ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1115.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1115/2013-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. října 2013 o dovolání obviněného Ing. J. P. , nar., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 193/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 244/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. P. odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 1 T 244/2012, uznal obviněného Ing. J. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„jako jednatel společnosti Tepelné a realitní služby Ch. s. r. o., v sídle této společnosti na adrese T. č. p., Ch., dne 12. 9. 2012 v době kolem 12.00 hod., v závěru jednání o odevzdání a převzetí stavby s M. D., nar., jednajícím jménem společnosti DUKO H. s. r. o., která pro společnost Tepelné a realitní služby Ch. s. r. o. zhotovila zakázku „Rozšíření CZT (centrálního zdroje tepla) T. z L.“, bez vysvětlení dalších souvislostí, požádal M. D. o poskytnutí úplatku ve výši 35.000,- Kč, což učinil tím způsobem, že do pravého horního rohu listiny, kterou měl položenou na stole, napsal text „pro mě 35.000“, listinu předal M. D., následně při vzájemném očním kontaktu s ním ukázal ukazováčkem pravé ruky na sebe a zeptal se jej „je vám to jasné?“, následně dne 3. 10. 2012 při schůzce s M. D. uskutečněné opět v sídle společnosti Tepelné a realitní služby Ch. s. r. o. od něj požadovaný úplatek, který mu byl předán v podobě 35 ks bankovek v nominální hodnotě 1.000,- Kč stočených do ruličky, převzal, když z dalších souvislostí jednání a vzájemného vztahu výše uvedených společností je zřejmé, že J. P. měl možnost ovlivnit další průběh rozsahu prací při odstraňování vad zakázky konkretizovaných v zápise o předání stavby, případný rozsah závad uplatňovaných vůči dodavateli v průběhu záruční doby a v neposlední řadě měl jako jednatel společnosti možnost ovlivnit rozhodování o přidělení dalších případných zakázek společnosti DUKO H. s. r. o. a současně přislíbil do budoucna možnost provádění oprav, technickou výpomoc, poradenství, případně v přesně neurčené době do budoucna spolupráci při dalších větších investičních akcích“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 2 tr. zákoníku, za což mu podle téhož ustanovení uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb ve výši 500,- Kč, tedy celkem 50.000,- Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 193/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s takovým rozhodnutím neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Slavomíra Tecla podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrzením, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolatel ve svém podání poté, co zopakoval námitky uplatněné již dříve v podaném odvolání, v prvé řadě uvedl, že nesprávné právní posouzení skutku nastalo již před soudem prvého stupně a odvolací soud ho zcela přejal. Namítl, že popis skutku je smyšlen v části, v níž soud prvního stupně shledal, že měl možnost ovlivnit další průběh rozsahu prací při odstraňování vad zakázky, případně rozsah uplatněných závad, a jako jednatel odběratele i rozhodování o přidělení dalších zakázek společnosti svědka M. D., jemuž mu současně přislíbil budoucí spolupráci, neboť toto ani z jednoho z provedených důkazů nevyplývá.
Obviněný dále zpochybnil skutkový závěr, že by mohl ovlivnit další průběh rozsahu prací při odstraňování vad zakázky konkretizované v zápise o odevzdání a převzetí stavby, když tento zápis je opatřen datem 27. 8. 2012, tedy dříve, než pronesl slova o poskytnutí částky 35.000,-Kč a kdy bylo známo a písemně zaznamenáno, že zbývá dokončit práce a činnosti v něm uvedené. To platí i o případném rozsahu závad uplatňovaných vůči dodavateli v průběhu záruční doby. Za nesprávný rovněž označil právní závěr odvolacího soudu, že to, jakým způsobem chtěl s penězi naložit, je po právní stránce nerozhodné, když z jeho výkladu lze rovněž dovodit, že i kdyby již peníze byly nebo stačily být použity pro pěvecký sbor, stejně by šlo o úplatek. Obviněný naopak vyjádřil přesvědčení, že z důkazů provedených soudem prvního stupně nelze dospět k závěru, že přečin přijetí úplatku podle §331 odst. 2 tr. zákoníku spáchal.
V další části svého podání dovolatel zopakoval svoji odvolací argumentaci v tom směru, že od svědka M. D. obdržel již v minulosti sponzorský dar pro pěvecký soubor D. a že tomu tak bylo i v tomto případě, byť k podpisu příslušné smlouvy nedošlo (i v prvém případě totiž M. D. smlouvu podepsal až dodatečně za několik dnů po předání daru). Současně vytkl, pokud soud prvního stupně odmítl provést jako nadbytečné jím navržené důkazy výslechem svědka Z. H. a listinou založenou v jeho pracovním sešitě, a pokud naopak uvěřil tvrzení svědka M. D., že si mu řekl o úplatek ve výši 35.000,-Kč , ačkoliv mimo tuto výpověď neexistuje jediný důkaz, který by uvedenou skutečnost potvrdil.
Obviněný též zpochybnil věrohodnost svědka M. D. tvrzením, že se se svým poznatkem o korupci obracel o radu na policii a nikoliv na advokáta, a tento jeho postup označil za nestandardní. Rovněž namítl, že soud ve svém rozhodnutí zcela pominul absenci souvislosti mezi úplatkem a podnikáním jeho osoby či jiného subjektu, která je podle ustálené teorie a judikatury dána tehdy, jestliže poskytnutý úplatek má přímý vztah k věci obecného zájmu nebo k podnikání. Nebylo tak prokázáno, že by si řekl o úplatek, a ani to, jaká škoda a komu v podobě následku takového jednání měla vzniknout. V neposlední řadě obviněný poukázal na zásadu in dubio pro reo a vyjádřil přesvědčení, že měl být obžaloby zproštěn.
S ohledem na shora uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 13 To 193/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 15. 3. 2013, sp. zn. 1 T 244/2012, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Havlíčkově Brodě nové projednání a rozhodnutí věci.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněným uplatněné důvody zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle jiného písmene citovaného ustanovení. Dodal, že porušení zásad spravedlivého procesu dovolatel nenamítal, a že již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí z tohoto hlediska, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Sám státní zástupce pak ve svém vyjádření nemůže měnit ani rozšiřovat rozsah dovolání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 251/2003). Současně poznamenal, že s uvedenými námitkami dovolatele se přesvědčivě a logicky vypořádal již odvolací soud na stranách 3 a 4 odůvodnění svého usnesení. Nic nenasvědčuje ani tomu, že jeho postup by snad byl projevem svévole při hodnocení důkazů.
Jak dále státní zástupce uvedl, tvrzeným dovolacím důvodům podle §259 odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohla odpovídat pouze námitka dovolatele obsažená v pátém odstavci IV. části dovolání, v níž nesouhlasil s hmotně právní úvahou odvolacího soudu, že pro právní posouzení skutku je nerozhodné, jakým způsobem chtěl s přijatými penězi naložit a že by se o úplatek jednalo i tehdy, kdyby je pro pěvecký sbor použil. Současně však konstatoval, že názor dovolatele, že sponzorský dar nemůže být úplatkem, je nesprávný. V tomto směru zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se obdobnou otázkou zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne 15. 3. 1926, sp. zn. Zm II 559/25, v němž mimo jiné shledal, že „… skutkový znak nepřímého braní darů je splněn i tehdy, byl-li dar nebo prospěch přijat pro politickou stranu“ . K uvedené otázce se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 81/2011, v němž mimo jiné shledal, že „… v obecné rovině může být „sponzorský dar“ úplatkem, resp. nabídka „sponzorského daru „nabídnutím úplatku“ . Státní zástupce dodal, že shodný názor zaujímají i autoři aktuálního komentáře při popisu jednotlivých znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, kteří odkazují na legální definici úplatku (viz §334 odst. 1 tr. zákoníku) s tím, že úplatkem může být i „jiné zvýhodnění“, které se dostává nebo má dostat uplácené osobě nebo s jejím souhlasem jiné osobě, a na kterou není nárok. Z toho dovozují, že „… úplatkem proto může být i tzv. sponzorský dar“ .
Právní názor odvolacího soudu proto státní zástupce označil za správný a odpovídající starší i novější judikatuře a aktuálním názorům právní nauky. Právní posouzení skutku by v dané věci bylo správné, i pokud by soudy shledaly, že se o sponzorský dar jednalo. Současně připomněl, že soudy nižších instancí takový skutkový závěr neučinily – o sponzorský dar se nejednalo, přičemž soud prvního stupně argumentoval tím, že pokud by se o sponzorský dar jednalo, obviněný by peníze přiložil k jím tvrzené smlouvě nebo by je uložil do trezoru a neschovával by je (srov. stranu 6 odůvodnění jeho rozsudku). Navíc šlo o evidované bankovky poskytnuté svědkovi v rámci předstíraného převodu podle §158c tr. ř. Odvolací soud se s tímto skutkovým zjištěním ztotožnil (srov. stranu 4 odůvodnění jeho usnesení).
Podle státního zástupce tak dovolatel v podstatě nesouhlasí s právním posouzením své verze skutku a domáhá se především jiných skutkových zjištění; teprve v návaznosti na takovou změnu požaduje i změnu v právním posouzení své verze skutku. Ani tyto jeho námitky však neodpovídají žádnému z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani podle jiného písmene citovaného odstavce, neboť dovolatel buď nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení nenamítá vůbec, nebo je vztahuje k jinému skutkovému stavu, než jaký zjistily soudy. Porušení zásad spravedlivého procesu však dovolatel nenamítal a ani v tomto směru nevznesl příslušně formulovanou námitku.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný ve svém podání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
V tomto ohledu námitky, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadal rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítal, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustil, nebo když soudům vytýkal, že odmítly jeho návrhy na provedení důkazů, anebo když tvrdil, že částku 35.000,- Kč převzal od svědka M. D. jako sponzorský dar pro pěvecký sbor D., zvláště když tento svědek již dříve tomuto pěveckému sboru sponzorský dar poskytl, anebo že nebylo prokázáno, jakou protislužbu mohl za tuto částku poskytnout, a rovněž když poukazoval a podivoval se nad postupem tohoto svědka stran ohlášení údajné korupce, čímž se snažil zpochybnit jeho věrohodnost). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Rovněž tvrzení obviněného, že se jednalo o sponzorský dar uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá, neboť takovou námitkou ve skutečnosti projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která učinily soudy obou stupňů, tedy že se o sponzorský dar nejednalo. I takovou námitkou se v podstatě domáhal jiných skutkových zjištění a teprve v návaznosti na jejich změnu požadoval změnu právního posouzení své verze skutku.
Lze tak shrnout, že všechny shora zmíněné výhrady měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel jimi neuplatnil žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pro úplnost je třeba dodat, že za relevantní výhradu nelze považovat ani dovolatelovu námitku obsaženou v petitu jeho podání, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal