ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1363.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 1363/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. prosince 2013 o dovolání obviněného M. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 42 To 123/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 140/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 2 T 140/2012, byl obviněný M. N. uznán vinným ze spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že v době od měsíce března 2009 do měsíce března 2012 v obci R., N., opakovaně vyhrožoval prostřednictvím SMS zpráv a telefonickými hovory H. S. a jejím synům nezl. M. a nezl. D. N., ublížením na zdraví, podpálením domu, v němž bydlí, otrávením studny a zabitím, kolem 11. 2. 2012 sdělil do telefonu synovi D., že všem vystřelí mozek z hlavy a ustřelí jim hlavu, bez souhlasu a vědomí majitelů a oprávněných uživatelů domu, nezjištěným způsobem, v uvedeném období nepravidelně opakovaně ve večerních a nočních hodinách vnikl na oplocenou zahradu domu v obci R., bouchal na okna, kopal do studny, lezl po stromech a svítil baterkou a laserem do oken a místností domu a na oblast hlavy a očí H. S. a H. S., čímž v nich i v nezletilých a J. S. a M. N., jako členech domácnosti vzbudil důvodnou obavu o jejich vlastní život, zdraví, majetek a o život, zdraví a majetek ostatních členů domácnosti, v důsledku čehož nemohli spát, báli se večer sledovat televizi, používat vodu ze studny, chodit na zahradu a H. S., se bála opouštět dům a chodit nakupovat.
Za uvedené jednání byl obviněný M. N. odsouzen podle §354 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození H. S., M. a D. N., všichni bytem N., R., všichni zastoupeni zmocněncem JUDr. Miloslavem Gregorem, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 2 T 140/2012, podal obviněný M. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, usnesením ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 42 To 123/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 42 To 123/2013, podal následně obviněný M. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že odvolací soud neřešil otázku (ne)věrohodnosti svědků, přestože šlo dle názoru obviněného o zásadní otázku. V tomto směru nepřipustil ani důkazy, které měly podpořit závěry o tvrzené nevěrohodnosti zejména svědků M. a D. N. Dále uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahoval žádná zjištění směrem k vyhrožování a rovněž chybí i vypořádání se s argumenty obhajoby a odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí návrhů na doplnění dokazování lze označit za formální. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřuje v kvalifikaci předmětného jednání jako přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, když vytknul nedostatek přezkoumatelných skutkových zjištění a nenaplnění znaku skutkové podstaty „vůči dítěti“ a „vzbudit důvodnou obavu“.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 20. 11. 2013 Nejvyššímu soudu sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný M. N. sice podal dovolání mimo jiné i z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného ohledně nevěrohodnosti svědků, kdy soud v tomto směru nepřipustil ani důkazy, které měly podpořit závěry o tvrzené nevěrohodnosti zejména svědků M. a D. N., dále že dle jeho názoru rozsudek soudu prvního stupně neobsahoval žádná zjištění směrem k vyhrožování a nevypořádal se s argumenty obhajoby, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebo přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Dovolacím důvodem není ani námitka týkající se nenaplnění znaků skutkové podstaty „vůči dítěti“ a „vzbudit důvodnou obavu“ u přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tato námitka má rovněž ryze skutkovou povahu, neboť směřuje proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Třebíči, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud Brně, pobočka v Jihlavě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, mezi nimiž měly zásadní význam výpovědi svědků H. S. ml., M. N., D. N., M. N., H. S. st. a J. S., přičemž výpovědi těchto svědků byly ve vzájemném souladu a shodovaly se i v popisu jednání obviněného v inkriminované době. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný spáchání trestné činnosti popřel, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. Soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V tomto rámci soud přiměřeně zdůvodnil i to, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů a proč považoval navrhované důkazy za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Dalším dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je nepochybné, že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy výše vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz výše) odkazuje.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného M. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal