ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.298.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 298/2013 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 27. března 2013 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným A. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 5 To 378/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 60/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 2 T 60/2012, v trestní věci obviněných A. B. a V. R. byl obviněný A. B. uznán vinným jednak přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškozování cizí věci dle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku dopustil společně s obviněnou V. R. jednáním popsaným pod body ad I/ 1) – 3) výroku o vině, a jednak přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě popsaném v bodě ad II/ výroku o vině. Za to byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud současně uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks upraveného plošného nože. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto výroky podle §228 odst. 1 tr. ř., resp. 229 odst. 2 tr. ř.
O odvoláních obviněného a státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, který je podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 5 To 378/2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného napadený rozsudek ve výroku o vině přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku (bod II/) a ve výroku o trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněného podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu stejně jako soud prvního stupně uložil i trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, konkrétně 1 ks upraveného plošného nože. Pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 10. 2012 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl ohledně obviněného v nezrušených výrocích právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal následně obviněný A. B. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ačkoliv byl rozsudkem odvolacího soudu částečně obžaloby zproštěn, uložený trest odnětí svobody mu byl zpřísněn z původně uložených šestnácti na dvacet měsíců. Soud druhého stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že přihlížel ke všem hlediskům uvedeným v ustanoveních §37 a §39 tr. zákoníku, hodnotil stupeň společenské škodlivosti jednání obviněného, možnosti jeho nápravy a osobní poměry, přičemž nemohl přehlédnout ani jeho trestní minulost. Za přiměřený trest všem okolnostem případu pak považoval úhrnný trest odnětí svobody blížící se horní polovině zákonné trestní sazby stanovené v §205 odst. 2 tr. zákoníku.
S tímto postupem však dovolatel vyslovil nesouhlas. Předně poukázal na to, že uložený trest se polovině zákonné trestní sazby neblíží, ale překračuje ji. Dále odvolacímu soudu vytkl, že blíže nevyložil, co ho vedlo k uložení přísnějšího trestu, než jak učinil soud prvního stupně; zvláště pokud nově dílem rozhodl zprošťujícím výrokem a logicky by tak přicházelo v úvahu spíše zmírnění původně uloženého trestu. Pokud odvolací soud poukazoval na předchozí majetkovou trestnou činnost dovolatele, pak mu de facto tuto okolnost přičetl k tíži dvakrát. Předchozí odsouzení pro přečin krádeže je totiž samo o sobě znakem samostatné skutkové podstaty podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, postihované přísnější trestní sazbou od šesti měsíců do tří let. To znamená, že k okolnosti recidivy již neměl odvolací soud při úvahách o ukládaném trestu přihlížet. Naopak měl vzít v úvahu jiné okolnosti případu, zejména malou výši způsobené škody. Vzhledem k ní se pak trest odnětí svobody uložený při polovině zákonné trestní sazby jeví jako trest nepřiměřený.
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu v chybné interpretaci ustanovení §205 odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku, které podle jeho názoru soudy opakovaně nesprávně vykládají tak, že při úvaze o výši trestu přihlížejí jako k přitěžující okolnosti k trestní minulosti obviněných.
Proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 5 To 378/2012, v části výroku I. podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil a aby sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že mu uloží mírnější trest odnětí svobody.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně (zde samosoudkyní) za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl řádně doručen. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný A. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání směřující do výroku o uloženém trestu odnětí svobody je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž soud rozhodl ve druhém stupni a z podnětu odvolání státního zástupce obviněnému (odvolateli) původně uložený trest odnětí svobody zpřísnil.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Námitku dovolatele směřující ve své podstatě toliko proti nepřiměřené přísnosti trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem soudu druhého stupně, pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř . , který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takovou vadou však rozsudek soudu druhého stupně v této trestní věci netrpí a dovolatel ji ostatně ani nenamítl.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu , považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §39 tr. zákoníku či v §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt ). Opačný výklad by neznamenal nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k projevu soudcovské individualizace trestu v konkrétním případě i při obecné přípustnosti postupu, jehož soud v daném případě použil. To by ovšem bylo ve zřejmém rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku , jehož účelem je náprava nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným obviněným nebo státním zástupcem z důvodu, že uložený trest je nepřiměřeně přísný či naopak mírný, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod přímo určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze jako obiter dictum podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by odvolací soud při stanovení výměry trestu odnětí svobody dovolateli vzal za určující přitěžující okolnost právě jeho odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 2 T 109/2009, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2010, sp. zn. 8 To 62/2010, mimo jiné pro pokus trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona č. 140/1960 Sb., účinného do 31. 12. 2009, které v nyní posuzovaném případě bylo (jako zákonný znak) důvodem pro aplikaci skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud odvolací soud poukázal na trestní minulost dovolatele (str. 9 odůvodnění rozhodnutí), je nutno připomenout, že tato zahrnuje období cca 10-ti let deset jeho různých odsouzení pro převážně majetkovou (ale i násilnou) trestnou činnost (viz opis z evidence rejstříku trestů na č. l. 225 spisu), přičemž uložené tresty podle odvolacího soudu zjevně k jeho nápravě nevedly. Rozhodně tedy nedošlo k situaci prezentované v dovolání, že by odvolací soud „přičetl dovolateli k tíži jeho poslední odsouzení hned dvakrát“, a to v důsledku namítaného nesprávného hmotně právního výkladu ustanovení §205 odst. 2 tr. ř. Nezákonnost postupu odvolacího soudu pak nelze spatřovat ani v tom, že uložený trest oproti rozsudku soudu prvního stupně zpřísnil a tím vyhověl odvolání státního zástupce podanému v neprospěch obviněného (viz §259 odst. 4 tr. ř.). Na tom nic nemění ani skutečnost, že dovolatele dílem zprostil obžaloby pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je pak třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž ve věci obviněného A. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. K takovému postupu přitom zákon nevyžaduje souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler