ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1201.2012.1
sp. zn. 8 Tdo 1201/2012-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2013 o dovolání obviněného B. I., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 3 To 51/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 1/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. I. odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 39 T 1/2012, uznal obviněného B. I. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že:
„dne 3. 8. 2011, v době od 22:25 hod. do 22:40 hod. v B., v domě na ulici Z., v němž bydlela jeho manželka S. I., se kterou byl v uvedené době v konfliktu, v hádce, v úmyslu ji usmrtit ji bodl nožem do dolní části pravého ušního boltce, do oblasti vnitřního okraje klíční kosti, do oblasti hrudní kosti, do pravého boku při dolních žebrech, do hřbetní plochy pravého předloktí s vyústěním na malíkové hraně dlaňové plochy předloktí a do hřbetní plochy pravého předloktí, způsobil jí tak bodně řezné poranění pravého ušního boltce, defekty po bodně řezných poraněních hrudníku a přechodu hrudníku a břicha, defekty po bodně řezných poraněních na pravém předloktí, ložiskové prokrvácení měkkých tkání stěny hrudní, protnutí I. žebra vpravo, probodnutí horní duté žíly, probodnutí horního laloku pravé plíce, krev v pravé hrudní dutině, protnutí VII. žebra vpravo, probodnutí bránice, probodnutí jater, defekty pohrudnice podél páteře po bodně řezných poraněních, snížení krevnatosti orgánů, krev v dýchacích cestách a v plicích, potřísnění břišní dutiny krví; bezprostřední příčinou smrti S. I. bylo protnutí horní duté žíly a pravé plíce se zakrvácením do dutiny hrudní a s vdechnutím krve do dýchacích cest; došlo k vážnému poranění důležitého orgánu, a to plíce a velké žíly; v kombinaci s vdechnutím krve, kolapsem pravé plíce a traumatickým šokem při probodnutí bránice, jater a pravého předloktí došlo k úmrtí řádově v několika minutách po vzniku zranění“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu podle §140 odst. 1 trestního zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku mu uložil ochranné opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to ke spisovému materiálu přiložených nožů zn. FISKARS a ROSTFREI. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost k náhradě škody v rozsudku vyjmenovaným poškozeným v tam stanovené výši.
Proti citovanému rozhodnutí podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že je usnesením ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 3 To 51/2012, podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s tímto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Miroslava Klusáčka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen nepřiměřený trest.
Dovolatel v prvé řadě deklaroval, že je mu známo, za jakých podmínek může dovolací soud zasáhnout do skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů. V každém případě však musí být dodrženy zásady spravedlivého procesu a rozhodování soudů se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce.
Obviněný vyslovil názor, že v nalézacím řízení byly porušeny základní zásady zakotvené v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., že v řízení byly některé důkazy opomenuty a důkazy již provedené byly svévolně hodnoceny bez akceptovatelného racionálního logického základu, že soudy nesprávně věc vyhodnotily, protože vycházely z jednostranného pohledu, a že jejich závěry nemají nutnou míru přesvědčivosti a koherence a jsou v rozporu s provedeným dokazováním. V hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů spatřoval libovůli, neboť při svém rozhodování nepostupovaly dostatečně pečlivě, neprovedly důkazy, které navrhoval a jejichž provedení bylo pro správné rozhodnutí ve věci žádoucí (zejména zajištění jeho počítače nebo vyžádání si zprávy z Fakultní nemocnice B.). Hodnocení svědeckých výpovědí považoval za účelové, protože mělo být přihlíženo jen k části jejich výpovědi a druhá část měla zůstat bez povšimnutí.
Následně se dovolatel obsáhle věnoval teoretickým úvahám o tom, jaké komponenty má obsahovat rozhodnutí soudu a odkazoval na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/2002, ÚS 669/2005 a I. ÚS 55/2004.
V další části svého dovolání se obviněný již věnoval konkrétnějším námitkám. Tvrdil, že se soudy nevypořádaly s výraznými pochybnostmi ohledně možnosti jeho prvního vyskočení z okna. Za podstatnou považoval výpověď svědka T. S., který uvedl, že ho (obviněného) neviděl stát, z čehož lze usuzovat, že již v tuto chvíli nebyl schopen chůze a samostatného pohybu po dolních končetinách. Tato varianta skutkového děje přitom nebyla v průběhu celého řízení vyloučena, navíc tvrzení odvolacího soudu, že nemohl natolik závažná zranění utrpět při prvním vyskočení z okna a že byl schopen chůze po dolních končetinách, považoval za nepřípustné. Z ničeho nevyplynulo, že by se měl do prvního patra domu dostat za pomoci jiné osoby, tedy manželky, ale tato možnost nebyla ani vyloučena, v úvahu přitom připadá také možnost, že se mohl do domu dostat sunutím po rukou.
Dovolatel dále uvedl, že nebyly provedeny takové důkazy, aby bylo možno formulovat skutkovou větu tak, jak to učinily soudy, které naopak při zachování zásady „in dubio pro reo“ měly prověřovat také jiné varianty skutkového děje. Za ničím nepodložené považoval tvrzení, že poškozená nebyla vůči němu schopna agresivního jednání. Dále rozvinul úvahu, že poškozená mohla za určitých okolností reagovat agresivně, což mělo plynout i z výpovědi lékařky psychiatry MUDr. M. K., která mimo jiné uvedla, že jeho „pasivní agrese“ mohla v poškozené vyvolat „výbušné reakce“. V této souvislosti poukázal na nekompletnost protokolu z hlavního líčení, který nepokrývá výpověď této svědkyně v celé šíři tak, jak je nahráno na zvukovém záznamu. K prokázání těchto svých tvrzení navrhoval provést důkaz výslechem svědkyně B., která se měla vyjádřit k tomu, že i ze strany poškozené docházelo k fyzickým atakům a že tedy nemůže být vyloučeno, že se tak mohlo stát i v inkriminovaný den 3. 8. 2011.
Obviněný považoval za podstatný znalecký posudek soudního znalce MUDr. Michala Zeleného, PhD., v němž je uvedeno, že ne všechna zranění, která utrpěla poškozená, musela být způsobena druhou osobou. Znalec přitom nevyloučil, že mohlo dojít k situaci, kdy poškozená stojí proti osobě obviněného, ten je v polosedě, či pololeže, a v rámci obranného mechanismu zraní poškozenou.
Další pochybení v dokazování dovolatel shledával v tom, že orgány činné v trestním řízení nezajistily jeho světlé tričko s krátkým rukávem, které měl na sobě v inkriminovaný den, a nezjistily, jaké skvrny se na tričku nacházely, a jestli to byly stopy krve nebo stopy od vína. Upozornil na zásadní časové nesrovnalosti spočívající v tom, že se od sebe liší časové údaje uváděné svědkyněmi G. O. a D. U.
K případnému motivu svého jednání obviněný namítl, že z dokazování vyplynulo, že měl nadstandardní příjmy pohybující se kolem 1.000.000,-- Kč a že naopak příjmy poškozené směřovaly k uspokojení potřeb synů. Nesouhlasil se závěry soudů, že byl na poškozené ekonomicky závislý, a proto o ni nechtěl přijít. Uvedl, že nakladatelství řídil až do svého odchodu a že směnka na částku 10.000.000,-- Kč byla vystavena z důvodů majetkového jištění vůči poškozené a dceři z prvního manželství.
Ke znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, dovolatel namítl, že jsou přinejmenším nepřesné, neboť vycházejí z výpovědí svědků učiněných před konáním hlavního líčení, přičemž tito svědkové popisovali jeho vztah s manželkou prostřednictvím informací poskytnutých jim v minulosti jí samotnou. Takové informace nepovažoval za relevantní, v některých případech je dokonce označil za nepravdivé a lživé. Podle jeho názoru se znalkyně MUDr. Marta Holanová nemohla relevantně vypořádat s otázkou, zda v inkriminované době trpěl patickým afektem či nikoli, nebrala rovněž v úvahu skutečnost, že u něho byla objektivně zjištěna hladina alkoholu, navíc tato otázka byla řešena až u hlavního líčení.
Závěrem svého dovolání dovolatel uvedl, že jeho tvrzení o ztrátě paměti rozhodně není účelové, že i z hlediska lidského i z hlediska obhajoby by bylo mnohem příznivější, kdyby si na inkriminovaný den dokázal vzpomenout a průběh událostí rekonstruovat. Vyjádřil domněnku, že soudy nemohou vyloučit, že v předmětný den při pádu z okna si způsobil otřes mozku, který má za následek ztrátu paměti. Proto musí při své obhajobě vycházet pouze ze spisového materiálu a ze soukromé korespondence, která probíhala mezi ním a jeho zesnulou manželkou a která byla zaznamenána na jeho počítači, příp. telefonu. Právě z ní má vyplývat, že svou ženu nijak neobtěžoval ani nepronásledoval, byla to naopak ona, kdo mu vytýkal, že jí chybí jeho pozornost. Podle obviněného existují zjištění a tvrzení, se kterými se soudy nevypořádaly, resp. je v některých případech zcela opominuly.
Obviněný konečně zmínil, že předsedkyni senátu Krajského soudu v Brně žádal, aby hlavní líčení bylo provedeno bez přítomnosti veřejnosti, aby mohl otevřeně hovořit o vzájemném soužití s manželkou, aniž by poškodil její pověst nebo ublížil jejich dětem. Jeho žádosti však vyhověno nebylo, hlavní líčení naopak probíhalo díky médiím prakticky v přímém přenosu.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil podle §265k tr. ř. obě napadená rozhodnutí a podle §265m tr. ř. rozhodl o tom, že se obžaloby zprošťuje, příp. aby podle §265 l tr. ř. věc přikázal příslušnému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který v zásadě uvedl, že námitky obviněného neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu tak, jak je vymezen judikaturou.
Státní zástupce považoval námitky obviněného za zpochybňování skutkových zjištění soudů a předestírání vlastní interpretace provedených důkazů. Hmotně právní posouzení svého jednání obviněný napadal pouze zdánlivě, ve skutečnosti jsou jeho námitky procesní povahy. Tímto způsobem však dovolatel vykročil z mezí jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a takové námitky se s tímto dovolacím důvodem zcela míjejí.
Podle názoru státního zástupce dokazování bylo provedeno v rozsahu, který odpovídal zákonným požadavkům podle §2 odst. 5 tr. ř. Obviněný tyto požadavky vnímal zjevně zkresleně, protože požadoval prokázání své viny a objasnění věci s „absolutní“, popř. „naprostou“ jistotou. Podle citovaného ustanovení jsou orgány činné v trestním řízení povinny postupovat mj. tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Z důkazů provedených před soudy obou stupňů přitom nejsou pochybnosti o vině obviněného.
Státní zástupce dále uvedl, že vina obviněného byla ve věci jednoznačně prokázána nejen výpověďmi slyšených svědků, ale zejména důkazy objektivní povahy, a to jednak nahrávkou na tísňovou linku zdravotnické záchranné služby, jednak provedeným znaleckým zkoumáním. Ze skutkových zjištění soudu vyplynulo, že poškozená utrpěla ve skutkové větě popsaná poranění vedoucí k její smrti. Podle znalce jednak bylo prakticky vyloučeno, že by si tato poranění způsobila sama, jednak charakter poranění odpovídal pasivní obraně poškozené. S ohledem na popis svědků, kteří se nacházeli poblíž místa činu v době útoku, státní zástupce s praktickou jistotou vyloučil, že by útok na poškozenou spáchala jiná osoba než právě obviněný.
Státní zástupce se dále neztotožnil s argumenty obviněného, že svědecké výpovědi mají prokazovat jeho nevinu. Soudy naopak věnovaly hodnocení provedených důkazů v kontextu s obhajobou obviněného značnou pozornost a s jeho námitkami se odpovídajícím a obsáhlým způsobem vypořádaly. Jednotlivé provedené důkazy soudy hodnotily mimořádně detailně, a to přesto, že uvedenou věc nelze považovat za mimořádně skutkově náročnou.
Podle státního zástupce neobstojí ani námitka obviněného, že ve věci došlo k opomenutí některých podstatných důkazů. Jak vyplývá z důkazních návrhů přednesených obviněným při hlavním líčení konaném dne 16. 2. 2012, obviněný navrhoval důkaz vyžádáním si lékařské zprávy ohledně jeho zranění a možnosti pohybu po tomto zranění a dále učinil do jisté míry alternativní důkazní návrh na provedení důkazu jeho korespondencí s poškozenou uloženou v jeho osobním počítači. K zamítnutí uvedených návrhů pro jejich nadbytečnost neměl státní zástupce výhrad a konstatoval, že v kontextu s detailním odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů nelze hovořit o opomenutí některých důkazů.
Státní zástupce nepovažoval za relevantní ani ty výhrady obviněného, že soudy nezhodnotily případnou agresivitu ze strany poškozené, ve svých rozhodnutích se totiž oboustranně konfliktním vzájemným vztahem partnerů zabývaly. Přesto skutková zjištění soudů směřují k tomu, že to byl právě obviněný, kdo poškozenou napadl, a že poškozená se jeho útokům pouze bránila.
Námitky obviněného proti výměře uloženého trestu státní zástupce nepovažoval za způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proti uloženému trestu lze v dovolání zásadně brojit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Trest odnětí svobody v trvání patnácti let byl navíc obviněnému uložen v rámci trestní sazby stanovené v §140 odst. 1 trestního zákoníku.
Rovněž námitka obviněného, že nebylo vyhověno jeho žádosti, aby hlavní líčení bylo konáno s vyloučením veřejnosti, podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Jde opět pouze o námitku procesního charakteru, která však zjevně nemůže mít vliv na správnost právního posouzení skutku, popřípadě jiného hmotně právního posouzení. Zároveň státní zástupce zdůraznil, že soudní řízení je v České republice ex constitutione veřejné (čl. 96 odst. 2 Ústavy, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), výjimky z této ústavněprávní zásady veřejnosti je proto třeba posuzovat restriktivně. Zcela v souladu s těmito zásadami tak byl postup soudu, který veřejnost vyloučil pouze po část hlavního líčení, a to zejména s ohledem na oprávněné zájmy nezletilého poškozeného. Stejně tak zcela bezpředmětné jsou podle státního zástupce námitky, že postup soudu byl v uvedené věci ovlivněn „mediálním tlakem“. Je sice pravdou, že s ohledem na osobu poškozené byla uvedená věc v centru pozornosti médií, z celkového postupu řízení a rozhodnutí soudů však v žádném případě nelze dovodit, že by tento zájem médií měl jakýkoli vliv na výsledné rozhodnutí soudů.
Po zvážení shora uvedených skutečností státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný, přes značný rozsah jím uplatněných námitek, deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplnil. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i dost. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku,
ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např.ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem státního zástupce, že námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohly obstát. Obviněný totiž uplatněnými výhradami napadal především rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů (konkrétně namítal, že již policejní orgány nezajistily jako důkaz jeho zakrvácené tričko, a poukazoval na to, že soudy neprovedly jím navrhované další důkazy) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Tím v zásadě napadal správnost učiněných skutkových zjištění (uváděl vlastní verzi skutkového děje odlišnou od závěrů soudů, v níž předestřel skutkovou variantu, že po zranění, které si způsobil prvním skokem z okna již nebyl schopen stát na dolních končetinách a byl schopen se pohybovat pouze v sedě za pomoci horních končetin; dále polemizoval s výpověďmi některých svědků, ze znaleckých posudků vyvozoval vlastní závěry, apod.). V důsledku toho se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že oba soudy nižších instancí nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. Byť lze připustit (jak ostatně konstatoval již odvolací soud na str. 8 odůvodnění svého usnesení), že ve velmi obsáhlém odůvodnění odsuzujícího rozsudku je hodnocení podstatných skutkových zjištění o vině obviněného zčásti skryté mezi hodnotícími pasážemi dalších méně významných skutečností, samotný základní obsah těchto závěrů je zcela zřetelný. Po tomto konstatování odvolací soud na stranách 9 až 14 odůvodnění svého usnesení pro přehlednost shrnul základní prokázaná skutková zjištění a reagoval i na odvolací námitky obviněného. Z důvodu stručnosti lze na tyto pasáže odkázat (v podstatě i proto, že dovolací námitky obviněného jsou obdobné jeho dříve uplatněných námitkám odvolacím) a pouze zdůraznit, že nelze mít žádné pochybnosti o mobilitě obviněného poté, co po první hádce s poškozenou vyskočil z okna v 1. poschodí rodinného domku na ulici. Třebaže obviněný namítal, že už po tomto prvním vyskočení z okna mohl utrpět taková zranění, která mu bránila v pohybu, nemohly mu soudy obou nižších stupňů v tomto směru přisvědčit už proto, že v době fyzického konfliktu s poškozenou se prokazatelně v pokoji spojeném s kuchyňským koutem nacházel, takže tam musel sám (bez cizí pomoci) dojít. O jeho mobilitě i během fyzického konfliktu s poškozenou svědčí i celkový počet (šesti) hlubokých bodných a řezných závažných poranění zjištěných na poškozené (srov. shora výrok rozsudku), která jí způsobil v horní části těla – tedy nepochybně vestoje – razantně vedenými útoky za pomoci nože. V souvislosti s tím je třeba akcentovat i fyzické disproporce obviněného na straně jedné a poškozené na straně druhé [zatímco obviněný podle údajů obsažených ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, měl při výšce 170 cm hmotnost 80 kg (srov. č.l. 336 spisu), subtilní poškozená měla podle údajů obsažených v pitevním protokolu (srov. č.l. 294 spisu) při stejné výšce hmotnost pouhých 49 kg]. Taková hmotnostní převaha obviněného (více než 30 kg) se v průběhu fyzického konfliktu s poškozenou musela nepochybně projevit – a také podle zjištěného neodčinitelného následku projevila – v jeho prospěch. Bez povšimnutí přitom nelze ponechat fakt, že poškozená musela být přítomností obviněného v bytě notně překvapena, neboť před tímto v pořadí druhým konfliktem s obviněným jej viděla na ulici před rodinným domkem a s jeho přítomností v něm při návratu ze zahradní terasy rozhodně nemohla počítat. Už proto nelze ani uvažovat o tom, že by snad důvodem pro návrat poškozené do bytu mohlo být vyvolání dalšího konfliktu s obviněným. Obviněný ale takový motiv k eskalaci konfliktu s poškozenou nepochybně mít mohl, neboť jinak by se po předchozí hádce s ní do bytu v rodinném domku nevracel.
Pokud jde o námitku obviněného stran nepřiměřenosti uloženého trestu v důsledku nesprávného právního posouzení skutku, i k této námitce se již podrobně a přiléhavě vyjádřil státní zástupce v tom smyslu, že proti uloženému trestu lze brojit dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a že uplatněné námitky ani tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají. Lze pouze dodat, že sám obviněný tento argument v dovolání blíže nerozvedl, proto Nejvyšší soud se jím podrobněji nezabýval.
Stejně tak dovolatelovy výhrady stran veřejnosti hlavního líčení zůstávají v dovolání jen jakýmsi povzdechem a nesouhlasem s postupem soudu, aniž směřují ke konkrétní dovolací námitce. Soud prvního stupně vyhodnotil situaci tak, že rozhodl o vyloučení veřejnosti na část hlavního líčení, což odůvodnil zvláštním ohledem na ochranu oprávněných zájmů nezletilého syna poškozené. Oprávněnosti takového postupu nelze nic vytknout, navíc (jak již správně předeslal státní zástupce) taková námitka uplatněný dovolací důvod rovněž nemůže založit.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., žádné konkrétní námitky proti právnímu posouzení skutku – jak by se dalo očekávat – nevznesl. Přesto Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku je přiléhavá a učiněným skutkovým zjištěním bezezbytku odpovídá.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněný učinil podnět, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265 o odst. 1 tr. ř. odložil výkon trestu odnětí svobody, předseda senátu Nejvyššího soudu podle tohoto ustanovení nepostupoval, neboť zákonné podmínky pro jeho aplikaci neshledal. Jelikož šlo o pouhý podnět obviněného, nemusel v tomto směru činit ani žádné rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a