ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1219.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1219/2013-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2013 o dovolání obviněného B. Č. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 71/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného B. Č. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný B. Č. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 11. 7. 2012 sp. zn. 4 T 71/2010 uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) zák. č. 140/1961 Sb., účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.) (skutky ad bod 1 a 6), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (skutky ad bod 1, 4 a 5), pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1, §221 odst. 1 tr. zák. (skutky ad bod 1 a 6), trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dílem dokonaným (skutek ad bod 5), dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (skutek ad bod 4), trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (skutek ad bod 4), trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (skutek ad bod 2), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (skutky ad bod 3 a 7) a trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (skutek ad bod 5). Za uvedenou trestnou činnost mu byl podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozené L. B., ve výši 835.350,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek napadli obviněný a státní zástupce odvoláním. O nich rozhodl Krajský soud v Ústí na Labem rozsudkem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012 tak, že napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. b), d) a e) tr. ř. zrušil ve výroku o vině pod body 1, 4, 5 a 6 a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 tr. zák. (správně má být uvedeno podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.) a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. (skutek ad 1), trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. a trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. (skutek ad 2, v předcházejícím rozsudku ad bod 4), trestnými činy ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (skutek ad 3, v předcházejícím rozsudku ad bod 5) a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (skutek ad 4, v předcházejícím rozsudku ad bod 6). Za tyto trestné činy a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, mu byl podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř.
První z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v tom, že proti němu bylo v rozporu s ustanovením §11 tr. ř. vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo nepřípustné z důvodu promlčení trestního stíhání pro shora uvedené trestné činy popsané pod body 2 a 3 výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného dán, jelikož soud se při naplnění trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (viz skutek ad bod 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) spokojil jen s jednostranným tvrzením poškozené, které není podpořeno žádnými dalšími byť nepřímými důkazy. Jednání obviněného navíc nelze pod skutkovou podstatu tohoto trestného činu subsumovat, neboť nebylo prokázáno předání finanční hotovosti, ani její výše. Dovolatel dále bez dalšího citoval pasáž nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04, který se zabývá principem ultima ratio a zásadou subsidiarity trestní represe.
Obdobné námitky posléze uplatnil i ve vztahu k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (viz skutky ad bod 3 a 7 výroku o vině rozsudku nalézacího soudu), když podle něj nebylo náležitě prokázáno, že by se zmocnil předmětných věcí a peněz, a soud se spokojil výlučně jen s výpovědí poškozené nepodložené dalšími důkazy. Zároveň nebyl naplněn znak přisvojení či zmocnění se cizí věci, ani subjektivní stránka trestného činu v podobě úmyslu. Soud rozhodl v rozporu se zásadou in dubio pro reo a dovolatel opět učinil odkaz na shora uvedený nález Ústavního soudu. Odvolací soud pak podle obviněného nedůvodně odkázal bez dalšího na skutkové závěry soudu nalézacího a odůvodnění jeho rozsudku, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. V této souvislosti dovolatel rozsáhle citoval nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 219/03 zabývající se požadavky kladenými na řádné odůvodnění rozsudku a usnesení i ve vztahu k vypořádání se s obhajobou a povinností soudu v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jakými právními úvahami se řídil při posuzování prokázaných skutečností podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. Odvolací soud podle obviněného obhajobou uplatňované argumenty pouze přepsal, aniž by je jakkoli zhodnotil či se s nimi vypořádal (viz promlčení některých trestných činů, absence spolupráce poškozených se znalci, nesplnění předpokladů společného soužití u poškozené K. atd.).
Podkladem pro rozhodnutí o vině k výroku pod bodem 1 rozsudku odvolacího soudu byla podle dovolatele jen tvrzení poškozené a dále znalecký posudek soudní znalkyně MUDr. Wölfelové, k níž se poškozená nedostavila a svou neúčast nikterak neomluvila. Odvolací soud taktéž nesprávně nevyhověl obhajobou navrženému důkazu výslechem dcery obviněného M. S., ačkoliv tato sdílela společnou domácnost obviněného a poškozené v rozhodné době, a ani se s tímto důkazem nijak nevypořádal v odůvodnění svého rozsudku, což je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02 týkajícím se tzv. opomenutých důkazů. Obviněný dále bez uvedení konkrétních dovolacích námitek citoval z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 449/03.
Odvolací soud též uznal dovolatele vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě za skutek časově vymezený datem od 1. 6. 2004, ačkoliv sama poškozená K. uvedla, že začala u obviněného přespávat nejdříve po jejich seznámení, tj. v září 2004. Navíc nebyl podle dovolatele naplněn zákonný znak společně obývaného domu ani bytu, neboť poškozená i nadále bydlela na adrese H., s obviněným se jen navštěvovali a každý měl klíče pouze od svého bytu. Poškozená sice u obviněného přespávala, ale ráno odešla do práce. Necítila se omezována a měla naprostou volnost pohybu, s čímž se k námitce obviněného odvolací soud nevypořádal. Dovolatel se domnívá, že nedošlo ani k naplnění znaku týrání, a to po delší dobu ve smyslu §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Týrání je podle stávající praxe soudů vykládáno jako zlé nakládaní s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti či bezohlednosti a též určitou trvalostí, jenž tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (viz např. rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr. a stanoviska publikovaná pod č. 3/83 a 11/84 Sb. rozh. tr.). Poškozená K. přiznala, že trestnou činnost nenahlásila a že ani nečinila v tomto směru žádné kroky ke své obraně, protože chování obviněného nepovažovala za trestné. Lze si pak těžko v souvislosti s touto okolností představit, že by takové jednání poškozená vnímala jako těžké příkoří páchané na její osobě. Poškozená rovněž vypověděla, že se v jejím případě mělo jednat o dva ataky fyzického rázu, nikoliv však o soustavnou činnost v podobě týrání. Určité výkyvy možná podřaditelné pod pojem týrání poškozená sama zařadila až na samotný konec vztahu s obviněným, kdy poškozená poměr s obviněným ukončila. U jednání obviněného popsaném v dílčím skutku ad bod 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu by proto byla podle dovolatele přiléhavější právní kvalifikace tohoto skutku jako trestného činu omezování osobní svobody a nikoliv týrání osoby žijící ve společném bytě nebo domě ve smyslu §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
V závěrečné části dovolání, označené jako IV. Institut dovolání v aktuální judikatuře Ústavního soudu , obviněný povšechně citoval nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 669/05 a IV. 216/04 stran restriktivnosti výkladu dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku Nejvyššímu soudu navrhl, aby rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012 zrušil a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že podstatu dovolatelovy argumentace tvoří do značné míry námitky opakované z jeho řádného opravného prostředku. Soud druhého stupně se výhradami uplatněnými v odvolání obviněného z větší části náležitě zabýval a odpověděl na ně způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti. Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že dovolání založená na totožné argumentaci marně uplatňované obviněným již v odvolání bývají zpravidla odmítána jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., proběhlo-li řízení u odvolacího soudu zákonným způsobem.
Státní zástupce připustil, že odvolací soud se ve své argumentaci opomněl vyjádřit k uplatněné námitce obviněného o promlčení, přičemž touto otázkou se ve svém rozsudku nezabýval ani soud prvního stupně, přestože k části trestného jednání obviněného mělo dojít před poměrně značně dlouhou dobou. Žádný z předmětných skutků co do podmínek promlčení nespadal podle státního zástupce do režimu ustanovení §67a tr. zák. Časově byl první skutek (bod 3 výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu), který byl posouzen jako trestné činy s nejpřísnější trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody, dokonán nejpozději začátkem prosince 2001. S ohledem na ustanovení §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. činila promlčecí doba pět let, takže trestní stíhání pro tento skutek by se teoreticky promlčelo uplynutím prosince 2006. Avšak tento skutek spadal do časového období, v němž obviněný páchal skutek popsaný v bodě 2 výroku o vině z rozsudku krajského soudu, jenž byl ukončen až koncem roku 2002, přičemž také tento skutek byl posouzen jako trestné činy s nejpřísnější trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody. Protože tento časově druhý skutek byl páchán mj. i v průběhu promlčecí doby prvně uvedeného skutku (bod 3), uplatnilo se na danou situaci ustanovení §67 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. zák., a v tomto smyslu proto podle státního zástupce začala počátkem roku 2003 běžet nová pětiletá promlčecí doba pro oba tyto skutky. V jejím průběhu – v období nejméně od 1. 6. 2004 do roku 2007 se však obviněný dopustil skutku popsaného v bodě 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jenž byl rovněž právně kvalifikován jako delikt ohrožený trestní sazbou od dvou do osmi let odnětí svobody. Tak došlo znovu k přerušení běhu promlčecí doby pro oba prvně uvedené skutky a od roku 2007 běžela nová pětiletá promlčecí doba pro všechny tři skutky. Ta by skončila nejdříve koncem roku 2011, avšak vůči obviněnému bylo zahájeno trestní stíhání pro všechny delikty zahrnuté v meritorním rozhodnutí v této věci v březnu, resp. dubnu a září roku 2009, čili dlouho před uplynutím promlčecí doby. Námitka promlčení uplatněná obviněným je tudíž nedůvodná a nemůže naplnit důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Vzhledem ke způsobu, jímž byla tato námitka v dovolání provázána s námitkami proti právnímu posouzení skutků, státní zástupce konstatoval, že otázku promlčení trestního stíhání může soud hodnotit pouze v závislosti na těch skutkových a právních závěrech, které sám učinil a jimiž je vázán. Proto poukaz obviněného na údajně protiprávní vedení trestního stíhání pro část skutků kvůli promlčení – s akcentováním skutkových okolností hodnocených odlišně od soudu – nemůže být brán v potaz a argumentace nesprávným právním posouzením skutku je v této souvislosti de facto bez významu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý obviněným podle státního zástupce předpokládá uplatnění výhrad vůči aplikaci norem hmotného práva na soudem zjištěný skutkový stav. Dovolatel však své výhrady v tomto směru nevztahuje ke skutkům pod body 2 a 3 výroku rozsudku soudu druhého stupně, jímž v tomto ohledu není ničeho konkrétního vytýkáno. Základ námitek obviněného však spočívá především ve zpochybňování průběhu důkazního řízení a v odlišném hodnocení provedených důkazů oproti způsobu, jímž důkazy posuzovaly oba soudy nižších stupňů (viz argumentace dovolatele o chybějících podkladech pro závěr o naplnění skutkové podstaty zpronevěry či krádeže, že výrok o vině v bodě 1 soudu druhého stupně je postaven pouze na znaleckém posudku, přičemž nebyla vyslechnuta dcera obviněného, která byla důležitým svědkem tohoto skutku, případně ohledně bodu 4 výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatel namítá, že poškozená nežila s obviněným v jednom bytě, jen tam přespávala, a vyslovuje pochybnosti o tom, zda jeho jednání vůči poškozené lze považovat za týrání). Takové výhrady však – s výjimkou té poslední – nepřekračují rámec polemiky se způsobem, jímž soudy provedly dokazování a hodnotily provedené důkazy, takže z hlediska podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou bezvýznamné a nenaplňují ani jiný ze zákonem definovaných dovolacích důvodů. Dovolatel tímto způsobem vlastně pouze definuje alternativní skutkové okolnosti odchylné od skutkového stavu zjištěného soudem, a z nich pak vyvozuje svou argumentaci týkající se nesprávných právních závěrů soudu či možností odlišného právního posouzení skutků.
Pochybnosti vyslovené obviněným o tom, zda jeho jednání popsané v bodě 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu je možné podřadit pod zákonný pojem „týrání“, postačuje konfrontovat s obsahem skutkové věty dotyčného výroku, aby bylo zřejmé, že jednání obviněného i v tomto případě nepochybně mělo charakter týrání v tom smyslu, jak je běžně tento termín chápán v současné soudní praxi, a to i ohledně jeho chování v jeho vztazích se zbývajícími postiženými ženami. Vyslovuje-li se obviněný v závěru mimořádného opravného prostředku k některým teoretickým otázkám týkajícím se institutu dovolání jako takového, včetně námitek proti restriktivnímu chápání dovolacích důvodů Nejvyšším soudem, je třeba takové úvahy označit za nadbytečné a bez významu pro věcné posouzení důvodnosti podaného dovolání.
Státní zástupce pak konstatoval, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání, a že dovolání obviněného B. Č. nelze přisvědčit. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž část vznesených námitek neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, jak jsou vymezeny v §265b tr. ř. Zároveň navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněného B. Č. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2013 sp. zn. 4 To 456/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán za předpokladu, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Podle §67 odst. 1 tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí podle písmena a) tohoto ustanovení dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů; podle písmene b) dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let; podle písmene c) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta; podle písmene d) tři léta u ostatních trestných činů.
Podle §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. se promlčení trestního stíhání přerušuje, spáchá-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který tento zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.
Podle §67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a předmětného trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněného je částečně důvodná.
V projednávané věci, v níž byla trestná činnost obviněného ad skutek 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu posouzena jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., spáchaný po narození dcery M. poškozené M. S. dne 11. 7. 1998 v šestinedělí, u něhož činí promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. pět let, by tento čin byl promlčen nejdříve v polovině července 2003. Avšak k promlčení trestního stíhání pro tento čin nedošlo, neboť bylo v souladu s ustanovením §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. přerušeno, jelikož jednáním popsaným ve skutku ad bod 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byl obviněným spáchán trestný čin nový, u něhož je stanoven stejný trest. Jednalo se o trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., dokonaný dne 30. 8. 2000 , se sazbou odnětí svobody na dva až osm let. Ohledně trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. by tak nově zahájená promlčecí doba skončila nejdříve dne 30. 8. 2005, k čemuž ale rovněž nedošlo, jelikož od dne 1. 6. 2004 se obviněný začal dopouštět trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ( skutek ad bod 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), kde sazba odnětí svobody je též od dvou do osmi let, čili stejná a tento trestný čin páchal až do roku 2007. V důsledku toho pak byla promlčecí doba trestného činu znásilnění opět přerušena a její běh byl znovu započat až v momentu dokonání trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, tedy v roce 2007.
Již výše zmíněný trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ( skutek ad bod 3 výroku rozsudku odvolacího soudu ) by pak s ohledem na dobu svého spáchání byl v souladu s ustanovením §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. promlčen uplynutím dne 30. 8. 2005. K jeho promlčení, jakož ani k promlčení trestního stíhání dalšího trestného činu - týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ( rovněž skutek ad bod 3 rozsudku odvolacího soudu ), páchaného od ledna 2000 do prosince 2000 spadajícího do režimu podle §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. (pětiletá promlčecí doba), taktéž nedošlo, a to z důvodu uvedeného v ustanovení §67 odst. 3 písm. b) tr. zák. Promlčení těchto trestných činů totiž bylo taktéž přerušeno spácháním trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., páchaného v období nejméně od 1. 6. 2004 do roku 2007 , u nějž byl obviněný ohrožen trestní sazbou v rozmezí od dvou do osmi let ( skutek ad bod 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu ) . Promlčecí doba u obou výše zmíněných trestných činů tak nově začala běžet až od roku 2007, čili promlčení u nich nepřicházelo v úvahu.
Jiná je ale situace pokud jde o zbývající trestné činy obsažené ve skutku v bodě 2 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu , jimiž byly trestné činy omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., páchané v době od roku 1997 do konce roku 2000, a o trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. ve skutku v bodě 3 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu , páchaný v době od ledna 2000 do prosince 2000. U těchto vzhledem k trestním sazbám odnětí svobody činí promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. d) tr. zák. shodně tři léta, takže k jejich promlčení došlo nejpozději koncem roku 2003, jelikož běh promlčecích lhůt v mezidobí nebyl žádnou právní skutečností přerušen ani zde nebyla přítomna doba, která by se do promlčecí doby nezapočítávala (viz §67 odst. 2, 3 tr. zák.).
Protože proti obviněnému bylo pro výše uvedené dva trestné činy omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a trestný činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. vedeno trestní stíhání, a byl za ně v konečném výsledku pravomocně odsouzen, tak je třeba konstatovat, že v tomto ohledu nebylo orgány přípravného řízení ani soudy respektováno ustanovení §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož již v době zahájení trestního stíhání byly tyto trestné činy promlčeny. Tudíž se ani neměly stát součástí dovoláním napadeného odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu.
Pokud pak dovolatel uplatnil s odkazem na tentýž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. též námitky vztahující se k trestným činům ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. v tom smyslu, že v době běhu promlčecích lhůt u těchto činů sice byl spáchán nový trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (skutek ad bod 4 výroku o vině rozsudku odvolacího soudu), který by mohl představovat skutečnost, pro kterou by se běh promlčecí doby přerušil podle §67 odst. 3 tr. zák., ale byl nesprávně právně posouzen v rozsahu blíže specifikovaném obviněným v argumentaci k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak takto formulovanou námitku, stejně jako výtky o neprokázání úmyslu u trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., nelze s úspěchem uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť nejsou s to jej naplnit.
Nejvyšší soud se pak následně zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z obsahu dovolacích námitek subsumovaných pod tento dovolací důvod plyne, že obviněný jimi z převážné části zpochybňuje zjištěný skutkový stav, když tvrdí, že soudy v rozporu se zásadou in dubio pro reo dostatečně neprokázaly naplnění znaků skutkových podstat trestných činů zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (skutek ad bod 1 z rozsudku odvolacího soudu), když jednostranně vycházely z jednotlivých výpovědí poškozených, které nebyly doplněny dalšími důkazy. Tato argumentace tedy směřuje výlučně do úplnosti zjištění skutkového stavu a provedeného dokazování, což s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není akceptovatelné.
Nicméně je třeba přisvědčit argumentu obviněného, že se ani jeden ze soudů nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal s neprovedením důkazu výslechem dcery obviněného navrhovaného obhajobou ve vztahu ke skutku popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního i druhého stupně pod bodem 1, týkající se poškozené L. B. Z obsahu spisu je však patrno, že nalézací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutkovými zjištěními důležitými pro rozhodnutí o tomto skutku, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, ačkoli rozhodnutí soudu prvního stupně posléze částečně zrušil. Nalézací soud učinil tyto své skutkové závěry zejména s ohledem na výpovědi poškozené L. B., rovněž výpovědi svědků L. R., M. P., M. R. a otce poškozené J. B., dále znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvl. spec. psychologie klinická vypracovaného PhDr. Ilonou Wölfelovou ve vztahu ke všem třem poškozeným B., S. a K. Odvolací soud poté v odůvodnění svého rozsudku napadeného dovoláním na jeho straně 16 konstatoval, že bylo v nalézacím řízení opatřeno dostatek přesvědčivých důkazů, které tvoří ucelený řetězec a obviněného z trestné činnosti usvědčují, čímž nepřímo zdůvodnil nevyhovění návrhu obviněného na výslech jeho dcery, neboť jej jednoznačně považoval za nadbytečný. Uvedený nedostatek odůvodnění obou odsuzujících rozsudků proto nepředstavuje takové pochybení soudu prvního i druhého stupně, které by mohlo vést ke zrušení napadeného rozsudku, popřípadě i rozsudku nalézacího soudu.
K další dovolací argumentaci obviněného, kterou podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést následující.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí pachatel, který týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společně obývaném bytě nebo domě, a pokračuje v páchání tohoto činu po delší dobu. Objektem tohoto trestného činu je ochrana osob před tzv. domácím násilím, které však zákon nedefinuje. V obecné rovině se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky, blízkými osobami či jedinci v obdobném vztahu, jež je determinováno specifičností takového vztahu, kdy mezi násilnou osobou a její obětí mohou existovat vazby citové, finanční, dále plynoucí ze sdílení společného obydlí či výchovy potomků, kdy pachatel často zneužívá tento soukromý prostor skrytý před zraky ostatních osob. Oběť domácího násilí tudíž vnímá ataky násilné osoby odlišně, než kdyby násilnou osobou byla osoba cizí. Za další typický znak domácího násilí lze považovat nerovnoměrný vztah mezi pachatelem a obětí, opakovanost a dlouhodobost trvání násilí a zpravidla jeho eskalace.
Týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společně obývaném bytě nebo domě vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (srov. č 20/2006 Sb. rozh. tr.). Při pokračování v páchání takového činu po delší dobu se musí jednat o časový úsek řádově v měsících, kdy platí, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat. Z hlediska zavinění je třeba úmyslu.
Pro závěr, že poškozená osoba je osobou žijící ve společném obydlí ve smyslu §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku (což lze vztáhnout i na znak společně obývaného bytu nebo domu ve smyslu §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.) s pachatelem, je rozhodující faktický stav společného bydlení pachatele a poškozené osoby. Není proto významné, zda a jaký právní vztah k domu či bytu (popř. k jinému prostoru k bydlení), který společně obývají, taková osoba má. Osobou žijící ve společně obývaném bytě nebo domě může být nejen osoba, která zde žije z titulu vlastnictví či spoluvlastnictví nemovitosti, nájemního nebo podnájemního vztahu, ale i jen z důvodu společného bydlení na základě rodinných a jiných vztahů. Takovou osobou může být např. družka pachatele, která s ním v domě, který vlastnil, bydlela s jeho byť jen konkludentním souhlasem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 7 Tdo 1072/2012).
Nalézací soud v tomto směru přiléhavě konstatoval, že obviněný si zcela záměrně typologicky vybíral partnerky submisivního typu, které by mu zajistily živobytí a osobní příjem, pakliže sám cíleně nepracoval a čerpal peníze též od své matky. Jednání obviněného, kterého se dopustil vůči poškozené I. K., spočívalo v intenzivním psychickém násilí v podobě soustavného ponižování v oblasti vzhledu a důstojnosti, bránění ve styku s rodinnými příslušníky mužského pohlaví, neustálé kontroly jejího pohybu i pomocí telefonu, kdy se mu musela hlásit, kde a s kým je, podezřívání z nevěry, a neustálém vyvolávání hádek spojené s nadáváním. Takové soustavné psychické útrapy poškozené trvající navíc po dobu více jako dvou let, tedy výrazně déle, než je vyžadováno pro kvalifikaci skutku páchaného po delší dobu ve smyslu §215a odst. 2 písm. b) tr. zák., často oběť domácího násilí pociťuje mnohem intenzivněji než samotné fyzické násilí, které u této poškozené zahrnuje dva fyzické útoky obviněného v podobě opakovaných úderů pěstí zezadu do hlavy poškozené. Ve svém souhrnu proto jednání obviněného vykazuje vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti, které poškozená I. K. vnímala jako těžké příkoří, a odvolací soud jej správně kvalifikoval jako týrání podle §215a odst. 1 tr. zák. Ačkoli poškozená ihned nepodala trestní oznámení na obviněného či nevyhledala lékařské ošetření, nelze v žádném případě tyto okolnosti přičítat ve prospěch obviněného, neboť jak sama poškozená vypověděla, konala tak proto, že se styděla a policejnímu orgánu se přihlásila až na základě televizní reportáže o obviněném, aby zabránila jeho další trestné činnosti vůči jiným ženám.
Z odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním je taktéž patrné, že se již soud druhého stupně správně vypořádal i s námitkou obviněného, že nežili s poškozenou K. ve společně obývaném bytě, když na straně 19 a 20 svého rozhodnutí shrnul, že pro závěr o naplnění tohoto znaku ve smyslu §215a odst. 1 tr. zák. rozhoduje faktický stav společného soužití a bydlení obviněného a poškozené v jednom bytě bez ohledu na to, jaký kdo z nich měl právní vztah k tomuto bytu. Poškozená v bytě u obviněného bydlela s jeho konkludentním souhlasem a rozhodně ne proti jeho vůli, sama finančně zajišťovala chod domácnosti, nakupovala potraviny, platila nájem, neboť v rozhodné době byl obviněný bez finančních prostředků. Důchod získaný každý měsíc bezprostředně po jeho vyzvednutí jeho matkou z pošty utratil pro svou potřebu.
K tomu je navíc třeba uvést, že na správné právní kvalifikaci tohoto zákonného znaku učiněné odvolacím soudem nic nemění ani to, že poškozená I. K. částečně pobývala i v rodinném domě na adrese H., K., kde má hlášeno trvalé bydliště a kde zároveň bydleli její rodiče a její dcera, neboť byla povinna starat se o její výchovu a výživu. Pokud poškozená nedisponovala klíči od bytu obviněného, nepodporuje tato skutečnost tvrzení obviněného, že spolu nežili ve společně obývaném bytě, naopak se z jeho strany jednalo o jednu z mnoha promyšlených forem psychického útlaku partnerek, neboť tím zvyšoval jejich závislost na své osobě z důvodu omezení jejich samostatného pohybu, tj. vstupu a odchodu z jeho bytu [viz výpovědi poškozených v hlavním líčení: M. S. uvedla, že klíče od jeho bytu nikdy neměla a matka obviněného na ni dohlížela (č. l. 275), a poškozená L. B. vypověděla, že klíče od bytu měl obviněný a jeho matka, čímž omezoval její svobodu pohybu, když mimo jiné nesměla sama ven z bytu, a později vzal obviněný klíče i své matce (viz č. l. 263)].
Námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou proto zjevně neopodstatněné, když obviněný neuplatnil jedinou důvodnou námitku ani v závěrečné části svého dovolání, kde jen bez konkrétních argumentů vztahujících se k nesprávnému právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení citoval z předmětných rozhodnutí Ústavního soudu.
Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že za opodstatněné bylo dovolání obviněného označeno pouze ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a to jen ve výše zmíněném rozsahu. Současně dovolací soud ale musel zvážit, zda odstranění uvedeného pochybení, jehož se dopustil soud druhého stupně, prostřednictvím dovolání, by mohlo významně ovlivnit postavení obviněného v situaci, kdy předmětným rozhodnutím odvolacího soudu byl zároveň uznán vinným výrazně závažnějšími trestnými činy podle §215 odst. 1, 2 písm. b), podle §215a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (2 krát) či podle §222 odst. 1 tr. zák. a trest mu byl ukládán podle §215 odst. 2 tr. zák. jako úhrnný za použití §35 odst. 1 tr. zák., tedy v sazbě od dvou do osmi let, přičemž jeho konečná výměra činí čtyři roky a šest měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Nejvyšší soud je toho názoru, že počet a závažnost těchto trestných činů se rozhodujícím způsobem podílely na výsledném trestním postihu obviněného. Čili i v případě, pokud by nedošlo ke kvalifikování skutků spáchaných obviněným podle skutkových podstat trestných činů, které již byly promlčeny, tak na jeho potrestání co do druhu, výše a způsobu výkonu uloženého trestu by to nemohlo mít zásadní vliv.
Nejvyšší soud proto na základě výše uvedeného závěru odmítl dovolání obviněného B. Č. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena (promlčení trestního stíhání), není po právní stránce zásadního významu, jelikož byla v minulosti již vícekrát judikována. Toto rozhodnutí pak bylo učiněno v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c