ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.28.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 28/2013-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2013 o dovolání, které podal obviněný M. R. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 2 To 73/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 9/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2011, sp. zn. 40 T 9/2010, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) [v bodě I.)] a zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ tr. zákoník“) [v bodech II.)/1-13 a III.)/1-3]. Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech v trvání deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozeným v rozsudku uvedeným tam vyčíslené částky. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli někteří z poškozených odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem byl dále obviněný podle §226 písm. a) tr. ř., resp. podle §226 písm. b) tr. ř., resp. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky v rozsudku popsané, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození K. K. a Z. H. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 2 To 73/2011, z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o vině pod body II. a III. odsuzující části napadeného rozsudku, ve výroku o trestu, ve výroku o náhradě škody vysloveném podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř., jakož i ve výroku, jímž byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, který měl být spáchán ve vztahu k poškozenému R. Š. [body II./13a, b, d obžaloby]. Ve výroku o vině pod bodem I. odsuzující části napadeného rozsudku a ve zbytku zprošťující části napadeného rozsudku, včetně výroku vysloveného podle §229 odst. 3 tr. ř., zůstal napadený rozsudek nezměněn. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [v bodech II./1-10, 12-13 a III./1-3] a za tento zločin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, jej podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti, aby zaplatil na náhradě škody poškozeným v rozsudku uvedeným tam vyčíslené částky. Podle §229 odst. 2 tr. ř. některé z poškozených odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně skutku pod bodem II./13) obžaloby věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil Krajskému soudu v Brně.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že podstatná část jeho námitek uplatněných v průběhu řízení před soudy obou stupňů směřovala k hodnocení důkazů (podle svých slov je i nadále přesvědčen, že nebyly adekvátním způsobem zohledněny provedené důkazy a že nebyly provedeny klíčové důkazy v jeho prospěch), avšak že s ohledem na vymezení dovolacích důvodů se v dovolání omezuje na námitky týkající se výlučně hmotně právních otázek. Soudům dříve ve věci činným vytkl, že rozhodly o jeho vině, aniž by zkoumaly úmysl, s tím, že nebyly dány všechny znaky skutkových podstat trestných činů, pro které byl odsouzen. Dále namítl, že navzdory jeho odvolacím námitkám závěry soudu druhého stupně o způsobené škodě nekorespondují s provedenými důkazy, když mu byla uložena rovněž povinnost k úhradě částek, které prokazatelně zcela či z části splatil nebo u nichž nárok poškozeného vůbec nevznikl.
Následně obviněný upozornil, že skutek pod II./3. písm. b) je v napadeném rozhodnutí popsán zcela jinak než v obžalobě, neboť v obžalobě bylo uvedeno, že měl od poškozeného převzít kromě částky 350.000,- Kč též částku 1,650.000,- Kč, kterou použil na uhrazení dluhů T. L. a T. K. a způsobit mu tak škodu v celkové výši 2,100.000,- Kč. Podotkl, že částka zmíněná v obžalobě je zjevně nesprávná, jelikož součet obou dílčích částek činí pouze 2,000.000,- Kč. Shledal, že tato částka je uvedena také v rozsudku odvolacího soudu, který mu ovšem klade za vinu pouze to, že si ponechal částku 350.000,- Kč. Podle jeho názoru je tedy na místě, aby byl ohledně částky 1,650.000,- Kč, resp. 1,750.000,- Kč obžaloby zproštěn, neboť se jedná o část skutkového děje uvedenou v obžalobě, pro kterou nebyl uznán vinným. V rozhodnutích soudů nižších stupňů ale tento výrok chybí. K tomu ještě dodal, že u předmětného skutku nebyly při zohlednění výše škody, která měla být jeho jednáním způsobena, uváženy vzájemné závazky mezi ním a poškozeným.
Dále se obviněný ohradil proti tomu, že v případě skutku popsaného pod bodem II./6. písm. b) napadeného rozsudku nebyla náležitě zohledněna skutečnost, že poškozenému byl dodán stavební materiál od společnosti SAINT-OBAIN Building Distribution CZ, a. s., Ing. J. H. Vyjádřil přesvědčení, že poškozenému dodal materiál v hodnotě odpovídající převzatým finančním prostředkům, a tudíž jsou zjištění soudu první instance o způsobené škodě zcela zjevně nesprávná, když škodou je majetková újma, která poškozenému nevznikla. Dále prohlásil, že v případě skutku označeného v rozsudku odvolacího soudu pod bodem II./9. písm. a) až c) poškozenému Ing. J. H. prokazatelně poskytl plnění ve výši převzatých finančních prostředků. Neuhrazeno tak zůstalo pouze dohodnuté příslušenství, kterého se ale poškozený nemůže domáhat, jelikož toto příslušenství bylo sjednáno právním úkonem, jímž měl být spáchán trestný čin, tedy právním úkonem neplatným. Ke skutku uvedenému pod bodem II./13. napadeného rozsudku poznamenal, že akceptoval závazek vůči poškozenému, podle dohody ho po dobu osmnácti měsíců pravidelně splácel na účet banky, avšak splácení byl nucen přerušit z příčin nezávislých na jeho vůli. V daném případě je proto zcela evidentní absence zavinění. V neposlední řadě namítl, že minimálně u části poškozených, pokud je jejich výpověď považována za věrohodnou, došlo k porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 254/2004 Sb.“), a že soud nalézací i soud odvolací měl tuto skutečnost zohlednit a posoudit, zda je na místě takovým nárokům přiznávat ochranu v trestním řízení v podobě rozhodnutí o náhradě škody.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí, případně aby zrušil též rozsudek soudu nalézacího.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že podstatu skutku, o němž ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. může soud prvního stupně rozhodovat, tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. V daném případě byla z popisu skutku uvedeného pod bodem II./3. b) výroku o vině v rozsudcích obou soudů z důvodu, uvedeného v rozsudku soudu prvního stupně, vypuštěna ta jeho část, která se týkala způsobení škodlivého následku ve výši 1,650.000,- Kč, přičemž totožnost podvodného jednání obviněného vůči poškozenému P. U. zůstala beze změn a zůstala zachována i částečná totožnost způsobeného škodlivého následku. Není tedy pochyb o tom, že soudy obou stupňů rozhodovaly za podmínek §220 odst. 1 tr. ř. o skutku, který byl předmětem žalobního návrhu. Pokud bylo o tomto skutku, zařazeném do popisu pokračujícího jednání obviněného pod bodem II. napadeného rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto odsuzujícím způsobem, pak takovému rozhodnutí nelze ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. důvodně vytýkat, že neobsahuje, resp. že v něm chybí výrok zprošťující povahy.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že zbývající část uplatněné dovolací argumentace se vztahuje k namítané nesprávnosti právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Seznala, že při odůvodnění takové námitky sice obviněný předesílá, že se s ohledem na vymezení dovolacích důvodů omezuje toliko na námitky hmotně právní povahy, jeho důsledný respekt k takto deklarovanému obsahovému zaměření použitého dovolacího důvodu však není z obsahu převažující části jeho dovolací argumentace patrný.
Následně státní zástupkyně konstatovala, že pouze s jistou mírou tolerance lze považovat za kvalifikovaný způsob odůvodnění námitky absence zavinění obviněného ve vztahu ke skutku ad II./13., kdy uvedl, že v dalších platbách k pohledávce poškozeného (J. K. ) mu zabránily důvody na jeho vůli zcela nezávislé. V rámci popisu tohoto skutku byl totiž uznán vinným tím, že finanční prostředky, na jejichž opatření si poškozená musela sjednat úvěrovou smlouvu, na ní vylákal pod záminkou výhodných investic do podnikání. Jestliže sjednané termíny splátek dodržel pouze po jím poukazovanou dobu osmnácti měsíců, pak soudy v uvedeném směru nepochybily, pokud při posuzování subjektivní stránky jeho jednání vycházely z těch skutkových zjištění, které se vztahovaly k reálné míře jeho finanční připravenosti dostát celému sjednanému závazku vůči jmenované poškozené. V uvedeném směru zcela důvodně vzaly v potaz aktuální stav podnikání obviněného k době uzavírání smluvních ujednání s poškozenými ve sledovaném časovém období července 2005 až září 2007 s výsledným dluhovým zatížením v celkové výši 13,5 mil. Kč, které se bez reálné perspektivy jeho obratu k lepšímu stále jen zhoršovalo. Za daného stavu věci v případě poškozené J. K. mu tak jeho finanční situace objektivně nedovolovala přijatý závazek vůči ní dodržet, a tedy není pochyb, že také s touto poškozenou jednal s předstíráním své neexistující platební schopnosti, a tedy klamavým způsobem.
Státní zástupkyně rovněž poznamenala, že pokud se obviněný poukazem na zákaz hotovostních plateb nad určitou výši, vyplývající ze zákona č. 254/2004 Sb., pokusil dovodit, že z důvodu porušení tohoto právního předpisu ze strany poškozených jim nepřísluší právní ochrana, pak mu nelze přisvědčit. Tito by případným porušením uvedeného předpisu na své straně založili pouze důvody k vyvození odpovědnosti za správní delikt ve smyslu ustanovení §5 uvedeného předpisu. Stalo by se tak bez jakéhokoliv právního dopadu na splněné podmínky trestní odpovědnosti obviněného.
Z rozvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. 2 To 73/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky, jež obviněný vztáhl k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., směřují primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (zejména stran výše škody, kterou svým protiprávním jednáním způsobil poškozeným, jakož i počáteční neschopnosti dostát svému závazku ve vztahu k poškozené J. K. ). Výlučně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován toliko v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Pokud by bylo dovolání obviněného podáno jen z těchto důvodů, bylo by odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obiter dictum Nejvyšší soud stručně poznamenává, že pokud jde o skutek popsaný v rozsudku soudu druhého stupně pod bodem II./13., ze skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných jednoznačně vyplývá, že obviněný pod záminkou výhodných investic do podnikání s úmyslem získané finanční prostředky nevrátit vylákal od poškozené J. K. částku 375.000,- Kč, přičemž jí uhradil pouze částku 81.900,- Kč a způsobil jí tak škodu ve výši nejméně 293.100,- Kč. Obviněný, jak plyne z kontextu komplexních skutkových zjištění charakterizujících jeho jednání, od počátku věděl, že objektivně není schopen celému sjednanému závazku vůči jmenované poškozené dostát. Ostatně, již soud prvního stupně akcentoval (a tento závěr odvolací soud shledal správným), že obviněný poškozené uváděl v omyl tím, že předstíral svoji solventnost, schopnost dostát svým závazkům a předstíral, že je účasten rozsáhlých úspěšných obchodních transakcí, na nichž lze objektivně a legálně získat velké finanční prostředky, věděl, že deklaruje poškozeným takové skutečnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, a takto jednal se záměrem získat finanční prostředky. Soudy nižších stupňů tak důvodně dovodily úmyslné zavinění obviněného. Obviněný tedy i jednáním vůči jmenované poškozené naplnil znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se státní zástupkyní rovněž ohledně námitky obviněného, že minimálně část poškozených porušila zákaz hotovostních plateb nad určitou výši, vyplývající ze zákona č. 254/2004 Sb., v důsledku čehož by jim neměla být přiznána právní ochrana v trestním řízení v podobě rozhodnutí o náhradě škody. Tato námitka, kterou vzhledem k její povaze nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obstát nemůže. Naznačení poškození by případným porušením uvedeného předpisu založili pouze důvody k vyvození odpovědnosti za správní delikt ve smyslu ustanovení §5 uvedeného předpisu. To by ovšem nemělo žádný právní dopad na splněné podmínky trestní odpovědnosti obviněného a jeho povinnosti k náhradě škody, tak jak mu bylo v příslušných částech rozsudečného výroku přisouzeno.
Obviněný však také ve svém dovolání namítl, že v rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zproštění jeho osoby obžaloby, pokud jde o skutek popsaný v napadeném rozhodnutí pod bodem II./3. písm. b) a částku 1,650.000,- Kč (resp. 1,750.000,- Kč). Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 2 tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
V návaznosti na skutečnosti stručně rozvedené shora Nejvyšší soud připomíná, že podstatu skutku, o němž ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodovat, tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je významný z hlediska trestního práva. Teorie i praxe nechápou totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a výroku rozsudku soudu, postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku pak bude zachována též za předpokladu, a) jestliže je úplná shoda alespoň jednání při rozdílném následku, b) je úplná shoda alespoň následku při rozdílném jednání, c) jednání nebo následek (nebo obojí) jsou v případech uvedených pod písm. a) a b) alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozh. č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. O témže skutku přitom nelze současně rozhodnout odsuzujícím a zprošťujícím výrokem. To znamená, že dojde-li na základě dokazování provedeného v řízení před soudem k jeho upřesnění, v důsledku čehož některé skutečnosti např. odpadnou, nelze při uznání viny tímto skutkem současně vyslovit zprošťující výrok stran oněch okolností, jež odpadly. Tyto závěry zásadně platí i pro jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, neboť podle trestního řádu platí legální definice uvedená v §12 odst. 12, která stanoví, že skutkem se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že v posuzované trestní věci byla na obviněného podána obžaloba mj. pro jednání spočívající v tom, že pod záminkou výhodných obchodů se střešní krytinou a nutnosti složení kauce za její zvýhodněnou dodávku vylákal od poškozeného P. U. finanční prostředky tím, že jej přesvědčil o uzavření Smlouvy o hypotečním úvěru na částku 2,000.000,- Kč, ze které si částku 350.000,- Kč ponechal a použil pro vlastní potřebu, přičemž zbývající obnos ve výši 1,650.000,- Kč použil na úhradu dluhu věřitelům T. L. a T. K. [viz bod II./5. písm. b) obžaloby]. Z popisu tohoto skutku v obžalobě byla v odpovídajícím bodě II./3. písm. b) výroku o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů vypuštěna ta jeho část, která se týkala způsobení škody ve výši 1,650.000,- Kč, přičemž podstata podvodného jednání obviněného vůči poškozenému P. U. zůstala beze změn. Za této situace je nepochybné, že soudy obou stupňů rozhodovaly v souladu s ustanovením §220 odst. 1 tr. ř. o skutku, který byl předmětem žalobního návrhu, neboť v daném případě byla totožnost skutku udržována nejen shodou v jednání obviněného, ale i částečnou shodou v trestněprávně relevantním následku (došlo pouze k upřesnění výše škody). Pokud odvolací soud o předmětném skutku rozhodl odsuzujícím výrokem, pak mu nelze se zřetelem k výše rozvedeným teoretickým východiskům oprávněně vytýkat, že jeho rozhodnutí neobsahuje, resp. že v něm chybí výrok zprošťující povahy a že je tak dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř..
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zatíženo pochybením spočívajícím v absenci některého výroku, jak to ve svém mimořádném opravném prostředku namítá obviněný, nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý