ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.78.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 78/2013-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2013 o dovolání obviněného Q. D. N. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 To 329/2012, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 235/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 91 T 235/2011, byl obviněný Q. D. N. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 21. října 2011 v 1.23 hod. v B. po ul. O. řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Audi Q7, barvy šedá – metalíza, kde byl na čerpací stanici Shell kontrolován hlídkou dopravního inspektorátu Městského ředitelství policie Brno a při této kontrole jevil známky požití alkoholu jako jsou silný zápach alkoholu z úst řidiče, nekoordinovaná chůze, špatná mluva a apatie, proto byla u řidiče provedena dechová zkouška na alkohol přístrojem Dräger, která byla provedena dne 21. 10. 2011 v 1.27 hod. s pozitivním výsledkem 0,98 promile alkoholu v dechu a následně téhož dne v 1.32 hod. s pozitivním výsledkem 1,00 promile alkoholu v dechu, a dále laboratorním rozborem vzorku krve řidiče odebraného ve 2.01 hodin bylo zjištěno, že vzorek krve obsahuje 1,14 promile alkoholu v krvi.
Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §274 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře třiceti celých denních sazeb, kdy výše denní sazby činí 1.000,- Kč a celková částka peněžitého trestu je 30.000,- Kč. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců a podle §69 odst. 1 tr. zákoníku za použití §314e odst. 4 tr. řádu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 91 T 235/2011, podal obviněný Q. D. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 To 329/2012, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 5 To 329/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci své dovolací argumentace dovolatel namítl, že dle jeho názoru při správném právním posouzení skutku měl rozhodující soud dojít k závěru, že předmětný skutek není přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, ale pouze přestupkem podle §125c zákona č. 361/2000 Sb. Podotkl, že je občanem Vietnamské národnosti, českému jazyku nerozumí a není schopen se v něm jakkoliv vyjádřit. Informace Policie ČR o jeho konzumaci alkoholu, jak jsou zaznamenány v úředním záznamu zakročujících policistů, jsou proto podle tvrzení obviněného zcela vymyšlené a jako důkaz naprosto nepoužitelné. Stejného charakteru je i konstatování policistů, že měl „patlavou řeč“. Dále obviněný poukázal na vadnou interpretaci soudu ohledně jeho vyjádření o množství, druhu a čase konzumace alkoholu před jízdou, které bylo dle soudu učiněno odchylně od jeho výpovědi jako podezřelého na čl. 4 spisu. Obviněný tvrdí, že jeho vyjádření naprosto není v rozporu s údaji obsaženými v protokolu o jeho výslechu jako podezřelého, nýbrž je s nimi zcela v souladu, že pouze doplnil chybějící údaje tak, aby mohl být zpracován znalecký posudek. Dle obviněného pokud tedy nedostatek přípravného řízení spočívající v absenci dotazu vyšetřovatele na okolnosti konzumace alkoholu podezřelým byl odstraněn až podrobným popisem těchto okolností dne 14. 2. 2012, bylo by odmítnutí těchto údajů krácením jeho práva na obhajobu. V celém spisu absentuje jakýkoliv důkaz o okolnostech konzumace alkoholu obviněným. Dovolatel je přesvědčen, že postupem příslušného soudu došlo k porušení zásady presumpce neviny, protože nedůsledný postup orgánů činných v trestním řízení nelze nahrazovat tím, že objasnění okolností konzumace alkoholu z jeho strany soud odmítne a bez dalšího dovodí závěr, že konzumace alkoholu proběhla za jiných okolností, a to takových, aby se jednalo o trestnost podle trestního zákoníku. Dále se obviněný domnívá, že důkaz rozborem krve byl získán nezákonným způsobem
Na základě výše uvedených skutečností obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovoláním napadené rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil, příp. aby sám postoupil věc příslušnému správnímu orgánu k jejímu projednání jakožto přestupku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný Q. D. N. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat jak tvrzení obviněného, že nedokáže komunikovat v českém jazyce a že informace Policie ČR o jeho konzumaci alkoholu jsou vymyšlené a jako důkaz nepoužitelné, tak i jeho výtky týkající se jednak údajně vadné interpretace soudu ohledně jeho vyjádření o množství, druhu a čase konzumace alkoholu před jízdou, jednak skutečnosti, že důkaz rozborem krve byl získán nezákonným způsobem
Na základě shora specifikovaných skutečností je zřejmé, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc je třeba zdůraznit, že všechny zmíněné námitky byly obviněným uplatňovány již v předchozích stádiích trestního řízení, a to i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tedy v podstatě jen o opakování obhajoby, se kterou se již v předchozím řízení rozhodující soudy dostatečně vypořádaly.
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že v řízení provedenými důkazy bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že obviněný se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Pokud jde o jeho schopnost dorozumět se v českém jazyce, v průběhu řízení vyšlo najevo, že na území České republiky žije a podniká již delší dobu a dne 18. 6. 2003 získal v České republice také řidičský průkaz. Zejména tato okolnost plně odůvodňuje závěr, že obviněný musel zvládnout nejen komunikaci v běžné češtině, ale i v češtině povýtce odborné. Podle zákona č. 247/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, se obviněný v souvislosti se žádostí o vydání řidičského průkazu musel podle §39 písm. a) tohoto zákona podrobit zkoušce odborné způsobilosti. Průběh a rozsah takovéto zkoušky je upraven zákonem č. 247/2000 Sb., o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, v platném znění. Ustanovení §39 písm. a) tohoto zákona vyžaduje po zkoušeném, aby porozuměl a ovládal předpisy o provozu na pozemních komunikacích, přičemž ustanovení §40 odst. 1 tohoto zákona výslovně stanoví, že u závěrečné zkoušky, jíž se obviněný musel obligatorně podrobit, je vyžadována znalost otázek z pravidel provozu na pozemích komunikacích, z předpisů o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a předpisů souvisejících s provozem na pozemních komunikacích. Znamená to, že obviněný musel porozumět českým právním normám upravujícím pravidla provozu na pozemních komunikacích a také zvládnout napsat česky odpovědi na zadané otázky položené v souvislosti s tímto testem. Tato úvaha by neplatila pokud by bylo zjištěno, že obviněný získal řidičské oprávnění nezákonným způsobem, což dosud z ničeho nevyplývá. Obhajobu obviněného v tom smyslu, že orgánům činným v trestním řízení nerozuměl, tak Nejvyšší soud, ve shodě s názorem soudů prvního i druhého stupně, považuje za nevěrohodnou a účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti.
V posuzované věci byl obviněný z předmětného jednání usvědčen na podkladě řady důkazů, a to jednak přímo jeho výpovědi jako podezřelého, dále výsledků dechových zkoušek za použití přístroje Dräger, výsledků krevní zkoušky, protokolem o lékařském vyšetření, způsobem jízdy a jeho chováním při zásahu policistů. Již ze samotného chování obviněného a ze způsobu jeho jízdy, jak je zaznamenáno na přiloženém videozáznamu, je zřejmé, že se obviněný v době jízdy a v okamžiku zastavení policejní hlídkou nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost, přičemž tento stav si přivodil vlivem požití alkoholických nápojů.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem odvolacího soudu v tom, že obviněný Q. D. N. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Příslušný skutek byl tak bez jakýchkoliv pochybností oblastně a právně kvalifikován a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím.
Je tak možno učinit závěr, že obviněným uplatněné námitky nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a stojí mimo jeho rámec. Obviněný na jedné straně deklaroval zákonný dovolací důvod, avšak uplatnil námitky, které ho svým obsahem nenaplňují, nespadají pod něj a nijak mu neodpovídají.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. řádu nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. řádu, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2013, sp. zn. 91 T 235/2011, bylo rozhodnuto, že obviněný Q. D. N. je podle §368 tr. řádu účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a podle čl. IV odstavce 1 písm. b) této amnestie mu byl prominut podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 91 T 235/2011.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Q. D. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. řádu. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše N o v o t n á