ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.407.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 407/2013-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovolání, které podal obviněný A. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 476/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 127/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 9 T 127/2012, byl obviněný A. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 31 T 95/2012, byl obviněný podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 31 T 95/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozené společnosti R. s.r.o. na náhradě škody částku ve výši 34.700,- Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla s nárokem na náhradu škody na totéž řízení odkázána také poškozená R. P.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 476/2012, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že mu nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání konaného dne 17. 1. 2013 o jeho odvolání, přičemž v inkriminované době neměl ani obhájce, který by jej v jeho nepřítomnosti mohl zastoupit, neboť již bylo zrušeno ustanovení obhájce Mgr. Freuda i JUDr. Zbořila. Podle jeho názoru došlo tímto postupem ke zkrácení jeho práva na obhajobu, resp. k porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen„Listina“) a ustanovení trestního řádu. Poznamenal, že dne 16. 1. 2013 telefonicky kontaktoval předsedu odvolacího senátu JUDr. Dufka s tím, že je v zahraničí a že jeho vstupu na území České republiky brání dříve uložený trest za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. Podle jeho slov mu předseda senátu sdělil, že vzhledem k zákazu pobytu v České republice se nemůže projednání odvolání zúčastnit a toto proběhne bez něj. Uzavřel, že se veřejného zasedání o odvolání chtěl osobně zúčastnit a vysvětlit všechny skutečnosti, ale bylo mu v tom zabráněno.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil.
K tomuto dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Připomněl, že dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán v případech, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Jde tedy o porušení ustanovení o nutné obhajobě (viz zejména §36 tr. ř.). Následně konstatoval, že takto vymezenému důvodu dovolání námitky obviněného neodpovídají. Ze spisového materiálu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 9 T 127/2012 totiž vyplývá, že v případě obviněného nebyl v době konání veřejného zasedání u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně dán žádný z důvodů nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. Zároveň nelze přisvědčit ani námitce obviněného v tom směru, že mu měl být obhájce ustanoven z toho důvodu, že se nemohl konaného veřejného zasedání účastnit z důvodu již dříve mu uloženého trestu vyhoštění. Ani taková okolnost totiž nezakládá další, v zákoně výslovně neuvedený důvod nutné obhajoby, k němuž by musel odvolací soud přihlédnout.
Dále státní zástupce uvedl, že námitky obviněného odpovídají jinému důvodu dovolání, a to důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, pokud se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Podle názoru státního zástupce však těmto námitkám nelze věcně přisvědčit. Na prvém místě lze pochybovat, zda výkon trestu vyhoštění skutečně brání účasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho trestní věci. Přitom je třeba zdůraznit, že účast na projednávání jeho věci, je realizací práv vyplývajících mj. z ustanovení čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Jedná se tak o výkon práva, což by podle názoru státního zástupce bránilo případnému posouzení pobytu obviněného na území České republiky v době výkonu trestu vyhoštění jakožto přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Za protiprávní čin však nelze považovat jednání, jímž pachatel toliko realizuje svá ústavně zaručená práva. Předpokladem pro takový závěr by přitom pochopitelně bylo, že takovýto pobyt na území České republiky by byl realizován pouze v bezprostřední souvislosti s účastí u takového úkonu. Přítomnosti obviněného u veřejného zasedání konaného dne 17. 1. 2013 tedy žádná překážka v podobě výkonu trestu vyhoštění nebránila.
K této úvaze však přistupuje další skutečnost. Z příslušného spisového materiálu Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 9 T 127/2012 vyplývá, že obviněný kontaktoval předsedu senátu odvolacího soudu v den konání veřejného zasedání s tím, že se nemůže účastnit veřejného zasedání z důvodu horečky. Toto tvrzení však žádným způsobem nedoložil a jednalo se pouze o telefonické sdělení, o výkonu trestu vyhoštění se obviněný nezmiňoval. Podle úředního záznamu na č. l . 204 byl přitom obviněný výslovně předsedou senátu poučen, že veřejné zasedání lze konat i bez jeho přítomnosti. V dovolání tvrzená žádost obviněného o ustanovení obhájce z tohoto úředního záznamu nevyplývá, nehledě na to, že jak je výše uvedeno, důvod nutné obhajoby na straně obviněného objektivně dán nebyl. Obviněnému zároveň nic nebránilo, aby si případně sám obhájce zvolil, což však neučinil. Stejně tak z uvedeného záznamu nevyplývá, že by obviněný požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu, že trvá na své účasti, v níž mu brání jeho zdravotní stav. Za významné je třeba považovat i to, že o konání veřejného zasedání byl obviněný toliko vyrozumíván s tím, že jeho účast není nutná, nebyl k němu tedy předvoláván (k tomu srov. referát předsedy senátu na č. l . 196a spisu). Významné je i to, že v rámci takto konaného veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimž by se tak mohl v rámci zachování práva na obhajobu obviněný vyjadřovat. Pakliže tedy bylo veřejné zasedání, u něhož nebyla deklarována nutnost jeho přítomnosti, konáno v nepřítomnosti obviněného, nelze v takovém postupu spatřovat porušení práva obviněného na účast při veřejném zasedání, když jinak byl o termínu veřejného zasedání včas a řádně vyrozuměn. Podle názoru státního zástupce tak lze uzavřít, že postupem odvolacího soudu k vytýkanému procesnímu pochybení nedošlo.
Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné, než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 6 To 476/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008). Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán pouze v těch případech, kdy skutečnost, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, mohla mít faktický dopad na vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 407/2008).
Pokud obviněný ve svém dovolání argumentoval, že mu nebylo umožněno účastnit se veřejného zasedání konaného dne 17. 1. 2013 o jeho odvolání, přičemž v inkriminované době neměl ani obhájce, který by jej v jeho nepřítomnosti mohl zastoupit, pak takovou argumentaci není možné z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. považovat za důvodnou. V posuzované věci totiž nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby. Obviněný měl původně obhájce z důvodu podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (byl ve vazbě a posléze výkonu trestu odnětí svobody), tento důvod ovšem pominul propuštěním obviněného z výkonu trestu (dne 2. 1. 2013) a jiný důvod ve smyslu §36 tr. ř. naplněn nebyl (skutečnost, že obviněný vykonává trest vyhoštění, důvod nutné obhajoby nezakládá). Nad to je zapotřebí zdůraznit, že obviněný si mohl obhájce zvolit (v tom mu nic nebránilo), jak o tom byl v průběhu řízení opakovaně poučen, a tímto obhájcem se mohl nechat zastupovat. Nevyužil-li tohoto svého práva, nelze to přičítat k tíži soudu. Není tedy možné vyvozovat porušení čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
V návaznosti na uvedené je na místě konstatovat, že obviněným uplatněná dovolací argumentace mířila spíše na (jím výslovně neuplatněný) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má každý právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Zatímco hlavní líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (§202 odst. 2 tr. ř.), případně jej vůbec nelze konat (§202 odst. 4 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. Nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je dána buď tím, že jej soud ve smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. k veřejnému zasedání předvolá a dá tak zřetelně najevo, že bez přítomnosti obviněného nemůže věc rozhodovat, anebo podle ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněný v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyl. Z tohoto hlediska nebyla jeho účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
Pokud byl obviněný odvolacím soudem o veřejném zasedání ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. pouze vyrozuměn, dává soud najevo, že nepovažuje přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou a uvažuje i s alternativou konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Jestliže se obviněný v tomto případě k veřejnému zasedání nedostaví a svou neúčast řádně neomluví , pak nelze mít za to, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002).
V daném případě odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l . 196a spisu a doručenka na č. l . 196 spisu).
Podle §233 odst. 2 tr. ř. stanoví předseda senátu den veřejného zasedání tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm, alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, které se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.
Z obsahu předloženého spisového materiálu je evidentní, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 17. 1. 2013, resp. že vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 21. 12. 2012, tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu citovaného ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
Tím odvolací soud vytvořil obviněnému podmínky a předpoklady pro to, aby se mohl zúčastnit projednání předmětné trestní věci a osobně se hájit. Na tomto místě lze poznamenat, že uložený trest vyhoštění netvořil překážku účasti na soudním jednání - v tomto směru lze odkázat na argumentaci státního zástupce.
K veřejnému zasedání nařízenému soudem druhé instance na den 17. 1. 2013 se obviněný nedostavil, přičemž svoji neúčast odvolacímu soudu stručně telefonicky omluvil (jak plyne z úředního záznamu pořízeného předsedou senátu odvolacího soudu viz č. l . 204) bezprostředně před konáním veřejného zasedání tím, že se tohoto jednání nemůže účastnit z důvodu horečky. Toto tvrzení však žádným způsobem nedoložil a o výkonu trestu vyhoštění se nezmiňoval. Podle uvedeného úředního záznamu byl přitom obviněný výslovně předsedou senátu poučen, že veřejné zasedání lze konat i bez jeho přítomnosti. V protokolu o uvedeném veřejném zasedání (založen na č. l . 205 - 207 spisu) je konstatována nepřítomnost obviněného. Zmíněný protokol dále uvádí, že předseda senátu následně zahájil veřejné zasedání, přečetl zmíněný úřední záznam a zjistil, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět a u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována k přípravě pětidenní lhůta od doručení předvolání, popř. vyrozumění. Stejné zjištění učinil ještě u intervenujícího státního zástupce. Na to bylo po poradě senátu vyhlášeno usnesení, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného.
Podle názoru Nejvyššího soudu za popsaného stavu odvolací soud nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud v této souvislosti v první řadě poukazuje na okolnosti již rozvedené shora, a to že odvolací soud obviněného o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíval, že obviněný byl o termínu konání veřejného zasedání vyrozuměn řádně a včas, že odvolacímu soudu nebyla v době předcházející vyhlášení jeho rozsudku doručena řádná omluva ospravedlňující neúčast obviněného u předmětného veřejného zasedání (telefonická omluva ničím nepodložená není omluvou řádnou) a že obviněný ani nevyjádřil vůli veřejného zasedání se zúčastnit a nepožádal o jeho odročení. Zároveň Nejvyšší soud upozorňuje, že u veřejného zasedání o odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu, nebyly prováděny žádné důkazy.
Není proto možno dovodit, že by ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že obviněný byl zbaven svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání žádné opodstatnění.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý