ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.121.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 121/2013-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. února 2013 o dovolání, které podala R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 317/2012, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 Nt 604/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 2. 7. 2012, sp. zn. 1 Nt 604/2010, bylo podle §99 odst. 6 tr. zákoníku, za splnění podmínek §239 odst. 1 tr. ř. a §353 odst. 1 tr. ř., ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě uložené R. P. (dále jen „dovolatelka“) prodlouženo o dva roky.
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala dovolatelka, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 317/2012, jímž tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak nabylo právní moci dne 29. 8. 2012 [§140 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala dovolatelka dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudům nižších stupňů vytkla, že se v rámci své přezkumné činnosti nevypořádaly s jejími hmotně právními a procesními námitkami k postupu orgánů činných v trestním řízení ve všech fázích řízení. Uvedla, že soudy obou stupňů svá rozhodnutí opírají o důkazy, k jejichž procesní použitelnosti a vypovídací schopnosti má specifické výhrady. Namítla též obecnou formulaci závěru soudů dříve ve věci činných o důvodech ochranného opatření. K tomu podotkla, že soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na kterých jsou založena, přičemž rozsah této povinnosti musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Konstatovala, že v tomto směru se její věc dostává do oblasti porušení ústavně zaručených práv a svobod (práva na spravedlivý proces). Dále podotkla, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zahrnuje právo účastníků řízení předkládat svá stanoviska a že toto právo lze považovat za efektivní pouze tehdy, je-li opravdu předmětem soudního přezkumu. Jinými slovy, soud je povinen zkoumat její argumenty a důkazní návrhy. Shledala, že důkazní řízení bylo nesprávně provedeno, když některé navrhované důkazy zůstaly opomenuty, a pokud byly konstatovány, nebyly hodnoceny. Poznamenala, že v posuzované věci je mezi ní a soudy zřejmě sporné, zda je její pobyt na svobodě bez adekvátní léčby nebezpečný. Proto žádala revizní znalecké zkoumání, jež by z hlediska historického pohledu prověřilo vše, co je podle ní pro posouzení její věci právně významné. Prohlásila, že nelze tolerovat formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznila, že soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, resp. že se od něj smí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu, jako významném celku. Povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledat právní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétní právo. Při výkladu nelze opomíjet smysl a účel zákonných norem. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Uzavřela, že v postupu soudů nižších stupňů, ať již v rovině hmotně právní či procesně právní, lze spatřovat nerespektování nejen ustanovení trestního zákona a trestního řádu, ale i přehlížení předpisů občanskoprávních a publikovaných nálezů Ústavního soudu České republiky.
Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupoval v intencích ustanovení §265k odst. 1 a §265 l odst. 1 tr. ř. tak, že napadené rozhodnuti zruší a přikáže Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. směřuje proti rozhodnutí o uložení ochranného opatření nikoliv proti usnesení o prodloužení již uloženého ochranného léčení. Podle ní je však rozhodující zjištění, že dovoláním je možno napadnout pouze taková soudní rozhodnutí, jež jsou výslovně uvedena v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Zde pod písm. e) figuruje usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření (tj. také ochranné léčení, o něž v této věci jde). Toto ustanovení pak má přímou návaznost na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Uzavřela, že dotčené usnesení krajského soudu není takovým rozhodnutím, proti němuž by bylo dovolání přípustné. Dodala, že z výše uvedeného důvodu je rovněž irelevantní druhý uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, protože není přípustné. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 317/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Byť v tomto ustanovení je uvedeno usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření (mj. ochranné léčení), nelze pochybovat o tom, že je na místě vztáhnout je též na rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení, neboť to je z hlediska podstaty věci, povahy a důsledků de facto totožné. Dovolatelka je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání dovolatelky, byť třeba označená jako dovolání, nebyla učiněna prostřednictvím obhájce, tedy nebyla vypracována obhájcem, není s nimi možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jejich obsahu nelze přihlížet (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou tedy v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v soudním rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření (resp. – viz shora – též tehdy, kdy bylo rozhodnuto o prodloužení ochranného léčení jako jednoho z ochranných opatření), aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení (resp. prodloužení). Zákon vymezuje podmínky pro uložení ochranných opatření v ustanoveních §99 až §103 tr. zákoníku a v ustanovení §22 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže).
Nejvyšší soud na tomto místě považuje za potřebné zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V návaznosti na shora uvedené Nejvyšší soud shledává, že dovolací argumentace dovolatelky směřuje primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Dovolatelka totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, když prosazuje vlastní (pro ni příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (v podstatě tvrdí, že netrpí duševní poruchou, jež by vyžadovala ochranné léčení). Až sekundárně – výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o existenci vad naplňujících důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř.
Deklarované dovolací důvody jsou tedy obviněnou ve skutečnosti spatřovány v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedené (ani jiné) dovolací důvody podřadit nelze. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) a j) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud na tomto místě musí shrnout a konstatovat, že základní premisou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je aplikovatelnost tohoto ustanovení na případy, kdy nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro uložení ochranného opatření. Je třeba ovšem připustit i jeho použití na formu prodloužení takového opatření, konkrétně ochranného léčení, a to za situace, kdy nebude léčba ukončena v zákonné lhůtě – viz §99 odst. 6 tr. zákoníku. Za takto vzniklé situace je totiž rozhodování soudu ve své podstatě rozhodnutím o tom, že jsou splněny podmínky pro opětovné uložení (pokračování) ochranného léčení, zejména pak z pohledu ústavního. Jestliže tedy obviněná ve svém dovolání zpochybňuje existenci soudy zjištěných zákonných podmínek pro uložení, resp. pokračování ochranného léčení s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. a současně soudům vytýká procesní (skutkové) nedostatky, které v rámci hodnocení důkazů soudy vedly k učiněnému závěru, pak lze pouze konstatovat, že takové dovolání je sice přípustné avšak že obviněnou byly z pohledu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. uplatněny námitky, které nelze jako právně relevantní akceptovat.
Dále je na místě připomenout, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho odůvodnění (§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném odůvodnění napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je odůvodnění rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008, s. 2076).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že mezi právními závěry soudů nižších stupňů z hlediska rozhodnutí o prodloužení ochranného léčení ve smyslu ustanovení §99 odst. 6 tr. zákoníku a potřebnými skutkovými zjištěními, která tyto soudy učinily po zhodnocení důkazů provedených v rámci dostatečného důkazního řízení, není nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý