ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.3881.2012.1
sp. zn. 26 Cdo 3881/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce V. J. , bytem P., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Pražákem, advokátem se sídlem Krásná Lípa, Jugoslávská 112/23, proti žalované městské části Praha 11 , se sídlem Praha 4, Ocelíkova 672, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 222/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. prosince 2011, č. j. 35 Co 436/2011-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 28 C 222/2009-109 (poté, co jeho v pořadí první zamítavý rozsudek ze dne 16. 9. 2009, č. j. 28 C 222/2009-11, byl k odvolání žalobce zrušen usnesením Městského soudu v Praze (soudu odvolacího) ze dne 4. 1. 2010, č. j. 35 Co 579/2009-24, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), opětovně zamítl žalobu na určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 8. patře domu v P. (dále „předmětný byt“, resp. „byt“); dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu ke státu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 6. 12. 2011, č. j. 35 Co 436/2011-124, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že žalovaná (pronajímatelka předmětného bytu) dala žalobci (nájemci bytu) dne 17. 3. 2009 výpověď z nájmu bytu (dále též „Výpověď) z důvodu podle 711 odst. 2 písm. c) občanského zákoníku ve znění do 31. 10. 2011 (dále „obč. zák.“), že žalobce je vlastníkem bytu v P. o rozměrech 146 m2, sestávajícího ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství (dále „byt v P.), v němž bydlí od roku 2000 jeho dva zletilí synové s přítelkyněmi a že je rovněž vlastníkem rodinného domu v N. Ž. (dále „dům v Ž.“), který je vzdálen cca 70 km od P. a není celoročně obyvatelný. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce má dva byty ve smyslu ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák., neboť mu vedle práva nájmu k předmětnému bytu svědčí vlastnické právo k bytu v P., který je vzhledem ke své velikosti způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu. Shledal správným i jeho závěr, že v dané věci nejde o případ, kdy by na žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby užíval k bydlení pouze jeden byt; ostatně v bytě v P. nebydlí, přenechal jej do užívání svým synům, řešením své bytové situace se začal zabývat až na výzvu pronajímatelky z roku 2008 a v souvislosti s podanou Výpovědí, přičemž se byt ve svém vlastnictví pokusil převést na své syny či na svou matku. Námitky uváděné žalobcem (že nemůže byt v P. užívat, neboť v něm bydlí jeho synové a že jeho matka, s níž vede společnou domácnost, nemůže bezproblémově vyjít schody do třetího patra, v němž se tento byt nachází), neshledal z hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatnil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí usuzuje z toho, že řeší právní otázku naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. odchylně od judikatury dovolacího soudu (jde o otázku rozhodovanou soudy odlišně). V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí uveřejněné pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 761/2003, a sp. zn. 26 Cdo 107/2004, v nichž byl vyjádřen názor, že je třeba zkoumat, zda byt ve vlastnictví je způsobilý uspokojit bytovou potřebu nájemce a jeho rodiny (přičemž poukazuje na to, že nemůže bydlet se svými syny, kteří studují a zakládají si rodiny a na zdravotní stav své matky), dále na rozhodnutí téhož soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 909/2004, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, a sp. zn. 26 Cdo 1837/2006, z nichž vyplývá, že na nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby užíval jen jeden byt, když ani jeden ze dvou bytů nevyhovuje bytové potřebě jeho rodiny. Namítá, že soudy nevzaly v úvahu, že ustanovení §711 odst. 1 /správně zřejmě odst. 2/ písm. c) obč. zák. je třeba vykládat v zájmu dosažení spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce a poukazuje na to, že nezískává na úkor pronajímatele ze svého bytu v Praze 10 žádný příjem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 6. prosince 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací v souladu s čl. II bodem 7. zákona č. 404/2012 Sb., dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto stejně jako v jeho v pořadí prvním rozsudkem, zrušeným rozhodnutím odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.; dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam.
Výklad ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. se v judikatuře dovolacího soudu ustálil, přičemž i za současné právní úpravy jsou aplikovatelné závěry, jež přijal ve vztahu k obsahově stejnému ustanovení §711 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku ve znění do 30. 3. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3407/2007). Ostatně dovolatel na řadu z těchto rozhodnutí poukazuje, nicméně závěry v nich přijaté jednostranně vykládá ve svůj prospěch (případně některé další judikáty opomíjí), z čehož dovozuje odlišnost rozhodování soudů. Tak např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, je sice vyjádřen názor, jenž dovolatel uvádí, nicméně nezohledňuje, že v něm je řešen případ, kdy nájemce užívá oba byty k bydlení; o takový případ se však v souzené věci nejedná (jak správně uvedl odvolací soud). Pokud pak jde např. o rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 761/2003 a sp. zn. 26 Cdo 107/2004, dovolatel pomíjí, že otázku, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, je zapotřebí posuzovat z objektivního hlediska; proto subjektivní zájmy nájemce (zajištění bydlení jeho synů) nejsou v tomto ohledu právně významné. Nelze je řešit na úkor pronajímatele, tj. užíváním jeho nájemního bytu, byť by žalobce mohl – z objektivního hlediska – uspokojovat svou bytovou potřebu pouze v bytě v P. V uvedených souvislostech nelze přehlédnout ani to, že v posuzovaném případě je pronajímatelem obec (městská část), která má specifické postavení při zajišťování bytových potřeb občanů zde žijících. Z pohledu ustálené judikatury jsou proto pro skutkovou podstatu upravenou v ustanovení §711 odst. 2 písm. c) obč. zák. (dříve §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. před novelou) právně bezvýznamné ryze subjektivní okolnosti zmiňované žalobcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 11. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1772/2002; ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 81/04). Pokud pak jde o námitku týkající se zdravotního stavu jeho matky, jež jí znemožňuje byt v Praze 10 užívat, je s podivem, že se přesto pokusil tento byt převést do jejího vlastnictví.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalobce není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. června 2013
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu