ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.460.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 460/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyň a) A. S. , b) M. J., a c) A. P. , všech zastoupených JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 64 C 121/2010, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2012, č. j. 8 Co 515/2012-101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. 11. 2011, č. j. 64 C 121/2010-72, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 350.000,- Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň tak, že žalovaná je povinna zaplatit každé žalobkyni částku 94.500,- Kč s příslušenstvím a co do zbytku tohoto zamítavého výroku (255.500,- Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení přes soudy obou stupňů.
Žalobkyně v žalobě uplatnily nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 1.000.000,- Kč s příslušenstvím pro každou z nich jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, původně pod sp. zn. 18 C 245/99, nově pak pod sp. zn. 18 C 135/2008 (dále jen „předmětné řízení“). Po zpětvzetí žaloby došlo k zastavení řízení co do částky 770.000,- Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň, následně byla připuštěna změna žaloby rozšířením nároku na 350.000,- Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně v celém rozsahu dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. a) č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Především je třeba uvést, že dovolání výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i část výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změněn co do zamítnutí žaloby v částce 350.000,- Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň tak, že žalovaná je povinna zaplatit 94.500,- Kč s příslušenstvím každé z žalobkyň. K podání dovolání proti rozsudku v tomto rozsahu však není žalující strana subjektivně oprávněna. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku totiž plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě, jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V rozsahu, v jakém bylo žalobě vyhověno, nebyla žalující straně žádná újma způsobena a žalobkyně tedy nemohou mít zájem na zrušení tohoto rozhodnutí. Z toho důvodu nejsou žalobkyně legitimovány k podání dovolání v tomto rozsahu a dovolání bylo podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o. s. ř. v daném rozsahu odmítnuto.
Přípustnost dovolání proti části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, pokud jím byla zamítnuta žaloba do částky 255.500,- Kč s příslušenstvím pro každou z žalobkyň, může být založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Co do námitky žalobkyň, že kompenzační řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu a jeho délku je potřeba zohlednit při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou předmětným řízením navýšením základní částky alespoň o 20%, uvedl Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, že případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení, požadované žalobcem až v tomto dovolacím řízení, zde není ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnitelné. Nejvyšší soud však poznamenává, že v bodě VI. Stanoviska v případě takového návrhu na zvýšení odškodnění tuto možnost připustil. K uvedené možnosti je však třeba poukázat na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v §118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně platí i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř).
Ohledně námitky nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ žalobkyň. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30% - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009; zde odkazovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ).
Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15.000,- Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení, a to i za situace, kdy posuzované řízení trvalo 11 let a 6 měsíců, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dovolání žalobkyň pro nepředložení otázky zásadního právního významu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V rozsahu, v jakém směřuje dovolání žalobkyň proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není dovolání přípustné. Nákladový výrok totiž není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). V tomto rozsahu bylo dovolání podle §243b odst. 5, věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. září 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu