ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.2230.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2230/2012-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně MATHIOLA, spol. s r.o., IČ: 496 08 908, se sídlem v Opavě, Heydukova 2084/5, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zaplacení 13.902.229,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 305/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2012, č. j. 55 Co 61/2011-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 18 C 305/2009-69, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 17. června 2011, č. j. 18 C 305/2009-101, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 13.902.229,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a současně rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako škodu (skutečnou škodu a ušlý zisk), která jí vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005, č. j. výst.-3258/2005/Ing.Ka, jímž bylo žalobkyni jako vlastníku budovy nařízeno odstranění této stavby. Na citovaném rozhodnutí byla vyznačena právní moc ke dni 1. 10. 2005 a v prosinci 2005 bylo provedeno odstranění stavby. K odvolání žalobkyně Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 2. 11. 2006 rozhodnutí Magistrátu města Opavy o odstranění stavby zrušil a řízení o odstranění stavby zastavil. Žalobkyně se proto nyní domáhá náhrady skutečné škody ve výši 3.902.229,- Kč a ušlého zisku ve výši 10.000.000,- Kč.
Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyni jako vlastníku stavby (smuteční síně) bylo rozhodnutím odboru výstavby Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005, č. j. výst.-3258/2005/Ing.Ka, nařízeno odstranění této stavby. Citované rozhodnutí bylo žalobkyni doručováno jednak na adresu Otická 101, ze které se vrátilo s uvedením „odstěhoval se bez udání adresy“, a jednak na adresu U Cukrovaru 6, kde byla zásilka dne 12. 9. 2005 uložena. Stavební úřad následně vyznačil na rozhodnutí doložku právní moci ke dni 1. 10. 2005. Soud měl dále za prokázané, že žalobkyně se o citovaném rozhodnutí dozvěděla až dne 17. 10. 2005, kdy si na stavebním úřadě rozhodnutí o odstranění stavby osobně převzala. Na základě rozhodnutí odboru výstavby ze dne 7. 9. 2005 poté došlo k odstranění stavby, a to ve dnech 9. 12. 2005 až 20. 12. 2005. K odvolání žalobkyně ze dne 20. 10. 2005 Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodnutím ze dne 2. 11. 2006, č. j. MSK144593/2006, které nabylo právní moci dne 9. 11. 2006, zrušil rozhodnutí Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005 o odstranění stavby a správní řízení zastavil. Své rozhodnutí krajský úřad odůvodnil tím, že stavební úřad oznámení o zahájení řízení jakož i rozhodnutí o nařízení odstranění stavby doručoval žalobkyni na adresu, na níž se nezdržovala. Fikce doručení rozhodnutí (a od ní se odvíjející právní moc rozhodnutí) o odstranění stavby proto nemohla nastat, a to ani u adresy U Cukrovaru 6, jelikož tato nebyla v obchodním rejstříku zapsána jako sídlo žalobkyně.
Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dovodil přitom, že Krajský úřad Moravskoslezského kraje (jako odvolací orgán) přezkoumal (a zrušil) rozhodnutí odboru výstavby Magistrátu města Opavy ze dne 7. 9. 2005, č. j. výst.
-3258/2005/Ing.Ka, v odvolacím řízení jako rozhodnutí nepravomocné, jelikož na něm vyznačená doložka právní moci (ke dni 1. 10. 2005) byla vyznačena nesprávně, a to z toho důvodu, že žalobkyni bylo citované rozhodnutí (řádně) doručeno až dne 17. 10. 2005, a teprve od tohoto dne jí počala běžet lhůta pro podání odvolání, v níž žalobkyně (dne 20. 10. 2005) odvolání také podala. Z toho plyne, že citované rozhodnutí nenabylo právní moci a v odvolacím řízení bylo zrušeno jako rozhodnutí nepravomocné. V projednávané věci tak není splněna podmínka pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož nebylo zrušeno nebo změněno pravomocné rozhodnutí pro jeho nezákonnost. Soud prvního stupně však dovodil, že jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí, které pravomocné není, je nesprávným úředním postupem. Tím, že toto rozhodnutí bylo následně vykonáno jako rozhodnutí pravomocné (došlo k odstranění stavby), vznikla žalobkyni škoda, která je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem Magistrátu města Opavy. Vzhledem k námitce promlčení, vznesené žalovanou, ovšem soud dovodil, že právo uplatněné žalobkyní je promlčeno. Žalobkyně se dozvěděla o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil, již v prosinci 2005 (tj. v době, kdy byla stavba odstraněna) a tímto okamžikem jí počala běžet tříletá subjektivní promlčecí doba (§32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), která jí uběhla v prosinci 2008. Jelikož však žalobkyně žalobu u soudu podala až dne 13. 11. 2009, byl nárok uplatněn opožděně, a soud žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 55 Co 61/2011-113, ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvého stupně, pokládaje určení počátku běhu promlčecí doby jako okamžiku, kdy proběhla demolice stavby, za správné. Uplatněnou námitku promlčení odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), když tříletá promlčecí doba je dostatečně dlouhá pro uplatnění práva u soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Soudům obou stupňů vytkla jejich závěr, že o vzniku škody a o tom, kdo ji způsobil, se dozvěděla již okamžikem demolice budovy. Tvrdí, že o těchto skutečnostech se dozvěděla až ve chvíli, kdy krajský úřad rozhodl o jejím odvolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto žalobkyně spatřuje jednak v odpovědi na otázku, zda v posuzované věci běh promlčecí doby počal až od doručení zrušujícího rozhodnutí krajského úřadu, a jednak v řešení otázky, kdy zde nastává okamžik zjištění existence škody a toho, kdo za ni odpovídá. Zda jde o samotný objektivní okamžik vzniku škody (v souzené věci demolice budovy), případně okamžik, kdy se o tom poškozený mohl dozvědět, nebo až okamžik, kdy ze strany příslušného orgánu bylo konstatováno, že doložka právní moci byla vyznačena nesprávně. Soudům dále vytkla, že při právním posouzení věci vyšly ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a proto dovodily, že rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby je okamžik, kdy došlo k odstranění budovy (tj. prosinec 2005). Takovýto závěr považuje žalobkyně za nesprávný, neboť jeho přijetí by vedlo k tomu, že poškozená osoba by musela žalobu na náhradu škody podat ještě v době, kdy není (pravomocně) rozhodnuto odvolacím orgánem o opravném prostředku, a proto by nebylo možné určit, zda škoda způsobená nesprávním úředním postupem vznikla či nikoli, což by podle ní vedlo k zamítnutí žaloby pro předčasnost nebo pro absenci škody, jelikož bylo postupováno podle pravomocného rozhodnutí. Na podporu svých závěrů odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008, jež běh promlčecí doby k uplatnění práva počítá teprve od oznámení rozhodnutí, jímž došlo ke zproštění obžaloby. Žalobkyně dále setrvává v přesvědčení, že s ohledem na postavení žalované a účel zákona č. 82/1998 Sb. je jí uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. S odkazem na závěry Ústavního soudu vyslovené v rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 3243/09 považuje výrok o nákladech odvolacího řízení za vybočující z ústavního rámce, jelikož mělo být odvolacím soudem aplikováno ustanovení §150 o. s. ř. Dále namítá, že odvolací soud své rozhodnutí v této části dostatečně neodůvodnil, čímž způsobil jeho nepřezkoumatelnost. S ohledem na shora uvedené žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [aniž by šlo o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen], může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) žalobkyni přiznat nelze, neboť právo je promlčené podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož žalobkyně se o tom, že jí vznikla škoda a kdo ji způsobil, dozvěděla ve chvíli, kdy došlo k odstranění stavby (prosinec 2005). Ve stejný okamžik proto spadá i počátek běhu promlčecí doby, která žalobkyni marně uběhla v prosinci 2008.
Podle §32 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušujícího rozhodnutí. Nejpozději se nárok promlčí za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Otázkou počátku běhu promlčecí doby a její délky, má-li jít o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Vždy přitom uzavřel, že v tomto případě se uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Dozvědět se o škodě přitom znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterým ji lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že je možné právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Poškozený se dozví, jak bylo uvedeno výše, o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a tedy není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 590/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 1559/2011, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. září 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/1975, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. listopadu 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 3/1984, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2445). Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, neboť ta totiž nemusí časově spadat vjedno s okamžikem vzniku škody, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).
Závěr odvolacího soudu, že rozhodný okamžik pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby nastal v prosinci 2005, kdy došlo k odstranění stavby, je tak založen na správném právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci. Pokud žalobkyně namítá, že v této době neměla dostatek informací o způsobené škodě a o odpovědné osobě, nejedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, a tedy o skutečnosti, které nezakládají přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako vhodným se jeví k věci ještě uvést, že žalobkyně minimálně od 17. října 2005 věděla o rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Opavy o odstranění stavby (ba i o jeho pravomocnosti – byť nesprávně vyznačené) a o tom, kdo toto rozhodnutí vydal. Nelze proto než považovat za správný úsudek soudů, že žalobkyně se (při obvyklém běhu událostí, jež ani ona sama nijak nezpochybňuje) v průběhu měsíce prosince 2005 musela dozvědět o odstranění stavby, tedy o vzniku majetkové újmy i o tom, kdo za ni odpovídá.
Vzhledem k výše uvedenému se námitka žalobkyně, že promlčecí doba podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. jí počala běžet až v okamžiku, kdy Krajský úřad Moravskoslezského kraje rozhodl o jejím odvolání, neboť až tímto okamžikem se dozvěděla, že jí byla způsobena škoda nesprávným úředním postupem odboru výstavby Magistrátu města Opavy a že ten za škodu odpovídá, jeví jako nepřiléhavá.
Namítá-li žalobkyně dále to, že soudy nižších stupňů měly při posouzení počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vycházet ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011), nedostatečně akcentuje, že v tomto rozhodnutí dovolací soud řešil otázku subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím trestním rozhodnutím. Zmíněné závěry proto v nyní projednávané věci aplikovat nelze, neboť zde byl řešen počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, přičemž snad jen pro úplnost je vhodné uvést, že na věc nedopadá ani ustanovení věty druhé §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož zrušení rozhodnutí nebylo podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody.
Ani otázka, zda uplatnění námitky promlčení ze strany žalované představovalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nečiní napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce. Jak již dříve konstatoval Nejvyšší soud, výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák., byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího zcela bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod číslem 126, 11/2000, obdobně pak rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, dále rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002). V projednávané věci se však o takový případ nejedná a okolnosti zmíněné intenzity shledány nebyly.
Závěry odvolacího soudu jsou tedy zcela v souladu s příslušnými hmotněprávními ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. května 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu