ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1310.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1310/2013-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2013 o dovolání, které podal obviněný K. R. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 1 To 43/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 1/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného K. R. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 5. 2013 sp. zn. 34 T 1/2013 uznal obviněného K. R. vinným zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že v O. – R. na ulici K. v domě, který obýval společně se svou matkou poškozenou V. R., v době od června 2009 do 15. 9. 2012 poškozenou opakovaně v nepravidelných intervalech, které se však stále zkracovaly napadal a to nejprve slovně vulgárními nadávkami, např. slovy „kurvo“, „pičo“, „kundo vyjebaná“, k nimž se posléze přidalo i fyzické napadání poškozené, kdy obžalovaný poškozenou několikrát zfackoval v obličeji a nejméně třikrát ji rukama škrtil na krku, poškozené dělal naschvály, opakovaně jí vypínal elektřinu, sundával anténu ze střechy domu a tím jí zabraňoval ve sledování televize, rozbíjel v domácnosti její věci, konkrétně při hádce v roce 2009 rozbil rádio, v sekretáři rozbil sklo, rozbil skleněné výplně dveří a mobilní telefon, čímž způsobil škodu poškozením celkem ve výši 1.560,- Kč, po poškozené vulgárními nadávkami a opakovaným vyhrožováním žádal, aby mu dala peníze, kdy výhružky spočívaly zejména v tom, že pokud mu nedá peníze a nevyplatí mu jeho domnělý dědický podíl na domě, tak dům zničí, pustí v něm plyn a nechá dům vybuchnout a takového jednání vůči poškozené se dopouštěl zpočátku s četností jednou měsíčně a ke konci výše uvedeného období asi dvakrát týdně a uvedeného jednání se dopouštěl zejména, když byl pod vlivem alkoholu,
dále při jednom incidentu v srpnu 2012 s poškozenou při hádce cloumal oběma rukama tak, že poškozená ze strachu vyskočila z okna svého pokoje, v srpnu 2012 ji též fyzicky napadl a způsobil jí modřinu na levé tváři, hrudi a na rameni a dne 15. 9. 2012 kolem půl jedné ráno jí opilý bouchal na dveře pokoje, požadoval po ní částku 50.000,- Kč, vulgárně jí nadával, hodil do sekretáře dva hrnky a rozbil skleničky, oběma rukama ji chytil za tváře, bolestivě zmáčkl líce a plival jí do obličeje,
přičemž výše popsaným jednáním obžalovaného došlo u poškozené V. R., v době od roku 2009 nejméně do doby 7. 12. 2012 ke vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy.
Za to byl obviněnému podle §175 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 1 To 43/2013, když podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované usnesení odvolacího soudu následně obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvod vymezený podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen ve výroku o vině.
Uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl, aby poškozená R. něco konala, opomenula, či trpěla.
Od počátku dokazování jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení krajského soudu obviněný popírá, že by se choval ke své matce V. R. způsobem, který by mohl být posuzován podle trestního zákoníku. Soužití v rodinném domku na ul. K. bylo složité, a to z důvodu chování matky, poškozené R. Docházelo k vzájemným hádkám, které mohli slyšet i sousedé. Matka obviněného je osobou dominantní, které se musel podřizovat, kontrolovala mu poštu a vždy muselo být po jejím. Matka ve zvýšené míře konzumovala alkohol a zneužívala léky. Soužití s ní se zhoršilo poté, kdy se z rodinného domku odstěhovala bývalá manželka obviněného L. R. s dětmi. Matka obviněného chtěla rodinný dům převést, či prodat a obviněného z domu vystěhovat. Proto docházelo mezi nimi k hádkám. Tyto skutečnosti byly prokázány svědeckou výpovědí svědkyně B., což krajský soud nevzal v úvahu a nijak se s touto částí výpovědi ve svém odůvodnění rozsudku nevypořádal. Svědkyně vypověděla, že i poškozená na obviněného řvala, poškozená byla opilá, což trvalo 3 – 4 dny. Dovolatel má za to, že v případě, že by poškozenou nějakým způsobem nutil k jednání, které by se jí nelíbilo, chovala by se jinak. V žádném případě jeho chování nemohlo zapříčinit u poškozené vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy, kvalifikované jako těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Má za to, že s ohledem na tyto skutečnosti nelze u něj dovodit úmysl, byť nepřímý, dopustit se jakéhokoliv trestného činu.
Je toho názoru, že Krajský soud v Ostravě i Vrchní soud v Olomouci posoudily jeho jednání nesprávně a učinily nesprávný závěr o vině, když dovodily, že naplnil všechny zákonné znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 1 To 43/2013 a rozhodl tak, že přikazuje tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že z obsahu dovolání je patrno, že dovolatel nesouhlasí jen se skutkovými zjištěními, která učinily jak nalézací, tak i odvolací soud. Text podstatné části dovolání se shoduje s textem odvolání obviněného ze dne 13. 6. 2013. Již tehdy obviněný namítal, že útoky vyprovokovávala samotná poškozená, která je dominantní a která nadměrně požívala alkohol. Hádky byly tedy vzájemné a nejednalo se o domácí násilí.
S těmito námitkami obviněného se vypořádal již odvolací soud na str. 3 a 4 napadeného usnesení. Ztotožnil se zde se skutkovými zjištěními nalézacího soudu a uvedl konkrétní důkazy, o které nalézací soud důvodně opřel odmítnutí shora uvedené obhajoby – výpověď poškozené, svědkyň i obsah znaleckých posudků. Blíže odkázal na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde na str. 27 až 29 nalézací soud podrobně vysvětlil, z jakých konkrétních důvodů uvěřil poškozené, a nikoliv obviněnému a o co opřel svůj závěr, že jeho jednání zapříčinilo u poškozené vznik posttraumatické stresové poruchy.
Dovolatel uvádí, že se ke své matce nechoval „způsobem, který by mohl být posuzován podle trestního zákoníku“. Zjevně má však na mysli jiné chování, než které popsal nalézací soud ve skutkové větě svého rozsudku. Tedy dovolatel ve svém dovolání neuvádí nic, co by se týkalo právního posouzení skutku, nebo jiného hmotně právního posouzení. Jím uváděné důvody proto zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce.
Porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nenamítá. Již tato okolnost je překážkou přezkoumání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Státní zástupce sám ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003 sp. zn. 6 Tdo 251/2003.
V závěru pak uvedl, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nenamítá ani porušení zásad spravedlivého procesu, a ani v tomto směru nevznesl příslušně formulovanou námitku.
Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. 1 To 43/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Nejprve je třeba uvést, že obdobnou argumentaci obsaženou v podaném dovolání obviněný uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku (viz str. 2 usnesení odvolacího soudu). Soud druhého stupně se s těmito námitkami vypořádal ve svém rozhodnutí na straně 4 napadeného usnesení.
Lze tak konstatovat, že výhrady dovolatele se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustil vytýkané trestné činnosti a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, neboť brojí proti správnosti a úplnosti provedeného dokazování. Je proto třeba uzavřít, že obviněný ve skutečnosti v dovolání neuplatnil námitky vztahující se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotně právnímu posouzení a z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu skutkové, a tudíž nikoli relevantní, takže dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Nejvyšší soud pak již po několikáté konstatuje, že opakuje-li obviněný své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení (jež doslovně převzal z odvolání), ač se jimi odvolací soud dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Na základě obsahu spisu je pak zřejmé, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Taktéž je z něj patrno, že nalézací i odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatnějším výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění předmětných rozhodnutí soudů nižších stupňů. Lze proto uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť se nejednalo o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazu, které z něho v žádné možné verzi volného hodnocení jeho obsahu nevyplývá (jak o tom bylo pojednáno výše), a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Druhý dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který byl rovněž v dovolání uplatněn, je relevantní pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Na základě obsahu podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel se domáhal jeho druhé alternativy, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod dovolání vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten ale na základě výše konstatovaných závěrů dovolacího soudu nemohl být shledán, a tudíž ani druhý z uplatněných dovolacích důvodů nepřicházel v úvahu.
Nejvyšší soud tak činí konečný závěr, že obviněný se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Oba soudy odůvodnily svá rozhodnutí, přičemž skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně odpovídá právním větám tohoto rozsudku, čímž došlo k naplnění požadovaných zákonných znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, přičemž s těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného K. R. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c