ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.464.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 464/2013 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2013 o dovolání, které podal obviněný L. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 To 71/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 52 T 1/2012, byl obviněný L. O. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu společně s obviněnými J. H. a L. L. „obžalovaný J. H. na přesně nezjištěných místech v S. v přesně nezjištěné době, nejméně od února 2011 do 13. 3. 2011, po předchozím vytipování poškozeného J. B., o němž byl přesvědčen, že má ve svém bytě v T. větší množství finančních prostředků a zlata, v úmyslu tyto získat za každou cenu včetně užití násilí vůči poškozenému, který měl být v době přepadení sám doma, obeznámen s jeho zhoršeným zdravotním stavem souvisejícím s pokročilým věkem, srdeční chorobou a astmatem, naplánoval loupežné přepadení poškozeného B. tím, že oslovil nejdříve s nabídkou zmocnění se těchto věcí a následného rozdělení zisku rovným dílem bezvýsledně několik poškozenému neznámých osob a nakonec po předchozí dohodě s obžalovanými L. O. a L. L. dne 13. 3. 2011 v přesně nezjištěné době kolem 17.45 hodin tyto přivezl svým osobním vozidlem zn. Ford Mondeo, ze S. do T. do blízkosti panelového domu v H. ulici, popsal jim polohu bytu poškozeného s tím, že by se měli představit jako policie, L. měl poškozeného za pomoci O. znehybnit, aniž mu měli ublížit na zdraví, a O. následně prohledat byt a odcizit zde peníze a zlato a zatímco sám zůstal v autě, obžalovaní L. L. a L. O. krátce po 18.00 hodině společně vnikli v .. patře do bytu poškozeného J. B. tak, že u vstupních dveří zakryli kukátko, po zazvonění, aby přiměli poškozeného otevřít, se vydávali za policii, přičemž po otevření dveří poškozeným B. obžalovaný L. vrazil silou do dveří, poškozeného chytil v oblasti hrudníku za oděv a silou jej zatlačil do kuchyně následován obžalovaným O., kde poškozeného strhl na zem, držel ho v kravatě na podlaze v kuchyni, kde ho bil pěstmi do ramen, obličeje a krku a poté, co poškozenému obžalovaný O. opakovaně šlápl na hlavu, společně mu izolepou omotali hlavu včetně zalepení úst a pevně svázali ruce a nohy, kdy poškozenému ležícímu na pravém boku na podlaze ještě obžalovaný L. z výšky opakovaně šlápl na hlavu do oblasti spánků a dvakrát ho kopl do oblasti žeber, přičemž se při bití poškozeného opakovaně ptal, kde má peníze, když všechny místnosti bytu zároveň prohledával obžalovaný O., který v kuchyni na stole nalezl v obálce finanční hotovost ve výši 1.200,- Kč, kterou si při zpáteční cestě s obžalovaným H. rozdělili rovným dílem, a dva mobilní telefony zn. Nokia 5000 a Samsung E1120, které vyhodili v T. při zpáteční cestě, zatímco zraněného a pevně svázaného poškozeného J. B. ponechali v bytě s pevně zalepenými dýchacími otvory izolepou s vědomím, že u něho v důsledku toho může dojít ke smrtelnému následku, v době kolem 18.30 hodin byt opustili, nasedli do vozidla k H. a společně odjeli zpět do S., když poškozený následkem napadení utrpěl plošné podkožní krevní výrony v obou spánkových krajinách s otokem měkkých tkání, brýlový hematom oboustranně, oděrky a otok měkkých tkání v podkoží na hřbetu nosu, tržně zhmožděné rány v předsíni ústní dutiny, otok mozku, podpavučnicové krvácení v oblasti obou čelních laloků mozku, masivní překrvení krčních orgánů se zlomeninou horního rohu štítné chrupavky vlevo a zlomeninu 3.- 6. žebra vpravo s krvácením do mezižeberní svaloviny a zemřel téhož dne ve večerních hodinách v důsledku udušení, jehož příčinou byla kombinace zakrytí dýchacích otvorů a aspirace žaludečního obsahu a krve a k němuž došlo v průběhu 10-15 minut, neboť fixace dýchacích otvorů nebyla zcela absolutní, takže při minimální možnosti průniku vzduchu do nosních otvorů docházelo k dušení poškozeného postupně, což spolu s úrazovými změnami hlavy, fixací horních i dolních končetin a s omezením dechových funkcí při omotání obličeje lepící páskou byl stav, který musel poškozený po dobu nikoliv zcela krátkou vnímat jako enormně stresující a výrazně trýznivý“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný L. O. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. H. a L. L.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali všichni tři jmenovaní obvinění, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 To 71/2012, jímž podle §256 tr. ř. tato odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný L. O. (dále též „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že v průběhu řízení nebyla bez důvodných pochybností prokázána existence jeho úmyslu ve vztahu k úmrtí poškozeného. V této souvislosti upozornil, že v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je uvedeno, že: „lze přisvědčit tomu, že obžalovaní L. a O. neměli přímo v úmyslu poškozeného zabít“ , resp. že odvolací soud ve svém odůvodnění usnesení konstatoval, že: „...nelze uzavřít, že by obžalovaní jednali po předchozím uvážení, protože zjevně šlo o exces z původní domluvy...“ . Prohlásil, že z výpovědí všech obviněných je nepochybné, že účelem návštěvy poškozeného byl zisk majetkového prospěchu. Žádný z nich nejednal v úmyslu tento majetkový prospěch získat za užití takového násilí, které by směřovalo k úmrtí poškozeného. Vyslovil názor, že jeho jednání mělo být posouzeno nikoliv jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku, nýbrž (obdobně jako u spoluobviněného H.) jako účastenství ve formě pomoci na zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §173 odst. 1 tr. zákoníku, event. podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Poznamenal, že prvoinstanční soud neuvěřil jeho obhajobě ohledně plnění příkazů spoluobviněného L., když v tomto směru v podstatě vycházel z výpovědi spoluobviněného L. Akcentoval, že pouze on (obviněný) vypovídal na samém počátku přípravného řízení a že kontinuita jeho výpovědi byla prověřena při vyšetřovacím úkonu přímo na místě činu. Teprve následně, po provedení ostatních vyšetřovacích úkonů, zejména výpovědí svědků, se rozhodl ve věci vypovídat i spoluobviněný L. Dále nastolil otázku charakterových vlastností jeho osoby a spoluobviněného L. Podotkl, že ze znaleckého posudku a výpovědi PhDr. J. L. vyplývá, že je osobou snadno ovlivnitelnou, se submisivní povahou, že dokáže konat pod cizím vlivem a v rámci vyhrocené situace mohlo být jeho chování ovlivněno stresem. Svědkyně R. K. pak potvrdila, že není násilné povahy. Doposud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Naproti tomu, spoluobviněný L. je impulzivní, má sklony k agresivnímu jednání a v minulosti provozoval bojová umění (viz znalecký posudek a výpověď svědkyně R. G.). Pokud jde o zranění ruky spoluobviněného L., o které mj. opíral svou obhajobu, znalci při hlavním líčení konstatovali, že toto bylo po 4 týdnech léčeno měkčí fixací dlahou s omotáním, a tudíž dotyčného nic nelimitovalo v útoku (zranění lze považovat v době spáchání trestného činu za zhojené). Uvedl, že pakliže soudy nižších stupňů dostatečně nevyhodnotily názor prezentovaný znalkyní PhDr. J. L., došlo k porušení jeho práv na spravedlivý soudní proces a na obhajobu. Shledal, že skutkový stav, tak jak byl popsán prvoinstančním soudem, nebyl důkazy provedenými v průběhu řízení prokázán (konkrétně zmínil skutečnost, že poškozenému opakovaně šlápl na hlavu či společné jednání jeho osoby a spoluobviněného L. při omotávání hlavy, včetně zalepení úst a svázání rukou a nohou, a poukázal na výpověď svědka Mgr. B.). S odkazem na zásadu „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ odmítl závěr soudů dříve ve věci činných v tom smyslu, že po zhodnocení veškerých provedených důkazů byla jeho vina jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázána. V neposlední řadě namítl, že soudy při ukládání trestu dostatečně nepřihlédly k polehčujícím okolnostem (k jeho doznání, k upřímné lítosti nad svým jednáním, ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a k jeho trestní minulosti).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o vině a o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 52 T 1/2012, a navazující usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 To 71/2012, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, ke které došlo zrušením, ztratila podkladu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že dovolání obviněného se opírá jednak o námitky právní, jednak o námitky skutkové. Zdůraznila, že námitky skutkové však v žádném ohledu dovolacím důvodem nejsou. Obviněný námitkami skutkového charakteru zpochybňuje soudy prvního stupně zjištěný skutkový stav, na základě něhož rozhodoval o odvolání obviněného i soud druhého stupně. V řízení o dovolání však nelze vstupovat do skutkových zjištění a tato měnit, neboť dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudu prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se dovolací soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám, které směřují proti samotným skutkovým zjištěním. Proto není možné přihlížet k těm námitkám obviněného, v nichž vytýká soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávnost skutkových zjištění, pokud v nich byl zahrnut i údaj o tom, že i on se na poškozeném dopustil násilí.
Následně konstatovala, že v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že skutek jímž byl uznán vinným, nelze považovat za zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku s tím, že měl být správně posouzen jako účastenství ve formě pomoci na zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, příp. k §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku. K tomu zdůraznila, že z provedeného dokazování vyplynulo, že smrt poškozeného nastala v přímé příčinné souvislosti s jednáním obviněných L. L. a L. O. v důsledku udušení, ke kterému došlo zakrytím a fixací dýchacích otvorů lepicí páskou, a následnou aspirací krve a žaludečního obsahu. Poškozený měl lepicí pásku kolem hlavy pevně obtočenou. Oba obvinění si tedy museli uvědomovat, že v důsledku takového omotání lepicí pásky kolem dýchacích otvorů je poškozený omezen v dýchání v tak zásadním rozsahu, že mu to může způsobit smrt. Protože poškozenému svázali ruce i nohy, pak byli srozuměni s tím, že poškozený se sám není schopen z takového svázání vyprostit. Neexistovala žádná okolnost, pro kterou by obvinění mohli spoléhat na to, že z jejich jednání nevznikne následek v podobě úmrtí poškozeného. Zavinění obviněných L. O. a L. L. vzhledem ke smrtelnému následku tedy bylo evidentně v úmyslu nepřímém, tak jak je vymezen v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit smrt poškozeného a pro případ, že ke smrti dojde, byli s tím srozuměni, i když takový následek způsobit nechtěli. Právě proto, že smrtelný následek nebyl způsoben z nedbalosti, ale úmyslně, bylo třeba jednání obviněných posoudit jako zločin vraždy podle §140 tr. zákoníku. U smrtelného následku totiž může jít o trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku pouze v případě nedbalostního zavinění.
Nad rámec vyjádření k dovolání obviněného státní zástupkyně uvedla, že soudy zvolená právní kvalifikace není úplně přiléhavá s tím, že v posuzovaném případě došlo k reálnému souběhu trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku.
Státní zástupkyně uzavřela, že za situace, kdy smrtelný následek nebylo možné zohlednit v rámci právní kvalifikace trestným činem loupeže podle §173 tr. zákoníku, je třeba dovolání obviněného zhodnotit jako zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 To 71/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká převážně nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Převážně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován především v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval rovněž z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in dubio pro reo a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést stále (přiměřeně) aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze ani námitky obviněného brojící proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen v rámci úhrnného trestu přípustný druh v mezích trestní sazby stanovené v trestním zákoně na trestný čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný však také namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, nelze považovat za zločin vraždy podle §140 odst. 1, 3 písm. i), j) tr. zákoníku s tím, že měl být správně posouzen jako účastenství ve formě pomoci na zločinu loupeže podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k §173 odst. 1 tr. zákoníku, příp. k §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku, a to proto, že nebylo dáno úmyslné zavinění ve vztahu k úmrtí poškozeného J. B. Tuto námitku lze se značnou dávkou tolerance (nebyla blíže rozvedena konkrétními hmotně právními argumenty vážícími se ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů) pod uplatněný důvod dovolání formálně podřadit.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje následující skutečnosti. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů založených na zhodnocení provedených důkazů je zřejmé, že smrt poškozeného nastala v důsledku udušení, ke kterému došlo zakrytím a fixací dýchacích otvorů poškozeného lepicí páskou a aspirací krve a žaludečního obsahu. K udušení poškozeného došlo v průběhu 10 až 15 minut, neboť fixace dýchacích otvorů nebyla absolutní. Na všech násilných mechanismech, tedy i na svázání poškozeného se podílel jak obviněný L. L., tak obviněný L. O. – jednali jako spolupachatelé ve smyslu ustanovení §23 tr. zákoníku. Je tedy nesporné, že smrt poškozeného byla v přímé příčinné souvislosti s jednáním obou obviněných.
Za popsané situace, kdy poškozený měl lepicí pásku kolem hlavy pevně obtočenou (v průběhu pitvy byla zjištěna pevná fixace obličejové části hlavy a krku s několikanásobným omotáním plastovou lepicí páskou s výrazným stištěním a zakrytím dýchacích otvorů), museli oba obvinění vědět, že poškozený je omezen v dýchání v tak zásadním rozsahu, že mu to může způsobit smrt. Se zřetelem k další zjištěné skutečnosti - protože poškozenému pevně svázali ruce i nohy - věděli, že poškozený se sám není schopen z takového svázání vyprostit. Obvinění nemohli počítat ani s žádnou jinou konkrétní okolností, která by následku (účinku) v podobě smrti poškozeného mohla zabránit (poškozený byl v bytě sám a bylo zcela zjevné, že není reálné, aby mu potřebnou, rychlou a účinnou pomoc včas poskytla jiná osoba). Zavinění obviněných L. O. a L. L. stran smrtelnému následku tedy bylo v úmyslu nepřímém, tak jak je vymezen v §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděli, že svým jednáním mohou způsobit smrt poškozeného a pro případ, že ke smrti dojde, byli s tím srozuměni. Jejich úmyslné zavinění přitom zahrnovalo i fakt spáchání činu společným jednáním.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Správně pak státní zástupkyně konstatovala, že právě proto, že smrtelný následek nebyl způsoben z nedbalosti, ale úmyslně, bylo třeba jednání obviněných posoudit jako trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku. U smrtelného následku totiž může jít o trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, 4 tr. zákoníku pouze v případě nedbalostního zavinění.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že formálně právně relevantní námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2013
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý