ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.1491.2012.1
sp. zn. 4 Tdo 1491/2012-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 o dovolání, které podal obviněný D. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 14 To 108/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 112/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. F. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 14. 12. 2011 sp. zn. 13 T 112/2011 uznal obviněného D. F. vinným pro skutky zde popsané pod body 1-36 a v těchto spatřoval přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a přečin krádeže podle §205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, současně skutky uvedené pod body 1-6, 8, 10-11, 15, 17, 20-21, 23-25, 27-32, 34-36 kvalifikoval jako přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a skutek popsaný v bodě 33 jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž se těchto jednání dopustil, ačkoli byl trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 2 T 162/2009, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2010, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Za to byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl v souladu s §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí nebo jiné majetkové hodnoty, jež byly ve výroku o trestu tohoto rozhodnutí konkrétně specifikovány, a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění na dobu osmi let. Zároveň bylo v souladu s ustanoveními §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Naproti tomu v části II. tohoto rozsudku byl obviněný podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který spočíval v tom, že v době od 29. 4. 2011 15.00 hodin do 11.45 hodin dne 1. 5. 2011 v P., okr. P., v místech u vlakového nádraží, odcizil z neuzamčené nádrže zaparkovaného nákladního motorového vozidla tov. zn. Renault, nejméně 500 litrů motorové nafty, majiteli vozidla společnosti P. D. CZ, s.r.o., se sídlem M., P., způsobil odcizením motorové nafty škodu ve výši nejméně 15.400,- Kč, neboť nebylo prokázáno, že jej spáchal obviněný. V souladu s ustanovením §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost P. D. CZ s.r.o. s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 14 To 108/2012 shora citované rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o vině, výrocích o uložených trestech a výrocích o náhradě škody a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. F. uznal vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 dílem písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku (pro zde popsané skutky pod body 1-36), přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (skutky 1-6, 8, 10-11, 15, 17, 20-21, 23-25, 27-32, 34-36) a zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (skutek 33), přičemž se jich dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. 9. 2009 sp. zn. 2 T 162/2009, který nabyl právní moci dne 5. 2. 2010, odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák.
Za to byl obviněnému podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce pěti let a šest měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to 4 ks plastových kanystrů o objemu 30 litrů, 1 ks plastové zelené hadice vyztužené černým drátem s kovovým ukončením, 1 ks kovových pákových kleští délky 77 cm, 1 ks kovového páčidla délky 50 cm, 1 ks kovového páčidla červené barvy s černou plastovou rukojetí (zajištěných při prohlídce jiných prostor a pozemků dne 1. 7. 2011), 1 ks plastového kanystru modré barvy, 1 ks vyztužené zelené plastové hadice (zajištěných při ohledání místa činu dne 9. 10. 2010), 2 ks zelené plastové hadice, 1 ks plastového kanystru modré barvy (zajištěných při ohledání místa činu dne 4. 5. 2011), 1 ks plastového kanystru modré barvy o objemu 35 litrů, 1 ks čiré plastové hadice se síťovinou (zajištěných při ohledání místa činu dne 7. 11. 2010), 1 ks zelené plastové hadice zelené barvy délky 4,7 m (zajištěné při ohledání místa činu dne 12. 5. 2011), 1 ks modrého plastového kanystru s obsahem PHM, 1 ks zelené plastové hadice délky 490 cm o průměru 2,5 cm (zajištěných při ohledání místa činu dne 12. 4. 2011), 1 ks plastového kanystru bílé barvy o objemu 35 litrů, 1 ks zelené plastové hadice (zajištěných při ohledání místa činu dne 17. 3. 2011). Dále byl obviněnému podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu osmi let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu těmto poškozeným: M. H., se sídlem T., K H., ve výši 3.235,- Kč, společnosti A., se sídlem Ch., Z., S. ul. 14, U., ve výši 9.950,-Kč, L. P., se sídlem O., ve výši 6.650,- Kč, C. S. CARGO a.s., se sídlem J., H., ve výši 9.356,80 Kč, VAPAS, a.s., se sídlem H. n. J., N., ve výši 8.675,- Kč, PAREMAX, spol. s r.o., se sídlem T., Š., S., ve výši 14.115,- Kč, S. Autodoprava, s.r.o., se sídlem B., Z., ve výši 16.320,- Kč, F. K., bytem M. V., H. n., ve výši 700,- Kč, T. H., se sídlem L., okres T., ve výši 4.312,- Kč, K. GROUP s.r.o., se sídlem T., B., ve výši 4.827,- Kč, ČSAD Uherské Hradiště a.s., se sídlem U. H., M., ve výši 8.091,- Kč, P. K., se sídlem L., okres J. H., ve výši 7.700,- Kč, LKW V. s.r.o., se sídlem O., N., ve výši 35.319,- Kč, Ľ. K., se sídlem Z., S., ve výši 15.915,- Kč, SP – TRANS, s.r.o., se sídlem B., S., ve výši 11.295,- Kč, S & M Trading, se sídlem H., D., S., ve výši 4.620,- Kč, P. K. s.r.o., se sídlem H. n. M., K. H. B., ve výši 12.527,- Kč, CREDO TRANSPORT s.r.o., se sídlem R., P. n. D., ve výši 10.660,- Kč, ICOM transport a.s., se sídlem J., J., ve výši 10.371,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození: M. H., se sídlem T., K H., C.S.CARGO a.s., se sídlem J., H., PAREMAX, spol. s r.o., se sídlem T., Š., S., T. H., se sídlem L., okres T., K. GROUP s.r.o., se sídlem T., B., P. K., se sídlem L., okres J. H., LKW V., s.r.o., se sídlem O., N., Ľ. K., se sídlem Z., S., SP – TRANS, s.r.o., se sídlem B., S., S & M Trading, s.r.o., se sídlem H., D., S., P. K., se sídlem H. n. M., K. H. B., ICOM transport a.s., se sídlem J., J., odkázáni se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Ve zprošťujícím výroku a jemu příslušejícím výroku o náhradě škody pod bodem II. zůstal napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Naplnění uplatněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v existenci závažných procesních pochybeních spočívajících v nedostatečném shromáždění takových důkazů, které by jej jednoznačně usvědčovaly ze spáchání stíhaných trestných činů. Je si vědom, že s odkazem na tento dovolací důvod lze namítat především hmotněprávní skutečnosti, avšak zároveň poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I.ÚS 55/04, z nějž citoval, podle něhož výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje a odmítá se jimi zabývat – bez ohledu na jejich závažnost – staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec . Procesní pochybení mělo spočívat v tom, že jediným důkazem o vině obviněného se stalo jeho nepřesvědčivé doznání, k němuž byl donucen Policií ČR, aniž byly zajištěny důkazy jiné, např. daktyloskopické, trasologické důkazy či pachové stopy. Orgány činné v trestním řízení jsou s ohledem na zásadu zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásadu oficiality povinny i bez návrhu stran objasnit všechny skutečnosti nezbytné pro jejich rozhodnutí bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch nebo v neprospěch obviněného, přičemž doznání obviněného je nezbavuje povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu.
Druhý okruh námitek obviněného směřuje do skutku popsaného pod bodem 33 napadeného rozsudku odvolacího soudu, podle něhož obviněný při odčerpávání motorové nafty z nádrže předmětného vozidla, kterou chtěl odcizit, způsobil poškozenému A. L. K. třemi ranami kovové tyče těžkou újmu na zdraví. Obviněný v dovolání předestřel, že trpí onemocněním diabetes mellitus 2. stupně (což doložil i soudu prvního stupně lékařskou zprávou), jež je spojeno s řadou nepříznivých důsledků. Jelikož poškozený zaútočil na obviněného jako první, dostal se obviněný v důsledku náhlého stresu do hypoglykemického šoku. Hypoglykémie je vyvolána snížením hladiny krevního cukru vyvolaného nedostatkem cukru v potravě či akutním stresem a je doprovázena klinickými příznaky jako je třes, pocení, zvýšení pulzu, nervozita, hlad, závrať, únava, úzkost, bledost, nesoustředěnost, snížení psychické výkonnosti až zmatenost či agresivita, nevolnost, bolest hlavy, porucha zraku a jemných pohybů, řeči, celková slabost, křeče, bezvědomí atd. Obviněný se proto cítil být útokem poškozeného silně ohrožen na zdraví i životě a jednal proto jen v nutné obraně. Dovolatel dále teoreticky vymezil institut nutné obrany s odkazy na rozhodnutí R II/1965 a R 47/1995 a uvedl, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se pak posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok. U nutné obrany se tedy nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality. Obrana musí být způsobilá odvrátit útok, a proto intenzita obrany musí být samozřejmě silnější než intenzita útoku, jinak by byla neúspěšná. Obránce tak není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem. Obrana se proto nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování apod.), nýbrž může být i aktivní. O tom, kdo je obráncem a kdo útočníkem, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh.
Jelikož původním iniciátorem útoku byl poškozený, nelze ze skutečnosti, že obviněný způsobil zranění poškozenému a sám přitom utrpěl zranění minimální, usuzovat na vybočení z mezí nutné obrany, pokud tímto odvracel útok přímo hrozící jemu samému. Soud měl proto posoudit spáchané jednání jako neúmyslný exces z mezí nutné obrany astenický, vyvolaný rozrušením, stresem, nemocí a strachem obviněného z útoku poškozeného a tyto okolnosti měly být posouzeny alespoň jako polehčující okolnost podle §41 písm. g) tr. zákoníku, čímž se však soudy obou stupňů nikterak nezabývaly.
Nedospěl-li soud vzhledem k okolnostem vylučujících protiprávnost k vyvrácení obhajoby obviněného, tj. k prokázání, že podmínky pro aplikaci okolnosti vylučující protiprávnost v době činu nebyly dány nebo byly překročeny meze této okolnosti, existují zde důvodné pochybnosti o trestní odpovědnosti obviněného, neboť shromážděné důkazy takový závěr neumožňují. Jeho odsouzením proto došlo k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo .
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 14 To 108/2012 zrušil, stejně jako další rozhodnutí obsahově navazující na napadené rozhodnutí a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného vyjádřila a uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad výlučně právních. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze podřadit do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Vadami, které se týkají „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“ se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Zásah do skutkových zjištění lze podle státní zástupkyně v rámci dovolání připustit pouze výjimečně, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání.
Námitku o jednání v nutné obraně uplatnil obviněný již v rámci odvolání, přičemž odvolací soud se s ní podrobně a beze zbytku vypořádal ve svém rozhodnutí na str. 14 - 16. S právním názorem odvolacího soudu státní zástupkyně souhlasí a odkazuje na tuto část rozhodnutí odvolacího soudu. Z předložených materiálů nevyplývá porušení zásady in dubio pro reo a nebyl zjištěn ani extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními nalézacího soudu, které ve svém rozhodnutí akceptoval i odvolací soud na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
Státní zástupkyně proto považuje dovolání obviněného za neopodstatněné a navrhuje jej odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasila, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání (a to i podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání obviněného D. F. přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. 14 To 108/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
První námitka dovolatele, že jeho doznání se ke všem skutkům představovalo jediný důkaz svědčící o jeho vině, k němuž byl navíc donucen policejním orgánem, nemá oporu v obsahu předloženého trestního spisu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí logicky zdůvodnil, na základě jakých důvodů vycházel z předchozího doznání obviněného, které později v průběhu řízení obviněný odvolal a spáchání stíhaných činů popřel. V žádném případě se nejednalo o osamocený důkaz prokazující vinu obviněného, neboť soud prvního stupně dále zejména vyslechl svědky - řidiče kamionů či vlastníky vozidel, u nichž vznikly pochybnosti o množství odcizené nafty, které rozporoval obviněný. Při zjišťování objemu nafty poté vycházel z výpovědí těchto svědků zpravidla založených na objektivním odečtu jejího objemu z konkrétních sledovacích přístrojů nafty umístěných v předmětných vozidlech a z písemných zpráv provozovatelů předmětných vozidel. Množství odčerpané nafty a z toho vyplývající výše způsobené škody byly poté s ohledem na výpověď slyšených svědků ve prospěch obviněného u skutků pod body 17, 23 a 30 oproti obžalobě sníženy.
Zmíněná argumentace obviněného nadto směřuje výlučně do úplnosti zjištění skutkového stavu a provedeného dokazování, což je s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustné. Zásah do skutkových zjištění je v dovolacím řízení možný pouze za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Z obsahu spisu je však patrno, že nalézací soud a po něm i soud odvolací se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutkovými zjištěními důležitými pro své rozhodnutí a odvolací soud nadto zcela v souladu s výkladovým stanoviskem velkého senátu Nejvyššího soudu napravil i předchozí pochybení nalézacího soudu v právní kvalifikaci jednání obviněného jako dvojnásobného přečinu krádeže.
Nejvyšší soud v tomto směru tudíž neshledal důvodu k žádným podstatnějším výtkám na adresu obou soudů nižších stupňů. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění předmětných rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť se nejednalo o případ nezákonných důkazů, opomenutých důkazů a ani o případ hodnocení důkazu, které z něho v žádné možné verzi volného hodnocení jeho obsahu nevyplývá, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Zároveň nebylo shledáno takové procesní pochybení obou soudů, jež by mohlo být meritorně přezkoumáno v dovolacím řízení, jak předpokládá usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, na nějž odkázal obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku.
Ve zbývající části dovolání obviněný namítl, že v daném případě byly splněny podmínky pro posouzení skutku popsaném v bodu 33 napadeného rozsudku, jako činu spáchaném v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. Tento skutek spočíval v tom, že dne 14. 5. 2011 kolem 03,00 hodin v okrese T., na odstavném parkovišti u BČS B., na obchvatu města T. ve směru na P., v průběhu odčerpávání motorové nafty z nádrže zaparkovaného nákladního motorového vozidla tov. zn. SCANIA R420, kterou hodlal odcizit, byl přistižen řidičem vozidla A. L. K., poté, co byl obviněný jmenovaným spatřen v úkrytu, k tomuto rychle přistoupil, povalil ho na zem a zalehl ho, a poté mu z ruky vytrhl kovovou tyč, tzv. montážní páku, a na poškozeného poté, co se zvedl ze země, touto tyčí zaútočil a nejméně 3x jej udeřil do temene hlavy, levé ruky a zad, poškozenému tak způsobil oděrky a dvě tržně-zhmožděné rány na temeni hlavy, oděrky a podkožní krevní výrony na hrudníku vzadu, pruhovitý podkožní krevní výron nad lopatkou kosti kyčelní vlevo, tržnou ránu a podkožní krevní výron na hřbetu levé ruky, zlomeninu 10. žebra vlevo vzadu, zhmoždění dolního laloku levé plíce vzadu, zavzdušnění dutiny hrudní oboustranně a zlomeninu druhé a třetí záprstní kůstky levé ruky pod hlavičkou s posunem, s obvyklou dobou léčení nejméně 2 měsíce, majiteli vozidla společnosti K. K., se sídlem P., N., M., způsobil odcizením nejméně 1 litru motorové nafty škodu ve výši 30,80 Kč .
Nutná obrana je okolností vylučující protiprávnost činu, kdy podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není považován za trestný čin, přestože by za jiných okolností naplnil zákonné znaky některé ze skutkových podstat trestných činů vymezených ve zvláštní části trestního zákoníku. O nutnou obranu se však (podle odstavce 2 téhož ustanovení) nejedná, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Odvolací soud, jak plyne ze strany 15 a 16 jeho rozsudku, se otázkou, zda obviněný při napadení poškozeného jednal v nutné obraně či nikoliv, zevrubně zabýval, protože obviněný ji uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku. Narozdíl od soudu prvního stupně, který za splnění zákonných podmínek v hlavním líčení přečetl výpověď poškozeného, učiněnou v přípravném řízení jako neodkladný a neopakovatelný úkon, sám poškozeného vyslechl jako svědka přímo ve veřejném zasedání. Zjistil, že obviněný (podobné tělesné konstituce jako poškozený, avšak značně mladší) sám jako první zaútočil na poškozeného stojícího tři až čtyři metry od něj. Poškozený v té době sice držel v pravé ruce kovovou montážní páku v úrovni ramen, kterou si vzal na sebeobranu poté, co zjistil odčerpávání nafty ze svého vozidla, nepřibližoval se ale k obviněnému, nijak nenaznačoval, že na něho zaútočí a z jeho chování nebyl znát jakýkoliv předpoklad aktivního jednání vůči obviněnému. S ohledem na vzdálenost mezi nimi obviněný mohl, pokud měl strach o své zdraví či život, jak uváděl, utéct. Jednání poškozeného proto v této počáteční fázi jejich konfliktu nelze rozhodně posoudit jako útok přímo hrozící obviněnému ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný však namísto útěku oslnil poškozeného intenzivním světlem z baterky a povalil ho na zem. Sebral mu kovovou páku, kterou předtím poškozený držel v ruce, a opakovaně touto poškozeného udeřil a to i do oblasti hlavy. V útoku neustal ani poté, co byl poškozený zjevně zraněn. Dokonce poté, co poškozený vstal ze země a snažil se před obviněným utéct, obviněný jej dostihl a nejméně dvakrát jej udeřil montážní pákou do zad. Poškozenému neposkytl ani nepřivolal první pomoc, a z místa činu odjel.
Takto zjištěný skutkový děj vylučuje předkládanou verzi obviněného, že odvracel bezprostředně hrozící útok poškozeného. Naopak zaútočil na poškozeného dvakrát, nejprve jeho povalením a silným úderem kovové tyče směřující na hlavu poškozeného, který však poškozený odvrátil levou rukou, čímž utrpěl zlomeninu druhé a třetí záprstní kůstky levé ruky. Vzápětí napadl poškozeného zezadu, když před ním utíkal a nemohl se účinně bránit a zasáhl jej předmětnou pákou vícekrát do zad. Je proto evidentní, že soud druhého stupně komplexně posoudil nejen zranění poškozeného, ale rovněž příčiny vzniku konfliktu, konstituci a věk obviněného i poškozeného, jejich výchozí postavení, způsob vedení útoků obviněného, jejich intenzitu a průběh a obranu poškozeného a zcela správně v jednání obviněného nespatřoval jednání v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku.
Jako poněkud nadbytečný se pak ze strany odvolacího soudu v souvislosti s právním posouzením problematiky nutné obrany, jako okolnosti vylučující protiprávnost činu, jeví jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 339/2008 a z něj vyvozený závěr, že útok poškozeného v době použití montážní páky netrval ani nehrozil, tudíž se nejedná ani o exces z hranic nutné obrany.
Zde je třeba zdůraznit, že v posuzované věci podle soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu ve skutečnosti zákonné podmínky pro nutnou obranu obviněného vůbec nenastaly. Z jeho strany totiž došlo vůči poškozenému k jednostrannému a opakovanému útoku, když prvotní iniciativa k fyzickému střetu vzešla od obviněného a pokračovala i poté, co se poškozený pouze bránil vícečetným atakům obviněného a dokonce hodlal předmětné místo opustit. O vybočení z mezí nutné obrany se tak u obviněného v žádném případě jednat nemohlo. (Nejvyšší soud zde pak zcela stranou ponechává úvahu, že v situaci, kdy se obviněný dopouštěl na majetku svěřeném poškozenému trestného činu krádeže – odcizení nafty, byl poškozený oprávněn na ochranu tohoto majetku vůči obviněnému vystoupit, aby mu v takovém jednání zabránil. Byl to tedy naopak poškozený, kdo v tomto ohledu byl chráněn ustanovením o nutné obraně. Pokud ale obviněný v této situaci reagoval tak, že poškozeného vzápětí hrubě fyzicky napadl výše popsaným způsobem, o jednání v nutné obraně z jeho strany nelze uvažovat ani teoreticky).
Každopádně výše zmíněná poznámka odvolacího soudu o excesu z nutné obrany u obviněného rozhodně nemá a ani nemohla mít vliv na výsledné správné právní posouzení jeho jednání, jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl odsuzujícím rozsudkem tohoto soudu uznán vinným.
Lze tak uzavřít, že obviněný se svým pojetím dovolání ocitl částečně mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť výše zmíněné námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují. Ve zbývající části dovolání pak byl argument o splnění podmínek nutné obrany ve smyslu ustanovení §29 odst. 1 tr. zákoníku shledán, jako zjevně neopodstatněný.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. F. podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c