ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.15.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 15/2013-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 o dovolání obviněného R. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2012 sp. zn. 4 To 176/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 2 T 105/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. M. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Lounech uznal obviněného rozsudkem ze dne 27. 2. 2012 sp. zn. 2 T 105/2011 vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že dne 19. 2. 2010 v době kolem 10.30 hod. v K. v H. společně s dosud neustanoveným pachatelem poté, co poškozený S. V., šel otevřít na zazvonění hlavní vchod, obviněný spolu s dalším pachatelem vstoupil do bytu, kde nejprve jeden z nich uchopil poškozenou D. V., která v té době byla v koupelně, snažil se jí nasadit kuklu, poškozená ho žádala, aby tak nečinil, že špatně dýchá, přehodil ji přes hlavu její župan, spoutal ji donesenými plastovými pásky a ponechal v koupelně v polokleku, následně opět jeden z pachatelů povalil na zem poškozeného S. V., který se mezitím vrátil do bytu, jeden z pachatelů jej spoutal na rukách a nasadil mu na hlavu černou pletenou kuklu, oba byt prohledali a odcizili z něho 200.000,- Kč, peněženku s částkou 1.200,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia a klíče, před odchodem z bytu jeden z pachatelů poškozenému V. spoutal nohy, z hlavy mu sundal kuklu a poté, co byt opustili, tak jej za sebou uzamkli .
Za to mu byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jeho výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. V souladu s ustanovením §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození S. V. a D. V., s nárokem na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 5. 2012 sp. zn. 4 To 176/2012 podle §256 tr. ř. zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, jež opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný nesouhlasí s provedeným dokazováním, neboť listinné důkazy věcného charakteru byly získány v rozporu s trestním řádem a jsou nepřípustné. Takový postup je v rozporu se zásadou vyhledávací podle §2 odst. 5 tr. ř., presumpce neviny a práva na spravedlivý proces zaručený Listinou práv a svobod a zároveň představuje potlačení práva obviněného na obhajobu.
Konkrétní výhrady obviněného k provedenému dokazování pak směřovaly zejména k výpisu o telekomunikačním provozu, který je podle něj neúplný a zkreslený, protože zachycuje pouze provoz v době 9:28 hodin v lokalitě K., tedy v době více než hodinu před spácháním skutku. Nevypovídá nic o lokalitě výskytu mobilního telefonu v době spáchání loupeže nebo těsně poté. Podle tohoto výpisu nelze určit zeměpisnou polohu, jelikož výpis určuje pouze azimut lokalizace, nikoliv místo pohybu pachatele v čase lokalizace. Přes námitky obhajoby byl tento důkaz vyhodnocen jako relevantní, ačkoli již v době projednání věci před soudem nebylo možné ověřit nebo provést výpis o telekomunikačním provozu s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 24/10 ve věci návrhu na zrušení §97 odst. 3, 4 zákona č. 127/2005. Navíc se jedná pouze o důkaz informativního charakteru, z něhož spolu s předloženými mapami a plány dané oblasti pouze vyplývá, že obviněný nebyl lokalizován na místě činu ani v době jeho spáchání. Soud při svém rozhodování neměl k dispozici žádný specifický podklad, jako kupříkladu celulární buňku, jež umožňuje zachytit oblast i několika desítek kilometrů. Je přístupná z internetu a obviněný ji soudu předložil. Data, místa a kilometrické vzdálenosti, z nichž vycházel soud, nemají podklad ve spisu a jsou smyšlená.
Závěr soudu o tom, že na místě činu byl nalezen profil DNA smíšené stopy, kdy z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví genetika vyplývá, že v rámci kitu byl stanoven shodný stav profilu s osobou obviněného, je v příkrém rozporu s obsahem tohoto odborného vyjádření. Ve skutečnosti je v něm uvedeno, že byl nalezen smíšený profil DNA odpovídající nejméně dvěma osobám, který není vhodný k individuální identifikaci, nelze však vyloučit, že DNA profily nalezené v bukálních stěrech jsou obsaženy v DNA profilu této smíšené stopy. Není zde uvedeno, nakolik jsou v nich profily DNA obsaženy a zda jsou vůbec shodné, aby bylo možné určit pach, jak konstatoval soud. Nalézací soud opřel své závěry o vině dovolatele o neexistující fakta a pomocí natolik průkazné metody pro určení konkrétního pachatele, jakou je analýza DNA, nebylo možné považovat tento důkaz za usvědčující, neboť ani nebyla nalezena shoda mezi provedenými výsledky a profilem DNA obviněného z národní databáze DNA.
Dovolatel dále poukázal na ustanovení §108 odst. 3 a 109 tr. ř. o výslechu znalce a nutnosti podání jeho vysvětlení při zjištění vad jeho posudku ve vztahu k dokazování pomocí mikrostop. Rovněž se obviněný obsáhle zabývá jednotlivými rozpory ve výpovědích svědků J. L., O. U. a M. Ch. a jejich následným hodnocením provedeným soudem prvního stupně. Pozastavuje se nad skutečností, že nalézací soud nevyslechl svědka M. F., ačkoliv jej obviněný považuje za klíčového svědka. Nalézací soud vycházel pouze ze zjištění, že tento svědek není k dosažení, aniž by pro jeho předvolání či předvedení cokoliv vykonal, protože na něj byl údajně vydán evropský zatýkací rozkaz. Oba soudy se nezabývaly pohnutkou obviněného, kterým by měl být finanční zisk. Při zkoumání majetkových poměrů obviněného soud nevzal dostatečně v potaz činnost dovolatele v jeho stavební společnosti, pomocí níž dosahoval značných příjmů. Na základě této skutečnosti měl nalézací soud dospět k závěru, že zisk peněz prostřednictvím stíhaného skutku neměl obviněný zapotřebí.
Nepřímé důkazy prezentované soudem jsou proto podle obviněného neúplné, strohé a pochybné a jako takové ve svém souhrnu netvoří logickou ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu, v níž by se vzájemně doplňovaly a na sebe navazovaly. Nelze z nich dovodit jediný možný závěr o vině dovolatele a současně bez jakýchkoliv pochybností vyloučit, že žalovaný skutek spáchal jiný pachatel. S odkazem na zásadu objektivní pravdy obviněný shrnul, že pokud by soud prvního stupně zohlednil tuto okolnost namítanou obviněným, musel by konstatovat tzv. stav důkazní nouze, kdy není možné uzavřít, že se obviněný skutku opravdu dopustil.
Své námitky dovolatel rovněž zaměřil i do výroku do trestu, když předestřel, že nalézací soud při ukládání trestu zohlednil spáchání činu ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přestože se jedná o „údaj zcela účelový s ohledem na dobu podmínečného propuštění a dobu spáchání loupeže”.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2012 sp. zn. 4 To 176/2012 a věc podle §265 l tr. ř. přikázal soudu k novému projednání.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve vymezil rozsah možného uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že jej lze uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod tak není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Mimo meze dovolacího důvodu jsou takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou prosazuje, či která více odpovídá představám dovolatele.
Státní zástupce poté shledal, že takto vymezenému dovolacímu důvodu námitky obviněného neodpovídají, neboť své dovolání postavil v podstatě toliko na výhradách procesního charakteru, když nalézacímu soudu vytýká, že rozhodl na základě nepoužitelných důkazů, popřípadě že nezjistil dostatečně skutkový stav. Pokud jde o údajnou nepoužitelnost některých důkazů, obviněný ji relevantním způsobem neodůvodňuje. Jde-li o objasnění skutkového stavu, je podle státního zástupce nutno ve shodě s podaným dovoláním a zároveň i se závěry nalézacího soudu konstatovat, že o vině obviněného žádný přímý důkaz nesvědčí, z čehož však nelze usuzovat, jak činí dovolatel, že by závěr o jeho vině nebylo možno učinit. O vině obviněného svědčí zejména výpověď svědka L., záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu ve spojení s výpovědí svědkyně W. a dílem rovněž s výpovědí svědka U. Z těchto důkazů lze podle státního zástupce dovodit, že to byl právě obviněný, kdo společně s další osobou vnikl do obydlí poškozených, když se obviněný v předmětnou dobu nacházel v oblasti místa činu, což vyvrací jeho obhajobu o údajné cestě do R., kterou popírá i svědkyně W. Za podstatnou okolnost pak státní zástupce považuje to, že obviněný bezprostředně po činu disponoval s odcizeným mobilním telefonem. Uvedené nepřímé důkazy tak nalézací soud důvodně vyhodnotil tak, že tvoří uzavřený řetězec, jenž svědčí závěru o vině obviněného.
V dané věci tak soud pečlivě vyhodnotil obhajobu obviněného, kterou měl s ohledem na obsah provedených nepřímých důkazů za vyvrácenou a tyto své úvahy rovněž přiléhavým způsobem odůvodnil. Nalézací soud provedl dostatečné dokazování v rozsahu předvídaném §2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy hodnotil pečlivě jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu a jeho hodnocení nelze z hlediska formální logiky cokoli vytknout. Výslovně je třeba zdůraznit, že skutková zjištění soudu nalézacího, jak jsou vtělena do jeho rozsudku, nejsou podle názoru státního zástupce v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dovolání obviněného tak není způsobilé vyvolat zásah Nejvyššího soudu do oblasti skutkových zjištění, když v přezkoumávané věci nelze nalézt vady, jež by zasahovaly do ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněným uplatněné námitky jsou toliko na úrovni „prosté“ polemiky s hodnocením provedených důkazů, zejména nalézacím soudem. Jedná se tedy pouze o námitky skutkového charakteru, jimiž se však nelze v dovolacím řízení zabývat. Takto uplatněné námitky nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho svým obsahem nenaplňují. K tomu státní zástupce odkázal na ustálenou judikaturu, že citovaný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. .ř. [i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] dovolání obviněného, které podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2012 sp. zn. 4 To 176/2012 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o nemožnost použití důkazu výpisem o telekomunikačním provozu, obviněný to zdůvodnil nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 24/10, jímž bylo zrušeno ustanovení §97 odst. 3 a 4 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích) (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“), které mimo jiné upravovalo povinnost právnické či fyzické osoby zajišťující veřejnou komunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací uchovávat konkrétně určené provozní a lokalizační údaje a bezodkladně je poskytnout orgánům oprávněným k jejich vyžádání podle zvláštního právního předpisu, a současně jím byla zrušena vyhláška č. 485/2005 Sb., o rozsahu provozních a lokalizačních údajů, době jejich uchovávání a formě a způsobu jejich předávání orgánům oprávněným k jejich využívání. Pro účely trestního řízení byl orgánem oprávněným k vyžádání shora uvedených údajů předseda senátu a v přípravném řízení soudce, který tak učinil vydáním příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle §88a tr. ř. Citované ustanovení trestního řádu bylo posléze dalším nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 24/11 taktéž zrušeno, a to uplynutím dne 30. září 2012.
Ke dni vydání rozsudku nalézacího soudu, tj. dne 27. 2. 2012 již bylo zrušeno dotčené ustanovení §97 odst. 3 a 4 zákona o elektronických komunikací a příslušná vyhláška a následně ke dni 30. 9. 2012 i ustanovení §88a tr. ř. Ústavní soud v odůvodněních obou shora uvedených rozhodnutích vymezil, že použitelnost již vyžádaných údajů pro účely trestního řízení není automaticky vyloučena, ale soud musí v každém individuálním případě zkoumat, zda předmětným postupem orgánů činných v trestním řízení nedošlo k porušení základních práv nebo svobod.
Nalézací soud posuzoval závažnost spáchaného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž obviněnému hrozil trest až ve výši deseti let, a shledal ji jako vysokou, neboť jak je uvedeno na straně 12 rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se jej dopustil na dvou osobách poměrně vysokého věku, které spoutal, a spoutané je ponechal v jejich bytě, ačkoli muselo být zřejmé, že trpí zdravotními problémy, když se oba poškození bránili nasazení černé pletené kukly na hlavu s tím, že špatně dýchají. Odcizil jim telefon, který byl u něj posléze nalezen, a byt za sebou zamkl, takže je zbavil možnosti přivolat si pomoc. Omezení práva obviněného na respekt k soukromému životu a práva na informační sebeurčení bylo proto vzhledem ke škodlivosti skutku vyváženo zájmem na odhalování a vyšetřování závažného trestného činu, který zasahoval do osobní svobody rozhodování v majetkové sféře obou poškozených, takže získání předmětného výpisu o telekomunikačním provozu, z něhož bylo zjištěno, že se obviněný v inkriminovaný den pohyboval v obci K., nebylo uvedenými nálezy Ústavního soudu vyloučeno, a bylo možné jej použít jako důkaz prokazující vinu obviněného.
V posuzované věci pak zbývající dovolací námitky obviněného primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, jež zároveň uplatnil již v předchozím řízení. Popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, napadá hodnocení jednotlivých důkazů a jejich procesní použitelnost, poukazuje na domnělé rozpory ve výpovědích svědků a předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž se stíhaného skutku nedopustil. Těmito argumenty brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Dovolatel tedy vůči rozhodnutí soudů ve skutečnosti namítá nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně došlo v důsledku nedostatečně provedeného dokazování. Taková námitka je ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud proto ani není oprávněn se jí zabývat. Zároveň nebylo shledáno takové procesní pochybení obou soudů, jež by mohlo být meritorně přezkoumáno v dovolacím řízení, jak předpokládá usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04.
Nejvyšší soud pak již po několikáté konstatuje, že opakuje-li obviněný své skutkové námitky znovu v dovolacím řízení, ač se jimi odvolací soud dostatečně zabýval, a dovolatel pouze není spokojen s výsledkem trestního řízení, nezbývá než uvést, že se dovolatel míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o hmotně právní posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Obviněný pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumoval i námitku ohledně „účelového zohlednění spáchání skutku ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody” při ukládání trestu. Takto uplatněná námitka však taktéž není hmotně právního charakteru, neboť obviněný nenamítá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný by sice mohl své dovolání podat taktéž s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. Tímto dovolacím důvodem by ale mohl obviněný napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, což však neučinil. Navíc jím vznesená výhrada není na místě, jelikož spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody bývá v takových případech soudy důvodně pokládáno za přitěžující okolnost.
Na základě shora konstatovaného tak lze uzavřít, že obviněný se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí jej obsahově nenaplňují.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. M. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c