ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2567.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 2567/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně R. & B. Service spol. s r. o. se sídlem Praha 4, ul. 5. května 63, identifikační číslo: 005 51 627, zastoupené JUDr. Vlastimilem Trojanem, advokátem se sídlem Praha 10, Daliborova 648/10, proti žalovaným 1) RNDr. A.K. , a 2) Ing. M. S. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 48, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně C.C.P. Establishment se sídlem Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem Praha 1, Palackého 11, o 9,604.478,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 36/1999, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2012, č. j. 18 Co 11/2009-588, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2012, č. j. 18 Co 11/2009-604, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
III. Vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 poté, co usnesením ze dne 29. dubna 2002, č. j. 5 C 36/99-90, řízení v rozsahu částky 2,933.118,- Kč s příslušenstvím zastavil (§96 o. s. ř.), rozsudkem ze dne 7. dubna 2003, č. j. 5 C 36/99-127, zamítl žalobu, aby žalované byly povinny zaplatit žalobkyni částku 10,709.496,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. října 2003, č. j. 19 Co 401/2003-159, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobkyně je ve sporu aktivně věcně legitimovaná.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 23. dubna 2007, č. j. 5 C 36/1999-321, uložil každé ze žalovaných povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 714.649,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení (výroky I. a II.), žalobu o zaplacení částky 8,175.180,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení a „žádost“, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku společně a nerozdílně, zamítl (výrok III.); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic, vedlejšího účastníka a státu (výroky IV. až VI.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako nájemkyně a matka žalovaných M. S. jako pronajímatelka uzavřely dne 1. 2. 1993 smlouvu o nájmu a správě nemovitosti - domu se stavební parcelou v k. ú. N. M., P. (dále též „smlouva“ a „nemovitost“). Pronajímatelka přenechala nemovitost včetně příslušenství a vnitřního vybavení nájemkyni na dobu neurčitou, nejméně na dobu 22 let, za účelem provedení stavebních úprav na vlastní účet nájemkyně pro nebytové účely, k nimž jí dala souhlas. Smluvní strany si dohodly výši a splatnost nájemného a důvody, pro něž má pronajímatelka právo od smlouvy odstoupit. Jedním z nich byl případ, kdy nájemkyně přes upomínku nezaplatí nájemné do doby splatnosti dalšího nájemného (článek VI. smlouvy). V článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy si smluvní strany pro případ, že smlouva bude předčasně ukončena a pronajímatelce vznikne provedenými stavebními úpravami a montáží technologických zařízení bezdůvodné obohacení, ujednaly, že pronajímatelka uhradí nájemkyni částku odpovídající 60 % ze sjednaného nájemného připadajícího na zbývající dobu platnosti smlouvy, přičemž, bude-li nájem ukončen pro neplacení nájemného, sníží se tato částka o 40 %. Nájemkyně se zavázala předat nemovitost pronajímatelce ve stavu dosaženém po stavebních úpravách, včetně technologického zařízení, do 10 dnů ode dne skončení platnosti smlouvy. Odbor výstavby Obvodního úřadu pro Prahu 2 rozhodnutím ze dne 15. 7. 1993, č. j. výst. 12186/93-Vá, D-1884/2, povolil žalobkyni - stavebníkovi rekonstrukci domu v P., S. včetně vestavby garáže ve dvoře s tím, že projekt bude využíván k administrativním účelům. V letech 1993 - 1994 žalobkyně nemovitost rozsáhle zrekonstruovala a právní předchůdkyně žalovaných k prováděným stavebním úpravám neměla výhrady. Rozhodnutím Odboru výstavby Obvodního úřadu pro Prahu 2 ze dne 16. 3. 1994, č. j. Výst. 37/94/Vá, D-1884/2, bylo povoleno užívání rekonstruovaného administrativního domu v P. včetně rekonstruovaných přípojek vody, plynu a přístavby garáží. Zhodnocení domu bylo oceněno znalcem z oboru ekonomika - oceňování nemovitostí J. R. na 17,198.580,- Kč. Žalobkyně finanční prostředky na rekonstrukci nemovitosti získala od vedlejšího účastníka. M. S. dne 7. 11. 1995 zemřela a nemovitost nabyly žalované, každá v rozsahu jedné ideální poloviny, se závazkem uhradit dluhy zůstavitelky. Do pasiv dědictví byla zahrnuta pohledávka žalobkyně ve výši 9,000.000,- Kč. Žalobkyně přestala platit nájemné a žalované z toho důvodu dopisem ze dne 27. 6. 1997 od smlouvy odstoupily, vyzvaly žalobkyni k předání nemovitosti ke dni 1. 7. 1997 a vyjádřily očekávání, že mezi stranami dojde k dohodě o úhradě částky kompenzující náklady vynaložené žalobkyní na stavební úpravy v souladu se smluvním ujednáním. Žalobkyně dopisem ze dne 22. 8. 1997 vyzvala žalované k zaplacení částky 10,709.496,- Kč a další náhrady za zhodnocení nemovitosti do 31. 10. 1997. V dopise ze dne 12. 9. 1997 žalované uznaly pohledávku žalobkyně ve výši 10,709.496,- Kč z titulu vyrovnání za rekonstrukci nemovitosti, vypočítanou podle článku VII. smlouvy a žádaly předání nemovitosti nejpozději do 30. 9. 1997. Dopisem ze dne 15. 12. 1997 žalobkyně podmiňovala předání nemovitosti žalovaným zaplacením částky 10,709.496,- Kč. Dne 28. 2. 1997 žalobkyně uzavřela se společností SYSCAE, s. r. o. smlouvu o podnájmu administrativní budovy a garáží na dobu určitou od 1. 4. 1997 do 30. 6. 1999 za sjednanou úhradu 4,700.000,- Kč ročně. Podnájemkyně zaplatila žalobkyni v březnu 1997 částku 3,363.138,- Kč za užívání nemovitosti v období od 1. 4. 1997 do 31. 12. 1997. V důsledku sporu mezi účastnicemi však nemovitost k 31. 12. 1997 vyklidila. Dne 16. 9. 1998 žalobkyně uzavřela s kupující B.A.G. Invest spol. s r. o. kupní smlouvu o prodeji garáží na pozemku parc. k. ú. N. M. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 9. 2001, č. j. 16 C 37/99-107, který nabyl právní moci dne 1. 1. 2002, vyhověl žalobě žalovaných o určení, že každá z nich je v rozsahu jedné ideální poloviny vlastnicí uvedených garáží, jež jsou součástí věci hlavní - domu. Tentýž soud rozsudkem ze dne 1. 7. 1998, č. j. 21 C 227/97-22, zamítl žalobu žalovaných, aby žalobkyně vyklidila nemovitost, neboť uvěřil jejímu tvrzení, že ji vyklidila k 31. 12. 1997. Žalobkyně však v nemovitosti měla své věci (telefonní centrálu, systém zabezpečení, nářadí, materiál a nábytek) až do listopadu 1999, kdy si je odstěhovala. Žalované neměly do nemovitosti přístup až do 20. 4. 1999, kdy si ji násilím zpřístupnily, přičemž vyřadily z provozu zabezpečovací systém žalobkyně. Reálné tržní nájemné (tj. nájemné obvyklé v daném místě a čase) za užívání nemovitosti činilo za období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999 celkem 8,060.715,- Kč (z toho za kanceláře 7,150.815,- Kč a za garáže 909.900,- Kč). Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalované odstoupily od smlouvy z důvodu neplacení nájemného žalobkyní v souladu s určitým a srozumitelným ujednáním obsaženým v jejím článku VI.; v důsledku toho byla smlouva zrušena v částech týkajících se nájemního vztahu a správy nemovitosti, nikoli však v části upravující vypořádání smluvních stran sjednaného právě pro takový případ. Žalobkyni vzniklo ve vztahu k žalovaným právo na úhradu částky 10,709.496,- Kč z titulu finančního vypořádání vyčísleného v souladu s článkem VII. odst. 2 a 3 smlouvy, z níž požaduje po částečném zpětvzetí žaloby 9,604.478,- Kč. Okolnost, že žalované hodnotí žalobkyní provedené rekonstrukce jako neúčelné a že se rozhodly k dalším stavebním úpravám, považoval soud prvního stupně za nerozhodnou. Výkon práva žalobkyně na zaplacení finančního vyrovnání neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť tento nárok vyplývá ze smluvního ujednání. Neuznal námitku promlčení práva žalobkyně, kterou žalované vznesly s odůvodněním, že žalobkyně právo na plnění ze smlouvy uplatnila až po poučení soudem dne 8. 3. 2004; dospěl k závěru, že žalobkyně právo z článku VII odst. 2 a 3 smlouvy uplatnila před uplynutím tříleté promlčecí doby u soudu dne 11. 1. 1999, jelikož již v žalobě uváděla, že uplatněný nárok v sobě zahrnuje částku 10,709.496,- Kč, kterou žalované uznaly, ale odmítly zaplatit, a v průběhu řízení pouze upřesnila žalobní tvrzení, jejichž změnu soud připustil (§95 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že žalobou je požadováno plnění ze smlouvy, a nikoli vydání bezdůvodného obohacení, soud prvního stupně nepřisvědčil žalovaným, že žalobkyně není věcně aktivně legitimována ve sporu, financoval-li rekonstrukci nemovitosti vedlejší účastník. Žalované v rámci procesní obrany postupně započetly na žalovanou pohledávku (do její výše) své pohledávky v celkové výši 16,652.092,- Kč (13,500.000,- Kč - ušlý zisk ve výši ekvivalentu nájemného za období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999, v němž žalobkyně užívala nemovitost po zániku nájmu, dále 910.000,- Kč - ušlý zisk ve výši ekvivalentu nájemného za dobu od 1. 11. 1999 do 31. 12. 2001, kdy jim žalobkyně neumožnila užívání garáží, a konečně 2,242.092,- Kč - bezdůvodné obohacení, které žalobkyně získala na jejich úkor tím, že si ponechala úhradu za podnájem nemovitosti od společnosti SYSCAE, s. r. o. i za dobu od 1. 7. do 31. 12. 1997, kdy již nebyla nájemcem nemovitosti). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že způsobilou k započtení na žalovanou pohledávku ve výši 9,604.478,- Kč je pouze část pohledávky žalovaných z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku za dobu od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999, kdy žalované nemohly nemovitost pronajmout v důsledku jednání žalobkyně, která nemovitost po skončení nájmu nevyklidila a nepředala (§420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění - dále jen „obč. zák.“). Ušlý zisk ve výši 8,175.180,- Kč odpovídající částce, za kterou mohla být nemovitost (včetně garáží) v uvedeném období pronajata, soud prvního stupně vyčíslil na základě provedených důkazů (posudku Prague Real Estate Consultants, výpovědí svědků Ing. N. a Ing. R., smlouvy o podnájmu uzavřené mezi žalobkyní a společností SYSCAE s. r. o., znaleckého posudku z oboru ekonomika-ceny a odhady nemovitostí vypracovaného znalkyní Ing. M. M. a jejího výslechu) a za použití soudcovské úvahy ve smyslu §136 o. s. ř . Úspěšnou shledal námitku žalobkyně, že je promlčeno jednak právo na zaplacení ušlého zisku za dobu od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997, neboť žalované uplatnily nárok až podáním ze dne 31. 10. 1999 doručeným žalobkyni dne 12. 4. 2000, tedy po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 obč. zák., a dále i právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2,242.092,- Kč, které žalované uplatnily teprve podáním ze dne 13. 5. 2005 po marném uplynutí subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Vzhledem k tomu, že žalované již v dopise ze dne 20. 10. 1997 upozorňovaly společnost SYSCAE, s. r. o. na to, že žalobkyně pobírá užitky vyplývající ze smlouvy - včetně nájemného - protiprávně, a že po ní budou požadovat zaplacení nájemného za období od 1. 7. 1997 v plné výši, neobstojí tvrzení žalovaných, že se o bezdůvodném obohacení žalobkyně dozvěděly až z výpovědi svědka N. při jednání dne 12. 5. 2005. Soud prvního stupně se neztotožnil ani s argumentací žalovaných, že žalobkyně uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); dovodil, že žalované o svá práva řádně nepečovaly, jestliže již od 1. 7. 1997 věděly, že žalobkyně neoprávněně užívá nemovitost a nic jim za to neplatí. Pohledávku žalovaných ve výši 910.000,- Kč soud prvního stupně vyhodnotil jako nezpůsobilou k započtení, protože garáže v uvedeném období neužívala žalobkyně, ale společnost B.A.G. Invest spol. s r. o., s níž vedly spor. Na základě těchto závěrů soud prvního stupně dovodil, že vzájemné pohledávky v rozsahu 8,175.180,- Kč, v jakém se vzájemně kryjí, zanikly započtením (§580 obč. zák.); žalobě tudíž vyhověl do částky 1,429.298,- Kč, z níž každé ze žalovaných uložil zaplatit jednu polovinu. Protože žalované jsou v prodlení se splněním svého závazku od 1. 11. 1997, vznikl žalobkyni tímto dnem nárok na úroky z prodlení (§517 odst. 2 obč. zák.).
K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2009, č. j. 18 Co 11/2009-466, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) změnil jen tak, že částku 714.649,- Kč je každá ze žalovaných povinna zaplatit žalobkyni s úrokem z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do 27. 4. 2005 ve výši 1,392.292,88 Kč, 9,5 % od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2005 ve výši 11.904,29 Kč, 8,75 % od 1. 7. 2005 do 31. 12. 2005 ve výši 31.522,87 Kč, 9 % od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006 ve výši 31.894,88 Kč, 9 % od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006 ve výši 32.423,52 Kč, 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 ve výši 33.666,82,- Kč, 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 35.125,48 Kč, 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 37.416,28 Kč, 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 38.728,10 Kč, celkem ve výši 1,644.975,12 Kč, a od 1. 1. 2009 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o sedm procentních bodů a vždy takto stanovené znovu k prvnímu dni dalšího pololetí; jinak jej v těchto výrocích, jakož i v zamítavém výroku o věci samé (III.) a ve výrocích o nákladech řízení (IV., V. a VI.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho právními závěry, že odstoupením z důvodu dohodnutého ve smlouvě byla smlouva zrušena vyjma článku VII. a podle ujednání v něm obsaženého vzniklo žalobkyni právo na finanční vyrovnání v souvislosti s rekonstrukcí nemovitosti. Zdůraznil, že požadavek žalobkyně není možno poměřovat ustanoveními občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, ale je nutno vyjít z obsahu smluvního ujednání. Právo žalobkyně proto podléhá obecné promlčecí době podle §101 obč. zák. Vzhledem k tomu, že výši žalobou uplatněného nároku učinily účastnice v řízení před soudem prvního stupně nespornou, a žalované ji přes poučení podle §119a o. s. ř. zpochybnily prostřednictvím nových tvrzení až v odvolacím řízení, jde o nepřípustnou novotu, k níž nemůže odvolací soud přihlížet (§205a o. s. ř.). Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně, která je ve sporu aktivně legitimována, se důvodně po žalovaných domáhá zaplacení 9,604.478,- Kč a že její právo není promlčeno. Odvolací soud pohledávku ve výši 13,500.000,- Kč uplatněnou žalovanými k započtení posoudil jako nárok z odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a §442 odst. 1 obč. zák., jelikož byly splněny všechny zákonné předpoklady pro vznik tohoto nároku. S ohledem na žalobkyní úspěšně vznesenou námitku promlčení bylo možno na žalovanou pohledávku započítat jen nepromlčenou část pohledávky žalovaných za dobu od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999 ve výši 8,175.180,- Kč, která je vyčíslena správně ve výši „ekvivalentu tržního nájemného“ na základě provedených důkazů a soudcovské úvahy (§136 o. s. ř.). Odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalovaných, že již dopisem ze dne 31. 10. 1999 pohledávku z ušlého zisku z pronájmu nemovitosti vyúčtovaly a započetly ji proti eventuálním pohledávkám žalobkyně, poněvadž žalované s tímto tvrzením přišly až v odvolacím řízení a jde o nepřípustnou novotou ve smyslu §205a o. s. ř. Ve shodě se soudem prvního stupně shledal žalobu důvodnou do 1,429.298,- Kč, neboť žalovaná pohledávka zanikla započtením vzájemné pohledávky žalovaných v rozsahu 8,175.180,- Kč; odlišně rozhodl pouze o úrocích z prodlení při zohlednění nařízení vlády č. 163/2005 Sb.
K dovolání žalobkyně i žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2011, č. j. 33 Cdo 284/2010-543, rozsudek odvolacího soudu zrušil až na výrok, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. dubna 2007, č. j. 5 C 36/1999-321, v části výroku III. zamítající požadavek, aby platební povinnost byla žalovaným stanovena společně a nerozdílně, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Neopodstatněnými shledal výtky žalovaných, že odvolací řízení je postiženo vadami, které měly spočívat v tom, že odvolací soud v systému neúplné apelace posoudil jako nepřípustné novoty podle §205a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. jejich skutkové námitky k výši náhrady podle článku VII odst. 2 a 3 smlouvy a tvrzení, že vyzvaly žalobkyni k zaplacení jejich pohledávky již dopisem ze dne 31. 10. 1999, uplatněné až v odvolání, a dále v tom, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, jestliže k posouzení otázky určitosti smlouvy pouze odkázal na své předchozí rozhodnutí. Nepřisvědčil námitce žalovaných, že si smluvní strany pro případ předčasného odstoupení od smlouvy nesjednaly finanční vyrovnání, že nebyla prokázána hodnota investic ke dni zániku nájemního vztahu vynaložených žalovanou do nemovitosti, že nemovitost nezhodnotila žalobkyně, ale vedlejší účastník, a že investice nebyly objektivně využitelné. Neztotožnil se s názorem žalovaných, že odstoupením byla smlouva zrušena včetně ujednání v článku VII odst. 2 a 3 a že v posuzovaném případě po zrušení smlouvy vzniklo žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení, které je promlčeno podle §107 obč. zák., a nikoli právo na (pro ten případ ve smlouvě sjednané) finanční vypořádání podle §667 odst. 1 obč. zák., jež bylo uplatněno včas před uplynutím tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.). Nepřisvědčil jim, že smlouva je částečně neplatná v článku VII pro rozpor s dobrými mravy (§39 a §3 odst. 1 obč. zák.) a že žalobou uplatněný nárok je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud neshledal správným závěr, že pohledávka ve výši 13,500.000,- Kč, kterou žalované uplatnily v rámci procesní obrany k započtení na žalovanou pohledávku, je nárokem z odpovědnosti za škodu podle §420 odst. 1 a §442 odst. 1 obč. zák., která jim vznikla v podobě ušlého zisku v období od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999 tím, že žalobkyně porušila povinnost odevzdat jim nemovitost po skončení nájmu. S odkazem na ustálenou judikaturu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001, ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004) vyjádřil názor, podle něhož pro právní závěr, že žalovaným ušel zisk, je podstatné zjištění, že porušení právní povinnosti žalobkyně předat po skončení nájmu nemovitost znemožnilo žalovaným pronajmout ji určitému (konkrétnímu) nájemci a inkasovat od něho sjednané nájemné. Výše ušlého zisku je pak dána rozdílem mezi dohodnutým nájemným a náklady, které musely žalované k dosažení tohoto zisku vynaložit, přičemž pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkových hodnot v budoucnu nepostačuje. Pokud jde o otázku promlčení práva žalovaných za období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997, připomněl svou ustálenou rozhodovací praxi týkající se započtení pohledávek. Konstatoval, že promlčení započítávané pohledávky bylo třeba zkoumat k okamžiku, kdy se obě pohledávky setkaly. To se stalo 13. 4. 2000, přičemž ke stavení promlčecí doby započítávané pohledávky došlo 3. 11. 1999, kdy žalované doručily soudu podání, v němž tuto pohledávku uplatnily. Jelikož žalované požadovaly „ušlý zisk“ za každý měsíc, je třeba okolnosti podmiňující počátek běhu subjektivní promlčecí doby posuzovat za každý měsíc zvlášť. Nemůže proto obstát právní závěr, že celá k započtení uplatněná pohledávka za období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 byla v okamžiku střetu pohledávek promlčena. Ve vztahu k pohledávkám ve výši 2,242.092,- Kč a 910.000,- Kč, které žalované rovněž uplatnily k započtení, dovolací soud konstatoval, že napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud těmito kompenzačními námitkami vůbec nezabýval a nevypořádal se ani s jednou z výtek, jimiž žalované zpochybňovaly správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 18 Co 11/2009-588, ve znění opravného usnesení ze dne 2. května 2012, č. j. 18 Co 11/2009-604, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé (I. a II.) potvrdil a v zamítavém výroku o věci samé (III.), vyjma „pravomocně zamítnuté žádosti, aby soud uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni žalovanou částku společně a nerozdílně“, jej změnil tak, že každá ze žalovaných je povinna zaplatit žalobci dalších 934.125,- Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % od 1. 11. 1997 do zaplacení, jinak jej co do částky 6,306.930,- Kč s příslušenstvím potvrdil; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení účastnic, vedlejšího účastníka a státu. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, setrval na právních závěrech, které obstály před dovolacím soudem, a pro stručnost na ně odkázal. Pohledávku ve výši 13,500.000,- Kč , kterou žalované v rámci procesní obrany uplatnily k započtení, posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež žalobkyni na úkor žalovaných vzniklo tím, že od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999 jejich nemovitost (vyjma garáží) užívala bez právního důvodu, a je povinna je žalovaným vydat (§451 a §456 obč. zák.). Žalované sice považovaly tento nárok za náhradu škody v podobě ušlého zisku, avšak samy ušlý zisk konstruovaly jako pravděpodobný, neboť nemohly nemovitost, kterou žalobkyně okupovala, pronajmout, přičemž - v intencích názoru dovolacího soudu - odvolací soud dovodil, že pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu pro závěr o ušlém zisku nepostačuje. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vyplývá, že žalované ke společnosti SYSCAE, s. r. o., která byla podnájemcem žalobkyně, neměly žádný vztah a že společnost po skončení podnájmu jejich nabídku k nájmu nemovitosti neakceptovala. Výše takto získaného obohacení přitom odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase. To bylo zjištěno soudem prvního stupně ve výši 1,406.475,- Kč v období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997, ve výši 3,375.540,- Kč v období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 a ve výši 2,368.800,- Kč v období od 1. 1. 1999 do 31. 10. 1999 ze znaleckého posudku Ing. M. M. K žalobkyní uplatněné námitce promlčení započítávané pohledávky dovodil, že ke dni 13. 4. 2000, kdy se pohledávky setkaly, bylo právo žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení za měsíce srpen, září a říjen 1997 promlčeno uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. Ta začala plynout dne 20. 10. 1997, kdy žalované prokazatelně věděly jak o výši bezdůvodného obohacení, tak i o tom, že se na jejich úkor bezdůvodně obohacuje žalobkyně (viz jejich dopis ze dne 20. 10. 1997 adresovaný společnosti SYSCAE, s. r. o.), přičemž nárok uplatnily u soudu až dne 3. 11. 1999. Naopak právo žalovaných na vydání bezdůvodného obohacení za měsíce listopad a prosinec 1997 ve výši 562.590,- Kč a za období od 1. 1. 1998 do 30. 10. 1999 ve výši 5,744.340,- Kč promlčeno není. Pokud jde o pohledávku ve výši 2,242.092,- Kč (uplatněnou rovněž k započtení) z titulu bezdůvodného obohacení, které měla žalobkyně na úkor žalovaných získat tím, že si ponechala předem inkasovanou úplatu za podnájem nemovitosti od společnosti SYSCAE, s. r. o. připadající na období po skončení podnájmu (tj. od 1. 7. 1997 do 31. 12. 1997), dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně vznesla úspěšně námitku promlčení. Dovodil, že pohledávka se stala splatnou dne 7. 6. 2005; k tomuto dni, kdy došlo ke střetu pohledávek, však již uplynula nejen dvouletá subjektivní, ale i tříletá objektivní promlčecí doba k vydání bezdůvodného obohacení (§107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Protože žalované prokazatelně dne 20. 10. 1997 věděly o výši bezdůvodného obohacení i o tom, kdo je na jejich úkor získal, začal tímto okamžikem běh dvouleté subjektivní promlčecí doby, přičemž žalované uplatnily nárok dne 17. 5. 2005 po jejím uplynutí. K tomuto datu uplynula i tříletá objektivní promlčecí doba, která začala plynout v roce 1997, kdy žalobkyně plnění od podnájemkyně přijala (§107 odst. 2 obč. zák.). Protože se žalobkyně na úkor žalovaných neobohatila úmyslně, nevztahuje se na jejich nárok desetiletá objektivní promlčecí doba. Ve vztahu k pohledávce ve výši 910.000,- Kč (uplatněné k započtení) z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, která měla vzniknout tím, že žalobkyně neumožnila žalovaným užívání garáží od 1. 11. 1999 do 31. 12. 2001, odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl splněn jeden z předpokladů započtení, a to vzájemnost pohledávek (§580 obč. zák.). Žalobkyně ve sledovaném období garáže neužívala; kupní smlouvou ze dne 16. 9. 1998 je prodala B.A.G. Invest, s. r. o., jejíž vlastnické právo bylo zapsáno v katastru nemovitostí dne 12. 11. 1998. Žalovaným byly tyto skutečnosti známy, neboť s uvedenou společností vedly od roku 1999 spor o určení vlastnického práva ke garážím. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není ve věci tohoto nároku pasivně legitimována (ať již z titulu bezdůvodného obohacení nebo náhrady škody), a dodal, že mezi namítaným neoprávněným převodem vlastnického práva ke garážím a tvrzenou újmou žalovaných v podobě ušlého zisku není dán bezprostřední vztah příčiny a následku coby jedné z podmínek vzniku práva na náhradu škody. Vzhledem k tomu, že žalované úspěšně uplatnily k započtení svou pohledávku v rozsahu 6,306.930,- Kč na pohledávku žalobkyně ze smlouvy ve výši 9,604.478,- Kč, a ty v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí, zanikly, má žalobkyně nárok na zaplacení celkem 3,297.548,- Kč, tj. 1,648.774,- Kč vůči každé ze žalovaných. Jelikož splatnost pohledávky žalobkyně nastala 31. 10. 1997, následujícího dne 1. 11. 1997 se žalované ocitly v prodlení (§517 odst. 2 obč, zák.). Úroky z prodlení určil v souladu se soudem prvního stupně ve výši 26 % ročně z přiznané částky jako dvojnásobku diskontní sazby vyhlášené ČNB k prvnímu dni prodlení (nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Protože povinnost platit úroky z prodlení nevzniká za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kdy se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku, nedošlo ke změně sazby výše úroků z prodlení poté, co nařízení vlády č. 142/1994 Sb. bylo změněno nařízením vlády č. 163/2005 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 940/2009).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., případně o §237 dost. 1 písm. c/ o. s. ř., a avizují v něm uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/. Po podrobném popisu průběhu daného případu odvolacímu soudu vytýkají, že porušil zásadu dvojinstančnosti, jestliže místo toho, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, při němž by bylo doplněno dokazování navrženými důkazy, na základě vlastní úvahy (nikoli po provedeném dokazování) rozhodl ve věci. Tím jim znemožnil přezkoumat rozhodnutí z podnětu řádného opravného prostředku. Namítají, že odvolací soud rozhodoval v jiném personálním složení než v řízení předcházejícím kasačnímu rozsudku dovolacího soudu, aniž zopakoval důkazy. Mají výhrady i k tomu, že odvolací soud nedoplnil dokazování jimi navrhovaným dodatkem ke znaleckému posudku a výslechem svědka Ing. N., jednatele společnosti SYSCAE, s. r. o., jimiž zamýšlely prokázat svá tvrzení o výši bezdůvodného obohacení, které na jejich úkor žalobkyně získala do konce roku 1997, a o výši škody vzniklé jim ztrátou na zisku od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999, jakož o výši škody, která jim vznikla od 1. 11. 1998 až do doby převzetí garáží. Odvolací soud pochybil, změnil-li výši příslušenství, aniž by tato část nároku byla účastníky sporu v předcházejícím dovolacím řízení otevřena k dovolacímu přezkumu, popř. aniž by Nejvyšší soud uložil odvolacímu soudu nové posouzení otázky výše příslušenství. Odvolacímu soudu vytýkají, že v rozporu s §153 odst. 2 o. s. ř. uložil každé z nich platební povinnost samostatně, ačkoli žalobkyně požadovala uložit jim povinnost společně a nerozdílně, přičemž žalobu nezměnila; tím překročil rámec žaloby. Prosazují názor, že smlouva o nájmu a správě nemovitosti ze dne 1. 1. 1993 je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §39 obč. zák. pro absenci předchozího souhlasu tehdejšího správního orgánu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb.; i když nemovitost byla pronajata jako celek, účelem smlouvy bylo nemovitost určenou k provozování obchodu a služeb dále pronajímat. Odvolacím soudem stanovená výše bezdůvodného obohacení, které žalobkyně získala na jejich úkor tím, že po zániku nájemního vztahu užívala jejich nemovitost, nemá oporu v provedeném dokazování. Ta měla být stanovena do konce roku 1997 ve výši ekvivalentu dohodnuté částky 4,700.000,- Kč ročně, který žalobkyně přijala. Od 1. 1. 1998 do 31. 10. 1999, kdy žalobkyně neumožnila, aby bylo pokračováno v nájmu nemovitosti společnosti SYSCAE, s. r. o., jim pak ušel zisk ve výši 4,700.000,- Kč ročně. Žalované proti závěru o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2,242.092,- Kč brojí námitkami, že se o bezdůvodném obohacení žalobkyně dozvěděly až z výslechu svědka N. při jednání dne 12 5. 2005 a že žalobkyně platbu od společnosti SYSCAE, s. r. o. úmyslně zatajila - zpronevěřila; subjektivní promlčecí doba proto začala plynout teprve od 13. 5. 2005 a na daný případ se vztahuje objektivní desetiletá (a nikoli tříletá) promlčecí doba s počátkem běhu od 1. 7. 1997. Jelikož ani jedna z těchto promlčecích dob ke dni uplatnění práva dne 13. 5. 2005 neuplynula, právo promlčeno není. I kdyby tomu tak bylo, pak uplatnění námitky promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 910.000,- Kč, vzniklému znemožněním užívání garáží, uplatňují tutéž argumentaci. Nesouhlasí s přiznanou výší příslušenství žalované jistiny, neboť k 1. 11. 1997 nebylo známo, zda žalobkyni něco dluží, a navíc pohyblivá sazba určená ČNB je tvořena složkou sankční a inflační, přičemž dlužníka může zatěžovat pouze složka sankční; jiné hodnocení by bylo v rozporu s dobrými mravy. Odkazují na judikaturu Evropského soudního dvora ve věcech Marleasing, Wagner Miret a Von Colon a na směrnici ES č. 2000/35/ES, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Žalované znovu nastolují k přezkumu otázky, které již byly předloženy v předchozím dovolání a které dovolací soud neakceptoval. Opakují argumentaci směřující k závěru, že právo žalobkyně na finanční vyrovnání sjednané v článku VII odst. 2 a 3 smlouvy je promlčeno (žalobkyně je uplatnila až dne 20. 6. 2003 v odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního stupně, čímž změnila skutkový základ žaloby; odvolací soud změněná skutková tvrzení akceptoval, kdežto jejich skutkové námitky k výši žalobou uplatněného nároku považoval za nepřípustné novoty, čímž porušil zásadu rovnosti stran). I nadále mají výhrady k závěru, že účastnice učinily před soudem prvního stupně nespornou výši náhrady podle ujednání v článku VII. odst. 2 a 3 smlouvy a že tvrzení zpochybňující výši náhrady uplatnily jako nepřípustné novoty až v odvolacím řízení; prosazují názor, že je neurčité (a tedy neplatné ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.) ujednání o výši nájemného vyčísleného ve smlouvě v DEM, které mělo být přepočítáváno na české koruny podle aktuálního kurzu „devisy střed“ ČNB, což je kurz, který banka nezná, a že uplatnění nároku na finanční vypořádání podle takového smluvního ujednání je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalované zpochybňují, že si smluvní strany pro případ předčasného ukončení nájemního vztahu sjednaly finanční vyrovnání a mají za to, že pokud by žalobkyně zhodnotila nemovitost vlastními finančními prostředky, mohla by se domáhat jen vydání vzniklého bezdůvodného obohacení, které bylo sjednáno jako předpoklad práva na finanční vyrovnání. Způsob dohodnutého finančního vyrovnání je spíše jakousi náhradou za ztrátu na budoucím zisku žalobkyně (škoda by však vznikala postupně až do roku 2015, žalované neporušily žádnou povinnost, ale odstoupily od smlouvy z dohodnutého důvodu). Žalované zdůrazňují, že se převzetím nemovitosti od žalobkyně nijak bezdůvodně neobohatily, že investice žalobkyně byly pro ně nevyužitelné a že po odstoupení od smlouvy již nebylo možné postupovat podle ujednání o vypořádání smluvních stran, neboť smlouva byla zrušena jako celek. Z uvedených důvodů navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Dovolání směřující proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v žalobě vyhovujících výrocích II. a III., považuje za nepřípustné, neboť rozhodnutí nemá v této části zásadní právní význam; namítané vady řízení a skutkové námitky nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. založit. Dovolání směřující proti měnící části napadeného rozsudku není důvodné. Dovolacímu soudu navrhla, aby dovolání odmítl, resp. zamítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými při splnění zákonné podmínky jejich advokátního zastoupení (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.); v části, jíž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. dubna 2007, č. j. 5 C 36/1999-321, rozhodl jinak než v předchozím rozsudku ze dne 7. dubna 2003, č. j. 5 C 36/99-127, v důsledku závazného právního názoru vysloveného odvolacím soudem v usnesení ze dne 15. října 2003, č. j. 19 Co 401/2003-159, jímž byl předchozí rozsudek soudu prvního stupně zrušen), a v části směřující proti jeho měnícímu výroku je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení důvodnosti dovolání; byl přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud předesílá, že námitkami, které byly v předchozím řízení vyhodnoceny jako neopodstatněné a které nyní žalované uplatňují opakovaně (tyto námitky byly reprodukovány v narativní části tohoto rozhodnutí), se dovolací soud při nezměněném skutkovém stavu věci nebude znovu zabývat, neboť setrvává na svých - již dříve vyslovených - právních názorech; v zájmu stručnosti a účelnosti v tomto rozsahu bez dalšího zcela odkazuje na obsah odůvodnění svého předchozího rozsudku ze dne 29. 11. 2011, č. j. 33 Cdo 284/2010-543.
Žalované především uplatnily řadu námitek, které po obsahové stránce vystihují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Nelze přisvědčit výhradě žalovaných k postupu odvolacího soudu, který měl porušit zásadu dvojinstančnosti řízení tím, že po zrušení jeho předchozího rozhodnutí dovolacím soudem místo toho, aby zrušil rozsudek soudu prvního stupně, sám na základě vlastní úvahy rozhodl ve věci; jeho závěry tak nebylo možno přezkoumat v řádném opravném řízení. Nejvyšší soud například již v rozsudcích ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, vysvětlil, že zásada dvojinstančnosti se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení však nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srovnej též právní názor uvedený v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí minimalizovat možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně.
Nepřípadná je námitka žalovaných, že odvolací soud pochybil, rozhodoval-li v jiném personálním složení než v řízení předcházejícím kasačnímu rozhodnutí dovolacího soudu, přičemž nezopakoval důkazy. Odvolacímu soudu nelze opodstatněně vytýkat, že postupoval procesně neregulérním způsobem, jestliže za situace, kdy vyšel z nezměněného skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, neopakoval dokazování. Předpoklady zopakování dokazování odvolacím soudem jsou upraveny v §213 o. s. ř.; povinnost opakovat důkazy se změnou v obsazení soudu spojena není. Jak vyplývá z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 2. 3. 2012 (tj. při dalším jednání po zrušení rozsudku odvolacího soudu), odvolací soud postupoval v souladu s §215 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §119 odst. 3 o. s. ř.
Podstatou další námitky žalovaných je tvrzená vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud neprovedl důkaz výslechem svědka Ing. M. N., jednatele společnosti SYSCAE, s. r. o. a dodatkem ke znaleckému posudku, jimiž zamýšlely prokázat své tvrzení o výši bezdůvodného obohacení a náhrady škody. O vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se při zjišťování skutkového stavu věci jedná například tehdy, jestliže v rozporu s §120 o. s. ř. nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a přestože k jejich prokázání byly nabízeny důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzené věci sice tvrzeny nebyly, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen se zabývat z úřední povinnosti (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003 sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2003,pod č. 56). O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že okolnosti rozhodné pro posouzení výše pohledávky žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení a důvodnosti obrany žalovaných nezjišťoval, případně že skutkové zjištění v tomto směru neučinil. Žalovanými navrhovaný důkaz doplňkem znaleckého posudku neprovedl pro jeho nadbytečnost s odůvodněním, že výše bezdůvodného obohacení získaného žalobkyní užíváním nemovitosti bez právního důvodu od 1. 7. 1997 do 31. 10. 1999 je prokázána znaleckým posudkem vypracovaným znalkyní Ing. M. M., jehož závěry vyhodnotil jako logické a přesvědčivé. Doplnění dokazování výslechem svědka Ing. N., kterým měl být prokázán vznik škody, považoval za nepotřebné za situace, kdy žalované samy tento nárok konstruovaly jako pravděpodobný, ke společnosti SYSCAE, s. r. o. neměly žádný právní vztah a z provedených důkazů (dopisu žalovaných ze dne 20. 10. 1997, odpovědi na něj a výpovědi svědka Ing. N.) vyplývá, že nabídku žalovaných na uzavření nájemní smlouvy uvedená společnost neakceptovala. Žalované současně opomíjejí, že podle §120 odst. 1 věty první o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a že podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Z této úpravy vyplývá, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy. Okolnost, že soud takto postupoval a že neprovedl žalovanými navržené důkazy, nepředstavuje sama o sobě vadu řízení (srovnej usnesení bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972 sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů IV na str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1994, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný pod č. 80 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1995).
Žalované pokládají za vadu řízení rovněž okolnost, že odvolací soud každé z nich uložil samostatnou platební povinnost, ač žalobkyně po nich požadovala plnit společně a nerozdílně, přičemž rozhodnutí zamítající žalobní požadavek, aby jim bylo uloženo plnit společně a nerozdílně, nabylo samostatně právní moci a žalobkyně žalobní petit tomu odpovídajícím způsobem nezměnila; odvolací soud tím měl překročit žalobní návrh.
Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 ve spojení s §211 o. s. ř.). Ve sporném řízení (jako je toto), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Citované ustanovení mimo jiné soudu zakazuje, aby žalobci přiznal něco jiného, než požadoval (tedy aby žalovanému uložil jinou než navrhovanou povinnost), nebo aby žalobci přiznal sice požadované plnění, avšak z jiného skutkového základu (z jiného skutku), než který byl předmětem řízení. Překročením návrhu není, jestliže soud skutek, který byl předmětem řízení, posoudí po právní stránce jinak, než to učinil žalobce, a jestliže na základě takového právního posouzení věci přizná žalobci požadované plnění.
V posuzovaném případě uplatnila žalobkyně žalobou nárok na zaplacení finančního vyrovnání, které sjednala s právní předchůdkyní žalovaných ve smlouvě o nájmu nemovitosti pro případ předčasného ukončení nájemního vztahu; navrhovala, aby žalované, které nabyly nemovitost po zemřelé právní předchůdkyni do rovnodílného podílového spoluvlastnictví, plnily solidárně (§511 odst. 1 obč. zák.). Protože z právního vztahu založeného smlouvou o nájmu nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalovaných a ani ze žádného smluvního ujednání účastnic nevyplývá zaplacení žalované částky společně a nerozdílně, jsou žalované povinny plnit děleně, tj. každá z nich v rozsahu jedné poloviny z celku. Jestliže odvolací soud částečně žalobě vyhověl a každé ze žalovaných uložil samostatnou platební povinnost, žalobní návrh nepřekročil.
Ani námitka, že odvolací soud zatížil řízení vadou tím, že přezkoumal a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výše příslušenství jistiny, aniž by mu k tomu byl dán kasačním rozhodnutím dovolacího soudu prostor, není případná.
Odvolací soud projedná věc v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (§212 odst. 1 o. s. ř.). Podle §212a odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, rozhodnutí soudu prvního stupně lze přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny (§205 odst. 2 o. s. ř.).
Občanský soudní řád rozlišuje kvantitativní a kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu. Kvantitativní rozsah je vymezen v §212 o. s. ř. v návaznosti na §153 odst. 2 a §206 odst. 2 o. s. ř. Rozsah, v jakém bude rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno, se odvíjí od toho, jak je soud vázán žalobou (návrhem na zahájení řízení), a v jakém rozsahu nastávají účinky odvolání, neboť rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu nesmí (logicky vzato) být užší, než jaký je rozsah účinků odvolání, jež nutně navazují na podobu vázanosti soudu žalobou (návrhem na zahájení řízení). Až na výjimky vyjmenované v §212 o. s. ř. odvolatel určením rozsahu napadení rozhodnutí soudu prvního stupně nejen vymezuje, ohledně jakých výroků rozhodnutí soudu prvního stupně nastane suspenzivní účinek odvolání (srovnej §206 o. s. ř.), ale současně stanoví meze, v nichž je odvolací soud oprávněn a povinen (po stránce kvantitativní) rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumat. Kvalitativní rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů (§212a o. s. ř.). Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud není vázán uplatněnými odvolacími důvody při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní; ta zahrnuje jak hmotněprávní posouzení věci, tak aplikaci procesněprávních předpisů. Odvolací soud tedy zkoumá, zda rozhodnutí ve věci je správné z hlediska použití a výkladu hmotněprávních a procesních předpisů, a přihlíží i k případným vadám řízení, k nimž došlo před vydáním rozhodnutí. (srovnej Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1694 až 1702).
V dané věci účastnice řízení vymezily v podaných odvoláních rozsah přezkumu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 23. 4. 2007, č. j. 5 C 36/1999-321, tak, že se odvolaly proti jeho výrokům o věci samé I., II. a III. (až na jeho část zamítající požadavek žalobkyně uložit žalovaným platební povinnost společně a nerozdílně) i proti jeho výrokům IV. až VI. o nákladech řízení. Jestliže žalované, jak vyplývá z obsahu jejich odvolání, brojily proti oprávněnosti žalované jistiny, lze mít za to, že nesouhlasily ani s uplatněným příslušenstvím jistiny; takto kvantitativně vymezený odvolací přezkum odvolací soud překročit nemohl. Co se týče kvalitativního vymezení odvolání, žalobkyně uplatnila odvolací důvody podle §205 odst. 2 písm. c/, d/ a g/ o. s. ř. a žalované svými námitkami vystihly tytéž - způsobilé - odvolací důvody. Odvolacímu soudu tak otevřely možnost přezkumu rozsudku soudu prvního stupně i z jiných odvolacích důvodů, než které byly uplatněny v odvoláních. Poté, co dovolací soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2011, č. j. 33 Cdo 284/2010-543, zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2009, č. j. 33 Cdo 284/2010-543 (až na jeho pravomocnou část výroku III.), dostalo se řízení do stadia odvolacího - po rozhodnutí soudu prvního stupně. I když byl odvolací soud vázán právními názory vyslovenými dovolacím soudem, nijak jej to neomezovalo v možnosti přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o úrocích z prodlení. Bez významu je okolnost, že odvolací soud ve svém předchozím - zrušeném - rozhodnutí posoudil otázku výše úroků z prodlení odlišně, neboť nemohl být vázán právním názorem vysloveným v rozhodnutí, jež bylo odklizeno; odlišně stanovenou výši úroků z prodlení odůvodnil poukazem na v mezidobí vydaný judikát Nejvyššího soudu.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalované až v dovolání namítly absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu §39 obč. zák. pro absenci předchozího souhlasu příslušného správního orgánu podle §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v rozhodném znění, který k platnosti smlouvy předchozí souhlas vyžadoval. Námitka žalovaných není opodstatněná.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Soudní praxe je ustálena v názoru, že zákon č. 116/1990 Sb. se nevztahuje na nájem nemovitosti (budovy), i když se v ní nacházejí nebytové prostory (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy, ročník 1998, v sešitě č. 6, str. 333); je-li tedy nemovitost pronajata jako celek (i když obsahuje pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu je podřízen §663 a násl. obč. zák. (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, a ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné pod č. 6. a 7. v příloze I/2000 časopisu Soudní judikatura, a dále rozsudky ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 24/2000, a ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 26 Cdo 306/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/, pod C 453). Ustálená soudní praxe rovněž dovodila, že v §3 odst. 2 větě druhé zákona č. 116/1990 Sb. byl upraven zvláštní režim, který platil pouze pro pronajímání místností určených k provozování obchodu a služeb; předchozího souhlasu příslušného správního orgánu ve smyslu uvedeného ustanovení bylo - pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy (§3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb.) - zapotřebí pouze k pronájmu těch místností, které byly k provozování obchodu a služeb stavebně určeny (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1148/2000, a ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1306/2001, uveřejněný v Souboru pod C 998). Přitom je jednoty v názoru, že předchozí souhlas obecního (městského) úřadu podle §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. musel být dán i v případě, byla-li předmětem nájmu nemovitost (jako celek), v níž se nacházely nebytové prostory určené k provozování obchodu a služeb; to však nic nemění na tom, že jinak jde o nájemní vztah řídící se ustanovením §663 a násl. obč. zák. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a rozsudek ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1502/97, uveřejněný v příloze I/2000 časopisu Soudní judikatura pod č. 8.).
V posuzovaném případě bylo součástí skutkového stavu věci zjištění, že předmětem smlouvy o nájmu a správě nemovitostí ze dne 1. 2. 1993 byl dům se zastavěnou plochou parc. v k. ú. N. M., tedy každá z těchto nemovitostí jako celek. Pronajímatelka je sice přenechala žalobkyni, aby je na vlastní náklady stavebně upravila pro nebytové účely-kombinovaný provoz administrativy, přechodného ubytování, klubového zařízení a parkovacích ploch, avšak nebytové prostory v nemovitosti se nacházející byly po provedené rekonstrukci stavebně určeny výlučně k administrativním účelům (viz rozhodnutí Odboru výstavby Obvodního úřadu pro Prahu 2 ze dne 15. 7. 1993, č. j. výst. 12186/93-Vá, D-1884/2, o povolení rekonstrukce domu v P., S., a ze dne ze dne 16. 3. 1994, č. j. Výst. 37/94/Vá, D-1884/2, o povolení užívání rekonstruovaného administrativního domu v P.). Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže smlouvu ze dne 1. 2. 1993 posoudil jako smlouvu o nájmu uzavřenou podle §663 a násl. obč. zák., která není absolutně neplatným právním úkonem; nebyl k ní totiž zapotřebí předchozí souhlas příslušného správního orgánu ve smyslu §3 odst. 2 věty druhé zákona č. 116/1990 Sb. - nebytové prostory v nemovitosti se nacházející nebyly stavebně určeny k provozování obchodu a služeb. Okolnost, že podnikatelským záměrem smluvních stran bylo užívání domu „k provozování obchodu a služeb“, je z pohledu citované judikatury nepodstatná.
Námitkou zpochybňující správnost určení výše bezdůvodného obohacení získaného žalobkyní na jejich úkor užíváním nemovitosti bez právního důvodu, žalované uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané, a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel námitkou, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor.
Odvolací soud kvalifikoval pohledávku žalovaných uplatněnou k započtení jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného žalobkyní v době od 1. 8. 1997 do 31. 10. 1999, kdy užívala jejich nemovitosti po skončení nájemního vztahu, ač k tomu neměla právní důvod (§451 obč. zák.). V soudní praxi je ustálen názor, podle něhož tomu, kdo užívá cizí věc bez právního důvodu, vzniká prospěch realizací uživatelského oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (§456 a §458 odst. 1 obč. zák.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci, kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; v případě nájemní smlouvy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru pod C 314, dále jeho rozsudek ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2526/98, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod č. 17, rozsudek ze dne 12. 7. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1935/99, a rozsudek ze dne 15. 6. 1999 sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000). Odvolací soud v souladu s touto judikaturou považoval za významné pro potřeby určení výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, jehož se žalobkyni dostalo v podobě výkonu práva nájmu, zjištění, jaká byla hladina nájemného obvyklého v daném místě a čase za obdobnou nemovitost. Zjištění, že obvyklé nájemné v daném místě a čase za obdobnou administrativní budovu (bez garáží) činilo v období od 1. 8. 1997 do 31. 12. 1997 částku 1,406.475,- Kč, v období od 1. 1. 1998 do 31. 12. 1998 částku 3,375.540,- Kč a v období od 1. 1. 1999 do 31. 10. 1999 částku 2,368.800,- Kč, čerpal odvolací soud ze znaleckého posudku č. 344-28/06, který dne 30. 5. 2006 vypracovala znalkyně z oboru ekonomika-ceny a odhady nemovitostí Ing. M. M.; tento posudek vyhodnotil jako přesvědčivý z hlediska jeho úplnosti ve vztahu k zadání a logického odůvodnění znaleckého nálezu, neboť znalkyně i při svém výslechu u soudu přesvědčivými argumenty obhájila použitou metodologii výpočtu obvyklého nájemného, odůvodnila úvahy o pravděpodobné obsazenosti administrativní budovy možnými nájemci a příčinách postupného snižování obvyklého nájemného ve sledovaném období. Výši obvyklého nájemného za jednotlivá období stanovila i s přihlédnutím ke znalosti nabídek realitních kanceláří. Skutkový závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení tak má oporu v provedeném dokazování.
Prosazují-li žalované právní názor, že mají nárok na náhradu škody ve formě ušlého zisku ve výši 4,700.000,- Kč ročně, kterou jim způsobila žalobkyně tím, že neumožnila, aby od 1. 1. 1998 pokračoval nájem nemovitosti společnosti SYSCAE, s. r. o., přehlížejí, že podle soudní judikatury je předpokladem vzniku takového nároku zjištění, že porušením povinnosti bylo znemožněno pronajmout nemovitost konkrétnímu nájemci a inkasovat od něho sjednané nájemné (pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu pro závěr o ušlém zisku nepostačuje). Takovým nájemcem, jak bylo zjištěno z provedených důkazů (dopis žalovaných ze dne 20. 10. 1997 a odpověď na něj, výslech svědka Ing. N.), však společnost SYSCAE, s. r. o. nebyla. Uzavřela pouze podnájemní smlouvu se žalobkyní a nabídku žalovaných na uzavření smlouvy o nájmu neakceptovala; žalované s ní tudíž neměly sjednáno ani nájemné. Odvolací soud proto správně poměřoval zjištěný skutkový stav vztahující se k období od 1. 1. 1998 ustanoveními upravujícími odpovědnostní vztahy z bezdůvodného obohacení.
Žalované dále zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že jejich pohledávka ve výši 2,242.092,- Kč, kterou uplatnily k započtení, byla v okamžiku, kdy se setkala s pohledávkou žalobkyně (tj. ke dni 7. 6. 2005), promlčena, a tedy nebyla způsobilá přivodit zánik vzájemných pohledávek započtením (§581 odst. 2 obč. zák.). Vytýkají nesprávně stanovený počátek běhu subjektivní promlčecí doby a brojí proti názoru, že se pohledávka promlčela v tříleté objektivní promlčecí době.
Žalované uplatnily pohledávku k započtení z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout na jejich úkor tím, že si neoprávněně ponechala společností SYSCAE, s. r. o. předem zaplacenou úplatu za podnájem nemovitosti (sjednanou ve smlouvě o podnájmu nemovitosti uzavřené dne 28. 2. 1997), připadající na období po skončení podnájemního vztahu.
Podle §107 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (odst. 1). Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (odst. 2).
U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jsou na sobě nezávislé; počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Skončí-li běh některé z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo; jinak řečeno, aby bylo možno uvažovat o promlčení práva, musí toto právo nejprve vzniknout. Okamžikem, od kterého se počátek běhu objektivní promlčecí doby odvíjí, je tedy okamžik vzniku odpovědnostního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli. Z uvedeného logicky plyne, že předpokladem stanovení počátku objektivní promlčecí doby je v prvé řadě kladná odpověď na otázku, zda bezdůvodné obohacení vzniklo, a na ni navazující závěr, kdy se tak stalo.
Žalobkyně, která byla nájemkyní nemovitosti ve spoluvlastnictví žalovaných, uzavřela dne 28. 2. 1997 se společností SYSCAE, s .r .o. podnájemní smlouvu, na základě níž převzala v březnu 1997 od podnájemkyně úplatu za podnájem nemovitosti na období do konce roku 1997. Po skončení podnájemního vztahu ke dni 30. 6. 1997 si předem zaplacenou úplatu za podnájem nemovitosti připadající na období po skončení podnájmu ponechala. Z uvedeného je zřejmé, že zde existovaly dva na sobě nezávislé závazkové vztahy, a to vztah mezi pronajímatelkami (žalovanými) a nájemkyní (žalobkyní), založený smlouvou o nájmu (§663 a násl. obč. zák.), a vztah mezi nájemkyní (žalobkyní) a podnájemkyní (SYSCAE, s. r. o.), založený smlouvou o podnájmu (§666 obč. zák.). Pro závazkový právní vztah podnájmu je charakteristické, že jeho účastníkem není pronajímatel (nemůže se domáhat zaplacení úplaty za podnájem, po dobu trvání podnájmu se nemůže domáhat vyklizení podnájemce a nemá právo na vydání úplaty od nájemce atd.), nýbrž jen ti, kteří smlouvu o podnájmu uzavřeli. Proto i zánik smlouvy o podnájmu s sebou nese důsledky bezdůvodného obohacení pouze mezi jejími účastnicemi; mezi žalovanými a žalobkyní tak nemohl vzniknout odpovědnostní vztah z bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který dodatečně odpadl - podnájemní smlouva, podle níž bylo plněno, zanikla (§451 odst. 2 obč. zák.). Jestliže podnájemkyně zaplatila nájemkyni za podnájem nemovitosti podle podnájemní smlouvy předem i za dobu připadající na období po zániku podnájmu, nevzniklo tím nájemkyni (žalobkyni) bezdůvodné obohacení na úkor pronajímatelek (žalovaných), ale na úkor podnájemkyně (SYSCAE, s. r. o.). Tím, že si žalobkyně ponechala předem inkasovanou úplatu za podnájem nemovitosti připadající na dobu po skončení podnájmu, nezaložila pro žalované věcnou aktivní legitimaci k vymáhání plnění z takto získaného bezdůvodného obohacení.
Z uvedených závěrů vyplývá, že za situace, kdy žalobkyni nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalovaných, nebylo možno - logicky - uvažovat o tom, zda se „neexistující“ právo promlčelo či nikoli. I tak však obstojí právní závěr odvolacího soudu, že právním úkonem žalovaných směřujícím k započtení pohledávky ve výši 2,242.092,- Kč na žalovanou pohledávku, k zániku těchto pohledávek v rozsahu 2,242.092,- Kč nedošlo. Jak bylo totiž vysvětleno, v případě započítávané pohledávky nejsou žalované věcně aktivně legitimovány; není tudíž splněn jeden ze zákonných předpokladů zániku pohledávek započtením, a to jejich vzájemnost (nejde o dva existující závazky mezi týmiž subjekty, kde věřitel jedné z nich je zároveň dlužníkem druhé z nich a naopak). Právní úkon žalovaných - uplatnění námitky započtení - tudíž nebyl způsobilý vyvolat právní následky v podobě zániku započítávaných pohledávek. Nadbytečným pak bylo zabývat se předloženou otázkou, zda odvolací soud mohl vzhledem k §107 odst. 3 obč. zák. přihlédnout k námitce promlčení a zda námitka promlčení vznesená žalobkyní je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Žalované v souvislosti s nárokem na vydání bezdůvodné obohacení ve výši 2,242.092,- Kč zpochybnily posouzení další jejich pohledávky ve výši 910.000,- Kč odvolacím soudem; učinily tak ovšem pouze poukazem na to, že jejich výhrady k prvně uvedené pohledávce se „skutkově i právně zcela nezaměnitelně“ vztahují k druhé z uvedených pohledávek, a proto na tyto výhrady zcela odkazují. Protože odvolací soud ve vztahu ke každé z uvedených pohledávek zaujal zcela odlišné právní závěry, a žalované své výhrady k právnímu posouzení pohledávky ve výši 910.000,- Kč po obsahové stránce nijak nevylíčily, neměl dovolací soud v tomto rozsahu vytvořen prostor k dovolacímu přezkumu.
Žalované vytýkají odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. účinném od 28. 4. 2005. Mají za to, že při dlouhodobém prodlení s plněním musí výše úroků z prodlení vždy odpovídat aktuální (proměnlivé) výši diskontní sazby ČNB, kterou tvoří složka sankční a inflační, a že dlužníka má zatěžovat pouze složka sankční. S odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora ve věcech Marleasing, Wagner Miret a Von Colon (podle níž pojem prodlení s plněním peněžitého závazku je nutno chápat jako právní vztah, který vzniká každým dnem, kdy není peněžitý závazek splněn, vzniká po určitý po sobě jdoucí počet dní) a na směrnici Rady (ES) č. 2000/35/ES ze dne 29. června 2000, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, dovozují, že sazba úroků z prodlení se řídí s účinností od 28. 4. 2005 nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., i když prodlení nastalo před tímto datem. Dovolací námitka není opodstatněná, neboť odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) otázku aplikace nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. řešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Tímto prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku. Tato právní norma byla změněna s účinností od 28. dubna 2005 nařízením vlády č. 163/2005 Sb.
Podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 27. dubna 2005, výše úroků z prodlení činí ročně dvojnásobek diskontní sazby, stanovené Českou národní bankou a platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu.
Podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. (čl. I) výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.
Podle přechodného ustanovení v čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se výše úroků z prodlení řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění tohoto nařízení, nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne nabytí účinnosti tohoto nařízení. Výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy.
Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. Cpjn 202/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 39/2006, mimo jiné uvedl, že podle Čl. II nařízení vlády č. 163/2005 Sb. se novou právní úpravou výše úroků z prodlení řídí, jen jestliže prodlení s plněním peněžitého dluhu nastalo ode dne 28. 4. 2005, a že výše úroků z prodlení, k němuž došlo do 27. 4. 2005, se řídí dosavadními právními předpisy. Ve způsobu stanovení výše úroků z prodlení nařízením vlády č. 163/2005 Sb. se projevilo promítnutí Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 6. 2000 č. 2000/35/ES, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen „Směrnice č. 2000/35/ES“); přestože tato směrnice požaduje zavedení výše úroků z prodlení ve výši součtu "úrokové sazby rovnocenné úrokové sazbě pro hlavní refinanční operace stanovené centrální bankou" a "nejméně sedmi procentních bodů" s tím, že "sazba platná první den daného pololetí se použije na období následujících šesti měsíců", jen pro oblast obchodních závazkových vztahů ("obchodních transakcí") a pouze pro případ, že výše úroků z prodlení nebude sjednána ve smlouvě, dopadá úprava výše úroků z prodlení provedená nařízením vlády č. 163/2005 Sb. mimo jiné i na občanskoprávní vztahy, v nichž navíc platná právní úprava ani nepřipouští, aby výše úroků z prodlení byla dohodnuta jinak, než stanoví právní předpisy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 33 Odo 1117/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2006). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 3173/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2007, pod číslem 64, vysvětlil, že povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním závazku (srovnej obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 681/2006, 21 Cdo 682/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2007, pod číslem 104, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 1344/2006, a ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4748/2007). Na tyto závěry navázal Nejvyšší soud ve výše zmiňovaném rozsudku ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 940/2009, v němž zdůraznil, že Směrnice č. 2000/35/ES se vztahuje pouze na platby, které jsou úhradou za obchodní transakce ve smyslu jejího článku 2 (srovnej článek 1 směrnice či bod 13 její preambule). Stejně jako v případě platby Garančního fondu obchodníků s cennými papíry z titulu náhrady za nevydaný zákaznický majetek podle §81c zákona o cenných papírech, která byla předmětem uvedeného sporu, ani v právě posuzované věci Nejvyšší soud nemá pochybnost, že platba z titulu finančního vyrovnání sjednaného ve smlouvě o nájmu a správě nemovitosti podle §663 a násl. obč. zák. není obchodní transakcí ve smyslu článků 1 a 2 směrnice (ustanovení článků 1 a 2 směrnice považuje v tomto ohledu za jasné /acte clair/).
Argumentace žalovaných, že žalobou uplatněný nárok na úroky z prodlení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, protože k 1. 11. 1997 jim nebylo známo, zda žalobkyni něco dluží, jaké je vzájemné postavení účastnic a zda a v jakém rozsahu jejich vzájemné pohledávky zaniknou započtením, a že vyhovění takové žalobě „posvěcuje možnost lichvy“, není způsobilá zvrátit správnost přiznání úroků z prodlení v zákonné výši. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2002, vyslovil závěr, podle něhož uplatnění práva na úroky z prodlení není samo o sobě výkonem práva, který je v rozporu s dobrými mravy a to ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Uvedl, že smyslem ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům. Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup soudu podle §3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích, kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv. šikanozní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na postavení některého z nich navenek. Odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí sice výslovně nezabýval otázkou, zda nárok žalobkyně na úroky z prodlení uplatněný ve vztahu k žalovaným lze pokládat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., dovolací soud však dospěl k závěru, že absenci tohoto posouzení není možno odvolacímu soudu úspěšně vytýkat. Ustálená soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, číslo 21, ročník 1998, pod č. 152) totiž dovodila, že právní posouzení věci odvolacím soudem není nesprávné, jestliže tento soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska §3 odst. 1 obč. zák. za situace, kdy účastník netvrdil tomu odpovídající skutečnosti a tyto skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Žalovanými tvrzené skutečnosti neopodstatňují použití korektivu dobrých mravů. V posuzované věci je úrok z prodlení příslušenstvím pohledávky, kterou žalované bezprostředně po skončení nájemního vztahu v roce 1997 co do důvodu i požadované výše uznávaly (zdráhaly se ji však uhradit, dokud žalobkyně nevyklidí nemovitost, přičemž ta odmítla nemovitost vyklidit do doby, než jí žalované uhradí pohledávku), zpochybňovat ji začaly až později; od roku 1999 se vede mezi účastnicemi spor, v němž teprve v roce 2000 žalované uplatnily námitku započtení. Jelikož nároky účastnic řízení nemají synallagmatickou povahu, žalované si musely být vědomy svého závazku vyplývajícího z ujednání v článku VII odst. 2 a 3 smlouvy, k jehož splnění je žalobkyně vyzvala již v roce 1997, a svého případného prodlení. Žalované netvrdily žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že žalobkyně zneužila svého postavení věřitelky. Ani poměry na straně žalobkyně a žalovaných neodůvodňují odepření ochrany výkonu práva žalobkyně na úroky z prodlení.
Protože se žalovaným nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud jejich dovolání zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.; vyjádření ve věci úspěšné žalobkyně k dovolání prostřednictvím advokáta nelze vzhledem k jeho obsahu považovat za účelně vynaložený náklad a vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v této fázi řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. března 2013
JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.
předsedkyně senátu