ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3747.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3747/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského, a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Zdeňka Sajdla, v právní věci žalobce Ing. J. R., zastoupeného Mgr. Michalem Gemrotem, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 50/148, proti žalované Česká republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o zaplacení 410.643 Kč s příslušenstvím a 1.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 227/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2012, č. j. 51 Co 331/2011-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 5. 2011, č. j. 30 C 227/2009-46, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit 410.643 Kč s příslušenstvím a na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000 Kč (výrok I., II. rozsudku soudu prvního stupně)). Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Soud prvního stupně rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 410.643 Kč jako škody vzniklé postupem Finančního úřadu pro Prahu 6, který ačkoli žalobce dne 6. 12. 2003 podal jak řádné daňové přiznání, tak dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1997, žalobci konkludentně rozhodnutím ze dne 31. 12. 2001 stanovil dodatečnou daňovou povinnost, jíž žalobce splnil ve výši 342.483 Kč a uhradil i penále 68.160 Kč. Nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím vznikla žalobci majetková újma spočívající v zaplacené dani včetně penále. Žalobce se rovněž domáhal zaplacení částky 1.000.000 Kč za nemajetkovou újmu, z důvodu prodeje rodinné rekreační nemovitosti, k níž ho vázala citová pouta, a to pro zaplacení vyměřené daně.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a s menšími korekcemi se ztotožnil s jeho právním posouzením. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §8 odst. 1, §13 odst. 1 a §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“).
Vyšel z toho, že v řízení nebylo prokázáno, že by zde bylo nezákonné rozhodnutí, jež by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Soud přitom není oprávněn přezkoumávat, zda a nakolik takové rozhodnutí vydané v jiném řízení bylo nezákonné. Vyslovil, že nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí.
Odvolací soud dále uvedl, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině v rámci odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím .
Proto - uváděl odvolací soud - je podstatné, že žalobce podal dne 6. 12. 2001 dvě daňová přiznání, opakované řádné přiznání a první dodatečné daňové přiznání a správce daně následně rozhodl konkludentním vyměřením daně ke dni 31. 12. 2001.
Výše uvedeným konkludentním vyměřením daně, byť se v daném případě nejednalo o odpovídající způsob rozhodnutí, bylo tedy rozhodnuto o řádném daňovém přiznání podaném dne 6. 12. 2001. Toto rozhodnutí nabylo právní moci, přičemž žalobce proti němu nepodal odvolání, resp. odvolání žalobce bylo jako opožděné zamítnuto (rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 22. 1. 2008).
Rozhodnutí správce daně o konkludentním vyměření daňové povinnosti žalobci ke dni 31. 12. 2001 nebylo zrušeno či změněno, nemohla tak vzniknout odpovědnost státu za případnou škodu či nemajetkovou újmu. Nejedná se přitom o nesprávný úřední postup právě proto, že činnost správce daně se projevila vydáním rozhodnutí, kterým byla konkludentně daň žalobci doměřena. Zákonnost tohoto rozhodnutí nebyla na základě opravných prostředků přezkoumávána. Odvolací soud nepovažoval za správné tvrzení žalobce, že uvedené rozhodnutí nebylo možné napadnout odvoláním s tím, že neodpovídá ustanovení §48 zákona č. 337/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2010. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007,
č. j. 2 Afs 175/2006-89, v němž se uvádí, že konkludentní vyměření daně nelze považovat za nicotné, jestliže podmínky ke způsobu vyměření daně byly sporné, bylo by možné takové vyměření považovat za nezákonné, ovšem žalobce nevyužil možnosti podat proti němu odvolání. Zákonnost tohoto rozhodnutí tedy nebylo možno přezkoumat.
Ani v souvislosti s vydáním druhého dodatečného daňového přiznání žalobce podaného dne 5. 12. 2003 nelze hovořit o nesprávném úředním postupu . V úvahu by mohla přicházet pouze odpovědnost státu za vydání nezákonného rozhodnutí. Rovněž ani na základě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, č. j. 2 Afs 175/2006-89 (rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 18. 12. 2007), nelze s ohledem na další průběh správního řízení dovodit vznik odpovědnosti státu za škodu. Následně bylo totiž správní řízení zastaveno rozhodnutím finančního úřadu ze dne 23. 4. 2008, odvolání proti němu bylo rozhodnutím finančního úřadu ze dne 27. 10. 2008 zamítnuto a žaloba, kterou u správního soudu žalobce toto rozhodnutí napadl, byla rovněž zamítnuta (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 8. 2010, č. j. 10 Ca 338/2008-32. Z uvedených rozhodnutí je zřejmé, že v řízení nebylo možné pokračovat a bylo nutné je zastavit (§27 odst. 1 písm. d) ve spojení s §41 odst. 4 a s §47 zákona č. 337/1992 Sb.), neboť dne 31. 12. 2000 uplynula tříletá prekluzivní lhůta. Žalobci tak nemohla vzniknout žádná škoda či nemajetková újma, když k úhradě vyměřené daně a penále byl povinen již na základě pravomocného konkludentního vyměření daně ke dni 31. 12. 2001, jež dosud nebylo zrušeno či změněno .
Dovodil, že pokud nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti státu, bylo nadbytečné se zabývat otázkou promlčení , i když i na základě pouhých tvrzení žalobce bylo zřejmé, že tento nárok by musel být promlčen. Nárok na náhradu nemajetkové újmy se ve smyslu ustanovení §32 odst. 3 věta první promlčuje za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě a byla-li podána žaloba až dne 24. 9. 2009, stalo se tak zjevně opožděně i s přihlédnutím k případnému stavení promlčecí lhůty ve smyslu §35 zákona č. 82/1998 Sb. Považoval za nesprávnou úvahu žalobce, že počátek promlčecí doby se váže na konec probíhajícího řízení, neboť ustanovení §32 odst. 3 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb. se týká pouze nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., tj. nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení.
Rovněž námitku žalobce odkazující na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 považoval za nepodstatnou. V daném případě bylo možno vyměřit daň jen do 31. 12. 2000, jak již uvedl Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 25. 8. 2010, č. j. 10 Ca 338/2008-32 s tím, že ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. se týká pouze možnosti správce daně daň vyměřit či doměřit, příp. přiznat nárok na daňový odpočet (rozhodnutí o daňové povinnosti), nikoli ji dále vymáhat. Závěry rozhodnutí Ústavního soudu nemohou ovlivnit již vydaná pravomocná rozhodnutí o vyměření daňové povinnosti. V tomto směru odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 792/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. 178/03. Zaujal názor, že tuto otázku mohl a měl žalobce uplatnit v případném odvolání proti rozhodnutí správce daně o konkludentním vyměření daňové povinnosti, neboť existuje-li pravomocné rozhodnutí o vyměření či doměření daně, nemůže být v uvedené skutkové okolnosti spatřován nesprávný úřední postup ani na základě citovaného nálezu Ústavního soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání dovolatel stručně rekapituloval zjištěný skutkový stav dané věci. Tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 2 Afs 175/2006, v němž konstatoval, že konkludentní vyměření daně bylo nesprávné, protože zde absentovaly zákonné předpoklady pro takový postup. Vytýkal odvolacímu soudu, že pominul pochybení správce daně s odůvodněním, že nesprávný úřední postup byl v řízení prokázán. Podle dovolatele odvolací soud konstatoval, že u podaných daňových přiznání dne 7. 12. 2001 proběhlo správní řízení, jež vyústilo v konkludentní rozhodnutí správce daně. Poukazoval na skutečnost, že konkludentní vyměření daně je zcela specifické rozhodnutí a správce daně je může vydat pouze na základě jasného projevu vůle daňového subjektu, že chce být určitým způsobem zdaněn. Podle dovolatele odvolací soud svým rozhodnutím postuloval, že není nutné přihlížet ke všem projevům vůle daňového subjektu, není nutné mezi nimi odstraňovat rozpor a správce daně si může o své vůli z projevů daňového subjektu vybrat, co se mu hodí. V tom spatřoval dovolatel zásadní průlom do čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Navíc tento závěr pomíjí nesprávný úřední postup správce daně tkvící v tom, že pominul jednoznačný projev vůle žalobce o tom, aby nebyl prodej bytu zdaněn.
Tvrdil, že konkludentní rozhodnutí správce daně ze dne 31. 12. 2001 je nezákonné, když pro jeho vydání nebyly splněny zákonné předpoklady. Vytýkal odvolacímu soudu, že na možnou nezákonnost rozhodnutí poukazoval, avšak se s ní nijak nevypořádal. Dovozoval, že soudy nejsou přitom bez dalšího vázány správními rozhodnutími . V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4634/2010. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu absenci posouzení předběžné otázky ohledně zákonnosti či nezákonnosti konkludentního rozhodnutí. Zde odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Namítal, že se v řízení domáhal přiznání náhrady škody z nesprávného úředního postupu správce daně a právě postup správce daně, jež vyústil v jeho konkludentní rozhodnutí, je takovým nesprávným postupem. Tvrdil, že proti konkludentnímu rozhodnutí správce daně není odvolání podle daňového řádu přípustné.
Považoval v dovolání za nerozhodné, že soudy dospěly k závěru, že lze i proti tomuto rozhodnutí podat odvolání. Podle dovolatele není možné žalobci vytýkat nevyužití opravného prostředku, který zákon výslovně zakazuje. Za významnou právní otázku dovolatel považoval otázku, zda rozhodnutí, jež je proti vůli daňového subjektu pouze vyznačeno v daňovém spise, nedoporučuje se a je proti němu vyloučeno odvolání, je v souladu s principy právního státu a zda k němu v případě absence zákonných podmínek má soud přihlížet a zda jde vůbec o rozhodnutí a ne o nesprávný úřední postup. Podle dovolatele nemůže konkludentní rozhodnutí, jak jej formuloval daňový řád, obstát v právním státě a ani konkrétní konkludentní rozhodnutí, kterým si správce daně vykonstruoval daňovou povinnost proti jeho vůli. Dovozoval, že i když daňový řád postup správce daně označuje jako rozhodnutí, nelze na něj takto pohlížet a jedná se o úřední postup, který je nezákonný a nesprávný. Dovolatel proto navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustné.
Podle článku II. bodu 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. 1. 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo vydáno dne 27. 1. 2012, rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání zřejmě podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy pro tvrzenou nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že není dán nárok žalobce na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., a to z titulu nesprávného úředního postupu.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávný úřední postup soudu zakládající odpovědnost státu za vzniklou škodu. Je předně třeba zdůraznit Nejvyšším soudem opakovaně vyslovenou tezi, dle níž třebaže nesprávný úřední postup není v zákoně definován, vychází právní teorie i soudní praxe z toho, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí (z mnohých srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit 1/2000 pod č. 4, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).
Za klíčovou je možné z hlediska projednávané věci považovat formulaci „pravidel předepsaných právními normami“ , pod níž není možné podřadit pochybení v dosažení cílů, jejichž vytyčení stát deklaroval prostřednictvím právních norem. Úvahy dovolatele v dané věci je třeba považovat za nepřípadné. Obecný předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu, jímž je protiprávnost, zákonem č. 82/1998 Sb. specificky vymezená ve vztahu k pochybením při výkonu veřejné moci, nemůže být naplněn, nestanoví-li právní řád jednoznačně povinnosti, jejichž porušení by mělo za následek vznik protiprávního stavu. Při vzniku odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup pak je rozhodující, zda je obecně závaznými předpisy stanoven postup řádný. Ten přitom nelze ztotožnit s cílem, k jehož dosažení by měla aktivita státu směřovat. V projednávané věci dovozované pojetí odpovědnosti státu tedy postrádá základní prvek odpovědnosti spočívající v protiprávnosti, neboť nedošlo k porušení žádné konkrétní povinnosti, k jejímuž splnění byl stát zavázán. Shrneme-li výše uvedené, lze říci, že stát může nést odpovědnost za škodu tehdy, stanoví-li obecně závazným předpisem určitou povinnost, jejíž splnění je ze své vrchnostenské pozice ve vztahu k danému okruhu osob povinen zajistit (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2501/2011).
Dovolací soud dále ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 839/2011 vyslovil, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 92; obdobně viz též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009, usnesení téhož soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 487/2003).
V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Nárok na náhradu škody tak nemůže být dán na základě nesprávného úředního postupu, ale jedině v případě, že by uvedená rozhodnutí byla příslušným orgánem zrušena či změněna coby nezákonná ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož se tak nestalo, dovolatel právo na náhradu škody nemá a odvolací soud věc rozhodl správně.
Na základě shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že argumenty uplatněné v dovolání by se slušely uplatnit v řízení o zrušení rozhodnutí, které považoval žalobce za nezákonné. Je tomu tak z důvodů pravomoci příslušného správního orgánu a těch článků soudní soustavy, které jsou oprávněny k přezkumu rozhodnutí finančních orgánů. Výsledek takového řízení představuje – podle povahy věci – naplnění hypotézy ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., zakládající možnost uplatnění náhrady škody proti státu z důvodu buďto nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí.
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od výkladové definice nesprávného úředního postupu, tak jak ji použil odvolací soud. Jde o závěr používaný soudní praxí již konstantně, spočívá na stanovení hranice mezi nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Postup státního orgánu, byť nesprávný, nevyústil v rozhodnutí, které jako nezákonné bylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Naopak bylo-li výsledkem takového řízení vydání rozhodnutí, jež považuje žalobce za nezákonné, zbývá jediná cesta, a to zrušení takového rozhodnutí. Bez naplnění některého z těchto dvou předpokladů nemůže nárok žalobce obstát.
O takový případ se jedná v posuzované věci.
Dovolací soud vychází z hodnocení důvodů, které odvolací soud vedly k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně a s těmito závěry se ztotožňuje, neboť v režimu zákona č. 82/1998 Sb. jde buďto o prokázaný nesprávný úřední postup nebo o nezákonné rozhodnutí, které bylo změněno či zrušeno (a to nebylo prokázáno) příslušným orgánem. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy třeba považovat za správné, jelikož odvolací soud správně vycházel z pojmu nesprávný úřední postup, dále ze skutečnosti, že tvrzené nezákonné rozhodnutí nebylo zrušeno nebo změněno příslušným orgánem, a proto nemůže být nárok z titulu nesprávného úředního postupu dán.
S ohledem na výše uvedené převzal dovolací soud závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. K tomu Nejvyšší soud dodává, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je mimořádnou přezkumnou instancí. Taxativní výčet jednotlivých druhů nemeritorních rozhodnutí, jež jsou učiněna během či v závěru řízení a jež mohou být předmětem dovolacího přezkumu, uvádí §239 o. s. ř. Akcesorický nákladový výrok odvolacího soudu však mezi nimi není (srov. též R 8/1994).
Jelikož rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury (od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci) a neodporuje ani hmotnému právu, nejde o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované, přestože vyjádření k dovolání podala, žádné náklady nevznikly, když vyjádření za ni bylo podáno zaměstnankyní právního oddělení Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. října 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu