, zamítl návrh žalobců, aby byla žalované uložena povinnost vyklidit do šesti měsíců od právní moci rozsudku pozemek v katastrálním území a obci Jindřichův Hradec, zapsaný na listu vlastnictví tak, že z něj odstraní stavbu domu (bod I. výroku). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 19. ledna 2011, č. j. 7 Co 2921/2010-62, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují přitom dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření navrhla podané dovolání „zamítnout“.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání, je účastníkům znám, společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 19. ledna 2011, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobců podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání není přípustné.
Dovolání může být v řešené věci přípustné proti rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), přičemž se současně musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měli dovolatelé právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jimi podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností. Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, 2004, sešit č. 7, pořadové č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu
– www.nsoud.cz). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666 (dále jen „Soubor“).
Dovolatelé považují za otázku zásadního právního významu, „zda užívání pozemku žalovanou (pro svou stavbu) postrádající jakýkoliv právní důvod (věcný, či obligační), je užíváním zcela bezdůvodným – neoprávněným, zda je takto neoprávněně zasahováno do našeho vlastnického práva k předmětnému pozemku, zda jsme z pohledu ust. §126 o. z. aktivně legitimováni k tomu, abychom se domáhali ochrany našeho vlastnického práva proti tomu, kdo do našeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje“.
Odvolací soud v dané věci podrobně vysvětlil, že stavba domu v J. H. nemůže být stavbou neoprávněnou, neboť ji postavili samotní žalobci na základě stavebního povolení na pozemku, k němuž jim svědčil občanskoprávní titul k užívání (původně osobní užívání, později vlastnictví), a žalovaná následně získala vlastnictví k domu příklepem v dražbě s tím, že pozemek zůstal ve vlastnictví žalobců. Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě, kterou dovolatelé výslovně připouští a potvrzují. Odvolací soud v tomto směru správně dospěl k závěru, že jde o stavbu oprávněnou, a nepřichází do úvahy postup podle §135c občanského zákoníku (dále jen „obč. zák). Skutečnost, že žalovaná později získala vlastnické právo k domu na základě dražby, není při posouzení oprávněnosti stavby významná.
Dovolatelé především namítají, že odvolací soud nesprávně posoudil nemožnost domáhat se odstranění stavby v režimu ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. Mají za to, že okamžikem získání vlastnictví k domu žalovanou příklepem v dražbě došlo k oddělení vlastnictví pozemku a stavby, a zanikl tím důvod k užívání pozemku žalovanou. Žalovaná od té doby užívá pozemek pod stavbou bezdůvodně, a neoprávněně přitom zasahuje do vlastnického práva žalobců. V této souvislosti odkázali na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 22/01 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 162/2007.
Tyto odkazy jsou nepřiléhavé, neboť dopadají na skutkově odlišné situace. Závěry uvedených rozhodnutí odrážejí přístup soudní praxe k případům, kdy stavebník postaví stavbu na cizím pozemku. O takový případ se v dané věci nejedná, neboť podle zjištění nalézacích soudů stavebníkovi v době výstavby domu svědčil občanskoprávní titul k užívání pozemku.
Ke stavbám vybudovaných v těchto poměrech se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 21. června 2012, sp. zn. 22 Cdo 4681/2009, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz tak, že zřídil-li na pozemku stavbu stavebník, který měl časově neomezené právo mít na tomto pozemku stavbu, spočívající v tom, že byl vlastníkem pozemku v době výstavby, nepřichází do úvahy postup podle §126 odst. 1 obč. zák. ani tehdy, jestliže po vybudování stavby dojde k oddělení vlastnického režimu pozemku a stavby.
Obsahem dovolání jsou dále námitky žalobců proti neprovedení jimi navrženého důkazu. K okolnostem, jež se týkají procesních aspektů, může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru jako C 5780). Tak tomu však v daném případě není. Nadto lze poznamenat, že navrhovaný důkaz žalobců měl směřovat k prokázání skutečnosti, že k jejich dalšímu pozemku je možný přístup pouze přes pozemek, na kterém je postavena stavba domu ve vlastnictví žalované, respektive přes stavbu samotnou. I s touto námitkou dovolatelů se již vypořádal odvolací soud, který správně uvedl, že předmětem řízení není řešení otázky přístupu k nemovitostem žalobců, ale otázka oprávněnosti stavby, a zajištění přístupu k dalšímu pozemku žalobců lze řešit jiným způsobem, než odstraněním stavby domu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalované představují odměnu advokáta za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §7 písm. d) §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném před novelou učiněnou vyhláškou č. 64/2012 Sb., částku 1.500,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, celkem 2.178,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 29. dubna 2013
Mgr. Michal Králík, Ph. D.
předseda senátu