ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1071.2013.3
sp. zn. 8 Tdo 1071/2013-I-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. října 2013 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*) , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 4 Tmo 5/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 2/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, soud pro mládež, rozsudkem ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 2 Tm 2/2013, uznal vinným mladistvého obviněného „tulipána“ (dále jen „mladistvý“ nebo „dovolatel“), že
„dne 27. 2. 2012 okolo 12:30 hod. ve Z. v objektu Z. š. Z., S., po skončení vyučovací hodiny tělesné výchovy při odchodu z tělocvičny natlačil na zárubně dveří tělocvičny nezletilého, který ve snaze udělat si prostor, mladistvého odstrčil, na což mladistvý reagoval úderem pěstí do hrudníku, kdy nezletilý, ve snaze úder oplatit, se opakovaně snažil udeřit pěstí do hrudníku a obličeje mladistvého, který ustupoval od dveří tělocvičny směrem k šatnám a přitom opakovaně kopal proti tělu nezletilého, kdy kopy dolních končetin obutých do sportovní obuvi směřovaly do oblasti kolem rozkroku nezletilého, přičemž několika prvními kopy zasáhl bok a stehna nezletilého a dalšími dvěma kopy pak genitálie, čímž poškozenému způsobil zhmoždění šourku a roztržení pravého varlete přibližně na dvě stejné poloviny a dále krevní výron na pravé klíční kosti velikosti cca 5 cm a zevně pod pravou klíční kostí cca 10 cm, krevní výron nad horní částí hrudní kosti velikosti cca 3 cm, povrchní sedření kůže na levém stehně na rozhraní zevní a přední plochy stehna šikmo orientované rozměrů 10 x 3,5 cm, zranění si vyžádalo hospitalizaci v Krajské nemocnici T. Bati ve Z. a v důsledku urgentního operačního řešení, orchiektomii pravého varlete s nadvarletem, neboť jinak by postupujícím krvácením a s tím spojeným útlakem mohlo dojít k dalšímu poškození i ostatních částí pohlavních orgánů a tím, že došlo k závažnému poranění důležitého párového orgánu, se z lékařského hlediska jedná o vážnou poruchu zdraví, uvedená zranění poškozeného podstatným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 32 dnů“.
Takto zjištěné jednání mladistvého soud právně kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále mladistvému uložil povinnost nahradit škodu Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 30.941,-- Kč, a poškozenému, zastoupenému J. Z., oba bytem Z., P., škodu ve výši 600,-- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto druhého poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.
Mladistvý, jeho zákonní zástupci J. P. a M. N., poškozený nezletilý, zastoupený zmocněncem Mgr. Jiřím Ostravským, ani krajský státní zástupce se s rozhodnutím soudu prvního stupně neztotožnili a podali proti němu odvolání. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, o nich rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 4 Tmo 5/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek z podnětu všech odvolání zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. mladistvého nově uznal vinným, že
„dne 27. 2. 2012 okolo 12:30 hod. ve Z. v objektu Z. š. Z., S., po skončení vyučovací hodiny tělesné výchovy při odchodu z tělocvičny natlačil na zárubně dveří tělocvičny poškozeného nezletilého, který ve snaze udělat si prostor, obžalovaného mladistvého odstrčil s vědomím, že se budou vzájemně fyzicky napadat, na což obžalovaný mladistvý reagoval úderem pěstí do hrudníku poškozeného nezletilého, kdy tento, již ve snaze úder oplatit, se opakovaně snažil udeřit pěstí do hrudníku a obličeje obžalovaného mladistvého, přičemž ho zasáhl do oblasti levého oka,
obžalovaný mladistvý, který v té době ustupoval od dveří tělocvičny směrem k šatnám, v úmyslu ublížit poškozenému nezletilému na zdraví, opakovaně kopal dolními končetinami obutými do sportovní obuvi do oblasti kolem rozkroku poškozeného nezletilého, přičemž prvními dvěma kopy zasáhl bok a stehno poškozeného nezletilého a dalšími dvěma kopy pak jeho genitálie, když s ohledem na svůj věk, rozumovou vyspělost, fyzickou převahu, cílenost a značnou intenzitu kopů tzv. „šlapáků“ musel vědět, že svým jednáním může nezletilému poškozenému způsobit vážnou poruchu zdraví, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí,
když takto poškozenému nezletilému způsobil závažné poranění důležitého párového orgánu, a to zhmoždění šourku a roztržení pravého varlete přibližně na dvě stejné poloviny a dále krevní výron na pravé klíční kosti velikosti cca 5 cm a zevně pod pravou klíční kostí cca 10 cm, krevní výron nad horní částí hrudní kosti velikosti cca 3 cm, povrchní sedření kůže na levém stehně na rozhraní zevní a přední plochy stehna šikmo orientované rozměrů 10 x 3,5 cm, přičemž zranění si vyžádalo hospitalizaci v Krajské nemocnici T. Bati ve Z. a urgentní operační řešení, orchiektomii pravého varlete s nadvarletem, neboť jinak by postupujícím krvácením a s tím spojeným útlakem mohlo dojít k dalšímu poškození i ostatních částí pohlavních orgánů a uvedená zranění poškozeného podstatným způsobem omezovala v obvyklém způsobu života po dobu 32 dnů“.
Takto popsané (upřesněné, resp. doplněné) jednání mladistvého odvolací soud právně kvalifikoval jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb., a podle §146 odst. 3 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu uložil trestní opatření odnětí svobody v trvání 16 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále mladistvému uložil povinnost nahradit škodu Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví ve výši 30.941,-- Kč, a poškozenému, zastoupenému zmocněncem Mgr. Jiřím Ostravským, škodu ve výši 24.600,-- Kč; tohoto druhého poškozeného odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Mladistvý nesouhlasil ani s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně a prostřednictvím obhájce JUDr. Jiřího Horáka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel především namítl, že po celou dobu trestního stíhání se hájí tvrzením, že v dané věci se jednalo o nutnou obranu, což oba soudy nižších stupňů nechtěly akceptovat. Vyjádřil nesouhlas s právním posouzením incidentu odvolacím soudem, který jednotlivé útoky považoval za vzájemné napadení. Tvrdil, že konflikt mezi ním a nezletilým poškozeným vykazoval různé fáze, přičemž v poslední fázi poté, co byli od sebe odtrženi svědkem P. F., byl znovu napaden nezletilým poškozeným, který jej chtěl udeřit pěstí do obličeje. V této fázi konfliktu se však již nejednalo o vzájemné útoky, ale pouze o výpady nezletilého poškozeného vůči jeho osobě, a z jeho strany o následné obranné kopy. Jeho ústup od nezletilého poškozeného nevykazoval žádný z prvků aktivního útoku, ale výlučně obrany. Zdůraznil, že neměl v úmyslu ublížit nezletilému poškozenému na zdraví, ale zároveň nebyl povinen tzv. „nedělat nic“ a jen čekat, jestli jej nezletilý poškozený udeří pěstí do hlavy nebo ne.
S ohledem na uvedené námitky mladistvý v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek soudu druhého stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Samostatným přípisem vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud jeho dovolání projednal v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který si nejprve kladl otázku, zda výhrady obviněného lze podřadit pod námitky směřující do skutkových zjištění nebo do hmotně právního posouzení skutku. Dospěl přitom k závěru, že dovolatel sice argumentoval „provedenými důkazy“, avšak samotný popis skutku v odsuzujícím rozsudku výslovně nezpochybňoval. Z těchto důvodů považoval jeho námitky za relevantně uplatněné.
Státní zástupce však nesouhlasil s názorem dovolatele, že jeho střetnutí s poškozeným nebylo vzájemným napadáním a že se z jeho strany mohlo jednat o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku. Poukázal na to, že tento argument mladistvý použil již v řízení před oběma soudy nižších stupňů, které se jím pečlivě zabývaly. Jejich názor je v souladu s dosavadní judikaturou (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 6 Tdo 851/2002), z níž plyne, že institut nutné obrany nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání. V tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce, a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal.
Státní zástupce zmínil rovněž názory právní teorie, podle níž „jestliže dvě osoby navzájem útočí na svou tělesnou integritu, nejde o nutnou obranu a oba útočníci budou, jestliže dojde alespoň k ublížení na zdraví, potrestáni podle §146, popř. podle přísnějšího ustanovení §145 tr. zákoníku o těžkém ublížení na zdraví“. K tomu podotkl, že mezi prvou a druhou fází vzájemného napadání mezi mladistvým a poškozeným byla jen bezvýznamná přetržka, během níž zúčastnění setrvali na stejném místě a nestačila se rozejít ani většina svědků. To, že poškozený musel být po tuto chvilku držen svědkem P. F., a že poté vzájemné napadání pokračovalo, nenasvědčuje žádnému „již pokojnému stavu“. Takový pokojný stav by nastal, pouze pokud by oba zúčastnění dali najevo, že svůj boj ukončili (např. tím, že by se na místě smířili, věnovali se jiné aktivitě, nebo kdyby jeden z nich toto místo opustil).
V závěru svého vyjádření státní zástupce uvedl, že dovolatel porušení zásad spravedlivého procesu jakožto podmínku přezkumu napadených rozhodnutí nenamítl a on sám ve vyjádření rozsah dovolání měnit nebo rozšiřovat nemůže (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011, a ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003), a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Část námitek obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohla obstát. Šlo především o ty z uplatněných výhrad, jimiž napadal převážně rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Takovými námitkami (konkrétně když namítal, že při potyčce s poškozeným se nejednalo o vzájemné napadání, že byl poškozeným vyrušen z pokojného stavu a napaden, že reagoval na jeho opětovné výpady vůči své osobě, že od poškozeného soustavně ustupoval, že se bránil jeho útokům) totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a domáhal se jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že tyto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pokud by obviněný uplatnil pouze takové výhrady musel by Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnou jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obviněný však uplatnil také námitky, které již lze považovat za relevantní (konkrétně když namítal, že jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana).
Nejvyšší soud však shledal, že taková námitka je zjevně neopodstatněná.
Podstatou nutné obrany podle §29 odst. 1, 2 tr. zákoníku je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Protože obránce odvracející útok chrání zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. Nutná obrana předpokládá odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem; obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Z pohledu těchto zákonných východisek je třeba označit závěry obou soudů nižších stupňů, pakliže ustanovení tr. zákoníku o nutné obraně neaplikovaly, za správné. Soud prvého stupně na straně 7 a 8 odůvodnění svého rozsudku, ale především odvolací soud (srov. stranu 9 odůvodnění jeho rozsudku) se obdobnými námitkami mladistvého podrobně zabývaly a po provedeném dokazování dospěly k závěru, že konflikt mezi mladistvým a nezletilým poškozeným měl povahu běžné školní šarvátky, která je pro tuto věkovou skupinu typická. Vzájemný konflikt vyvolal mladistvý již v hodině tělesné výchovy tím, že natlačil na zárubně dveří nezletilého poškozeného, jenž mu tuto provokaci oplatil jeho odstrčením. Následně došlo k jejich oboustranným reakcím v podobě úderů mladistvého pěstmi do hrudníku poškozeného, úderem poškozeného do oka mladistvého, kopy mladistvého proti tělu poškozeného a do oblasti jeho genitálií. Z žádného z provedených důkazů však soudy nižších instancí nedovodily, že by ze strany mladistvého šlo o jednání v nutné obraně.
Jak již bylo výše uvedeno, podmínkou nutné obrany je mimo jiné to, že ten, kdo jedná v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1, 2 tr. zákoníku, odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Oba soudy však vyšly ze skutkového zjištění, že oba chlapci (mladistvý i poškozený) projevili vůli na sebe vzájemně útočit, vzájemně se fyzicky napadat a oplácet si útoky. K přetržce mezi jednotlivými interakcemi nedošlo ani zásahem svědka P. F., který chtěl situaci zklidnit, což se mu však nepodařilo. Oba aktéři naopak ve vzájemném napadání pokračovali, přičemž v závěru poškozený dal ránu mladistvému do obličeje a ten začal proti němu kopat, přičemž posledními dvěma kopy zasáhl jeho genitálie.
Rozhodnutí soudů obou stupňů je proto třeba považovat ve vztahu k mladistvému za zcela správné a odpovídající zákonu. Jednání, jehož se podle zjištění dopustil, bylo přiléhavě právně kvalifikováno jako provinění ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §6 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. (v podrobnostech stačí odkázat na str. 9 až 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud jako soud pro mládež dovolání obviněného mladistvého odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.