ECLI:CZ:NS:2013:7.TDO.1368.2013.1
sp. zn. 7 Tdo 1368/2013-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. prosince 2013 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 50 To 175/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 2 T 3/2013, byl obviněný M. K. uznán vinným pokračujícím zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, pokračujícím přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pokračujícím přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Obviněný se trestných činů dopustil tím, že „v blíže nezjištěných dnech od měsíce března 2012 do 9. 11. 2012 v P., v ulici N. D., v bytě č. ..., který obývala poškozená S. Š., se svými dětmi M. Š., a D. Š., poté co jeho bývalá družka S. Š. nesouhlasila s jeho požadavkem na obnovení jejich společného soužití opakovaně a ve více případech ji slovně i fyzicky napadal a vyhrožoval jí fyzickou likvidací, tím, že ji zmlátí takovým způsobem, že skončí na invalidním vozíku, bránil jí v telefonování, 1x ji vytrhl z ruky mobilní telefon, aby se nemohla spojit s PČR, nadával jí hrubými vulgárními výrazy, ponižoval jí tím, že jí říkal, že je k ničemu, všechno dělá špatně, a takto jednal někdy i v přítomnosti nezletilých dětí M. Š. a D. Š., takto pokračoval i v měsíci dubnu 2012, kdy ve výše uvedeném bytě z důvodu požadavku poškozené na opuštění bytu obžalovaný poškozenou S. Š. fyzicky napadl tím, že ji škrtil, přičemž na ni křičel, že ji zabije, zaklekl ji nohama na sedačce, opakovaně ji bil rukou uzavřenou dlaní do oblasti břicha, zad a hlavy, opakovaně ji kousl, dále telefonicky kontaktoval poškozenou s tím, že s ní chce mluvit, bez ohlášení čekal na poškozenou před domem, když ho poškozená S. Š. odmítala vpustit do svého bytu, této před vchodem do domu v P., N. D. opětovně vyhrožoval fyzickým násilím, bral jí i nezletilým synům klíče od domu a bytu, načež, aby se tyto scény neodehrávaly na veřejnosti, pouštěla ho poškozená S. Š. do svého bytu, kde ji obžalovaný fyzicky napadal, vulgárně ji nadával a opětovně ji vyhrožoval tím, že pokud ho bude vyhazovat z bytu, že ji zabije, že zařídí, aby jí byly nezletilé děti odebrány a předány do dětského domova, proto ho poškozená S. Š. ze strachu z dalšího napadání a splnění vyřčených výhrůžek i přes svůj nesouhlas ponechávala v bytě na výše uvedené adrese přebývat až do 9. 11. 2012, dále, na výše uvedené adrese, v blíže nezjištěné době probíhajícího hlavní líčení před Okresním soudem Plzeň-město v trestní věci sp. zn. 3 T 50/2012 požadoval po poškozené S. Š., která v dané trestní věci vystupovala v procesním postavení svědka, aby obvinění stáhla, dále v přesně nezjištěné době, zřejmě v měsíci červnu 2012 po poškozené požadoval, aby mu vystavila potvrzení o tom, že hradil řádně výživné, současně jí vyčítal, že kdyby byla zticha, tak on nemusel mít žádný problém, přičemž poškozenou S. Š. opakovaně udeřil, načež ve vzteku vzal na ni nůž o celkové délce 25 cm, s délkou čepele 13 cm a přikládal jí ho ostřím k pravému boku a k pravému hýžďovému svalu a na nůž zatlačil, čímž poškozené S. Š. způsobil hematom na pravém boku o velikosti 4x4 cm a 4x2 cm, hematom v oblasti pravé hýždě o velikosti 3x3 cm, bodnou ranku na pravém hýžďovém svalu a na pravém boku, pročež dne 18. 6. 2012 vyhledala lékařské ošetření, avšak z obavy o svůj život a zdraví věc Policii ČR nehlásila, následně předmětný nůž ve zlosti zabodl do sedačky v obývacím pokoji, čímž způsobil S. Š. škodu ve výši min. 100,- Kč, přičemž tomuto jednání přihlížely nezletilé děti D. Š. a M. Š., současně při tom poškozené S. Š. vulgárně nadával a vyhrožoval, že pokud potřebné dokumenty ohledně výživného nepodepíše, tak ji zničí, v důsledku čehož ze strachu dle pokynů obžalovaného vyplnila dva pokladní příjmové doklady ohledně úhrady výživného za dobu 1. 4. - 1. 7. ve výši 13.500,- Kč a od 1. 7. do 15. 12. ve výši 22.500,- Kč.“
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 50 To 175/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný dovolání opírající se o dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že rozhodnutí soudu I. i II. stupně jsou chybná, neboť došlo k řadě podstatných vad řízení, jimiž byla porušena ustanovení, kterými se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby. Soudy podle obviněného chybně posoudily, že skutečně svým jednáním naplnil zákonné znaky uvedených trestných činů. Především zdůraznil, že poškozená nikdy v minulosti nepodávala trestní oznámení na jeho nevhodné chování. Zdůraznil, že od počátku svou trestnou činnost popíral, vypovídal konzistentně a vysvětlil způsob soužití s poškozenou. Obviněný má za to, že výpovědi poškozené jsou sporné. Zejména pokud tvrdila, že nechodila do práce a přesto byla schopna platit nájem v částce 11.500,- Kč a přitom uváděla, že jí dával jen malé obnosy peněz. Podle obviněného to byl právě on, kdo celou rodinu živil. Obviněný popisoval způsob soužití s poškozenou, se kterou žil ještě v nedávné minulosti, která ho doprovázela na schůzky s pracovníkem probační a mediační služby nebo ho z těchto schůzek omlouvala. Podle obviněného jejich soužití fungovalo. Tvrzení poškozené, že byla donucena podepsat doklady o úhradě výživného a že tak učinila ze strachu, považuje obviněný za nevěrohodné. Doklady jsou totiž vyplněny zcela vyrovnaným písmem, které nenasvědčovalo tomu, že by se ho poškozená bála nebo že by na ni činil nepřiměřený nátlak. Podle obviněného je dále nelogické, že by se u něj popisované jednání projevilo až po tak dlouhém společném soužití. Argumenty poškozené, že nechtěla mít ostudu na veřejnosti, nejsou podle něj ničím podložené. Pokud jde o podezření z ublížení na zdraví zdůraznil, že jejich synové, ačkoli byli přítomni, útok neviděli, viděli jen, jak píchal nožem do sedací soupravy. Obžalobě se tedy podle obviněného nepodařilo prokázat, že by se tento skutek opravdu stal. Zopakoval, že výpověď poškozené je nevěrohodná a soudy tak měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť nebylo prokázáno, že by se dopustil uvedených trestných činů. Pokud jde o lékařské zprávy, tyto podle něj vychází opět pouze ze subjektivních tvrzení poškozené. Kromě nevěrohodné výpovědi poškozené nebyl ohledně uvedených trestných činů proveden žádný důkaz. Soudy se navíc podle obviněného nevypořádaly s jeho obhajobou a jím předloženými důkazními návrhy. Uzavírá, že jeho jednání nebylo nade vší pochybnost prokázáno. V trestním řízení byla údajně porušena především zásada in dubio pro reo. Obviněný má za to, že provedené dokazování nemůže vést k jednoznačnému závěru o jeho vině. Rovněž namítá nesprávné zařazení do typu věznice, jelikož dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a je tedy považován za prvotrestaného a také výměra trestu je podle něj nepřiměřeně přísná a neadekvátní.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o odložení výkonu jemu uloženého trestu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně a obviněný tak dovolání, ač jde o mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 321 a násl. tr. spisu). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání, je zřejmé, že obviněný svými námitkami nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podstatou dovolání obviněného, je především zpochybnění věrohodnosti poškozené. Popisuje její osobnost, rozebírá podrobně jejich vzájemné soužití a považuje ho za fungující. Obsáhle hodnotí výpověď poškozené, poukazuje na údajné rozpory, nelogičnosti a nesrovnalosti v její výpovědi a zdůrazňuje, že naopak on celou dobu vypovídal konzistentně a logicky, vysvětlil způsob soužití s poškozenou a pouze on také získával prostředky na obživu rodiny. Obviněný zpochybňuje závěry soudů o věrohodnosti poškozené a nesouhlasí s tím, že se odvolací soud ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu. Podle obviněného nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustil jednání, za nějž byl uznán vinným, neboť jeho vina je postavena pouze na nevěrohodné výpovědi poškozené. Soudy měly v takovém případě respektovat zásady trestního práva, a to zejména zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování. Brojí výhradně proti tomu, jak okresní a krajský soud provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů obsáhle polemizuje, nabízí svou výpověď jako pravdivou verzi průběhu skutkového děje, přičemž vychází z odlišného skutkového základu, než který soudy zjistily a poté právně kvalifikovaly. Hodnocení důkazů soudy považuje za chybné. Obviněný dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, přičemž obviněný existenci takového rozporu ani nenamítal. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozené, kterou soudy po pečlivém hodnocení shledaly věrohodnou, dále ve výpovědích nezletilých synů a lékařských zpráv, jakož i v dalších provedených a pečlivě hodnocených důkazech. Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“
Jak se podává z výše uvedených námitek, obviněný je sice opírá o dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v posuzované věci je však zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Uvedený závěr je rovněž nutno vztáhnout na námitky obviněného, kterými nesouhlasí s výší uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, jakož ani se zařazením do příslušného typu věznice. Tyto námitky nespadají nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů upravených v §265b odst. 1 tr. ř.
Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
Z obsahu tohoto dovolacího důvodu je dále zřejmé, že s poukazem na porušení ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se obviněný nemůže domáhat ani toho, aby byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody za použití §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do mírnějšího typu věznice, než jak obecně stanoví §56 odst. 2 písm. a) – d) tr. zákoníku.
Jestliže v posuzovaném případě obviněný namítá vadu spočívající v nesprávném zařazení do uvedeného typu věznice na základě hmotně právního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., připustit tuto námitku jako právně relevantní by bylo v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen těch nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvoláním (řádným opravným prostředkem) podaným z důvodu, že uložený trest - včetně způsobu jeho výkonu - je nepřiměřený, a dovoláním, protože by to znamenalo v podstatě jen zavedení další běžné přezkumné instance v procesu trestního řízení. Jestliže by dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl (obecně) mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) nefunkční a nadbytečný.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu či způsobu jeho výkonu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně R 22/2003 SbRt.). Takovou vadu však obviněný napadenému rozhodnutí nevytýká.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že obviněný je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného nenaplnily žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Proto bylo dovolání obviněného M. K.a posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš