ECLI:CZ:NS:2013:32.CDO.2153.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 2153/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) V. Š. , a b) J. Š. , zastoupených JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem v Praze, Vodičkova 736/17, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Dlážděná 1003/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 70994234, a 2) České dráhy, a. s., se sídlem v Praze 1, Nábřeží L. Svobody 1222, PSČ 110 15, identifikační číslo osoby 70994226, o zaplacení částky 465.288,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 238/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. ledna 2011, č. j. 10 Co 360/2010-403, ve znění opravného usnesení ze dne 7. března 2011, č. j. 10 Co 360/2010-412, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku v té části výroku pod bodem I, kterým Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 9. dubna 2010, č. j. 4 C 238/2004-346, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadně jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatelé se mýlí, spatřují-li zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že otázka přechodu závazku k náhradě škody podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“), nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena, resp. byla odvolacím soudem řešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Právní věta formulovaná v rozhodnutích Nejvyššího soudu, jimiž dovolatelé argumentují, totiž v rozsudcích ze dne 22. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 2335/2000, a ze dne 13. listopadu 2002, sp. zn. 21 Cdo 542/2002, a v usnesení ze dne 5. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2412/2005 (shodně též rozsudek ze dne 26. července 2007, sp. zn. 21 Cdo 1420/2006), podle níž závazky z odpovědnostních vztahů, včetně závazků k náhradě škody, se mohly upínat jen k privatizovanému podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly, a nepřecházely proto podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele v tom případě, jestliže docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), se váže ke specifickému problému, který Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích řešil, totiž v jakém rozsahu přecházejí na nabyvatele privatizovaného majetku práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů, konkrétně závazky z odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho zaměstnanci. Nejvyšší soud na jejím základě dovozuje, že úvahu o přechodu závazku platit náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze odvíjet úspěšně ani z citovaného ustanovení, neboť tyto (tj. pracovněprávní) odpovědnostní závazky se upínají k podniku jako celku (srov. též důvody usnesení ze dne 28. června 2007, sp. zn. 28 Cdo 2064/2007). Uvedené judikatorní závěry tudíž nemají přesah postihující též občanskoprávní a obchodní závazkové vztahy, nejsou proto v rozporu s rozsudky ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 25 Cdo 2658/2003, a ze dne 30. července 2008, sp. zn. 25 Cdo 615/2006, v nichž Nejvyšší soud vyložil, že k závazkům, které podle ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. přecházejí s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho nabyvatele, patří též odpovědnostní závazky související s provozem privatizované organizační jednotky (v prvém případě se jednalo o závod, ve druhém o nemocnici spadající pod OÚNZ), a na otázku řešenou dovolacím soudem v souzené věci se nevztahují. Od příslušné judikatury, tj. od citovaných rozhodnutí senátu 25 Cdo, se dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu neodchýlilo a je v souladu též s judikatorními závěry Nejvyššího soudu, podle nichž souvislost závazku s privatizovaným majetkem nutno zkoumat z hlediska ekonomicko-organizačního, tj. zda závazek se váže k majetku a hospodářské činnosti té či oné organizační jednotky, jež jsou předmětem privatizace, přičemž není rozhodné, čím je tato souvislost dána (srov. např. rozsudky ze dne 16. října 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002, ze dne 12. března 2009, sp. zn. 32 Cdo 2772/2007, a ze dne 26. května 2010, sp. zn. 32 Cdo 1675/2009).
Otázka zásadního významu po právní stránce není zahrnuta ani v obsahovém vylíčení uplatněných dovolacích důvodů.
Otázkou promlčení uplatněného nároku ani otázkou výše škody se odvolací soud nezabýval a zabývat neměl důvod, založil-li své rozhodnutí na závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaných.
K závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí nemůže vést ani dovolací námitka zpochybňující souvislost uplatněného nároku na náhradu škody s privatizovaným bytovým domem, založená na argumentaci, že právní nástupnictví mělo být posuzováno z pohledu ustanovení §680 odst. 2 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) a v tomto smyslu mělo být vykládáno i ustanovení §15 zákona č. 92/1991 Sb. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. je zvláštním předpisem, jenž kogentním způsobem upravuje přechod práv a závazků souvisejících s majetkem privatizovaným podle tohoto zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1051/2008), odkaz na ustanovení §680 odst. 2 obč. zák. a judikaturu k němu vztaženou je tedy zcela nepřípadný. Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, a ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 5295/2008).
Otázku zásadního právního významu neotevírá ani argumentace odkazující na již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 542/2002; o „přechod“ závazku toliko na základě smluvního ujednání se v souzené věci nejedná a skutečnost, že na nabyvatele privatizovaného majetku přecházejí jen ty závazky, které souvisejí s privatizovaným majetkem, odvolacím soudem v žádném ohledu zpochybněna nebyla. Závěry, které Nejvyšší soud učinil stran předpokladů pro přechod (správně pro převod) závazků, které s privatizovaným majetkem nesouvisejí, se v souzené věci neuplatní, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno právě na závěru, že tu taková souvislost je. Ten pak v plné míře odpovídá shora citované judikatuře, řešící otázku povahy souvislosti mezi privatizovaným majetkem a závazkem, mimo jiné též v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2002, sp. zn. 29 Odo 173/2002, jímž dovolatelé argumentují, ačkoliv podle jeho závěrů je rozhodující, zda závazek souvisí s privatizovaným majetkem, bez ohledu na to, v čem tato souvislost spočívá, resp. čím je dána, přičemž samotná otázka, zda konkrétní závazek či právo souvisí s privatizovaným majetkem, je otázkou skutkového zjištění, nikoli otázkou právní.
Zásadní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka, že bytové družstvo předmětný závazek nepřevzalo, o čemž svědčí, že jeho převzetí neoznámilo věřitelům v intencích ustanovení §15 odst. 4 zákona č. 92/1991 Sb. Judikatura Nejvyššího soudu, včetně shora citovaných rozhodnutí, je založena na závěru, že závazky související s privatizovaným majetkem přecházejí na nabyvatele ze zákona, ke dni účinnosti smlouvy o převodu majetku, aniž by bylo třeba projevu vůle nabyvatele. Nejvyšší soud pak ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že takto přecházejí i závazky, které nejsou označeny ve smlouvě a nejsou zachyceny ani v účetní evidenci (takže o nichž nabyvatel v době převodu privatizovaného majetku nemusí ani vědět); ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. výslovně řeší následky přechodu závazku nezachyceného v účetnictví (srov. např. závěry již citovaného rozsudku ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 1051/2008).
Otázku právního významu nelze nalézt ani v námitce, že ke škodě došlo v důsledku porušování povinností pracovníků právního předchůdce žalovaných a „nárok žalobců na náhradu škody je zcela nezávislý na vlastnických vztazích k nemovitosti a nijak se změnou vlastnictví nesouvisí“. Není pochyb o tom, že právnická osoba nemůže způsobit škodu jinak, než že ji způsobí při její činnosti fyzické osoby, které k této činnosti použila (k §420 odst. 2 obč. zák. srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, a ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 4283/2009). Pokud jde o druhou část námitky, pak pro její nepříliš zdařilou formulaci není zřejmé, co se jí sleduje. Prosazují-li dovolatelé názor, že s převodem privatizovaného majetku ze státu na třetí osobu (s nímž se pojí změna v osobě vlastníka) nepřecházejí na nabyvatele závazky související s převáděným majetkem, pak zpochybňují smysl ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., jak je dovozován v ustálené judikatuře. Zpochybňují-li správnost závěru o souvislosti závazku k náhradě škody s privatizovaným bytovým domem, pak opomíjejí, že uplatněný nárok na náhradu škody založili na tvrzení, že České dráhy, s. o., jako státní organizace, jíž příslušelo právo hospodaření s bytovým domem ve vlastnictví státu, a jako pronajímatel jimi užívaného bytu, neodstranily vadu střechy bytového domu, v důsledku čehož do bytu zatékalo a došlo tak k poškození bytového zařízení dovolatelů. Již vůbec pak není zřejmé, co v této souvislosti dovolatelé sledují odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002, a jeho závěr, že Fond národního majetku na nabyvatele privatizovaného majetku převádí jen ty závazky související s privatizovaným majetkem, které na něj přešly rozhodnutím zakladatele o převodu majetku a závazků.
Dovolateli kritizovaný závěr, že „v rámci privatizovaného majetku lze převádět i jiný majetek, tedy pohledávky, případně závazky státního podniku, které s privatizovaným majetkem nesouvisí“, odvolací soud neučinil.
Výtkou, že soudy neprovedly navržené důkazy a že napadené rozhodnutí není dostatečně odůvodněno, tj. námitkou vad řízení nezahrnující otázku právního významu, je uplatněn dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
Nedostatečně zjištěný skutkový stav věci oproti přesvědčení dovolatelů není vadou řízení. Jde o samostatný dovolací důvod upravený v §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V dovolacím řízení, v němž může být přípustnost dovolání založena toliko podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je užití tohoto dovolacího důvodu zákonem výslovně vyloučeno a k okolnostem jím uplatněným se při posouzení přípustnosti dovolání rovněž nepřihlíží (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; žalobci, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2013
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu