ECLI:CZ:NS:2013:26.CDO.590.2013.1
sp. zn. 26 Cdo 590/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně A. B. , bytem L., zastoupené Mgr. Martinem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Jakubská 647/2, proti žalovanému R. P. , bytem P., zastoupenému Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem Praha 1, V kolkovně 920/5, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 126/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2012, č. j. 25 Co 109/2012-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.905,- Kč k rukám Mgr. Norberta Ostrčila, advokáta se sídlem Praha 1, V kolkovně 920/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. října 2006, č. j. 9 C 76/2004-105, vyhověl žalobě a uložil (v tomto řízení) žalované A. B. povinnost zaplatit žalobci R. P. do tří dnů od právní moci rozsudku částku 86.821,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Usnesením ze dne 2. března 2007, č. j. 9 C 76/2004-132, soud prvního stupně zamítl návrh žalované A. B. na osvobození od soudních poplatků. K odvolání žalované A. B. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. července 2007, č. j. 28 Co 249/2007, 28 Co 250/2007-149, potvrdil citovaná rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dne 15. července 2010 doručila (v tomto řízení) žalobkyně A. B. soudu prvního stupně žalobu na obnovu řízení. V ní mimo jiné uvedla, že žalovaný nebyl v roce 2002 a v polovině roku 2003 oprávněn pronajímat nebytové prostory a ani poskytovat doplňkové služby, k čemuž předložila jako důkaz informativní výpis z živnostenského rejstříku žalovaného ze dne 18. června 2010. Dodala, že tuto novou skutečnost nemohla uvést v původním řízení, jelikož jí nebyla známa. Měla tudíž za to, že je splněn předpoklad obnovy řízení ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), neboť tato skutečnost pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí v uvedeném řízení. Proto navrhla, aby soud prvního stupně povolil obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 9 C 76/2004.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 4. srpna 2011, č. j. 9 C 126/2010-36, žalobu na obnovu řízení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. července 2012, č. j. 25 Co 109/2012-65, citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil.
Podle čl. II bodu 7. věty před první větnou čárkou zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 31. července 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Ve smyslu §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení. Ustanovení §237 o. s. ř. platí obdobně (§238 odst. 2 o. s. ř.). Ustanovení §238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za podmínek, jež jsou uvedeny v §237 o. s. ř. Z ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné pod č. 172 v sešitě č. 10 z roku 2003 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř., neboť napadené usnesení není usnesením měnícím a usnesení soudu prvního stupně, potvrzené napadeným usnesením, bylo prvním rozhodnutím o žalobě na obnovu řízení.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (který byl zrušen uplynutím dne 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 je i nadále použitelným ustanovením /srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11/). Podle těchto ustanovení je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Napadené (potvrzující) usnesení odvolacího soudu je založeno na právním názoru, že v dané věci nejsou splněny předpoklady obnovy řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. Důkaz (internetový výpis – Výpis z Registru ekonomických subjektů ČSÚ v ARES), jímž dovolatelka odůvodnila žalobu na obnovu řízení, nezakládá podle odvolacího soudu důvod obnovy především proto, že existoval již v době rozhodování soudů v původní věci, byl k dispozici a dovolatelka ho mohla už v tomto řízení uplatnit, a dále také proto, že by pro ni nemohl přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Správnost uvedeného právního názoru dovolatelka prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila, a to námitkou, že „v předchozím řízení nemohla užít novou skutečnost – zjištění, že žalovaný neměl oprávnění k podnikání pro pronajímaní nebytových prostor s výkonem doplňkových služeb – údržba nemovitosti (skrze další osoby – správce), jak vyplývá z výpisu živnostenského rejstříku … skutečnost, že žalovaný podnikal bez živnostenského oprávnění, může přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci, jelikož právní úkony činěné bez oprávnění k podnikání jsou relativně neplatné“ . Dovolací soud dospěl k závěru, že z následujících důvodů nelze napadené (potvrzující) usnesení pokládat za zásadně právně významné.
Dovolací soud především předesílá, že žaloba na obnovu řízení jako mimořádný opravný prostředek byla upravena již v zákoně č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní), kterým se v Čechách a na Moravě spravovalo civilní sporné řízení až do 31. prosince 1950. Obnovu řízení připouštěl i občanský soudní řád z roku 1950 a od 1. dubna 1964 ji připouští i nyní účinný občanský soudní řád.
V právní teorii a soudní praxi (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1190 a 1191, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 16. dubna 2004, sp. zn. 26 Cdo 645/2003, a z 30. května 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005) není pochyb o tom, že v uvedených právních úpravách byla a je žaloba na obnovu řízení chápána jako prostředek nápravy pravomocně skončených věcí, v nichž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo správně. Zbývá dodat, že jako důvod obnovy řízení proto nelze úspěšně uplatnit námitku, že původní řízení bylo postiženo zmatečnostními nebo jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani námitku nesprávného právního posouzení věci v původním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné pod C 2581 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Skutečnosti a důkazy jsou v souvislosti s obnovou řízení „nové“ ve smyslu §228 odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže je účastník řízení – přestože v době původního řízení objektivně vzato existovaly – nemohl bez své viny (proto, že o nich nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost) použít (srov. Občanský soudní řád, Komentář, C. H. Beck, 7. vydání 2006, II. díl, str. 1193, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu z 30. listopadu 2006, sp. zn. 25 Cdo 1522/2005, z 30. května 2007, sp. zn. 26 Odo 1195/2005, z 29. dubna 2008, sp. zn. 32 Cdo 179/2007, z 2. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007, a z 26. dubna 2010, sp. zn. 23 Cdo 2391/2009). Pro závěr, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy (nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy buď samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi, rozhodnutími nebo důkazy) mohou přivodit pro účastníka, který obnovu uplatnil, příznivější rozhodnutí ve věci, pak postačuje, že se jeví alespoň jako pravděpodobný (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2001, sp. zn. 20 Cdo 1419/2000, uveřejněné pod C 905 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ze dne 2. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 3530/2007). Pro úplnost zbývá dodat, že v soudní praxi není pochyb ani o tom, že důvodem pro povolení obnovy řízení nemohou být skutečnosti, které nastaly až po skončení původního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2004, sp. zn. 22 Cdo 2347/2003, uveřejněné pod C 2383 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Při zkoumání, zda okolnost uplatněná v žalobě na obnovu řízení ( „žalovaný neměl oprávnění k podnikání pro pronajímaní nebytových prostor s výkonem doplňkových služeb – údržba nemovitosti /skrze další osoby – správce/, jak vyplývá z výpisu živnostenského rejstříku“ ), je novou skutečností ve smyslu §228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., nelze ztratit ze zřetele, že v původním řízení – podle obsahu spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 9 C 76/2004 – tato okolnost nebyla tvrzena, a proto se ani nestala předmětem dokazování. Jiným způsobem najevo nevyšla a ani nebyla vyloučena její pravdivost tím, že by byl prokázán opak této okolnosti. Jde tedy v tomto směru o novou skutečnost, jež nebyla v původním řízení uplatněna, a tudíž ani zahrnuta do právně aplikačních úvah soudů v tomto řízení rozhodujících. V uvedených souvislostech však nelze opomenout, že z obsahu žaloby na obnovu řízení nevyplynuly žádné závažné důvody, pro něž uvedenou skutečnost (důkaz) dovolatelka nemohla bez své viny použít v původním řízení. Přitom tato skutečnost existovala již v původním řízení a dovolatelka se při náležité obezřetnosti o ní mohla – objektivně vzato – dozvědět už dříve (tj. i v původním řízení). Dovolatelce lze tedy přičítat k tíži, jestliže už dříve (tj. v původním řízení) po existenci internetového výpisu z rejstříku ARES nepátrala a následně ho už v tomto řízení nepoužila (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 3374/2010).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.580,- Kč (§7 bod 5. ve spojení s §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 cit. vyhlášky), jež stojí vedle odměny, a z částky 1.025,- Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 23. července 2013
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu