ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.1556.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1556/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce B. J. S. , zastoupeného Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti žalované MARIE GROUP s. r. o. , IČ 264 26 561, se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 235/28, zastoupené Mgr. Petrem Vacířem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 1153/13, o 279.904,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 282/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2011, č. j. 18 Co 21/2011-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Hoskovce.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 7. 5. 2010, č. j. 39 C 282/2009-29, uložil žalované zaplatit žalobci částku 279.904,- Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované tím, že od něj přijala plnění z neplatného právního úkonu – smlouvy o uzavření budoucí smlouvy kupní, na základě níž měl nabýt do vlastnictví bytovou jednotku a spoluvlastnický podíl na nebytové jednotce – garáži, uzavřené účastníky dne 21. 11. 2007 (dále též jen „smlouva“). Obvodní soud po provedeném dokazování konstatoval, že účastníky uzavřená smlouva o uzavření budoucí smlouvy kupní neobsahovala náležitosti požadované §6 odst. 1 písm. d) a c) zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), tedy konkrétně stanovení spoluvlastnického podílu vlastníka jednotky na společných částech domu a určení společných částí domu nezbytná při prvním převodu jednotky do vlastnictví. Na smlouvu je tedy třeba pohlížet jako na absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák. a pro neurčitost předmětu koupě dle §37 obč. zák. Na straně žalované tak došlo poskytnutím zálohy ve výši žalované částky žalobcem ke vzniku bezdůvodného obohacení dle §451 obč. zák. plněním z neplatného právního úkonu. I v případě platnosti smlouvy by přitom žalovaná musela žalobci vrátit poskytnutou zálohu, neboť jej nevyzvala k uzavření kupní smlouvy ve lhůtě stanovené smlouvou o budoucí smlouvě kupní (tj. do 31. 3. 2009) a výzvy po tomto datu adresovala v rozporu se smlouvou právnímu zástupci žalobce, a nikoliv žalobci osobně. S ohledem na uvedené závěry uložil soud žalované zaplatit žalobci požadovanou jistinu, jakož i úrok z prodlení ode dne následujícího po té, co žalovaná na výzvu neposkytla žalobci částku odpovídající bezdůvodnému obohacení vzniklému na její straně.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č. j. 18 Co 21/2011-60, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval kompenzačním projevem žalované učiněným v odvolacím řízení, jehož prostřednictvím se žalovaná domáhala započtení své pohledávky vůči žalobci ve výši 251.945,-Kč. Připomněl, že v souladu s ustanovením §216 odst. 1 o. s. ř. se ustanovení §98 o. s. ř. v odvolacím řízení neuplatní. Dle odst. 2 téhož ustanovení nelze v odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Z těchto ustanovení vyplývá, že obrana žalované kompenzační námitkou by byla přípustná pouze, pokud by výsledky řízení před soudem prvního stupně umožňovaly odvolacímu soudu právní posouzení nově formulované obrany bez nepřípustného překročení principu neúplné apelace. Jelikož soud prvního stupně se nezabýval vznikem škody na straně žalované, jež je podstatou jejího kompenzačního projevu, je námitka započtení nepřípustná, neboť se opírá o uplatnění nových skutečností a důkazů. Na podporu svého závěru o nepřípustnosti námitky započtení odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 171/2003, z jehož odůvodnění se podává nepřípustnost uplatnění námitky započtení v odvolacím řízení, a dále na skutečnost, že ji žalovaná uplatnila podmíněně - pro případ, že odvolací soud přisvědčí závěru soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti smlouvy. V souladu s ustanovením §41a o. s. ř. se přitom k úkonu účastníka, vázanému na splnění podmínky, nepřihlíží.
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, jenž posoudil správně i po stránce právní, a to i s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 22/2006). V případě převodu vlastnictví k bytovým jednotkám vyžaduje zákonná úprava jiné náležitosti, než v případě samostatných domů či pozemků. Technické či ekonomické problémy při uzavírání smluv o smlouvách budoucích zdůrazňované žalovanou nemohou být důvodem, pro nějž by soud mohl modifikovat kogentní ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Soud prvního stupně správně popsal nedostatky smlouvy způsobující její neplatnost ve smyslu §37 odst. 1 a §39 obč. zák., pročež odvolací soud na jeho rozhodnutí v tomto pro stručnost odkázal. Dle odvolacího soudu je přitom nadbytečné se za dané situace zabývat tím, zda z absolutně neplatné smlouvy vznikly účastníkům práva a povinnosti, a zda tedy výzva k uzavření smlouvy byla žalovanou učiněna řádně a včas. Předestřené úvahy pak vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož důvodnost pokládá za danou v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci. Přípustnost dovolání přitom dovozuje ze zásadně právně významných otázek řešených v napadeném rozsudku, a to „zda předmětem budoucího převodu dle smlouvy budoucí kupní může být bytová jednotka, která v době uzavření smlouvy neexistuje a je ve smlouvě budoucí kupní specifikována budoucí dispozicí bytu, předpokládanou podlahovou plochou, umístěním v podlaží a předpokládaným podílem na společných částech bytového domu a příslušné parcely“ a dále „zda nedodržení smluvní lhůty pro předložení výzvy protistraně k uzavření kupní smlouvy, stanovené ve smlouvě budoucí kupní, má za následek okamžitý zánik tohoto závazku.“ Dle dovolatelky je při řešení otázky platnosti smlouvy třeba zohlednit, že se jedná o smlouvu o smlouvě budoucí dle §50a obč. zák., jejímž účelem není převod vlastnického práva k jednotce, ale pouze sjednání podmínek uzavření budoucí kupní smlouvy. V této souvislosti dovolatelka vyzdvihla závěr Nejvyššího soudu učiněný v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1244/99, dle nějž s ohledem na to, že účelem smlouvy o smlouvě budoucí není vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nýbrž pouze uzavření hlavní kupní smlouvy, je postačující, je-li předmět této smlouvy označen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným předmětem. Vyslovila dále s odvoláním na odbornou literaturu názor, že v případě stavby nedokončené je podmínka nezaměnitelně vymezeného předmětu smlouvy o smlouvě budoucí splněna uvedením druhu stavby a tím, že jde stavbu, která je (bude) realizována na základě stavebního povolení či pouhého ohlášení. V předmětné smlouvě byly přitom v souladu s §50a obč. zák. podstatné náležitosti dohodnuty tak určitě, jak jen to bylo v době uzavření smlouvy možné. Z ustanovení smlouvy se rovněž podává, že její předmět byl pro smluvní strany nezaměnitelný. Převáděná jednotka i její příslušenství jsou ve smlouvě definovány označením pozemků, na nichž je projekt realizován, dále je zde uvedeno příslušené územní rozhodnutí i stavební povolení, jednotka je přesně označena svým číslem, předpokládanou podlahovou plochou a k její specifikaci napomáhá i grafické znázornění bytu a schematické umístění bytu v domě v přílohách smlouvy. Smlouvu lze pokládat za splňující požadavek určitosti i ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1497/2005, dle nějž postačuje, dohodnou-li se strany, že pro účely uzavření budoucí kupní smlouvy bude předmět prodeje vymezen nejprve identifikací budoucího odděleného pozemku podle údajů, jež měly k dispozici při podpisu smlouvy. Na určitost předmětu smlouvy o smlouvě budoucí týkající se bytové jednotky by přitom dle dovolatelky neměly být kladeny jiné nároky než při převodu ostatních nemovitostí. Jelikož se smlouva coby právní úkon zákonu nikterak nepříčí a ani neobchází jeho účel, je třeba hledat důvody platnosti tohoto úkonu a nikoliv jeho neplatnosti. Mechanická aplikace práva soudy nerespektuje potřebu jednoznačné úpravy tohoto typu právního vztahu, právní jistoty jeho účastníků a ani autonomii vůle smluvních stran. Dovolatelka rovněž zdůraznila nezastupitelnost uzavírání smluv o smlouvách budoucích typově odpovídajících přezkoumávané smlouvě pro financování výstavby bytových domů. I z tohoto důvodu by tedy neměl obstát závěr soudů o neplatnosti smlouvy.
K otázce zániku závazku uzavřít smlouvu nedodržením smluvní lhůty pro doručení výzvy k uzavření kupní smlouvy, dovolatelka uvedla, že nedodržení lhůty nemohlo mít za následek změnu poměrů odůvodňující zánik závazku. Zmíněný závěr přitom nemá oporu ani v hmotném právu, ani v judikatuře.
Dovolatelka dále poukázala na procesní pochybení, jehož se dle jejího mínění dopustil odvolací soud, spočívající v hodnocení kompenzační námitky jako nepřípustné s poukazem na §98 o. s. ř. ve spojení s §216 o. s. ř. Závěr, že kompenzační námitka je vzájemným návrhem, je v přímém rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2942/2009. Odvolací soud se měl kompenzační námitkou zabývat, a tak zatížil řízení zásadní vadou, rozhodoval-li o pohledávce, která v době vydání rozhodnutí následkem kompenzačního projevu zanikla. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka uzavřela návrhem, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření zpochybnil argumentaci žalované a navrhl, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání však nelze pokládat za přípustné ve smyslu citovaných ustanovení. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve zaujal názor, od nějž přitom neshledává důvodu odklánět se ani v projednávané věci a dle nějž je zvláštní zákonnou úpravu bytového vlastnictví třeba zohlednit i při vymezení podstatných náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí týkající se bytové jednotky ve smyslu tohoto zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1407/2010). Ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní na bytovou jednotku musí být dosaženo shody o podstatných náležitostech vyjmenovaných v §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. Skutečnost, že s vlastnictvím bytové jednotky je neoddělitelně spjato i užívání společných prostor domu a spoluvlastnické právo k těmto prostorám, rozhodné pro stanovení, v jakém rozsahu se bude vlastník bytové jednotky podílet na správě domu a nákladech na údržbu jeho společných částí, si žádá, aby byly ve smlouvě o smlouvě budoucí zahrnuty (tedy náležitým způsobem vymezeny) i zákonné náležitosti tyto otázky řešící. S ohledem na specifika bytového vlastnictví pak v projednávané věci nejsou aplikovatelné závěry vyslovené v dovolatelkou zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se náležitého vymezení předmětu koupě v budoucí smlouvě kupní na nemovitosti, neboť v případech řešených těmito rozhodnutími nešlo o převody nemovitostí podléhající zvláštní úpravě obsažené v zákoně č. 72/1994 Sb. Při realizaci takovýchto převodů se tak krom vymezení převáděné nemovitosti nebylo třeba zaobírat otázkami současného nabytí spoluvlastnického podílu na společných prostorách domu (odlišných od bytové jednotky, jež má být nabyta do vlastnictví budoucího kupujícího), jež jsou stěžejní pro určení dalších práv a povinností nabyvatele. Závěru soudů nižších stupňů o neplatnosti smlouvy pro neurčitost s ohledem na absenci náležitostí požadovaných ustanovením §6 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 72/1994 Sb. tedy není důvodu cokoliv vytýkat.
Předestřela-li dále dovolatelka názor, že k zániku závazku uzavřít smlouvu nemohlo dojít nedodržením smluvní lhůty pro doručení výzvy k uzavření kupní smlouvy, pak je třeba uvést, že na takovéto úvaze rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, pročež není na místě se jí zabývat ani při řešení otázky přípustnosti dovolání, jíž je třeba již s ohledem na podstatu dovolacího řízení – přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, zodpovědět právě a pouze s přihlédnutím k právním závěrům vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu.
K výtce dovolatelky stran postupu odvolacího soudu, jenž dle jejího mínění zatížil řízení vadou, zhodnotil-li námitku započtení uplatněnou v rámci odvolacího řízení jako nepřípustnou, je třeba především podotknout, že na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze z vady řízení usuzovat, je-li vytýkaná vada spjata s problematickým či sporným výkladem procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5780, CD 7/2008). Z námitek dovolatelky však nikterak neplyne, že by se o takový případ jednalo v projednávané věci. Odvolací soud se námitkou započtení věcně nezabýval, jelikož se opírala o v odvolacím řízení nepřípustné nové skutečnosti a důkazy poukazující na vznik škody na straně žalované (novost skutečností a důkazů týkajících se započtení dovolatelka nikterak nezpochybňuje). Tento závěr přitom plně odpovídá zákonné úpravě odvolacího řízení i jejímu výkladu předestřenému v dovolatelkou zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2942/2009, v němž dovolací soud připomněl, že při posouzení důvodnosti námitky započtení v odvolacím řízení nelze přihlížet k nepřípustně uplatněným novým skutečnostem a důkazům. Třebaže by formulacím odvolacího soudu bylo možno vytknout jistou nepřesnost ve způsobu, jímž své úvahy vyjádřil (důsledně nerespektujícím zákonnou úpravu), není důvodu se domnívat, že by svým postupem zatížil řízení vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., obojí navýšené o 20% DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. ledna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu