ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.116.2013.2
sp. zn. 4 Tdo 116/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2013 o dovolání obviněného T. M. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 650/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 92/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 650/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 32 T 92/2012, byl obviněný T. M. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 1 rozsudku) a přečinu nebezpečné vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2 rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
1. dne 21. 3. 2012 v době od 18.00 hod. do 22. 3. 2012 do 7.00 hod. v Č. B., v místě svého trvalého bydliště v ul. J. Š. B., v domě, který obývá se svojí matkou V. M., v prostoru bytu jeho matky po předchozí slovní rozepři začal svoji matku slovně napadat, že je mrcha líná, neschopná, nepořádná, která rozbila celou jejich rodinu, že je kráva, blázen a pomatenec, který musí na psychiatrii, a otec, že je líný příživník, přičemž stále zvyšoval svůj hlas a agresivitu, která gradovala jeho požadavkem, aby mu sdělila přesný způsob, jakým se „zbavil“ nájemníků v domě, když mu poškozená „nesprávně“ odpověděla, začal ji vestoje fyzicky napadat tak, že ji nejprve udeřil opakovaně otevřenou dlaní do různých částí obličeje jako nosu, levého oka, temene a spánku a následně ji udeřil uzavřenou pěstí do levé spodní čelisti, když si poškozená chránila hlavu a obličej zkříženými pažemi, tak ji opakovaně udeřil do paží, předloktí ze spodní i horní strany a dále do celé horní poloviny těla, přičemž ji současně pohybem svého těla donutil couvat v prostoru kuchyně v úzké uličce k lednici, ke které pak stála zády, dále pokračoval ve slovních a fyzických útocích vůči matce, přičemž stál proti ní a ona neměla možnost úniku z tohoto prostoru, následně ji nejméně pětkrát udeřil dřevěným smetáčkem, který ležel u lednice, do oblasti temene hlavy a do paží, poté smetáček vyměnil za knihu formátu A5 a touto matku opětovně nejméně pětkrát udeřil do hlavy, po celou dobu útoku donutil poškozenou stát zády k lednici v uzavřeném prostoru, z něhož ji propustil pouze v době kolem 24.00 hod., kdy mohla odejít na toaletu, po návratu ji opětovně donutil stoupnout si zády k lednici, což poškozená ze strachu o svůj život a zdraví provedla, po celou dobu útoku pokládal své matce otázky, na které požadoval detailní odpovědi, a pokud mu poškozená dle jeho názoru špatně odpověděla, opět ji napadal údery, když svého jednání zanechal až v době kolem 7.00 hod. dne 22. 3. 2012, kdy poškozené dovolil lehnout si do postele v ložnici, avšak neumožnil jí se převléknout ani odejít na toaletu, přistoupil k posteli, kde pokračoval v urážkách a občasných úderech do hlavy poškozené, rovněž naznačoval, že jí plivne do tváře, když kolem 8.00 hod. vstala z postele, přistoupil k ní s požadavkem, že chce peníze na cigarety, které mu poškozená ve strachu, že se celá věc bude opakovat, vydala v částce 100,- Kč, načež z bytu odešel, v důsledku jeho jednání utrpěla poškozená V. M. podkožní krevní výron na pravé tváři, podkožní krevní výron v průběhu těla dolní čelisti vlevo uprostřed, podkožní krevní výrony na hřbetu levé ruky a hřbetní ploše pravého předloktí blíže malíkové hrany, když obvyklá doba léčení se pohybuje do sedmi dnů,
2. dne 17. 3. 2012 v době kolem 20.00 hod. v Č. B., v ulici J. Š. B., před domem zastavil s vozidlem u A. M., kterému z prostoru vozidla sdělil: „Ty zmrde nemanickej, zabiju Tě!“, přičemž výhružku opakoval nejméně pětkrát a dále vystoupil z vozidla ven, přistoupil k A. M., stoupl si k němu čelem a sdělil mu, že mu ve srubu zatopí, což opakoval opět nejméně pětkrát, což v poškozeném vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví a o srubovou stavbu, kterou vlastní.
Za uvedené jednání byl obviněný T. M. odsouzen podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku za užití §40 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §56 odst. 1 písm. c), 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo psychiatrické a protialkoholní ochranné léčení ve formě ústavní.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný T. M. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v blíže nezjištěný den v době od posledního týdne měsíce ledna do prvního týdne měsíce února 2012 v Č. B., v ulici J. Š. B. neoprávněně vnikl do bytu své bývalé manželky D. M., když v bytě byla v té době prováděna rekonstrukce krbu, prošel otevřenými vchodovými dveřmi do předsíně a dále do kuchyně, kde neoprávněně bez vědomí majitelky bytu setrval, když byt opustil až poté, co k tomu byl vyzván, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 32 T 92/2012, podal obviněný T. M. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 650/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný T. M. podle §56 odst. 3 tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek okresního soudu nezměněn.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 650/2012, podal následně obviněný T. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutků. Obviněný nenaplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání, neboť nikoho nenutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, proto nebyla naplněna objektivní stránka tohoto trestného činu. Rovněž vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací skutku podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, tedy jeho spáchání se zbraní. Co se týká přečinu nebezpečného vyhrožování, jednání obviněného nebylo myšleno vážně a slovní hrozby obviněného nebyly způsobilé navodit pocit strachu či reálné obavy z provedení nějakého skutku. Při posuzování jednání obviněného se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu a nebylo dostatečně objasněno, z jakého důvodu dovodily zavinění obviněného.
Dále dovolatel namítl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o uložení psychiatrického a protialkoholního ochranného léčení ve formě ústavní, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, co soud vedlo k závěru, že obviněný páchal trestný čin v souvislosti se zneužíváním návykové látky, navíc se touto otázkou soud nezabýval ani v průběhu hlavního líčení.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze pod tento dovolací důvod obsahově podřadit, nepovažuje je však za důvodné. Pokud se týká znaků základní skutkové podstaty, pak ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný násilnými útoky nutil poškozenou V. M., aby mu odpovídala na jeho otázky, na které požadoval detailní odpovědi, pokud mu poškozená dle jeho názoru špatně odpověděla, opět ji napadal údery. Pokud obviněný násilím nutil poškozenou, aby mu „správně“ odpovídala na jeho dotazy, pak ji nepochybně násilím nutil, aby něco konala. Jestliže pachatel násilím brání jinému v užívání osobní svobody proto, aby jej nutil něco konat, opomenout nebo trpět, nejde o trestný čin omezování osobní svobody, ale o trestný čin vydírání podle §175 trestního zákoníku.
Pokud se týká znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, pak podle ustanovení §118 trestního zákoníku trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Obviněný v průběhu svého útoku poškozenou mj. opakovaně udeřil do temene hlavy a do paží dřevěným smetáčkem a poté knihou. V případě knihy - pokud by nešlo o knihu mimořádně rozměrnou a těžkou - by patrně bylo možno mít určité pochybnosti o tom, zda útok takovýmto předmětem je důraznější nežli např. v průběhu útoku obviněným rovněž použitý úder zaťatou pěstí. Dřevěný smetáček je však předmět způsobilý zdůraznit intenzitu fyzického útoku proti tělesné integritě jiné osoby, a to typicky právě při úderu do hlavy. Skutek v podobě vymezené v tzv. skutkové větě tedy vykazoval všechny znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku.
Jednání obviněného posouzené jako uvedený přečin podle tzv. skutkové věty popsané pod bodem 2. výroku o vině spočívalo v podstatě v tom, že vůči poškozenému A. M., u kterého zastavil s vozidlem na ulici, pronesl nejméně pětkrát opakovanou slovní výhrůžku zabitím a poté rovněž nejméně pětkrát opakovanou pohrůžku zapálením jeho srubové stavby. Ze skutkových zjištění uvedených v odůvodnění soudního rozhodnutí vyplývá, že ze strany obviněného nešlo o jednání ojedinělé. Pronášení důrazných výhrůžek zabitím a zničením majetku vůči poškozenému, vůči kterému obviněný již po delší dobu dával najevo silné osobní nepřátelství, nepochybně mohlo u poškozeného vyvolat důvodnou obavu z realizace těchto výhrůžek. Ze samotného charakteru jednání obviněného současně vyplývá, že šlo o jednání úmyslné, přičemž obviněný musel být s ohledem na obsah pronášených výroků přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním může u poškozeného výše uvedenou obavu vzbudit (§15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku). Jednání obviněného vymezené v tzv. skutkové větě tedy vykazovalo všechny znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku. Současně nebyly dány žádné výjimečné okolnosti, pro které by bylo možno učinit závěr, že i přes naplnění formálních znaků trestného činu není na místě uplatnit trestní represi vzhledem k absenci společenské škodlivosti činu.
Námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu rovněž obsahově odpovídají a je nutno považovat za důvodné. Ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku může soud uložit tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Obligatorní podmínkou pro uložení ochranného léčení je tedy spáchání trestného činu pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; pokud tato podmínka splněna není, ochranné léčení uložit nelze, i když pachatel je osobou na návykové látce, např. na alkoholu, chorobně závislou a uložení protialkoholního léčení by v zájmu jeho resocializace bylo na místě.
Z obsahu tzv. skutkových vět nevyplývá, že by v době, kdy se dopustil jednání popsaného pod body 1. a 2. výroku o vině, byl dovolatel v podnapilém stavu. Takováto okolnost nevyplývá ani z odůvodnění soudních rozhodnutí ani ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které jsou citovány na str. 8-9 rozhodnutí nalézacího soudu a ze kterých soudy při uložení ochranného léčení především vycházely. Nalézací soud v souvislosti s uložením ochranného léčení na str. 12 svého rozhodnutí uvedl, že obviněný „spáchal trestný čin v souvislosti se zneužíváním návykové látky ohledně alkoholu“. Odvolací soud pak v tomto směru pouze obecně odkázal na správnost závěrů soudu nalézacího.
O spáchání trestného činu v souvislosti se zneužíváním návykové látky půjde tehdy, když mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem je příčinný vztah. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin proto, aby si opatřil návykovou látku. O souvislost ve výše uvedeném smyslu půjde i tehdy, jestliže motivace jednání pachatele byla významnou měrou ovlivněna tzv. alkoholickou rozladou, i když v době spáchání činu opilý nebyl. Soudní rozhodnutí neobsahují žádná skutková zjištění, ze kterých by vyplývalo, že dovolatel se souzených trestných činů dopustil v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů.
Nezbývá tedy než konstatovat, než že zákonná podmínka pro uložení ochranného protialkoholního léčení spočívající ve spáchání trestného činu pod vlivem návykové látky, tj. alkoholu, nebo v souvislosti s jejím zneužíváním v předmětné trestní věci splněna nebyla a námitky dovolatele jsou v této části opodstatněné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud ČR podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 3 To 650/2012 a aby uvedenému soudu podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována
Zločinu vydírání se podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní.
Podle skutkového zjištění se obviněný měl trestného činu podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustit tím, že dne 21. 3. 2012 v Č. B., v domě, který obývá se svojí matkou V. M., v prostoru bytu jeho matky po předchozí slovní rozepři začal svoji matku slovně napadat, že je mrcha líná, neschopná, nepořádná, která rozbila celou jejich rodinu, že je kráva, blázen a pomatenec, který musí na psychiatrii, a otec, že je líný příživník, přičemž stále zvyšoval svůj hlas a agresivitu, která gradovala jeho požadavkem, aby mu sdělila přesný způsob, jakým se „zbavil“ nájemníků v domě, když mu poškozená „nesprávně“ odpověděla, začal ji vestoje fyzicky napadat tak, že ji nejprve udeřil opakovaně otevřenou dlaní do různých částí obličeje jako nosu, levého oka, temene a spánku a následně ji udeřil uzavřenou pěstí do levé spodní čelisti, když si poškozená chránila hlavu a obličej zkříženými pažemi, tak ji opakovaně udeřil do paží, předloktí ze spodní i horní strany a dále do celé horní poloviny těla, přičemž ji současně pohybem svého těla donutil couvat v prostoru kuchyně v úzké uličce k lednici, ke které pak stála zády, dále pokračoval ve slovních a fyzických útocích vůči matce, přičemž stál proti ní a ona neměla možnost úniku z tohoto prostoru, následně ji nejméně pětkrát udeřil dřevěným smetáčkem, který ležel u lednice, do oblasti temene hlavy a do paží, poté smetáček vyměnil za knihu formátu A5 a touto matku opětovně nejméně pětkrát udeřil do hlavy, po celou dobu útoku donutil poškozenou stát zády k lednici v uzavřeném prostoru, z něhož ji propustil pouze v době kolem 24.00 hod., kdy mohla odejít na toaletu, po návratu ji opětovně donutil stoupnout si zády k lednici, což poškozená ze strachu o svůj život a zdraví provedla, po celou dobu útoku pokládal své matce otázky, na které požadoval detailní odpovědi, a pokud mu poškozená dle jeho názoru špatně odpověděla, opět ji napadal údery, když svého jednání zanechal až v době kolem 7.00 hod. dne 22. 3. 2012, kdy poškozené dovolil lehnout si do postele v ložnici, avšak neumožnil jí se převléknout ani odejít na toaletu, přistoupil k posteli, kde pokračoval v urážkách a občasných úderech do hlavy poškozené, rovněž naznačoval, že jí plivne do tváře, když kolem 8.00 hod. vstala z postele, přistoupil k ní s požadavkem, že chce peníze na cigarety, které mu poškozená ve strachu, že se celá věc bude opakovat, vydala v částce 100,- Kč, načež z bytu odešel, v důsledku jeho jednání utrpěla poškozená V. M. podkožní krevní výron na pravé tváři, podkožní krevní výron v průběhu těla dolní čelisti vlevo uprostřed, podkožní krevní výrony na hřbetu levé ruky a hřbetní ploše pravého předloktí blíže malíkové hrany.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině tedy vyplývá, že obviněný násilím nutil poškozenou V. M. odpovídat na jeho otázky, na které požadoval detailní odpovědi a požadoval po ní, aby mu sdělila přesný způsob, jakým se „zbavil“ nájemníků v domě, a pokud mu poškozená dle jeho názoru špatně odpověděla, napadal ji údery. Jestliže obviněný násilím nutil poškozenou, aby mu odpovídala „správně“ na jeho otázky, pak ji evidentně nutil, aby něco konala. Co se týká právní kvalifikace skutku podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, podle ustanovení §118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Zbraní se dle citovaného ustanovení rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (střelná, bodná, sečná), ale jakýkoli předmět způsobilý způsobit zranění. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že obviněný poškozenou fyzicky napadl nejdříve dřevěným smetáčkem a poté knihou formátu A5 a to způsobem, že poškozenou opakovaně udeřil do temene hlavy a do paží. Nejvyšší soud České republiky, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, konstatuje, že v případě knihy (pokud by nešlo o knihu mimořádně rozměrnou a těžkou) - by bylo možno mít určité pochybnosti o tom, zda útok takovýmto předmětem je důraznější nežli např. v průběhu útoku obviněným rovněž použitý úder zaťatou pěstí. Dřevěný smetáček je však jednoznačně předmět způsobilý učinit útok proti tělu důraznějším a zdůraznit intenzitu útoku proti tělesné integritě jiné osoby, a to typicky při úderu do hlavy, zvlášť v případě opakovaných úderů. Obviněný T. M. tak tímto jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.
Za neopodstatněnou považuje Nejvyšší soud i námitku obviněného týkající se přečinu nebezpečného vyhrožování, když obviněný uvádí, že slovní hrozby nebyly způsobilé navodit pocit strachu či reálné obavy z provedení nějakého skutku. Jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě pod bodem 2) spočívalo v podstatě v tom, že dne 17. 3. 2012 v době kolem 20.00 hod. zastavil s vozidlem u A. M., kterému z prostoru vozidla sdělil slovní výhružku zabitím, přičemž výhružku opakoval nejméně pětkrát, dále vystoupil z vozidla ven, přistoupil k A. M. a sdělil mu, že mu ve srubu zatopí, což opakoval opět nejméně pětkrát, což v poškozeném vzbudilo důvodnou obavu o život a zdraví a o srubovou stavbu, kterou vlastní. Z provedeného dokazování vyplynulo, že nešlo o ojedinělé jednání, obviněný se tohoto jednání dopustil již v minulosti a jednání obviněného spočívající ve slovních atacích vůči poškozenému, který v současné době žije s bývalou manželkou obviněného, se od začátku roku 2012 stupňovalo. S ohledem na rozsah a stupňující se intenzitu výhrůžek zabitím a zničením srubu poškozeného a osobnostní vlastnosti obviněného, který již v minulosti opakovaně vyhrožoval poškozenému, zcela jistě tyto výhružky mohly u poškozeného vzbudit důvodnou obavu z realizace těchto výhrůžek. Nejvyšší soud České republiky se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu ohledně formy zavinění, když uvedl, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), neboť obviněný musel být vzhledem k obsahu pronášených výroků minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může u poškozeného výše uvedenou obavu vzbudit. Nejvyšší soud konstatuje, že soudy dříve ve věci činné nepochybily, pokud skutek popsaný v bodě 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu právně posoudily jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce obviněného, že jeho jednání (pod bodem 2.) nedosahuje takové škodlivosti, aby se jednalo o trestný čin, lze uvést následující. Nejvyšší soud připomíná, že podle nového trestního zákoníku, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2010 a podle něhož byly posuzovány činy obviněného, je trestným činem obecně protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Společenská škodlivost ovšem není zákonným znakem trestného činu, protože má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). V případě obviněného T. M. však nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu; ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaného činu.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle citovaného ustanovení je dovolacím důvodem nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného opatření. Zákon vymezuje podmínky pro uložení ochranných opatření v §99 tr. zákoníku.
V souladu s ustanovením §99 odst. 2 písm. tr. zákoníku může soud uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže
a) pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo
b) pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.
Dovolatel uplatnil v tomto smyslu právně relevantní námitku, že nebyly naplněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku, přičemž zpochybnil závěr o páchání trestného činu v souvislosti se zneužíváním návykové látky, alkoholu.
Při rozhodování o uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je soud povinen posuzovat splnění zákonných podmínek uvedených v tomto ustanovení trestního zákoníku, přičemž obligatorní podmínkou pro uložení ochranného léčení je spáchání trestného činu pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním. Pokud tato podmínka splněna není, ochranné léčení uložit nelze, přestože pachatel je osobou na návykové látce závislou.
Závěry soudů nižších stupňů vyjádřené ve skutkových větách a v odůvodněních obou soudních rozhodnutí však neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, že byla splněna podmínka spáchání trestného činu pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, když tato okolnost nevyplývá ani ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ze kterého soudy při uložení ochranného léčení vycházely. Soudy nižších stupňů důsledně nezkoumaly, zda v době, kdy se dopustil jednání popsaného pod body 1. a 2. výroku o vině, byl obviněný v podnapilém stavu, tato skutečnost z obsahu skutkových vět rozsudku soudu prvního stupně ani obsahu odůvodnění nijak nevyplývá.
O spáchání trestného činu v souvislosti se zneužíváním návykové látky jde tehdy, když mezi zneužíváním návykové látky a spáchaným trestným činem je příčinný vztah. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin proto, aby si opatřil návykovou látku nebo tehdy, jestliže motivace jednání pachatele byla významnou měrou ovlivněna tzv. alkoholickou rozladou-dysthymií, která je příznakem pokročilého alkoholismu, i když v době spáchání činu opilý nebyl. Rozhodnutí soudů nižších stupňů opět neobsahují žádná skutková zjištění, ze kterých by bylo možno dovodit, že obviněný se trestných činů dopustil v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů. Ze závěrů citovaného znaleckého posudku pak vyplývá závislost obviněného na alkoholu, nikoli však, že by se obviněný některého ze skutků dopustil ve stavu tzv. alkoholické rozlady. V tomto smyslu spatřuje Nejvyšší soud dovolání obviněného T. M. důvodným.
Po zjištění, že dovolání obviněného T. M. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 3 To 650/2012 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud České republiky přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se zaměří na zjištění týkající se skutečnosti, zda obviněný spáchal trestný čin pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, se zřetelem na případné uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 tr. zákoníku.
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal