ECLI:CZ:NS:2013:4.TDO.837.2013.1
sp. zn. 4 Tdo 837/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2013 o dovolání obviněných S. P. a R. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 596/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 47/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 24 T 47/2012, byli obvinění S. P. a R. P. uznáni vinnými ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedené pod bodem I. daného rozsudku dopustili tím, že dne 6. 11. 2011 v době od cca 14.00 hodin do 19.00 hodin v P., D. h., v prodejně starožitností, obviněný S. P. nejprve vyzval poškozeného A. Z., aby převzal odpovědnost za zmařený obchod v A. v hodnotě 50.000 Euro, kde jak poškozený, tak rodinná firma, kterou zastupoval obviněný S. P., přišli o 1,2 kg zlata v hodnotě cca milión Kč, když to poškozený odmítl, obviněný S. P. zamkl provozovnu, aby ji poškozený nemohl opustit, poté na něho začal křičet a bil ho rukama a dřevěnou tyčí do hlavy, dusil ho oblečením, které měl poškozený na sobě, ten se útoky snažil vykrývat, následně si obviněný přivolal na pomoc svého bratra obviněného R. P., ten poškozeného bil kovovou tyčí, během toho na poškozeného křičeli, že už zavolali dva lidi, kteří si s poškozeným promluví, když s nimi nebude komunikovat, tak ho zabijí, nalijí vodkou a někde ho zakopou, přitom vzali poškozenému mobilní telefon, aby nemohl volat policii a prohledali ho, aby nemohl pořizovat z průběhu útoku záznam.
Za uvedené jednání byl obviněný S. P. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4,5 let.
Za uvedené jednání byl obviněný R. P. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněným S. P. a R. P. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem N. P., P., ve výši 4.739,- Kč.
Tímto rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody ohledně obviněných L. Š. a M. V.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 24 T 47/2012, podali obvinění S. P. a R. P. odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 596/2012, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 596/2012, podali následně obvinění S. P. a R. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění v dovolání namítli, že v řízení před soudem prvního stupně bylo vycházeno pouze z tvrzení poškozeného, a přestože soud odůvodňuje svoje rozhodnutí ohledně rozporů ve výpovědích pachatelů a svědků, není pro takové tvrzení opora v relevantních důkazech. Dále obvinění uvedli, že se soud nevypořádal s absencí důkazu - tyče, se kterou měl být poškozený napaden, rovněž se nevypořádal s otázkou, který z obou obviněných měl poškozeného napadnout, kdy a čím. Dovolatelé odkázali na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 260/05 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a obviněné zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 13. 6. 2013 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Oba obvinění ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obvinění S. P. a R. P. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněných, že soud prvního stupně vycházel pouze z tvrzení poškozeného, a dále, že se soud nevypořádal s absencí důkazu - tyče, kterou měl být poškozený napaden a s otázkou, který z obou obviněných měl poškozeného napadnout, kdy a čím, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V posuzovaném případě tedy obvinění pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnuli v celém rozsahu výlučně jen ryze skutkové námitky. Obvinění byli uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 7, z něhož v napadeném rozsudku vycházel i Městský soud v Praze, spočíval v tom, že dne 6. 11. 2011 v době od cca 14.00 hodin do 19.00 hodin v P., v prodejně starožitností, obviněný S. P. nejprve vyzval poškozeného A. Z., aby převzal odpovědnost za zmařený obchod v A. v hodnotě 50.000 Euro, kde jak poškozený, tak rodinná firma, kterou zastupoval obviněný S. P., přišli o 1,2 kg zlata v hodnotě cca milión Kč, když to poškozený odmítl, obviněný S. P. zamkl provozovnu, aby ji poškozený nemohl opustit, poté na něho začal křičet a bil ho rukama a dřevěnou tyčí do hlavy, dusil ho oblečením, které měl poškozený na sobě, ten se útoky snažil vykrývat, následně si obviněný přivolal na pomoc svého bratra obviněného R. P., ten poškozeného bil kovovou tyčí, během toho na poškozeného křičeli, že už zavolali dva lidi, kteří si s poškozeným promluví, když s nimi nebude komunikovat, tak ho zabijí, nalijí vodkou a někde ho zakopou, přitom vzali poškozenému mobilní telefon, aby nemohl volat policii a prohledali ho, aby nemohl pořizovat z průběhu útoku záznam. V podaném dovolání tedy obvinění neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by skutkový stav zjištěný oběma soudy nenaplňoval zákonné znaky zločinu, jímž byli uznáni vinnými. Pouze takové námitky by korespondovaly s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obvinění pojali dovolání jako polemiku s tím, jak soudy hodnotily důkazy, z nichž vyvodily zjištění, že obvinění svým jednáním působili na svobodné rozhodování poškozeného, který jejich fyzický atak a výhružný projev vnímal jako reálný, stupňovaný za užití násilí včetně jejich slovního doprovodu. Obvinění se snažili svými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu založenou na tvrzení, že poškozenému nevyhrožovali ani ho nenapadli, obviněný S. P. pouze chtěl, aby poškozený uznal svůj závazek. Touto koncepcí dovolání se obvinění ocitli mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Je třeba konstatovat, že obvinění se svým dovoláním pouze domáhají, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byli stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu se rovněž vyjádřil Ústavní soud České republiky, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných S. P. a R. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2013
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal