ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.58.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 58/2013-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 dovolání obviněného A. L. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 To 64/2012, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 18/2008, a rozhodl takto:
Dovolání obviněného A. L. se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 42 T 18/2008, byl obviněný A. L. uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 3 tr. zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 3 tr. zákona na tom skutkovém základě, že
společně s obviněným V. K. a odděleně stíhaným a odsouzeným M. K. dne 8. 7. 2004 v době kolem 05.00 hod. v P., M. n., v 5. poschodí v úmyslu zmocnit se finanční hotovosti a pervitinu poté, co poškozený R. C. B., otevřel dveře bytu, vpadli všichni do tohoto bytu, obviněný L. přiložil poškozenému B. nůž na krk, zatlačil ho do bytu, přičemž M. K. prohledával byt a hledal, kde má poškozený uloženy peníze a drogy, aniž cokoli našel, zatímco bez jeho srozumění obvinění K. a L. poškozeného napadli údery do obličeje, tloukli ho pánvičkou do temene hlavy, srazili jej na zem, poté mu kabelem svázali ruce a nohy, přes dýchací otvory mu uvázali froté osušku, později rovněž prohledali byt a když nic nenašli zmocnili se kožené bundy M. O., přičemž popsaným jednáním obvinění K. a L. způsobili poškozenému R. C. B. smrt, která nastala udušením v důsledku vdechnutí krve při zakrvácení nosní dutiny v souvislosti se zlomeninou nosních kůstek a při zakrytí úst roubíkem nasáklým krví, přičemž u poškozeného nedošlo k okamžitému hlubokému bezvědomí a smrti, naopak jeho smrt nastala až po určité době a měla charakter mučivých útrap; odcizením kožené bundy poškozenému O. mu způsobili škodu ve výši 5.130,- Kč; v době fyzického napadání poškozeného B. již M. K. z bytu utekl.
Obviněnému A. L. byl v sazbě §234 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný A. L. v zákonné osmidenní lhůtě odvolání, o němž ve veřejném zasedání dne 19. 7. 2012 jednal Vrchní soud v Praze. Usnesením z tohoto dne sp. zn. 2 To 64/2012, odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e tr. řádu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 To 64/2012, dovolání, ve kterém napadl toto usnesení v celém rozsahu s odkazem na zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný uvedl, že dokazování v rozsahu, v jakém bylo provedeno, bez pochybností neprokázalo naplnění všech zákonných znaků trestných činů, jimiž byl uznán vinným, aniž však tyto znaky blíže specifikoval.
Výpovědi svědků M. K. a M. O. soudy vyhodnotily vadně, neboť věrohodnost těchto osob je snížena jejich závislostí na drogách, a proto je jejich výpovědi nutno považovat za účelové, zkreslené a nepravdivé. Odvolací soud se nevypořádal řádně s odvolacími námitkami obviněného a pouze paušálně konstatoval správnost prvostupňového rozhodnutí, na něž plně odkázal.
V petitu svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 To 64/2012, a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Poukázala na skutečnost, že z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva nikoli nesprávnost provádění důkazů, způsob jejich hodnocení či vyvozování skutkových závěrů, jež jsou upraveny předpisy trestního práva procesního. Při posuzování oprávněnosti tvrzení pachatele, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je proto dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvého a druhého stupně. Poukázala přitom na závěry vyslovené Ústavním soudem v usnesení ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit jen v určitém rozsahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry učiněnými soudy na straně druhé. Taková situace však v posuzované trestní věci nenastala a v tomto směru plně odkázala na skutkové i právní závěry, které ve věci dovodil Městský soud v Praze. Rozhodnutí tohoto soudu ani Vrchního soudu v Praze jakožto soudu odvolacího není zatíženo vadou, kterou by bylo třeba napravovat cestou dovolání, neboť uplatněný důvod mimořádného opravného prostředku naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Navrhla rovněž, aby Nejvyšší soud České republiky o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §365r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila státní zástupkyně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s rozhodnutím ve věci v neveřejném zasedání jiným než navrhovaným způsobem.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda jsou v dané věci splněny podmínky přípustnosti podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. řádu, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest a soudem druhého stupně byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek. Obviněný je rovněž osobou oprávněnou k podání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanoveních §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je základní podmínkou přezkumu napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení dovolacím soudem podle ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohlo dle zásad bezprostřednosti a ústnosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by taxativně velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod sice formálně namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, avšak v celém obsahu svého mimořádného opravného prostředku nevznesl žádné námitky hmotně právní povahy a zpochybnění rozhodnutí soudů obou stupňů učinil výhradně na základě zpochybnění skutkových zjištění soudu, nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů, s primárním vytvořením vlastní konstrukce skutkového stavu. Znamená to, že dovolatel nezaložil svůj mimořádný opravný prostředek na hmotně právních důvodech předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přestože je v dovolání formálně proklamoval, nýbrž výlučně na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) se domáhal přehodnocení (revize) soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze celého případu. Tuto procesní námitku pod shora uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
V posuzovaném případě nezjistil Nejvyšší soud ani existenci tvz. extrémního nesouladu právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, neboť soud prvního stupně ve věci dovolatele založil svá skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry na pečlivém rozboru provedených důkazů a v rozhodnutí svůj postup v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. řádu řádně vyložil a odůvodnil. Skutečnost, že dovolatel sám hodnotí provedené důkazy jinak než nalézací soud, nezakládá objektivní pochybnost o správnosti skutkových – o od nich se odvíjejících právních - závěrů soudu, a to ve vztahu jak k objektivní, tak i subjektivní stránce trestného činu. Odvolací soud pak v rámci odvolacího přezkumu věci dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tyto důkazy v souladu se zákonnými požadavky také řádně vyhodnotil (§2 odst. 5, 6 tr. řádu). Odvolací soud se rovněž zákonným způsobem vypořádal s uplatněnými odvolacími námitkami obviněného a v tomto směru způsobem konformním se zákonem vysvětlil, proč námitkám obviněného v tomto směru nepřiznal právní relevanci. Jen pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací námitky, které obviněný vznesl proti rozsudku nalézacího soudu, jsou opakováním uplatněné obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, s níž se tento soud náležitě vypořádal. Je proto zcela logické, že odvolací soud znovu nehodnotil okolnosti již jednou a řádně zhodnocené, a na závěry učiněné nalézacím soudem pro jejich správnost plně odkázal. Usvědčujícími důkazy nebyly toliko osamocené a obviněným zpochybňované výpovědi svědků K. a O., ale rovněž výpověď svědka S. a v neposlední řadě pregnantní závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.
Závěrem Nejvyšší soud považuje za důležité připomenout, že z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, není nijak upraveno právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině obecného práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, apod.)
Dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. řádu na jedné straně povinen jednak odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. řádu, přičemž na druhé straně musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody §265b odst. 1 tr. řádu, byť je na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (srov. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávaném případě shledal, že podané dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s výše citovaným ustanovením zákona tak, že se dovolání obviněného A. L. odmítá, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kriterií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. ledna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á