ECLI:CZ:NS:2013:22.CDO.724.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 724/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. D. , zastoupené Mgr. Alenou Straubovou, advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 8, proti žalovanému H. R. , zastoupenému JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou se sídlem v Borkovanech 98, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 48/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě, ze dne 21. července 2011, č. j. 54 Co 432/2010-346, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 11.761,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Aleny Straubové.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 občanského soudního řádu):
Okresní soud v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j. 6 C 48/2006-258, pod bodem I. výroku přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalobkyně a žalovaného ve výroku blíže specifikované movité věci, pod bodem II. výroku určil, že žalovaný je od 29. 8. 2005 výlučně zavázán ze závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru uzavřené 1. 11. 2004 s GE Capital Multiservis a. s. a ze smlouvy o úvěru uzavřené 29. 10. 2004 s Českou spořitelnou, a. s., pod bodem III. výroku určil, že žalobkyně je od 29. 8. 2005 výlučně zavázána ze smlouvy o poskytnutí úvěru ze stavebního spoření uzavřené 17. 1. 2002 s Českomoravskou stavební spořitelnou, a.s., ze smlouvy o úvěru uzavřené 22. 4. 2005 s GE Money Bank, a. s. a ze smlouvy o poskytnutí půjčky na bytové účely z FKSP uzavřené 12. 7. 2004 s Ministerstvem obrany. Pod bodem IV. výroku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do jednoho měsíce od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 31.962,75 Kč a pod bodem V. až VII. výroku rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 21. července 2011, č. j. 54 Co 432/2010-364, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (bod I. výroku), ve výroku II., III. a IV. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří měsíců od právní moci rozsudku na vyrovnání jejího podílu částku 59.901,26 Kč (bod II. výroku), a dále rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a o náhradě nákladů odvolacího řízení (bod III. až VII. výroku).
Výrok I. a II. rozsudku odvolacího soudu napadá žalovaný dovoláním, přičemž přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěry soudů o tom, že finanční dary od jeho rodičů byly směřovány oběma manželům a tvrdí, že byly poskytnuty výlučně jeho osobě, což mělo být ve vypořádání zohledněno. Rovněž namítá, že půjčku od GE Money Bank, a. s. z 22. 4. 2005 uzavřela a čerpala výlučně žalobkyně v době, kdy již nesdíleli společnou domácnost. O půjčce žalovaný nevěděl a získané prostředky použila žalobkyně „výlučně pro své vlastní účely“. Nesouhlasí ani s prodejní cenou vozu Renault Megane ve výši 90.000 Kč a tvrdí, že činila pouhých 40.000 Kč. Částka 90.000 Kč byla uhrazena jako finanční záloha na druhý vůz VW Golf a sestávala z částky 40.000 Kč získané z prodeje vozu Renault Megane a z částky 50.000 Kč, kterou získal žalovaný výlučným darem od svých rodičů. Soudy nesprávně vypočetli „aktiva a pasiva“ účastníků řízení, jestliže byla „zohledněna žádost žalobkyně o ponížení dluhu z půjčky FKSP o polovinu“, přičemž movité věci, pořízené z této půjčky, byly zahrnuty do aktiv žalovaného. Žalovaný dále namítá, že v soudním řízení nemohl uplatnit svá práva a uvést rozhodné skutečnosti, neboť bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti poté, co se on i jeho právní zástupce z jednání řádně omluvili. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby bylo dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu odmítnuto a proti ostatním výrokům, aby bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012 neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle §237 odst. 1, 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil finanční dary jeho rodičů jako dary poskytnuté výlučně jeho osobě. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal „v jaké přesné celkové výši“ a „kdy přesně“ rodiče žalovaného dary poskytli a především, že tyto dary byly poskytnuty výlučně žalovanému. Potud je rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k „nezohlednění“ tvrzených darů v rámci vypořádání společného jmění rozhodnutím potvrzujícím a dovolání by přicházelo do úvahy pouze v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jestliže odvolatel napadá závěr odvolacího soudu o tom, že závazky ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností GE Money Bank, a. s. tvoří součást společného jmění, jde opět o shodný závěr odvolacího soudu a soudu prvního stupně, a i ve vztahu k tomuto závěru se jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, kdy by dovolání přicházelo do úvahy pouze v režimu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel přitom nijak nepolemizuje se závěrem odvolacího soudu, podle kterého je při zjišťování výše závazku z úvěrové smlouvy nutné přihlédnout i k výši příslušenství v podobě úroků uhrazených žalobkyní po zániku manželství.
Podobně jde o potvrzující rozhodnutí, jestliže odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rozhodl o přikázání jednotlivých věcí do výlučného vlastnictví účastníků.
Dovolání může být v řešené věci v této části přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají), které zakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá v této části ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Protože dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je v tomto případě dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání proto nelze uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (a dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení, což znamená, že se nemůže zabývat jejich správností) ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu se předpokládá, že dovolací soud bude reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3080, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2004, sp. zn. 29 Odo 775/2002, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, 2005, č. 12, str. 457 a řadu dalších, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 29, 2003, pod pořadovým č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř. (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 22 Cdo 1762/2007, uveřejněné tamtéž). Pokud dovolání neformuluje žádnou otázku zásadního právního významu, nevede ani polemiku s právními názory odvolacího soudu, ale zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, pak nemůže být přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založena (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 28 Cdo 2551/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4666).
Dovolatel v dovolání neformuluje žádnou právní otázku, která by měla být dovolacím soudem řešena, a existence takové otázky se nepodává ani z obsahu dovolání. Obsahem dovolání není nic, co by mohlo být dovolacím soudem považováno za otázku zásadního právního významu.
Žalovaný sice v dovolání mimo jiné uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, z jakého důvodu nezohlednil tvrzené vnosy ve formě darů poskytnutých žalovanému jeho rodiči a zohlednil naopak závazky z úvěrové smlouvy u GE Money Bank, a. s., a z jakého důvodu rozhodl o přikázání jednotlivých movitých věcí do výlučného vlastnictví účastníků.
Jestliže dovolatel nespecifikuje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a pouze zpochybňuje proces hodnocení dokazování a skutková zjištění podávající se z provedeného dokazování, ze kterého nalézací soudy vycházely, nemohou jeho námitky založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a §237 odst. 3 věty druhé, části věty za středníkem o. s. ř.
V daném případě je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím ohledně vnosu žalobkyně ve výši 25.452,40 Kč, ke kterému odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl při vypořádání společného jmění, a který představuje výlučné prostředky žalobkyně poskytnuté na nákup automobilu Renault Megane. Ke změně došlo ohledně částky 12.726,20 Kč, kterou odvolací soud oproti soudu prvního stupně uložil žalobci zaplatit na úplné vypořádání podílů. Dovolání žalovaného, který sporoval skutková zjištění odvolacího soudu ohledně prodejní ceny automobilu Renault Megane, mířící proti výroku o zaplacení částky 12.726,20 Kč však není přípustné, neboť podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč.
Jestliže dovolatel napadá závěr o tom, že „byla zohledněna její (žalobkyně) žádost o ponížení dluhu z půjčky FKSP o polovinu“, nejde vůbec o polemiku se závěry rozhodnutí odvolacího soudu, který naopak uzavřel, že se soud prvního stupně „mýlí, pokud počítá s vypořádáním pohledávky České republiky – Ministerstva obrany čerpané z FKSP pouze do výše ½“. Podle odvolacího soudu „nejen, že žalobkyně nic takového nepožadovala, nýbrž správně bylo zapotřebí vycházet z výše dluhu ke dni zániku SJM (tato činila dle přehledu splátek předloženého dlužníkem již soudu prvního stupně 25.517,- Kč), přičemž je třeba zohlednit, že celou tuto částku zaplatila po zániku manželství žalobkyně“.
Dovolatel namítá i tu skutečnost, že nemohl v řízení u nalézacích soudů uplatnit svá práva a uvést všechny rozhodné skutečnosti a důkazy, „jelikož bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti i jeho právního zástupce, kteří se ze soudního jednání řádně omluvili“. Jako dovolací důvod tedy uplatňuje i vady řízení.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by se však dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady sestávají z odměny za jeden úkon právní služby - sepis vyjádření advokátkou. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhl. č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna je přiznána v částce 9.420,- Kč podle §6 odst. 1, §8 odst. 6, §7 bod 6 a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkon byl učiněn před 1. 1. 2013, kdy nabyla účinnosti vyhl. č. 486/2012, kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalobkyni dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 9.720 - Kč. Rovněž jí náleží částka 2.041,20,- Kč jako náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 11.761,20 Kč.
Dovolací soud proto uložil žalovanému, aby nahradil žalobkyni náklady dovolacího řízení 11.761,20,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně (§160 odst. 1 a §149 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2013
Mgr. Michal K r á l í k, Ph.D.
předseda senátu